King Crimson / In the Wake of Poseidon (1970)

Druhé studiové album King Crimson s názvem In The Wake Of Poseidon je pro mě významný hudební počin nejen téhle progressive rock skupiny, ale i přechodu šedesátých a sedmdesátých let na hudební scéně vůbec.
Jestliže jsem zůstal konsternován prvním albem, celkem zákonitě jsem mohl očekávat, že následující albový produkt bude chtít jít ve svých hudebních východiscích ještě dál, bez ohledu na ohlas posluchačské veřejnosti, nebo hudebních kritiků, kteří byli ještě částečně zmateni z koncepce prvního alba a nervózní z toho, že skupinu nemohli nikam zařadit do žádné připravené škatulky.
Když obal prvního alba šokoval příšerným rozšklebeným obličejem, na první pohled obal druhého alba přinášel obrázky jakoby z pohádkového světa, ale když si člověk pozorněji prohlédl přední a zadní část obalu, měl pocit, jakoby z těch tváří nesálalo nějaké veselí a hravý optimismus, ale jakýsi neklid, ironie, tajemno a záhadno. Hudba samotná měla moje zjitřené představy víceméně potvrdit…

PEACE – A BEGINNNING – „Jsem oceán osvětlený plamenem – jsem hora, mír je mé jméno. Jsem řeka, laskaná větrem – jsem příběh – nikdy nekončím!“

Téměř neslyšitelný hlas Grega Lakea zní jako ponurý chrámový chór jednoho hlasu. To ticho a ta subtilnost je velmi křehká a o to víc člověk očekává radikální řez do hudebního tématu a nemá být zklamán…

PICTURES OF A CITY including 42ndat Treadmill – hutný a hymnický nástup (podobný jako na úvodu předešlého alba) má svou homogenní silou saxofonu, elektrické kytary, baskytary a bicích nástrojů tendenci obnažit obsah Sinfieldova textového poselství až na dřeň a tak vnímáme onu agresivitu jako fúzi rocku, jazzu a dramatického divadelního útvaru, což potvrzují i destrukční tóny Frippových elektronických kouzel a znovu zůstávám fascinován nad rychlými běhy instrumentace v divokých neurotických proměnách, kdy se na nás hrnou proudy drsných tónových kadencí v opakovaných akcentovaných obratech…
Dochází ke ztišení a vnímáme lehké ševelení bicích nástrojů, bloudivé baskytary a nekonkrétních tajemných zvuků z prostoru. Bicí nástroje sice přinášejí stále hlasitější breaky, ale celková instrumentace se jen zvolna probouzí do eruptivního výbuchu, který se ovšem vzápětí přihlásí se stejně neodbytnou drtící agresí, jemuž kontrastně vévodí jasný Lakeův hlas a závěr skladby se odehrává v drsných tónových orgiích….

CADENCE AND CASCADE – to je kontrast. Krásná smutná melodie na akustickou kytaru s půvabně rozlamovanými akordy a hlas zpěváka Gordona Haskella (hostujícího v King Crimson) přináší podobně posazený hlas, jako Lakeův a je tady také jazzový klavír Keitha Tippeta. Nádherná nostalgická atmosféra, kterou akceptovat je esteticky samozřejmé, ale po předešlém běsnění ne úplně samozřejmé. Pomáhá nám v tom i lyrická flétna Mela Collinse, zatímco baskytara Petera a bicí nástroje Michaela Gilesových se drží v nevýbojných intencích. Jedna z nejkřehčích balad od King Crimson, ale i vůbec, jaké jsem kdy slyšel….

IN THE WAKE OF POSEIDON including Libra´s Theme – mrazivý tón mellotronu nám dává poznat jeden ze stěžejních erbovních symbolů kapely. Lakeův hlas je nádherně klenutý a krásně se spojuje s akustickou kytarou, subtilními basy a krátkými bubenickými akcenty, nad nimiž krouží flétna, mellotron simulující smyčcový symfonický prvek a gradující melodie přináší i mohutnější nápor ve vynikajících melancholických harmoniích. Akordické obraty jsou sofistikovaně důmyslné a vždycky mě facinovaly pianissima a fortissima, která se ve skladbě přelévají jako mořské vlny. Mohl bych hovořit o krátké symfonické básni? Není to příliš troufalé? Ne, není – v žádném případě. Po skladatelské a aranžérské stránce jedinečný koncept, který je schopen vehnat člověku za jistých okolností slzy do očí a rozvibrovat duši. Tak tohle dovedou JENOM King Crimson. Propojím-li interpretaci, instrumentaci s jedinečnými Sinfieldovými textovými obrazy dostanu estetický ideál hudebně-výtvarně literární krásy při kterém pocity zároveň hřejí i mrazí……Znovu si uvědomuji Frippovu nadčasovost a ještě poměrně výrazný vliv dalších zakládajících členů kapely…… Famózní záležitost!

