vmagistr - @ 10.09.2025 | #

V diskografii Deep Purple vnímám osobně dva vrcholy: desku In Rock (1970) a o dva roky mladší album Machine Head, o kterém mě zrovna teď hodně láká něco napsat. Netěší mě chodit kolem horké kaše, takže rovnou říkám, že tentokrát budu vlastně jenom chválit.

V prvé řadě mě baví kovový, místy až studený zvuk zařazených skladeb. Samotného by mě zajímalo, jak moc má něco společného s tím, že pánové své party nahrávali uprostřed zimy ve vymrzlé chodbě vybydleného hotelu ve švýcarském letovisku. Neméně oceňuji také jejich nástrojové party, které tuhle dokážou výrazově splynout v jedno, aby se o kousek později rozkošatěly do bohatého instrumentálního vějíře a přitom stále zůstávají dobře čitelné - na zvukové "špinění" se tu moc nehraje, přesto jsou jednotlivé nahrávky řádně vytvrzené. A do třetice musím zmínit, že v některých skladbách (zejména Smoke on the Water a Lazy) mě ta špetka jazzového instrumentálního koření bere natolik, až si říkám, jak rád bych si Ritchieho s Jonem poslechl v nějakém jazzrockovém projektu. Smůla.

Rozebírat jednotlivé skladby? Past vedle pasti. Smoke on the Water a Highway Star - dvě pecky, které sebechladnější fanoušek pozná i podle jejich kytarových sól, což u rockových nahrávek považuji za velmi vysokou metu. Zrádný rytmus Maybe I´m a Leo, u kterého mě baví se občas ztratit a nedopočítat, rock´n´rollové (Space Truckin´) a bluesové (Lazy) názvuky, drobné instrumentální ornamenty (pasáž "Zavolejte stráže, zbláznilo se páže" v Lordově klapkovém sóle v Never Before)... Machine Head je pro mě od začátku do konce instatní serotoninová bomba.

Na desce mě baví i texty, ve kterých se túrují motory silných vozů (Highway Star) i vesmírných náklaďáků (Space Truckin´), stýská se po domově (Pictures of Home) či nad nepovedeným vztahem (Never Before), a dokonce tu nechybí troška oblomovštiny, se kterou vyčerpaní muzikanti po návratu z dlouhých turné jistě udělali mnoho osobních zkušeností (Lazy). No a zařadit na album introspektivní skladbu o improvizovaných podmínkách jeho vzniku je zajímavý nápad samo o sobě, jenže když se z ní ještě navíc stane megahit s kulturním přesahem daleko za rockové hranice, nezbývá než sejmout libovolnou pokrývku hlavy.

Nějaký ten pátek už uplynul od dob, kdy jsem Smoke on the Water považoval za skladbu Rolling Stones (protože moc jiných rockových kapel, ke kterým bych ji mohl přiřadit, jsem tehdy neznal), a kdy jsem byl skálopevně přesvědčen o tom, že v nejefektnější části kytarového sóla z Highway Star ve skutečnosti znějí klávesy (protože něco tak rychlého přece na kytaru zahrát nejde). Za návrat k magickým pocitům, se kterými jsem tuhle hudbu objevoval, bych dal nevímco, ale ani ty současné, které jsem tu zkusil nastínit, pro mě nejsou k zahození.

jiří schwarz @ 11.09.2025 21:49:56 | #
Jasně nejlepší sestava DP (Mk II), poslední z perel 1970-72. Ale v souhlase z b.wolfem ji opovažuji za o něco horší, než 2 předešlé. Machine Head je jakýmsi zvukovým prototypem DP Mk II. Ale: postrádám zde místy tu démoničnost Fireballu - stopy 2-4 mě už trochu nudí, ten „slow hard-rock“. Možná předzvěst pádu, kterým v mých očích byla následující studiovka. Naopak ostatní skladby mám moc rád. Dost mě baví Lazy: neslyším zde názvuky jazzu, jako vmagistr, ale za to zde slyším klávesy Emersona (z desky Pictures At the Exhibition) – jak použité rejstříky, tak i způsob hraní. Neříkám to jako kritiku. Vždy jsem považoval Lordovy klávesy za určitý bonus DP Mk II, bavily mě. Prostě se zde nechal Emersonem inspirovat. A taky měl v této skladbě Gillan možnost si trochu zařvat – na to, co uměl (viz Child in Time) zde nedostával mnoho prostoru vyniknout, což je škoda, byl skvělý. Doma mám CD bez bonusů, teď jsem si streamoval přes Spotify remaster z r. 2012, kde je jeden – When A Blind Man Cries, ploužáček, neruší, ne úplně nadchne. A ještě k recenzi vmagistra: netušil jsem, že si k nahrávání v Montreax vybrali chodbu vybydleného hotelu (a nemám úplně jasnou představu, co mohlo obnášet Rolling Stones mobile Studio). A pak stran toho sóla v Highway Star – cca ve 2:15 stopáže – jsi si jistý, že je to kytara? Já si taky dosud myslel, že to jsou klávesy. A jo, v téhle skladbě dusá motor. Rytmika inspirovaná motorem auta se připisovala často Beach Boys – to ale byly asi jen kabriolety Kalifornie, patrně ne tak výkonné, jako v motor v Highway Star.