King Crimson - In the Wake of Poseidon (1970)

King Crimson prebudili Poseidona

V roku 1970 sa progresívna veličina King Crimson rozhodla, že zopakuje formulku nedostižného debutu a dá svetu album s monumentálnym názvom In The Wake Of Poseidon.

Kedysi, po šiestich rokoch na Rockovici, som si prekvapivo uvedomil, že som okrem profilu nevenoval žiadnu pozornosť jednej z najzaujímavejších rockových kapiel 20. storočia – King Crimson. Nuž to napravím. Preberám sa deviatimi albumami z obdobia 1969-1975 a dumám, o ktorom niečo napísať. Chcel by som o všetkých, ale zároveň o jedinom, tom najvýnimočnejšom. Je to ťažká úloha, aspoň pre mňa. Minimálne polovica diskografie je dokonalá a v podstate iba dva albumy si radím do škatuľky „iba“ dobré. Aj preto Starless And Bible Black a Earthbound odkladám nabok. S USA a Islands je to ťažšie, koncertné albumy preferujem, ale konkrétne Fripp je podľa mňa viac doma v štúdiu ako na pódiu. Aj preto prvý menovaný zasúvam späť do police. Ten druhý je veľmi dobrý a svojim spôsobom jedinečný, napriek tomu mám iných favoritov, zatiaľ si na svoju chvíľu bude musieť počkať. To by sme mali, lenže, ako ďalej? Debut je tisíchviezdičková záležitosť, Lizard zasa totálna ťaživá nálož s McCullochom za bicími, no a Larks’ Tongues In Aspic je asi najdokonalejšia ukážka zovretého rockového muzicírovania. Na záver som si nechal In The Wake Of Poseidon, prvý album kapely, ktorý som si kúpil na cédečku kedysi v polovici 90. rokov. Prečo? Lebo som sa nechal presvedčiť jedným známym, že toto je ten najúžasnejší hudobný zážitok, aký kto kedy zažije.

Vytiahol som preto svoje dávne písačky z Progboardu, reku, nech sa inšpirujem. Lenže o King Crimson som tam písal v roku 2009, kedy som ešte nebol práve nobelový autor, a tak je to skôr zoznam anotácií než hodnotné čítanie (nie, že by som dnes tvoril samé perly). A tak som sa napokon rozhodol, že začnem s dielom, ktoré mám najradšej a ktoré som si do zbierky zaradil ako prvé. Jasné, poznal som pár skladieb už skôr, 21st Century Schizoid Man, Larks’ Tongues In Aspic (z Beat Clubu)... A áno, mal som napočúvaný koncertný album Earthbound, ktorý môj otec miloval. Ale práve In The Wake Of Poseidon ma seriózne uviedol do hudby kapely a ja som mu úplne prepadol. Jasné, vzápätí som si kúpil aj debut a s týmito dvomi albumami som si pár rokov vystačil. Až v druhom slede nasledovali Larks’ Tongues In Aspic, Lizard a Earthbound. A zasa prešlo pár rokov, kým prišlo na Islands a Red. Starless And Bible Black s USA som mal dlho iba napálené a originály mi do zbierky pribudli až nedávno. Tvorbu z 80. a 90. rokov som vstrebával externe a dnes už viem, že bez nej dožijem. Je mi jasné, že sa tu rozvláčne rozpisujem o niečom, čo možno nikoho nezaujíma, ale považujem za dôležité ozrejmiť moje stretávanie sa s muzikou King Crimson, pretože si myslím, že moje vnímanie jej diela ovplyvnilo práve toto postupné napočúvanie si hudby v nechronologickom poradí. Aj preto mi je veľmi ťažko odpútať sa od In The Wake Of Poseidon.

Jeden z dôvodov, prečo mi prvé albumy kapely tak vyhovujú, je prítomnosť Grega Lakea. Jeho hlas mi lemuje pubertu, Emerson, Lake & Palmer je skrátka srdcovka. Aj na tomto albume exceluje, strieda krehké polohy s tými frenetickými, napríklad takú tému Peace - Beginning zvláda šepkať i deklamovať (Peace – The End), neštíti sa skreslenia (Pictures Of A City) a ani wagnerovskej melodrámy (In The Wake Of Poseidon).

Práca s náladami, dynamikou a tichom je vôbec u King Crimson na úrovni olympijského víťaza. Tu sa hrozivá kakofónia v závere Pictures Of A City pretaví do katarznej Cadence And Cascade (majstrovsky odspievanej Grodonom Haskellom), tam sa práca s epickou náladou roztečie do podoby oceánskej rozlohy v titulnej skladbe. Gradujúca znepokojivá monštruozita The Devil’s Triangle sa po vzore Ravelovho Bolera repretitívne valí ako tsunami a v neposlednom rade je tu freejazzové klavírne inferno v podobe rockovej pecky Cat Food, v ktorej sa Tippet vyblázni ako nik!

Som oboznámený s častým názorom, že dvojka v podstate kopíruje debut, ale dovolím si nesúhlasiť. Tu je podstate viac jazzu a Devil’s Triangle nemá obdoby. Viem, že často je originalita vyzdvihovaná nad štýl a vlastnú tvár kapely, ja si tie druhé menované veličiny cením o niečo viac. K pozitívnemu vnímaniu radím aj texty Petra Sinfielda a predovšetkým nádherný obal tvorený maľbou „12 archetypov“ od holandského maliara Tammo de Jongha.

Milujem každú notu tohto albumu. Aj dnes ma preniesol do čias, kedy som muziku vnímal tak intenzívne, že sa mi stala zmyslom života.
reagovat

zdenek2512 @ 09.10.2022 11:26:09
Já jsem si na podzim 1972 nechal nahrát na blind tehdy aktuální živák Earthbound a uvod 21st Century Schizoid Man mě naprosto odrovnal i z širokopásmového reproduktorku magnetofonu B400. Od té doby mám pro tuhle desku i skupinu slabost, desky ze šedesátých a sedmdesátých let jsou pro mě něco jako bible. Ze studiovek mám asi nejradši Islands a Earthbound se mi líbí více než USA, Islands mám rád pro až free jazzové pasáže a Earthbound pronekompromisní podání. King Crimson jsou kapela, jejíž koncert jsem navštívil dvakrát v Praze. Z prvních dvou studiovek mám taky radši In The Wake Of Poseidon.

balu @ 09.10.2022 12:02:36
Crimsoni jsou mí celoživotní oblíbenci.
S dobovým albem Eartbound mám také zkušenost, a to hudební materiál výborný, ale zvuk na úrovni
pirátských nahrávek.

Tohle album jsem před dvěma lety dostal na vinylu k narozeninám od své nejdražší sestřenky, a od té doby je ta deska v mé sbírce hýčkaným tvorem. Mám jí opravdu velmi rád, a když si jí pouštím (samozřejmě není to zas tak často, protože to je muzika, na kterou musí mít člověk náladu, a je hudebně i emočně náročná), tak je to pro mě takový menší hudební svátek.

Tuhle desku nahrávali King Crimson už v pozměněné sestavě. Z těch původních členů tam myslím zůstal jen kytarový inovátor Robert Fripp, a textař Peter Sinfield. Jak je známo, fantastický zpěvák Greg Lake už vystupoval s progresivním rockovým gigantem ELP, ale jsem strašně rád, že na tuto desku ještě stihl nazpívat vokály do většiny písní. No a co ještě vím, tak bubeník Michael Giles už nebyl stálým členem, ale nahrával tuto desku už jen jako studiový hráč.
Strašně se mi líbí obal, který vyobrazuje 12 archetypů od Tammoa De Jongha.

Co se týče písní, tak první strana tohoto alba vlastně kopíruje (strašně nerad používám toto slovo) první stranu debutového alba In The Court Of The Crimson King.
Pictures Of A City je stejná jazz-rocková palba, stejně jako na předešlém albu úvodní skladba 21st Century Schizoid Man. Některé motivy jsou téměř identické. Tady se snoubí hráčské mistrovství s agresivitou. Moc dobrý začátek.
Ovšem následuje úplný kontrast. Krásná a křehoučká balada Cadence And Cascade zaujme svou dojemnou melodií, a tady ale vystupuje jako zpěvák Gordon Haskell. Až o něco později jsem slyšel verzi, kterou zpíval Greg Lake. Přiznám se, že mě to trošku zamrzelo, že nedali tu Gregovou verzi na album, ale pak jsem si řek, že to tak asi mělo být. Gordon Haskell má taky své kouzlo. Tahle skladba se dá krásně přirovnat k písni I Talk To The Wind.
Po této skladbě následuje naprostý opus magnum. Titulní skvost zvaný In The Wake Of Poseidon. Tahle skladba mě dokonale odrovnala. Neskutečně nádherný Lakeův hlas, a neskutečně nádherné melodické postupy. Tady zkrátka emoce pracují na plný ceres. Tenhle epos můžeme srovnat s podobně laděným opusem Epitaph z předešlé desky.

Druhou stranu zahajuje překrásná kytarová etuda Peace. Je to vlastně motiv, který desku otevírá, i uzavírá. Po ní následuje Cat Food. Tahle skladba, jestli se nemýlím, dokonce vyšla i ve zkrácené verzi na singlu. Ano, v určitých chvílích má hitové ambice, ale jinak se přes ní nese něco tajemného, a ironického. Každopádně, opět mě tahle skladba velice baví, a ještě musím vyzdvihnout šíleně najazzlé piano.
Po ní následuje ona ďábelská obávaná suita, příznačně nazvaná The Devil’s Triangle. Jste-li dostatečně otrlí, tak mi nezbývá nic jiného, než to vřele doporučit. Nejlépe se to poslouchá za úplné tmy. To je opravdový horor. Jinak, kdyby to někoho zajímalo, tak se jedná o trochu přepracovanou, určitou verzi suity Gustava Holsta – Planety. Deska končí opět jemnou, překrásnou miniaturkou Peace. Je to nádherná, a dojemná tečka za všemi těmi pestrými hudebními náladami.

Tomuhle hudebnímu dílu patří má velká úcta.
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv dohadů.
reagovat

stargazer @ 21.09.2019 11:09:25
Toto album jsem slyšel naposled někdy v první půlce devadesátých let. I dnes na něj vzpomínám jako na hudbu, která se obtížně poslochala za plné tmy. PS. Nikdy neposlouchat King Crimson s dámskou návštěvou.

stargazer @ 21.09.2019 11:11:50
Toto album jsem slyšel naposled někdy v první půlce devadesátých let. I dnes na něj vzpomínám jako na hudbu, která se obtížně poslochala za plné tmy. PS. Nikdy neposlouchat King Crimson s dámskou návštěvou.

northman @ 21.09.2019 12:52:24
Oceňuji, že recenzent , který by mohl být mým vnukem má na desku stejný názor jako já. Výborně napsané a s recenzí souhlasím.

Petr_70 @ 21.09.2019 14:59:39
Geniální album, které pokračuje v podobném duchu jako předchozí debut, jednoho ze stěžejních a zásadních počinů rockové historie.

Dovolím si nicméně autora recenze upozornit, že alba následující už rozhodně tak přístupná nejsou, a není tak snadné do nich proniknout. Alespoň mohu-li soudit podle sebe...

EasyRocker @ 22.09.2019 09:24:16
Vláďa má talent a "cítí" hudbu, což mi sedí. Skvělá deska, ale neomráčila mě tak jako debut, Lizard nebo Red.

Hudbu vnímame každý po svojom,ako nám uši a mozgové závity narástli.Čo je pre jedného desivé,tak to druhému môže spôsobovať radosť.Ten prah vnímavosti má asi každý človek rozdielny a inak nastavený.Ja patrím k tým málo exotom,ktorí sa vyslovene tešia na "postrach" tejto platne-The Devil´s Triangle.Niežeby som nemal strach,to teda mám,ale ide to tak vedľa mňa asi ako keď pozeráte v telke horor alebo vojnový film a s istotou viete,že tá guľka alebo granát nevyletia z obrazovky na vás.Tomu sa hovorí príjemný strach :-).

Vytvoriť takúto pochmúrnu atmosféru ako v The Devil´s Triangle,tomu sa hovorí umenie!Ostatné je na vašej fantázii,stačí len zatvoriť oči. Vytie mellotronu a zlovestnú rytmiku si vyslovene užívam a to vyvrcholenie utrpenia na záver,to je magické apokalyptické inferno!Nielen 21.century schizoid man,ale aj The Devil´s Triangle veľmi presne zobrazuje stav dnešného zvráteného sveta,kde násilie prekročilo všetky únosné hranice.A títo hudobní proroci tento šialený spoločenský vývoj predpovedali už pred takmer polstoročím!Geniálne!

Aj zvyšok platne je na zožratie!Pri miniaturkách Peace a pri titulnej skladbe,aj ja starý cynik slzu vyroním...a to nie len jednu!Lakeov precítený spev ma totiž neskutočne dojíma.Pripomína mi príjemné časy,ktoré sa už z nejakého dôvodu nikdy nevrátia. Cat Food je taká hravá bláznivosť na odľahčenie a Cadence and Cascade,ktorú spieva Gordon Haskell je tiež mňam.Všetko ostatné už bolo povedané,takže za moju osobu môžem smelo zavaliť päť silných ťažkotonážnych jagavých hviezd!Amen.
reagovat

tykeww @ 22.07.2016 16:38:50
Už jsem to tu psal hodněkrát, The Devil's Triangle je asi moje nejoblíbenější skladba od King Crimson vůbec. Těžko bych takový hudební požitek dokázal přirovnat k čemukoliv jinému.

EasyRocker @ 22.07.2016 16:46:32
Výborné album, na letitém pohledu bych moc neměnil. Je tam snaha vykročit ve šlépějích debutu, hlavně úvodní riff jako by schizoidovi z oka vypadl, ale zbytek alba už je úkrok jinam. Cadence and Cascade křehká nádhera, šílené jazzové piano v Catfood no a závěrečný temný oblak v podobě ďáblova trianglu se musí prožít. Drtivé.

zdenek3 @ 22.07.2016 20:40:56
Není moc kapel podobných KC. Naštěstí pro mne.
Je to jedna z mála kapel, ke kterým jsem nikdy nenašel pozitivní vztah. Dnes jsem četl někde, že s hudbou KC je to jak s vínem. Že ke kvalitnímu poznání vína se musí člověk propít, stejně jako k poznání hudby KC. Asi málo piju (tedy skoro vůbec),ale ač jsem se snažil 47 let jejich hudbu "najít", nepodařilo se.
Nicméně, nemusí mi chutnat všechno.

Snake @ 23.07.2016 06:39:56
Braňo, trestuhodně jsi nezmínil onu fantastickou titulní skladbu :) Dva odstavce věnované The Devil´s Triangle mě od melodika tvého kalibru trochu překvapují, ale co už. Každému podle jeho gusta...

Snake @ 23.07.2016 06:42:40
...vlastně zmínil. Příště bych měl raději pořádně číst a pak teprve ťukat do klábosnice. Omlouvám se :)

Brano @ 23.07.2016 09:38:53
Snake,to je OK :-).Inak ďakujem za vaše reakcie a názory na tento album.Ako píše Zdenek3,niekto si nájde cestu ku KC,iný nie a s poslednou vetou jeho reakcie-nemusí mi chutnat všechno-môžem len súhlasiť.

Největší problém této desky je, že vyšla po naprosto strhujícím a maximálně hudebně jedinečném, nevšedním a ve svém dopadu ohromujícím debutu In the Court... Myslím, že se pořád najde valná část hudebních fajnšmekrů, kteří budou toto zmiňované album neustále srovnávat s předchozí nahrávkou (sám jsem to tak dlouhou dobu činil a stavěl ho na jakousi druhou kolej), je to však velká škoda a naprosto zbytečná, okrajová záležitost. Je předem jasné, že síly debutu dosáhnout nemůže, už jen z důvodu, že prostě přišlo po něm, jeho dopad nemohl být tak silný, fanoušci už byli připraveni, sice profituje s jinou formulí, ale hlavně se o to samo ani nesnaží. Jeho linie jde jinou cestou, využívá jiných prostředků pro dosažení působivého celku, navazuje a přeci jde oklikou.

Ze zde uvedených skladeb mám rád šokující vstup saxofonu v Pictures of a city- její proměnlivou atmosféru a nemilosrdnou drsnost, Haskellem zpívanou oduševnělou Cadence and Cascade- s nádhernou kytarovou linkou podpořenou mistrným klavírem. Famózně atmosférický nástup skladby titulní jež tak moc evokuje předešlou desku, Lake pěje svým silně nezapomenutelným a laskavým vokálem, vše pevně svírá Frippova klasická kytara, skladba kulminuje do silného refrénu. Totální jazzový odvaz Cat food- naprosto jedinečně vystavěný kus kde nuda nehrozí ani vteřinu, dříve nebyla mnou až tak obdivována, časem ovšem získala status zcela opačný. The devil's triangle- pochodový stupňující se model dle vzoru Ravelova Bolera postupně nabívá na síle a naléhavosti, jež katarzně ústí do kakofonického finále.

Učinil jsem pouze lakonický popis jinak velice zevrubně detailního opusu, jež by neměl být opomenut v žádné sbírce pokrokově myslícího posluchače.

reagovat

tykeww @ 09.05.2016 13:56:23
Když jsem In the Wake of Poseidon slyšel poprvé, naprosto mě uhranulo a tehdy jsem si říkal, že nic dokonalejšího jsem v životě neslyšel. Líbilo se mi víc než debut a dodnes dávám této desce trochu přednost.
Hlavně The Devil's Triangle mi připadá jako něco neuvěřitelného, přitom jsem na tuhle skladbu slyšel hodně negativních názorů.

horyna @ 09.05.2016 14:04:58
Michale: zdravím, díky za reakci a nemohu říci že by mne nepřekvapila, ale proč ne, proč nemít desku klidně raděj jak debut. Devil's Triangle mi dříve vůbec nevoněla, čas ale pevně prokázal její kvality.

bubak @ 09.05.2016 14:06:02
Souhlasím, In The Wake Of Poseidon je i pro mě lepší než debutové album. Tohle mi s odstupem připadá jako hodně přeceňované a v podstatě album jedné skladby 21st Century Schizoid Man. I když se mi líbí, ale dvojku mám radši, možná taky pro Devil´s Triangl, který je vlastně úpravou toho Marsu od Holsta, při kterém lidi na koncertech brečeli.

tykeww @ 09.05.2016 14:11:48
Také mně přijde, že In the Court of the Crimson King je opravdu záležitostí 21st Century Schizoid Man a možná ještě (skoro) titulní skladby. To mezitím je sice fajn, ale nikdy mě to tolik nebavilo, kdežto In the Wake of Poseidon patří k těm deskám, kde hltám každou notu :)

horyna @ 09.05.2016 14:13:10
bubak: zrovna si dočítám tvůj pohled na koncertní nahrávku K.C. a ejhle, je tu další odezva, upřednostňující druhou desku před debutem, měl jsem za to, že tohle tu napíše málokdo:-)

bubak @ 09.05.2016 14:25:42
Každý to cítí jinak, mně se debut před čtyřiceti pěti lety líbil moc, ale asi hlavně pro 21st Schizoid Man, sice Epitaph je krásný, ale příliš dlouhý a začíná nudit,v titulní skladbě je moc mellotronu.Já mám rád od King Crimson všechno, ale v současné době si opravdu vybírám ty živáky, tam není nic přikrášlováno a je to tak jak to bylo na koncertech.

horyna @ 09.05.2016 14:31:00
bubak: no vidíš, já mám na debutu nejraději právě konec alba, chápu ale, že po 45 letech člověk leda cos bere jinak a ony živáky musejí být velkým zpestřením pro milovníka této kapely. Pražský koncert každopádně závidím :-)

EasyRocker @ 09.05.2016 16:25:28
První sestava KC je samozřejmě legendární, stejně ovšem jako všechny další. Výborná deska, hodnotil bych klidně stejně jako ve své letité minirecenzi. Jsou tam jasné odkazy na debut, začátek jakoby chtěl stejně rozhýbat jako dávný Schizoid, Devil´s Triangle, to je něco ďábelského, co si člověk musí poslechnout ve správném rozpoložení. Kdysi jsem se do toho docela dlouho dostával (zajímavé je, že vykolejený Lizard mi sedl skoro okamžitě!), ale dnes je to už krásná čtyřka. I Islands pro její neskutečnou atmosféru už bych dnes dal mezi 4 a 5.

Balů @ 15.08.2016 11:22:47
horyna
Mluvíš mi z duše. Také jsem dlouhá léta bral Poseidona jako až tu druhou desku.
Dnes ovšem si myslím, že je na ní vyrovnanější materiál než na debutu.

Já jsem začal obě alba vnímat jako dvojelpé, s tím že vyšla odděleně.

A proto obě jsou za 5*

Značka King Crimson se s druhým albem těsněji spojila se jménem kytaristy Roberta Frippa. On bude napříště osou, kolem níž se bude otáčet proměnlivý průvod spoluhráčů. Klávesista a dechař Ian McDonald, který se na debutu výrazně podílel autorsky, dal skupině vale a odchod oznámili i zpěvák a basista Greg Lake a bubeník Michael Giles. Ti se ale na rozdíl od McDonalda ještě nechali přesvědčit alespoň k nahrávání nového alba, takže sestava ve studiu se nakonec od té původní tolik nelišila. Pro sound kapely důležitý mellotron převzal Fripp, basu Gilesův bratr Peter (ten figuroval už při zrodu tělesa) a nová jména představují Mel Collins (saxofon, flétna), Keith Tippett (piano) a Gordon Haskell, který v písni Cadence and Cascade zastoupil u mikrofonu Lakea, v předpremiéře k pozici hlavního vokalisty v následujícím období.

Na první poslech zaujme skutečnost, že struktura první strany věrně zrcadlí album In the Court of the Crimson King. Pomineme-li intro Peace – A Beginning, které se pak uprostřed a v závěru vrací v krátkých variacích, všechny tři hlavní skladby mají na debutu svůj předobraz. Razantní Pictures of a City je vlajkovou lodí alba, stejně jako minule 21st Century Schizoid Man, křehká Cadence and Cascade je reminiscencí na podobně laděnou I Talk to the Wind a titulní opus nejen mellotronem jasně odkazuje k písni Epitaph. Ale není třeba tuto část hned známkovat jako neinvenční sebevykrádání. Uvedená čísla nejsou chudšími příbuznými svých předchůdců, jsou stejně silná a mají stejně nosné melodie a motivy (snad jen ten Epitaph zůstal čnít nad svým zdejším odrazem).

Druhá půlka už nabízí nové příchutě. Chytlavá, ostře frázovaná píseň Cat Food připomene Beatles (konkrétně Come Together), ale její hitový design podvratně narušuje Tippettovo zlobivě poskakující piáno. Monumentální finále obstarává instrumentální The Devil's Triangle, přízračně gradující marš rytmiky pod houstnoucími mračny mellotronu, které jí nakonec přehluší a zadusí, až zbyde jen vichr. V o něco rychlejším opáčku se pak záhy celý chorovod zbortí a vytvoří tak prostor pro krátký dovětek v podobě a capella zazpívané Peace – An End.

Robert Fripp a textař Peter Sinfield, kteří byli v tu chvíli vlastně jedinými kmenovými členy skupiny, dokázali, že si autorsky plně vystačí sami. Zmíněná podobnost s kompozicí prvního alba vůbec nepůsobí dojmem stagnace, spíš to vypadá na záměr a kvalita materiálu ho ospravedlňuje. In the Wake of Poseidon opět napínavě balancuje mezi líbezností melodií a napětím disonancí nebo rytmického škobrtání. Buduje fantastické hudební světy, které svojí propracovaností neuspávají, ale naopak jitří obrazotvornost a rafinovaně hladí po i proti srsti.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

In the wake of Poseidon som po prvom vypočutí veľmi nadšene neprijal. Niektoré miesta sú na prvýkrát veľmi ťažko poslucháčsky uchopiteľné. Jedná sa pri najmenšom o náročnú hudbu ktorej treba venovať čas a nie ju počúvať ako backround music. To tak nefunguje. Keď som sa k tomu vrátil a zo sústredením som si to vypočul viac krát, a ako inak som objavil tú magickú silu týchto nahrávok v ktorých sa každým novým vypočutím dá nájsť niečo nové. A potom sa to už nedá nemať rád.

Na tejto nahrávke ma priťahuje hlavne všadeprítomná zvuková pestrosť ktorá sa svojim spôsobom odpútava od tradičnej koncepcie rockovej hudby . Pokojné pomalé pasáže plné naturalistickej atmosféry, tá flauta tam náramne zapadá, ktoré sa vymykajú bežnej produkcie, sa miešajú s rýchlymi, jazzom napustenými gitarovými experimentálne ladenými vyhrávkami. Ktoré vypúšťa ako inak elektrická gitara. Ale nechýba tu ani krehká akustika ktorá tu má špeciálne pre seba vyhradenú jednu skladbu. Nahrávku plnú emócií ešte viac stupňuje nádherná hra s mellotronom. Než nejaké pojmy by som tu chcel skôr ozrejmiť moje dojmi. Zo začiatku som nedokázal stráviť skladbu The Devils Triangle. Negatívne som vnímal tie nesúrodné, v skutku náhodne generované zvuky, v niektorých progresívnych skladbách to nedokážem prehltnúť doteraz, Jediné čo sa mi na tom naozaj páčilo bolo v tretej minúte vyústenie melltronu do pekelnej hry (lesného?) rohu akoby vystrihnutého z vojnovej scénky Pána Prsteňov, až neskoršie som uchopil ostatné, nazval by som až experimentálne, substancie tejto suity.

Aby som uviedol na pravú mieru môj vzťah ku King Crimson. Som zástancom kvalitatívneho, nie kvantitatívneho, počúvania takejto hudby. Radšej si vypočujem 10 krát jednu nahrávku prog-rockovej hudby ako 1X desať albumov. S toho dôvodu mám od Crimsonov napočúvanú iba prvú trojicu albumov. Takže hodnotím iba z mojich doterajších skúseností. Prvú a tretiu nahrávku radím v mojom imaginárnom rebríčku o niečo vyššie, hudba sa mi v nich páči o niečo viac, i keď mi je trocha ľúto že v treťom Lizard už nespieva Greg Lake. Nie že by to bolo nejako zásadne počuť, cítiť či badať ale je to moja sila zvyku pri ktorej nemám moc v láske neustále sa obmeňujúce zostavy, avšak hudobný obsah je vynikajúci s tým sa nebudem priečiť... HODNOTENIE 3,5* ktoré zaokrúhlim samozrejme hore.


reagovat

tykeww @ 29.04.2014 16:31:30
Co všichni máte proti Devil's Triangle? :) Já osobně ho mám z artrockového období KC skoro nejradši. Ale na tom nesejde, recenze je pěkná, rád jsem si ji přečetl, díky za ni.

zdenek2512 @ 29.04.2014 16:57:19
Michale souhlasim s Tebou Devils Triangl je jednickova skladba, naprosto unikatni. Ja uz jsem to tady napsal nekolikrat pro me je prvnich sedm studiovych alb to ne nejlepsi co v ramci tak zvaneho progresivniho rocku vzniklo. Tak fantastickou smes jazzu, rocku a klasiky neudelal nikdo. Fripp tenkrat prirovnal kapelu k telesu ktere hori vnitrnim plamenem a pohromade drzi jen diky silnym dostredivym silam.

S King Crimson seznamoval jsem se krůček po krůčku, chronologicky a po debutovém albu tak následoval nákup a studium 30th Anniversary Edition cd In The Wake Of Poseidon.

Jednoznačně nejlíp na mě působí titulní, symfonicky rockový majstrštyk In The Wake Of Poseidon ( including Libra´s Theme ). Ony burácivě hřmotné a valivé bicí co chvíli rozpadající se v divokých breacích, osudově znějící chladný mellotron a Frippovu "bludnou" akustickou kytaru mohl bych poslouchat snad na věčné časy a nikdy jinak. A vůbec mi tady nevadí slyšitelná návaznost na The Court Of The Crimson King z debutu.

Ostatně vzpomínek na ono album neubráním se ani při poslechu drtičky Pictures Of A City ( including 42nd at Treadmill ). Zkreslená kytara, vytí saxofonů a pořádně nabušené instrumentální intermezzo celkem pochopitelně evokuje 21st Century Schizoid Man. Zkrátka jedna je za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet.

Po tomhle ušním klistýru přijde mi velice vhod poklidná balada Cadence And Cascade s pěknou flétnou a vokálem hostujícího Gordona Haskella. Balzám na pocuchané nervy.

Celé album rámují tři miniaturky - Peace - A Beginning, instrumentální Peace - A Theme a Peace - And End. Neurazí, ani nenadchnou a vesměs končí dřív, než stačí se nějak rozvinout a rozkvést.

Nu a na samotný závěr nechal jsem si skladby, které mi dávají nejvíce "zabrat". Cat Food, s tím břinkáním klimpru, podivně nemelodickou vokální linkou, takto jazzrockový a částečně improvizovaný hřebík do rakvičky vzal jsem ještě časem na milost, ale Devil´s Triangle nikdy ! Nepochopím, že si v ní někdo dokáže "rochnit" a najít zalíbení. Mě - zhruba od čtvrté minuty - působí neskutečná muka a poslechnout si ji do úplného konce dokážu jen s největším sebezapřením a s volume hodně utaženým do leva. A se sluchátky na uších k tomu. Z ryze recenzentských důvodů jsem právě jeden poslech absoloval a končím jej se spoceným čelem, svědivou vyrážkou a se srdcem až v krku. Zmocňují se mě chmurné představy, ve kterých pověsil jsem muziku na hřebík, stal se ze mě zbožný muž, odešel poustevničit do Svatošských skal a do smrti nebyl už nikdy veselej...

Z desek, které jsem si od King Crimson koupil poslouchám tuto nejméně často. Je to tvrdý oříšek k rozlousknutí a ačkoli ani následující Lizard není zrovna z nejjednoduších, stojí si u mě výš. Ideální by byly tři a půl hvězdičky a protože tuhle možnost nemám, je to tentokrát za tři.
reagovat

Mohyla @ 25.03.2014 18:59:46
Snake, toto sa skvele číta! Akurát končím s počuvom Red a zrovna naskočila táto recenzia. Ja CD síce hodnotím vyššie ako Ty,ale je to čertovsky dobre napísané!

Walrusa @ 25.03.2014 19:15:01
Já tohle album zbožňuju, jeho nejvěší ozdobou je samotná In the wakes of poseidon, která je podle mě naprosto dokonalá. Ale co se týče Devil's Triangle, musím s tebou souhlasit, mozek mi říká: "Pokračuju, třeba tomu přijdeš na chuť", ale uši říkají: "Ne, už nikdy více!"

tykeww @ 25.03.2014 19:38:42
Snejku, mám moc rád tvoje příspěvky, toho sis už asi všiml, tímhle jsi mi udělal radost, i když s hodnocením zas tolik nesouhlasím, pro mě to je vedle Red (a Discipline, ale to už je fakt o něčem jiném) nejlepší album King Crimson. A Devil's Triangle je magie, na ten se naopak já těším na albu vždy nejvíc :)

Snake @ 25.03.2014 20:04:08
Mohyla, dík za uznání.. ony ty půlhvězdičky mi tady opravdu chybí. Jednotlivá alba je pak těžké od sebe hodnocením oddělit a známka za tři může vypadat až nepatřičně.

Walrusa, já jsem dnes už spíš "melodik" a avantgardní muzika působí mi trable. S Devil´s Triangle holt už nic nepořídím, s tím jsem se musel smířit. Jako polehčující okolnost bych chtěl uvést skutečnost, že mě to od neodradilo od dalšího poznávání křivolace složitého a tajuplného světa King Crimson.

tykeww - člověče, ty musíš mít ale náturu. Nervy, jako špagáty :) Být mladší, možná bych to vstřebal líp, kdo ví ? A děkuji za reakci.

Sajgon3 @ 25.03.2014 21:34:17
Ono je pravda, že prvotina a dvojka majú skoro rovnakú štruktúru a jednotlivé skladby z jednotky a dvojky sa dajú rad radom porovnávať ( Epitaph - In the Wake... , I talk... Cadence And...., atd, atd )- a väčšina hlasov tvrdí, že dvojka na prvotinu nemá - osobne si ale myslím že to určite nie je pravda - hodnotenie napr. na Progarchives je dosť podhodnotené. Možno je to ale tým, že na debut proste nedá väčšína ludí dopustiť -) U mňa osobne je to asi takto - Prvotina - najlepší album, aký som kedy počul , Dvojka - 5. miesto. Každopádne skladbu " In the Wake of Poseidon " pokladám spolu s "Epitaph" a "Starless" za tri nesmrtelné diela hudby bez rozdielu žánrov .

Petr_70 @ 26.03.2014 08:49:40
Také si myslím, že první dvě alba jsou na +- stejné úrovni, obě mám moc rád a dle mého mínění společně s RED tvoří to nejlepší co skupina vyprodukovala a současně tato tři alba řadím k tomu nejlepšímu, co v rocku vůbec kdy spatřilo světlo světa :)

Naopak jejich alba z doby "new wave" jsem vůbec nepobral :(

zdenek2512 @ 26.03.2014 08:55:52
Pro mě je stejně jako pro všechny obdivovatele Roberta Frippa prvních sedm studiových alb na stejné úrovni. Jako mírně horší se mi jeví Starless & Bible Black. Na Devil´s Triangl jsem si ze začátku taky nemohl zvyknout, ale nyní to je jedna z nejoblíbenějších skladeb, na kterou se těším stejně jako Michal. Díky za názor :)

hejkal @ 26.03.2014 11:56:25
Tento album som od King Crimson počul ako druhý v poradí a prvý štúdiový (prvý album vôbec bol Earthbound, ktorý sa u nás doma tešil veľkej pozornosti), nuž mi je zo všetkých najbližší. Niekedy o preferenciách nerozhoduje len akási historicko-objektívna konštelácia, ale prevážia prosté a jednoduché pocity, ktoré vznikajú pri spoznávaní konkrétneho albumu. Aj preto som k nemu nekriticky zameraný, hoci Devil's triangle neradím práve k tomu najlepšiemu, čo King Crimson stvorila.

hejkal @ 26.03.2014 12:02:17
Inak, ani polhviezdičky nič nerozlíšia, za chvíľku by to bolo rovnaké, ako, citujem: "Jednotlivá alba je pak těžké od sebe hodnocením oddělit a známka za tři A POL může vypadat až nepatřičně." Nepatrične vyzerá len ak ju čítaš negatívne, čo ja teda takto neberiem. :)

vdeck @ 26.03.2014 13:45:10
hejkal:

Fakta k uvaze.
A co zavest procentni hodnoceni alb, dejme tomu se skalou po peti procentech? Mozna by tak odpadlo to neuveritelne mnostvi petihvezdickovych recenzi.

hejkal @ 26.03.2014 13:52:31
Ja by som hbviezdičky i percentá zrušil, preberalo sa to tu už viackrát. Skúsenosti odvšadiaľ sú rovnaké (časopisy, weby...) - bez ohľadu na šírku škály (5, 10, 100, 1000000) hodnotenia sa vždy po chvíľke začne prejavovať trend dávania všetkému od dobrého vyššie čo najmohutnejšie hodnotenie. Pre mňa nemá 83% alebo 79% žiadu výpovednú hodnotu. Prečo práve toľko? Nezmysel. Podstatné sú pre mňa vyjadrenia v recenziách. Navyše, koľko je naozaj dokonalých diel? V rámci žánru? Všeobecne? V čase? Vždy je to hromada a navyše dosť subjektívne braná. Zavádzať niečo iné ako tu už je mi príde ako strata času.

Snake @ 26.03.2014 15:16:25
..díky za opravdu zajímavé názory a za korektní diskuzi.

martin69 @ 28.03.2014 09:18:00
Výborně napsané! Rád jsem si přečetl recenzi na něco co neposlouchám. Pro mne zůstane přijatelné jen první album :-). To mám rád.

alienshore @ 28.03.2014 21:52:30
Myslím si, že Snake vyjadril svoje pocity veľmi korektne. Môj prvé zoznámenie s King Crimson prebehlo práve s týmto dielom a v tej dobe to bol riadne tvrdý oriešok pre mňa (skôr teda kokosový orech). Nasledujúci album Lizard vnímam podobne ako recenzent.

Druhé studiové album King Crimson s názvem In The Wake Of Poseidon je pro mě významný hudební počin nejen téhle progressive rock skupiny, ale i přechodu šedesátých a sedmdesátých let na hudební scéně vůbec.
Jestliže jsem zůstal konsternován prvním albem, celkem zákonitě jsem mohl očekávat, že následující albový produkt bude chtít jít ve svých hudebních východiscích ještě dál, bez ohledu na ohlas posluchačské veřejnosti, nebo hudebních kritiků, kteří byli ještě částečně zmateni z koncepce prvního alba a nervózní z toho, že skupinu nemohli nikam zařadit do žádné připravené škatulky.
Když obal prvního alba šokoval příšerným rozšklebeným obličejem, na první pohled obal druhého alba přinášel obrázky jakoby z pohádkového světa, ale když si člověk pozorněji prohlédl přední a zadní část obalu, měl pocit, jakoby z těch tváří nesálalo nějaké veselí a hravý optimismus, ale jakýsi neklid, ironie, tajemno a záhadno. Hudba samotná měla moje zjitřené představy víceméně potvrdit…

PEACE – A BEGINNNING – „Jsem oceán osvětlený plamenem – jsem hora, mír je mé jméno. Jsem řeka, laskaná větrem – jsem příběh – nikdy nekončím!“

Téměř neslyšitelný hlas Grega Lakea zní jako ponurý chrámový chór jednoho hlasu. To ticho a ta subtilnost je velmi křehká a o to víc člověk očekává radikální řez do hudebního tématu a nemá být zklamán…

PICTURES OF A CITY including 42ndat Treadmill – hutný a hymnický nástup (podobný jako na úvodu předešlého alba) má svou homogenní silou saxofonu, elektrické kytary, baskytary a bicích nástrojů tendenci obnažit obsah Sinfieldova textového poselství až na dřeň a tak vnímáme onu agresivitu jako fúzi rocku, jazzu a dramatického divadelního útvaru, což potvrzují i destrukční tóny Frippových elektronických kouzel a znovu zůstávám fascinován nad rychlými běhy instrumentace v divokých neurotických proměnách, kdy se na nás hrnou proudy drsných tónových kadencí v opakovaných akcentovaných obratech…
Dochází ke ztišení a vnímáme lehké ševelení bicích nástrojů, bloudivé baskytary a nekonkrétních tajemných zvuků z prostoru. Bicí nástroje sice přinášejí stále hlasitější breaky, ale celková instrumentace se jen zvolna probouzí do eruptivního výbuchu, který se ovšem vzápětí přihlásí se stejně neodbytnou drtící agresí, jemuž kontrastně vévodí jasný Lakeův hlas a závěr skladby se odehrává v drsných tónových orgiích….

CADENCE AND CASCADE – to je kontrast. Krásná smutná melodie na akustickou kytaru s půvabně rozlamovanými akordy a hlas zpěváka Gordona Haskella (hostujícího v King Crimson) přináší podobně posazený hlas, jako Lakeův a je tady také jazzový klavír Keitha Tippeta. Nádherná nostalgická atmosféra, kterou akceptovat je esteticky samozřejmé, ale po předešlém běsnění ne úplně samozřejmé. Pomáhá nám v tom i lyrická flétna Mela Collinse, zatímco baskytara Petera a bicí nástroje Michaela Gilesových se drží v nevýbojných intencích. Jedna z nejkřehčích balad od King Crimson, ale i vůbec, jaké jsem kdy slyšel….

IN THE WAKE OF POSEIDON including Libra´s Theme – mrazivý tón mellotronu nám dává poznat jeden ze stěžejních erbovních symbolů kapely. Lakeův hlas je nádherně klenutý a krásně se spojuje s akustickou kytarou, subtilními basy a krátkými bubenickými akcenty, nad nimiž krouží flétna, mellotron simulující smyčcový symfonický prvek a gradující melodie přináší i mohutnější nápor ve vynikajících melancholických harmoniích. Akordické obraty jsou sofistikovaně důmyslné a vždycky mě facinovaly pianissima a fortissima, která se ve skladbě přelévají jako mořské vlny. Mohl bych hovořit o krátké symfonické básni? Není to příliš troufalé? Ne, není – v žádném případě. Po skladatelské a aranžérské stránce jedinečný koncept, který je schopen vehnat člověku za jistých okolností slzy do očí a rozvibrovat duši. Tak tohle dovedou JENOM King Crimson. Propojím-li interpretaci, instrumentaci s jedinečnými Sinfieldovými textovými obrazy dostanu estetický ideál hudebně-výtvarně literární krásy při kterém pocity zároveň hřejí i mrazí……Znovu si uvědomuji Frippovu nadčasovost a ještě poměrně výrazný vliv dalších zakládajících členů kapely…… Famózní záležitost!

PEACE – A THEME – akustická kytara přichází s nádhernými akordickými výměnami a vybrnkávanými spojovacími můstky, kdy se nástroj stává koncertní kytarou

CAT FOOD – a zase šok. Nekompromisní nástup těžko zařaditelného typu, kdy si podávají ruce progresivní tendence rocku s jazzem. Tippetův klavír vkládá do skladby jazzovou improvizaci a a zvláštně vedené hlasy do melodie vkládají řád, ale i neklid a dravost. Bzunivý tón frippovské elektroniky šlehne jako bič ve stereofonním efektu a akcentované bubenické nástupy přinášejí další dramatický prvek za kombinací elektrické kyrary a akustické kytary. Dynamické odstínění jednotlivých fází skladby nepřináší nějaký hudební soulad, spíš zjitřené emoce a vibrační chvění posouvající hranice hudebního vnímání mimo zavedené principy. Velmi odvážný kompoziční přínos na albu, který už ze své mysli nevytěsníte….

THE DEVIL´S TRIANGLE – následující kompozice je vložená minisuita podle crimsonovského konceptu, kde i ticho přináší neklid a pocit strachu, což se vzápětí potvrdí díky specifickým vyjadřovacím prostředkům. Z hloubi nekonečna přichází mrativý tón mellotronu, který doprovází bicí nástroje a baskytara podle modelu Ravelova Bolera. Impresionistické obrazy v hudbě jsou velmi názorné a při troše zjitřené fantazie zde můžeme hovořit o zvukovém horroru, který prostupuje tajemným a zneklidňujícím způsobem celou kompoziční strukturu skladby. Přiznám se, že poprvé jsem se stejně bál (při důsledném poslechu v samotě), jako při poslechu alba Ummagumma od Pink Floyd, nebo některých hudebních postupů Van Der Graaf Generator….
Skladba graduje a instrumentace nabývá na intenzitě a sdělované zvukové vlny navozují pocity potemnělé krajiny s vypálenými domy, ohořelými stromy, ekologicky zdevastovanou krajinu zahalenou do podivné nazelenalé mlhy. Závěrečné šumění a syčení moje pocity jenom prokresluje…
Po krátké odmlce se rytmická složka skladby dostane do rychlejšího – téměř pochodového tempa a mellotronové tónové nálety za pomoci Frippových elektronických devices zde majestátně mrazivým způsobem ovládají celou harmonickou strukturu. Tohle už není rock, to jsou modernistické postupy articifiální těžko zařaditelné hudby, kde lze hledat Pierra Bouleze, Edgara Varrése, Karlheinze Stockhausena s wagnerovskou hudební potemnělostí a hymničností – ovšem v režii hudebního věrozvěsta Roberta Frippa a jeho hudebních spolupracovníků, nad kterými stále výrazněji přebírá kontrolu…..
Including
a) Merday Morn
b) Hand Of Sceiron
c) Garden Of Worm

PEACE – AN AND – a je tu závěr. Po předešlých harmonických „mučidlech“ a dramatickém náporu na srdce a duši přichází superkřehký motiv nádherně vystavěné melancholické melodie za doprovodu akustické kytary a Lakeův hlas předvádí úžasnou niternou šíři svých pocitů a stejně nenápadně, jak album začalo, tak i celé pojetí končí…..
Slýchám, že album posluchači vnímají jako roztříštěné a nekonzistentní. Možná…. Já v něm ale cítím nadčasové estetické hudební hodnoty, která výrazně přesahují klasický rockový rámec a který může vzniknout jenom v geniálních souvislostech koncepčního myšlení. Poselství alba In The Wake Of Poseidon v lecčems navazuje na první albový projekt In The Court Of The Crimson King a potvrzuje mimořádnost skupiny King Crimson nejen v evropském, ale i světovém kontextu.
Snaha po hledání a vytváření nových nezařaditelných hudebních obrazů zde vítězí nad pouhou snahou udělat obyčejné album, které by bylo líbivé a podbízivé. King Crimson (obrazně řečeno) prosekali cestu hustou džunglí a vztyčili na virtuálním kopci maják, jehož světlo už nemohlo nic zhasnout (pouze ztráta energetického potenciálu zdroje světla), ale k tomu měli v r. 1970 opravdu daleko…..
Proto zcela jednoznačně dávám plný počet hvězdiček!
reagovat

The Paul @ 27.09.2011 11:15:10
Petře, pre mňa by táto doska (napriek všeobecne uznávaným dogmám) bola lepšia ako debut, nebyť na nej jeden temný a pre mňa neuchopiteľný šrám - The devil´s triangle. Tú skladbu som sa snažil uchopiť snáď zo všetkých smerov, ale nepodarilo sa mi to... :-( Všetko ostatné na nej je však dokonalosť... :-)

P.S. Vďaka za skvelé recenzie. Cez ne som sa dostal k niektorým kapelám, ktoré by som bez prečítania tvojich príspevkov asi nespoznal...

Petr Gratias @ 27.09.2011 14:36:41
Zdravím The Paula a děkuji za jeho uznání.
Je pro mě příjemný pocit někomu druhému představit a přibližit album kapely, které někdo druhý nezná.
Na něm pak je se hudbou toho alba prokousat až k jeho jádru... ještě jednou díky.
Myslím, že In The Wake of Poseidon je opravdu výtečná věc. Přiznávám ale, že na určité části alba "musí" být člověk nějak vnitřně připraven.
Ne všechno co je hudebně mimořádné, musí být pocitově libozvučné a přijatelné... Tohle ve vážné hudbě platí téměř stoprocentně a v jazzu rovněž.

Druhé řadové album King Crimson částečně pokračuje v šabloně narýsované při stvoření jeho předchůdce, v nejednom směru je ale oproti In The Court Of The Crimson King krokem vpřed (nebo minimálně úkrokem do strany). Především jej vnímám jako podstatně temnější kus muziky - v některých pasážích ve mě vyvolává podobné pocity jako debut Black Sabbath, vydaný téhož roku. Navíc zatímco In The Court Of The Crimson King poměrně snadno "ukazuje barvu" a atmosféra celého alba je doslova hmatatelná, na In The Wake of Poseidon mi všechno přijde zastřenější, nekonkrétnější a tím pádem i tajuplnější - nebo spíše děsivější?

A nejedná se jen o ďábelskou suitu The Devil´s Triangle (i když právě tu pokládám za středobod desky a místo, odkud vedou nitky depresivních nálad rozprostírající se po celé její ploše), třeba i dvojskladba Pictures of a City/42nd at Treadmill má v sobě něco hluboce neklidného, zárodek běsu. Protiváhou k temným pasážím alba by mohla být klasická Lakeova balada In the Wake of Poseidon/Libra's Theme, ale také v ní zpěvák - v souladu s duchem desky - nechává mnoho nevyřčeného a přispívá tak k tajemně neúplnému vyznění tohoto crimsonovského počinu. Nesmím samozřejmě opomenout ani singlovou lahůdku Cat Food - tato skladba se mi jako jediná (tedy kromě tří kratičkých akustických předělů) jeví laděná pozitivně. Asi nejuhlazenějším číslem alba je pak křehká skladbička Cadence and Cascade nazpívaná novým hlasem skupiny Gordonem Haskellem - ale i ona podle mého poněkud klame tělem a poklidná atmosféra je jen zástěrkou pro něco divokého, hrozivého tam vzadu v podvědomí. I obal desky s různými obličeji jakoby se snažil naznačit existenci mnoha pudových příšer v každém z nás - no, možná bych to s tou psychoanalýzou neměl tolik přehánět...

Ale ačkoliv jsem právě In The Wake of Poseidon popsal jako album plné neklidu, nepokojného očekávání a záblesků úděsu, právě tyto znaky z něj činí výtečný materiál k poslechu do určitých nálad. Desku si nepouštím ani zdaleka tak často jako crimsonovský debut, ale když přijde to správné rozpoložení, vychutnávám si ji úplně stejně. Není to sice na plný počet, ale čtyři hvězdičky mohu dát myslím zcela po právu.

reagovat

hejkal @ 06.03.2011 12:30:20
Od King Crimson obľúbenejšiu dosku nemám. Síce tam cítim skôr roztrieštenosť, než des, ale to nevadí.

Deadmonkey @ 06.03.2011 19:01:53
Povedená recenze.

TomKas @ 07.03.2011 09:50:48
Jojo, Ďáblův trojúhelník je fakt hororová záležitost. Pamatuji si, když jsem si ji jednou pustil na sluchátka v nočním obýváku (samozřejmě za naprosté tmy). Ty pocity, které se ve mně začaly probouzet bych fakt nikomu nepřál. V té skladbě je fakt něco děsivého, ďábelského. Je to super album!

gunslinger @ 27.08.2011 04:51:37
The devil's triangle sa podobá na soundtrack Pána Prsteňov... alebo skôr naopak. naj skladba je pre mňa Cat Food >> odkaz

Petr Gratias @ 27.08.2011 09:03:33
Zajímavé postřehy a komentáře....
Osovně si myslím, že alba In The Court Of The Crimson King a In The Wake Of Poseidon jsou pravděpodobně nejprogresivnějšími hudebními počiny dané doby a výrazně přesahují cokoliv, co v dané době vyšlo na albech.
Jsou příkladem, že King Crimson, v té době ještě ne úplně pod kontrolou autokratického Roberta Frippa, se dostali svým myšlením, pojetím, aranžováním až tam, kam řada skupin nemohla dosáhnout.
Objevuje se termíny progressive rock, art rock....
možná že ani tyto nejsou úplně nejvýstižnější.
Jsou zde postupy symfonického pojetí, artificiální hudby, jazzu, ale i ty krásné subtilní balady.
Ten výsledný tvar, navzdory jisté roztříštěnosti je ale stejně impresivní a nenapodobitelný. Svědčí o tom i vaše reakce...
Jenom škoda, že se v době kdy se tyhle projekty rodily se také neuměly odpovídajícím způsobem natočit. Nebylo to jenom obsluhujícím personálem, ale technickými možnostmi ve studiu a tahle hudba si přímo vyžaduje, aby byla nahrávána více filigránským způsobem se smyslem pro zvukové proporce.
I když byla alba remasterována a remixována, z mého subjektivního pohledu zde stále nebylo dosaženo zvukové vyváženosti a větší čitelnosti...
K "Poseidonovi" napíši recenzi někdy později určitě také.
King Crimson sedmdesátých let jsou pro mě absolutním zjevením...

Mirek Kostlivý @ 27.08.2011 13:12:02
V současnosti, když se do tzv. "progresivní hudby" dává kde co, je použití toho slova v souvislosti s King Crimson skoro urážlivé :-). Technické problémy s nahrávkou byly také způsobeny použitím mellotronu, o kterém Fripp říkal, že je to jediný nástroj, který se nedá pořádně naladit (na koncerty pro jistotu vozil dva). Bohužel se s ním rozloučili na albu Red (moje nejoblíbenější), kde jeho použití dovedli téměř dokonalosti.
V současnosti ho k dokonalosti dovedli švédští Anekdoten, kde na něj hrají taky dva hráči; stejně, jako tomu bylo v počátcích King Crimson ...

Fan @ 27.08.2011 15:15:01
No ve své podstatě se vlastně Mellotron ladit nedá, když se přehrávají předem nahrané pásky.

PaloM @ 27.08.2011 17:46:43
Fan, dobrá poznámka, ale Fripp v podstate povedal pravdu. Určite šlo o technické problémy iného charakteru, preto mali jeden nástroj v zálohe.

Mirek Kostlivý @ 27.08.2011 18:55:39
Ale samozřejmě Palo, to potvrdí každý, kdo nahrával něco na magnetofonový pásek. Potom stačilo cokoliv (změna rychlosti posuvu, vytahání pásku ap.), a kvalita záznamu šla do háje. A tady těch přednatočených pásků mohlo být i několik desítek. Ale Fan je asi mlaďoch, takže to utrpení, co jsme mi s tím vším měli, asi nezažil!

Druhé album King Crimson má v podstate totožnú koncepciu ako prvé. Aj ja si myslím, že prvé dva albumy by kľudne mohli byť dvojalbumom. Ale zas podľa mňa na jednotku nemá. Jednotlivé miniatúrky Peace sú príjemné. Ale napríklad mi nesadol The devil´s triangle. Nie je zlý, ale viac mi sadol Moonchild z jednotky. A tak isto Pictures of a city, Cadence and cascade a In the wake of Poseidon sú veľmi dobré veci, ale na skladby z jednotky v mojich ušiach nemajú. Cat food je potom zaujímavou až jazzovou skladbičkou. V bonusovej verzii albumu je Cat food opäť, ale v kratšej a trochu odlišnej verzii zo singla. Je tu aj B strana singla, jazzová inštrumentálka Groon. Takže album je kvalitné a vynikajúce, ale moja srdcovka je prvý album King Crimson, preto dávam štyri.
reagovat

Je to zvláštní ale Poseidon se mě líbí více než debut. Je zde sice použitá stejná kompozice jako u alba předchozího ale proč by to mělo vadit?
Album pro mě nemá vrchol, po celou dobu si drží vynikající úroveň. Lake opět dokazuje že je majitelem snad nejprocítěnějšího hlasu v historii rocku. Jediné co mě při poslechu trochu vadí je ten znatelný pokles hlasitosti v Pictures of a city.
reagovat

redrocker @ 03.01.2010 11:09:25
Toto album je také moje nejoblíbenější od KC. Pravda je, že je to první album, které jsem od nich koupil. V mém žebříčku poté následuje Islands a Aspic.

Deadmonkey @ 03.01.2010 11:23:28
To já mám ještě radši než Islands Lizarda. Ale oni všichni "klasičtí" Crimsoni jsou vynikající.

Lothian @ 04.01.2010 08:37:28
Já bohužel od KC mohu jen první dvě a Red. A i tady vynechávám ty experimentální části.

Deadmonkey @ 04.01.2010 15:41:16
Můžeš jenom pro mou představu uvést co například přeskakuješ? Já třeba nepřeskakuju nic, ale uznávám že se to nemusí líbit každému

Lothian @ 04.01.2010 17:54:28
Spíš naopak. Z jedničky si pouštím Talk to the wind,Epitaph,první část Moonchild a On the court.
Z dvojky Cadence and cascade,In the wake a Devils triangle.
Ale mít album postavené jen z tady těch skladeb si neumím představit,ony vyniknou právě vedle těch "podivností".

Takže budem stručný. ITCOTCK je považovaný za špičku artrocku....... a aj je )))Ale je ovela ťažšie podobať sa originálu, kt. je tam na vrchole .... Takže to viem ako ako krimsonista od 13-teho roku svojho života..... Je to proste artrocková pecka !!!
reagovat

Vynikající dílo, která myslím nezaostává za debutovým albem, ačkoli na něj jednoznačně navazuje. Decentnější pasáže jsou válcovány schizofrenními výstupy všech nástrojů, hlavně mohutně gradující předposlední The Devil´s Triangle je skutečně geniálním počinem dokazujícím vždy silnou nadčasovost tvoby KC. Někdo by si mohl rýpnout d oobčasných vycpávkových pasáží, ale alba KC je přece třeba vždy hodnotit v globálu. In the Wake... je deskou, k jejímuž rozkrytí budete potřebovat více času než u debutové desky, ale výsledný dojem určitě bude stát za to. Hodnocení dávám 4, ale spíše je to mezi 4 a 5.
reagovat

já mám tedy tohle album rád podobně jako debut, je sice pravda, že to je trochu to samé jen v bleděmodrém, ale určitě tu nějaký posun znát je... deska je o něco vyváženější než předchůdce a není na ní takřka slabší místo, na druhou stranu ani lepší místo - prostě hraje pořád hodn dobře, bohužel bez překvapivějších a zajímavějších momentů. i tak je to ale pořád výborné album.
reagovat

Druhé album King Crimson je víc roztříštěné než to první - krátké básničky Peace..., které jej ohraničují mi moc nesedí. Styly a pořadí skladeb je dost obšlehnutý recept debutu. Pictures Of A City zdárně pokračuje ve stylu 21st Century Schizoid Man, Cadence And Cascade je další tišší víceméně akustická píseň (I Talk To The Wind), In The Wake Of Poseidon dalším pompézním představením (Epitaph) a podle mně nejlepší skladbou na albu (virtuozní bicí a vynikající zpěv). Zábavná Cat Food s pěknými motivy již svým aranžmá předznamenává třetí album - Lizard. Druhým vrcholem alba je instrumentální Ďáblův trojúhelník, vskutku děsivé představení, založené na klasické kompozici Gustava Holsta Mars, z cyklu Planety (doporučuji). Albu by se určitě dalo vytknout, jak píše Hans, kopírování postupů z první desky, ale co naplat, hudba je to pořád skvělá.
reagovat

Dobre album, urcite stoji za poslechnuti. Trochu pusobi dojmem ze po prvni desce zbylo hodne materialu a skoro by se hodil jako druha deska na dvoj CD In the Court of the Crimson King :o) Je presne tam kde je i chronologicky, neco mezi In the Court ... a Lizard, nedosahuje originality prvni desky a propracovanosti treti desky, mnohdy se i v postupech prvni desky opakuje. I pres predchozi kritiku stoji za to si vychutnat pecky jako Cat Food nebo Pictures of a City.
reagovat