Cale, John - Mercy (2023)

Tracklist:
1. Mercy – 7:00
2. Marilyn Monroe's Legs (beauty elsewhere) – 6:53
3. Noise of You – 5:15
4. Story of Blood – 7:31
5. Time Stands Still – 5:20
6. Moonstruck (Nico's Song) – 5:31
7. Everlasting Days – 5:02
8. Night Crawling – 4:53
9. Not the End of the World – 6:17
10. I Know You're Happy – 5:15
11. The Legal Status of Ice – 7:24
12. Out Your Window – 5:13
13. Pretty People (bonus)
14. Mercy (mercy-full mix) (bonus)



Obsazení:

John Cale – zpěv (1–14), syntezátory (1–3, 5, 8–10), klavír (1–2, 4, 7–9, 12), klávesy (3, 5–7, 11), bicí (1–5, 7–11), kytara (10–11), baskytara (1, 4–11), hluky (2), smyčce (12), aranžmá (1–14)
Dustin Boyer – kytara (3, 10, 11–12), baskytara (4), hluky (7), doprovodné vokály (8, 11)
Deantoni Parks – bicí (3, 7, 8), tympány (3), syntezátory (5)
Joey Maramba – baskytara (3–5)
Nita Scott – bicí (4), perkuse (9), programování bicích (11), doprovodné vokály (11)
Matt Fish – violoncello (2–4, 6–7, 12)
Ian Walker – kontrabas (2–4, 6–7, 12)
Eric Gorfain – housle (3–4, 6–7, 12)
Daphne Chen – housle (3–4, 6–7, 12)
Marissa Kuney – housle (3–4, 6–7, 12)
Jenny Takamatsu – housle (3–4, 6–7, 12)
Caroline Buckman – viola (3–4, 6–7, 12)
Leah Katz – viola (3–4, 6–7, 12)
Rodney Wirtz – viola (3–4, 6–7, 12)
Destani Wolf – doprovodné vokály (6)
Tokimonsta – efekty (9)
Dev Hynes – akustická kytara (10)
Laurel Halo – efekty, syntezátory, doprovodné vokály (1)
Actress – efekty, syntezátory (2)
Weyes Blood – zpěv (4)
Amelia Meath – zpěv (5)
Nick Sanborn – akustická kytara (5)
Noah „Panda Bear“ Lennox – zpěv (7)
David „Avey Tare“ Portner – zpěv (7)
Brian „Geologist“ Weitz – syntezátory (7)
Lias Saoudi – zpěv (11)
Nathan Saoudi – klávesy, doprovodné vokály (11)
Jack Everett – bicí, doprovodné vokály (11)
Adam J. Harmer – kytara, doprovodné vokály (11)
Tei Shi – zpěv (10)
Tony Allen – bicí (14)

 
19.01.2023 loutkář Cvak | #
5 stars

"What does John Cale have that the rest of us don't—some gene that engenders infinite restlessness, a rapacious mind that is never satisfied?" Tak začíná promo text k novému albu a turné Johna Calea, Velšana, který je víc Američanem, hudebníka, který si prošel vším čím mohl, a to samozřejmě nejen hudebně.

Pokud budeme za počátek Caleovy "profesionální kariéry" považovat příjezd do New Yorku, hraní s Johnem Cagem, tak letos v létě oslaví 60. výročí. Takových není mnoho, a v naprosté většině případů by bylo lepší, kdyby ty konce nebyly. Cale se drží. Koncerty nejsou co bývaly, energie ubyla, úměrně čemuž ale mění aranžmá, takže to nadále funguje skvěle. Hlas má nicméně silný jako vždy. A zítra vydává novou desku; pokud budeme počítat takovou tu základní řadu jeho studiových alb (což je zavádějící), bude sedmnáctá: chcete-li nepočítat M:FANS (2016), nově nahrané, radikálně přepracované písně z desky Music for a New Society (1982), pak šestnáctá; chcete-li počítat ty velké spolupráce, pak třeba jednadvacátá; chcete-li počítat filmovou hudbu a živáky – přinejmenším jeden obsahuje dříve ani později nevydané písně – pak třeba čtyřicátá; pokud produkce apod. tak snad stá. V každém případě první kolekce nových písní od roku 2012, a jako vždy úplně jiná než cokoliv, co za těch šedesát let udělal. Taková, že se na tenhle web vlastně vůbec nehodí, protože to není žádné Slow Dazzle (1975) ani nic podobně rockového, čím si prošel. Koneckonců to byl svým způsobem záměr. Caleův koncertní kytarista a dvorní zvukař to řekl jasně: pokud je to moc konvenční .. tedy doslova: "If it’s too straight, we get itchy in here. John will say, ‘What if we make that very un-guitar?’ So I head over to SoundToys and destroy it." Ale to neznamená, že tam žádná kytara není. Je. Když třeba posluchač vydrží až do konce, v poslední písni je hodně elektrická a hodně tvrdá, až si člověk říká, jestli to není nějaká chyba (jeden recenzent právě tenhle part označil za nevkusný).

Takže zatímco mnozí z jeho generace (brzy mu bude 81) buď pokračují v tom, v čem jsou nejlepší, tedy hrají pořád dokola písničky ze šedesátých let (nic proti!), anebo se snaží získat mladé generace, seženou si stádo producentů a nahrají desku, která sice zní moderně, ale je vlastně stejná jako to, co dělali před 50 lety (také nic proti!), Cale na to jde jinak. Spolu s tím kytaristou – který se jmenuje Dustin Boyer a který je nejlepší, jenže na to kašle, protože proč by nekašlal – tráví přes 300 dnů v roce zavřeni v malém soukromém studiu kdesi na periferii Los Angeles, nikoho jiného nepotřebují, protože tahle hudba není o nějaké virtuozitě a všechny potřebné nástroje si dokážou nahrát sami – jen nakonec přizvou nějaké ty houslisty, violisty apod. a pár hostů, věkově v extrémním případě Caleových vnoučat, kteří trochu něco zazpívají, ale (z mého pohledu naštěstí) zůstávají dost v pozadí. On si může dovolit dělat všechno sám. Má pozadí ve Stockhausenovi, Cageovi, krátkém, ale intenzivním hraní s La Monte Youngem, té slavné kapele, ve které hrál chvíli, ale stále je připomínána, a pak každé album jiné. Jinak by to neuměl. To, že začal koncem šedesátých let psát písničky, je vlastně spíš omyl než náhoda, ale v každém případě omyl, který se ukázal být sakra správným krokem. Dnes dokáže zkombinovat ty avantgardní vlivy nejen s obyčejnými písničkami, ale v první řadě s hip hopem, protože právě tam a nikde jinde – nebo o jiném takovém místě nevím – se pořád něco děje (misogynie se postupně vytrácí a brzy se vytratí úplně, není třeba kvůli tomu hip hop odsuzovat, mnozí se snaží).

Shifty Adventures in Nookie Wood (2012) je jedno z mých nejoblíbenějších alb v Caleově diskografii – ale oproti novince je to (kdo by to byl tehdy řekl!) konvenční rokenrol. Mercy (v tom názvu nehledejte žádné náboženské konotace, nejsou tam, nejsou tam, upozorňuje Cale) navazuje na desetiminutovou nahrávku, kterou v roce 2017 udělal pro The Kitchen v New Yorku (ta instituce, kterou počátkem sedmdesátých let založili Vašulkovi), a která vyšla v tak omezeném počtu a za tak přemrštěnou cenu, že se dostala jen k pár desítkám lidí (nebo vzhledem k množství vadných vinylů ještě k méně). Jedna z nejlepších nahrávek, které kdy udělal. Od prvního poslechu jsem – téměř šest let! – napjatě čekal a doufal (ale asi nevěřil), že se jí nadcházející album, o kterém Cale pořád mluvil a pořád nic, alespoň trochu přiblíží. A je to tady. Přiblížilo, a hodně blízko. Není tak extrémní, ale v každém případě jsem si téměř jistý, že si Mercy oblíbím ještě víc než Shifty... (Jen na okraj: podle očekávání a zkušenosti z minulých alb se mi singly vydané před samotným albem líbí nejmíň, na druhou stranu si užívám studiové verze písní, které hrál při koncertech už někdy v r. 2014 a nebavily mě. Ale tímhle směrem tady jít nechci, popisovat jednotlivé písně, nálady, myšlenky atp. Nechci, nemůžu. Ale co vím, třeba jednou napíšu standardní recenzi, je toho tolik co říct! Snad jen ještě jeden střep: Tolik písní z alba je o politice, směřování lidstva, ničení přírody, ale žádné rušivé lamentování – jinými slovy je to tam, ale najít si to musíš bez mapy.)

Možná nová deska Caleovi ztratí pár fanoušků (koneckonců to se s ním táhne dávno) a nové mu zcela jistě nepřinese, ale to je úděl lidí, kteří se odmítají opakovat. Nedávno jsem se bavil s patrně největším znalcem JC, který jej sleduje 50 let a stojí za jedním ze dvou Caleových životopisů (třebaže ho nenapsal, téměř veškeré informace pocházejí od něj, což samozřejmě nepřizná; ten druhý je Caleova auobiografie). Nadnesl myšlenku, jejíž pravdivost se ukáže (a věřím, že opravdu ukáže, bohužel), a sice že většina hudebníků má po smrti mnohem víc obdivovatelů, fanoušků, pozornosti (jak chcete) než za života, zatímco Cale bude zapomenut. Ten člověk, kterého tak často označují za nejvlivnějšího, praotce kdovíčeho apod. Tohle je jeho poslední album. Tvrdí sice, že má dost materiálu pro další dvě, ale vzhledem k tomu, že tohle mu trvalo deset let, nic jiného se očekávat nedá. Je to jeho poslední album. Vlastně jsem doufal, že posledním zůstane Shifty.., protože co víc si na konec kariéry přát? Jen Mercy. Protože Mercy je coby poslední slovo ještě lepší. Nejlepší.

(Tohle není recenze, jen poněkud zmatený komentář, který se nijak zvlášť neliší od toho, který bych napsal před poslechem. Ale to album jsem slyšel, je to pár dnů od prvního poslechu. Pozdě, ale přece. Novináři ho měli k dispozici minimálně od začátku prosince, možná už od listopadu. Jak je jen možné, že jsou tak neúplatní? Nesnažil jsem se. Bál jsem se?)

(Omlouvám se, ale citace nedokážu přeložit, aby to neznělo kostrbatě. Snad to není úplně nutné.)
reagovat

Judith @ 12.02.2023 23:19:35
O téhle hudbě se opravdu píše těžko, no zkusím to. Album mě okamžitě chytlo, pouštím si ho opakovaně a letmo jsem prošla i několik starších nahrávek, abych si udělala představu o autorovi, kterého jsem ještě před týdnem znala jen jako jméno. Zdá se mi, že na Mercy pokračuje Cale v linii, kterou sleduje už nějakou dobu - převážně elektronické nástroje a skladby oproštěné od tradiční struktury. Vše volně pluje v prostoru, převaluje se a občas z té masy něco vytryskne, zasvítí a zase zmizí.

Když se mu chce držet nějaký beat, dělá to klidně pár minut bez jakýchkoli ozdob. Když najde zajímavý motiv nebo zvuk, nechá ho vyznít, ale necítí potřebu ho opakovat. Když chce zpívat, zpívá. A taky má spoustu dalších lidí, kteří mu zazpívají nebo předvedou něco jiného, a celé to drží pohromadě hlavně nálada. Ta je tady oproti předešlým deskám temnější, ale zůstává hravá. Prostor je otevřený a zaplněný relativně řídce, album velmi přirozeně dýchá a nese se v pomalejším, hlubším tónu. Pro mě je celkový zvuk velmi lahodný, ale umím si představit, že pro jiného to bude nuda nebo otrava.

Deska mi připadá v podstatě střídmá, výrazově uměřená až úsporná, ten člověk nedělá jediný pohyb navíc a je v tom, co dělá, velice dobře zabydlený. Dokonale svoje umění ovládá a nic si už nenechává na jindy. Přitom je v tom lehkost, šibalství, ohromná laskavost - není to ani v nejmenším pesimistické nebo nihilistické, i když tady opravdu rozvírá čelisti prázdnota a tma. A zima. Nakonec pro mě album asi nejlíp vystihuje obraz, který se mi vynořil hned v první minutě: uprostřed širé krajiny pod noční oblohou na zamrzlém jezírku bruslí dívka, skoro ještě dítě. Soustředěně vykružuje osmičky a hruď se jí může rozletět životem, který tepe uvnitř.

Když jsem album poslouchala naposledy, stalo se na konci ještě něco. Na tmavošedém obzoru se roztáhla tenká černá čára, nekonečno hvězdného nebe se prudce přiblížilo k ledové hladině a obě strany zrcadla se bez hlesu prolnuly.

loutkář Cvak @ 24.02.2023 20:51:16
Díky za odezvu! Tvůj komentář je víc recenze než moje "recenze" :-) Co k tomu dodat...
Cale s moderní elektronikou začal na EP 5 Tracks a následném albu Hobo Sapiens (obě 2003), které by mohly stát za vyzkoušení :-)

Judith @ 24.02.2023 23:02:24
Díky! Z dalších alb mě asi nejvíc zaujalo Words for the Dying, i když pochopitelně z úplně jiných důvodů.

Gattolino @ 02.03.2023 00:33:41
Album jsem dosud pořádně neslyšel, ale právě jsem se vrátil z Johnova koncertu v divadle Archa. Zhruba čtyři nebo pět uvedených skladeb byla (tuším) právě z alba Mercy, a koncert byl strhující a skvělý. Písně (spíše skladby), doprovázené vizuální projekcí, přinesly omamnou, vtahující, někdy i potemnělou až hrozivou atmosféru. Jako z nějakého bizarního snu.
Pro zajímavost, na koncertě zaznělo pár starých věcí v hodně jiném aranžná, konkrétně Ghost Story z Vintage Violence, přepracovaná k nepoznání, Half Past France zahalená mlhovinou děsivých zvuků, odpíchnutá Cable Hoque nebo dost expresivní verze Heartbreak Hotel. A pak zde zazněla jedna hodně dlouhá, hypnoticky podmanivá, zvláštní skladba, převážně instrumentální, s nezvykle rytmizovanými údery do bubnů jako z nějakého starověkého rituálu. Odkud tato skladba je, netuším, ale je hodně strašidelná. Srovnal bych ji s Bowieho The Hearts Filthy Lesson nebo s Hammilovým Magogem (In Bromine Chambers). Z Mercy po zběžném prozkoumání tato skladba asi není.
Každopádně, koncert byl mocný a nezapomenutelný. John a jeho tříčlenná kapela se postarali o působivý zážitek.

Judith @ 02.03.2023 07:57:10
Gattolino, to zní jako silný zážitek, nádhera. S identifikací záhadné skladby (pokud o ni běží) by mohl pomoci Setlist.fm, koncert už jsem tam vypsaný našla >> odkaz
V diskusním vláknu psal právě loutkář Cvak svoje dojmy z Liverpoolu (příspěvek 7. 2. 23) >> odkaz
Cale je pozoruhodný umělec, nějak mě vnitřně těší i pro něj, že se koncerty takhle daří, ta magie v sále musí být cítit.

Gattolino @ 02.03.2023 23:16:04
Judith, zkoušel jsem tu skladbu identifikovat přes setlist i podle youtube, ale vzhledem k hodně změněným aranžmá skladeb si stejně nejsem jist. Buďto to byla Out Your Window z Mercy nebo Rosegarden Funeral of Sores ze Sabotage. A kdo ví jak je ten setlist přesný - uvádí třeba The Endless Plain of Fortune, což podle mne nehrál, pokud tedy nebyla píseň změněna k nepoznání. Musím se do Mercy a pozdních Caleových alb více ponořit. Zatím nejraději poslouchám trojici Helen - Fear - Slow Dazzle, ale naprosto nedostižná nádhera je pro mne Vintage Violence a Paris 1919. Caleova současná tvorba je už hodně odlišná, nicméně stejně skvělá. Snad mu Pánbůh zachová zdraví, aby dál své posluchače těšil koncerty i novými alby.

loutkář Cvak @ 03.03.2023 15:15:49
Ahoj, v rychlosti reakce na pár věcí: Ta skladba se jmenuje Rosegarden Funeral of Sores (a není ze Sabotage, vyšla jen jako nesouvisející bonus na reedici). Tohle aranžmá hraje letos nově a postupně se proměňuje (na začátku bubeník hrál rukama, což mi přišlo lepší než teď, ale to je drobnost). The Endless Plain of Fortune hrál hned po úvodní Jumbo a podle mě celkem rozeznatelně. Ghost Story a Half Past France hraje v těchto verzích roky, ale obvzlášť druhá jmenovaná je lepší a lepší (jako Wasteland). Hrál čtyři písně z nové desky, na začátku turné jich hrál šest, ocenil bych opačný přístup. Jinak ano, setlist.fm je chybný, ale ještě nějaký čas bych to nechal uležet. Třeba to převezme nějaký profesionální recenzent, který tam vůbec nebyl, to je vždycky sranda :-)
Jestli mě něco napadne, napíšu do patřičného vlákna ještě něco k dalším koncertům.

loutkář Cvak @ 03.03.2023 15:36:16
Jinak projekce dělá Abigail Portner, která se podílela i na obalu Mercy. Moc lidí si to neuvědomuje, ale určité prvky jsou dotvářeny živě, byť základ je stejný. Prvních pár koncertů to dělal někdo jiný a bylo to hodně znát. (Takže mi přijde fajn se po koncertu otočit a zatleskat i Abby.)

Judith @ 03.03.2023 15:53:38
Tak aspoň že datum na Setlist.fm trefili... Díky za unikátní informace! Pro dokreslení, moje CD Mercy je už třetí týden na cestě a "centrální sklad v Nizozemí uvádí 70% pravděpodobnost, že se položku podaří získat do 90 dnů". Netušila jsem, že je Cale až tak moc "jen pro zasvěcené".

loutkář Cvak @ 03.03.2023 16:06:14
A sakra. Při koncertech žádný merchandise nemá (haló, Domino!), ale co jsem tak procházel obchody ve větších městech, CD a standardní LP jsou běžně dostupné (byť je to ve většině případů to jediné, co od Calea mají a za pár měsíců už nebudou mít ani to). Tak snad dorazí co nejdřív.

Mně před pár dny konečně přišlo to speciální vydání na 2xLP + 7" singl + lepší booklet, pět týdnů po vydání (standardní verze přišla z Německa za dva dny; holt Británie a Domino), ale právě včas, aby mi A. P. a pár dalších členů gangu (kytarista a basák, bubeník tu není) stihlo obal počmárat, než odjedou za oceán. Tolik lidí se snaží získat podpis od samotného Calea a přitom můžou bez námahy dostat něco mnohem lepšího přímo od autorky obalu!

Gattolino @ 03.03.2023 18:14:23
Loutkář Cvak - díky za info, tak proto jsem tu skladbu Rose Garden nenašel jinde než na Live albu! Tohle provedení bylo fascinující!



Detail hodnocení alba (hodnoceno x)
5 hvězdiček - hodnoceno 2x
loutkář Cvak, Judith
4 hvězdičky - hodnoceno 0x
3 hvězdičky - hodnoceno 0x
2 hvězdičky - hodnoceno 0x
1 hvězdička - hodnoceno 0x
0 hvězdiček - hodnoceno 0x




Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0451 s.