PEACE – A THEME – akustická kytara přichází s nádhernými akordickými výměnami a vybrnkávanými spojovacími můstky, kdy se nástroj stává koncertní kytarou

CAT FOOD – a zase šok. Nekompromisní nástup těžko zařaditelného typu, kdy si podávají ruce progresivní tendence rocku s jazzem. Tippetův klavír vkládá do skladby jazzovou improvizaci a a zvláštně vedené hlasy do melodie vkládají řád, ale i neklid a dravost. Bzunivý tón frippovské elektroniky šlehne jako bič ve stereofonním efektu a akcentované bubenické nástupy přinášejí další dramatický prvek za kombinací elektrické kyrary a akustické kytary. Dynamické odstínění jednotlivých fází skladby nepřináší nějaký hudební soulad, spíš zjitřené emoce a vibrační chvění posouvající hranice hudebního vnímání mimo zavedené principy. Velmi odvážný kompoziční přínos na albu, který už ze své mysli nevytěsníte….

THE DEVIL´S TRIANGLE – následující kompozice je vložená minisuita podle crimsonovského konceptu, kde i ticho přináší neklid a pocit strachu, což se vzápětí potvrdí díky specifickým vyjadřovacím prostředkům. Z hloubi nekonečna přichází mrativý tón mellotronu, který doprovází bicí nástroje a baskytara podle modelu Ravelova Bolera. Impresionistické obrazy v hudbě jsou velmi názorné a při troše zjitřené fantazie zde můžeme hovořit o zvukovém horroru, který prostupuje tajemným a zneklidňujícím způsobem celou kompoziční strukturu skladby. Přiznám se, že poprvé jsem se stejně bál (při důsledném poslechu v samotě), jako při poslechu alba Ummagumma od Pink Floyd, nebo některých hudebních postupů Van Der Graaf Generator….
Skladba graduje a instrumentace nabývá na intenzitě a sdělované zvukové vlny navozují pocity potemnělé krajiny s vypálenými domy, ohořelými stromy, ekologicky zdevastovanou krajinu zahalenou do podivné nazelenalé mlhy. Závěrečné šumění a syčení moje pocity jenom prokresluje…
Po krátké odmlce se rytmická složka skladby dostane do rychlejšího – téměř pochodového tempa a mellotronové tónové nálety za pomoci Frippových elektronických devices zde majestátně mrazivým způsobem ovládají celou harmonickou strukturu. Tohle už není rock, to jsou modernistické postupy articifiální těžko zařaditelné hudby, kde lze hledat Pierra Bouleze, Edgara Varrése, Karlheinze Stockhausena s wagnerovskou hudební potemnělostí a hymničností – ovšem v režii hudebního věrozvěsta Roberta Frippa a jeho hudebních spolupracovníků, nad kterými stále výrazněji přebírá kontrolu…..
Including
a) Merday Morn
b) Hand Of Sceiron
c) Garden Of Worm

PEACE – AN AND – a je tu závěr. Po předešlých harmonických „mučidlech“ a dramatickém náporu na srdce a duši přichází superkřehký motiv nádherně vystavěné melancholické melodie za doprovodu akustické kytary a Lakeův hlas předvádí úžasnou niternou šíři svých pocitů a stejně nenápadně, jak album začalo, tak i celé pojetí končí…..
Slýchám, že album posluchači vnímají jako roztříštěné a nekonzistentní. Možná…. Já v něm ale cítím nadčasové estetické hudební hodnoty, která výrazně přesahují klasický rockový rámec a který může vzniknout jenom v geniálních souvislostech koncepčního myšlení. Poselství alba In The Wake Of Poseidon v lecčems navazuje na první albový projekt In The Court Of The Crimson King a potvrzuje mimořádnost skupiny King Crimson nejen v evropském, ale i světovém kontextu.
Snaha po hledání a vytváření nových nezařaditelných hudebních obrazů zde vítězí nad pouhou snahou udělat obyčejné album, které by bylo líbivé a podbízivé. King Crimson (obrazně řečeno) prosekali cestu hustou džunglí a vztyčili na virtuálním kopci maják, jehož světlo už nemohlo nic zhasnout (pouze ztráta energetického potenciálu zdroje světla), ale k tomu měli v r. 1970 opravdu daleko…..
Proto zcela jednoznačně dávám plný počet hvězdiček!

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson