Deep Purple / Machine Head (1972)

V diskografii Deep Purple vnímám osobně dva vrcholy: desku In Rock (1970) a o dva roky mladší album Machine Head, o kterém mě zrovna teď hodně láká něco napsat. Netěší mě chodit kolem horké kaše, takže rovnou říkám, že tentokrát budu vlastně jenom chválit.

V prvé řadě mě baví kovový, místy až studený zvuk zařazených skladeb. Samotného by mě zajímalo, jak moc má něco společného s tím, že pánové své party nahrávali uprostřed zimy ve vymrzlé chodbě vybydleného hotelu ve švýcarském letovisku. Neméně oceňuji také jejich nástrojové party, které tuhle dokážou výrazově splynout v jedno, aby se o kousek později rozkošatěly do bohatého instrumentálního vějíře a přitom stále zůstávají dobře čitelné - na zvukové "špinění" se tu moc nehraje, přesto jsou jednotlivé nahrávky řádně vytvrzené. A do třetice musím zmínit, že v některých skladbách (zejména Smoke on the Water a Lazy) mě ta špetka jazzového instrumentálního koření bere natolik, až si říkám, jak rád bych si Ritchieho s Jonem poslechl v nějakém jazzrockovém projektu. Smůla.

Rozebírat jednotlivé skladby? Past vedle pasti. Smoke on the Water a Highway Star - dvě pecky, které sebechladnější fanoušek pozná i podle jejich kytarových sól, což u rockových nahrávek považuji za velmi vysokou metu. Zrádný rytmus Maybe I´m a Leo, u kterého mě baví se občas ztratit a nedopočítat, rock´n´rollové (Space Truckin´) a bluesové (Lazy) názvuky, drobné instrumentální ornamenty (pasáž "Zavolejte stráže, zbláznilo se páže" v Lordově klapkovém sóle v Never Before)... Machine Head je pro mě od začátku do konce instatní serotoninová bomba.

Na desce mě baví i texty, ve kterých se túrují motory silných vozů (Highway Star) i vesmírných náklaďáků (Space Truckin´), stýská se po domově (Pictures of Home) či nad nepovedeným vztahem (Never Before), a dokonce tu nechybí troška oblomovštiny, se kterou vyčerpaní muzikanti po návratu z dlouhých turné jistě udělali mnoho osobních zkušeností (Lazy). No a zařadit na album introspektivní skladbu o improvizovaných podmínkách jeho vzniku je zajímavý nápad samo o sobě, jenže když se z ní ještě navíc stane megahit s kulturním přesahem daleko za rockové hranice, nezbývá než sejmout libovolnou pokrývku hlavy.

Nějaký ten pátek už uplynul od dob, kdy jsem Smoke on the Water považoval za skladbu Rolling Stones (protože moc jiných rockových kapel, ke kterým bych ji mohl přiřadit, jsem tehdy neznal), a kdy jsem byl skálopevně přesvědčen o tom, že v nejefektnější části kytarového sóla z Highway Star ve skutečnosti znějí klávesy (protože něco tak rychlého přece na kytaru zahrát nejde). Za návrat k magickým pocitům, se kterými jsem tuhle hudbu objevoval, bych dal nevímco, ale ani ty současné, které jsem tu zkusil nastínit, pro mě nejsou k zahození.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple