Led Zeppelin / Celebration Day (2012)

Pro mne událost posledního roku. Asi nemá cenu abych zde uváděl, že jsem "zeppelínovec" první ligy. Všechno hltám, řadovky, live i bootlegy... Kdekoliv je nějaký psaní o nich, čtu, kupuju... Po cca 6 letech jsem si koupil i Spark...díky za galerii titánů Jardo:)
Teď ke koncertu. Koncert jako takový znám již pár let. Měl jsem ho dost naposlouchaný z pirátských verzí (video natočený odněkud z tribuny, audio celkem šlo) a tak jsem věděl přibližně co mne čeká, když jsem šel v listopadu na ně do kina. Měl jsem již v sobě dost zarytej onen bootleg, a tak jsem se těšil na pořádnou kvalitu zvuku, střih, kamery atd...
Beží úvodní titulky, hukot v aréně (v kině ticho, bylo nás 16), archivní záběry příletu Led Zeppelin a BUM PRÁSK Good Times Bad Times. Nadšením jsem málem vyskočil, vzpřímený chlupy mi probodávály svetr, zvuk výborný, obraz nádhera, hotová paleta barev, prostřihy do publika, z publika, detailní záběry na muzikanty... A než jsem to vstřebal, běžel už Ramble on. Ještě je znát nervozita, svázanost, ale tak nějak v druhé půli Black Dog se to začalo lámat. Opravdový zlom v nasazení, uvolnění a celkové pohodě považuji In My Time Of Dying. Bál jsem se abych nebyl nakonec zklamán svými modlami, ale v tuto chvíli jsem již odhodil obavy a začal si to již naplno užívat. Při pohledu na setlist mne trochu zarazilo zařazení skladby For Your Life (proč ne Achilles?), ale živá verze daleko předčila v mých uších studiovou verzi a spolu s dalšími Trampled Under Foot a Nobodys Fault But Mine vytváří pořádně hustou, hardrockovou čtvrthodinku.
Do této doby je to pořádně odpíchnutý hardrockový mejdan, jenže na řadu přichází čtyřlístek nejklasičtějších fláků a trochu zvážníme. Dramatická No Quarter, vygradovaná Since I´ve Been Loving You (jeden z dalších vrcholů večera), temná Dazed and Confused, kdy již úplný dojem návratu do let sedmdesátých kazí Pageova bílá pokrývka hlavy. I tak bylo okouzlující vidět zas kouzelníka se svým smyčcem. U "Schodů" mi mrazení především vyvolávaly nadšené ohlasy v aréně. Asi jsem si navykl už na závěrečné sólo mnohdy natáhlé na několik minut a tak mi to i trochu chybělo, ale budiž, celkově hezky zahraná.
Závěrečný sled písní považuji za tu vůbec nejlepší část koncert. Není ani stopy po nervozitě, muzikanti si vyměňují úsměvy, Jason každou chvíli oči vyvrátí k taťkovi nahoru jakoby se slovy "táto, hraju s tvejma kámošema tvoje pecky...díky". I Johnu Paulovi sem tam vyroste úsměv na obličeji (připomíná mi Jana Třísku) a Plant má již "svoje proklínané Schody" za sebou a s Jimmym komunikují na pódiu jako kdysi. Nádhera koukat, nádhera poslouchat, to jsou Zeppelíni a oni to dokázali se vrátit zpět. Důkazem jsou svižná Song Remains the Same a valivá Misty Mountain Hop.
Kashmir, zřejmě kapitola sama pro sebe. Monumentální objekty tyčící se za kapelou (mám za to že to jsou ty z obalu Presence), a provedení rovnající se nejlepším živým verzím z koncertů 1975 - 1977. Povinné přídavky Whole Lotta Love a Rock and Roll už jen nasazují korunku tomu všemu. Pak už jen loučení s trochou melancholie, že tohle bylo opravdu naposled a trochu i dojat slzami Jasona.

Jen závěrem, jelikož znám i neupravenou verzi, tak vím že sem tam se sáhlo na něco a poupravilo, ale není ve velké míře (pár výšek Plantova hlasu, nějaké to echo, trochu střihu...). Jsou případy kdy se sahá do záznamů více a pak tím trpí především autenticita, což ale tomuto pokladu nehrozí.

Nádherný koncert, výběr perfektní, hoši sympatičtí a v pohodě a v podstatě co se týče vývoje koncertu, souhlas s Matoušem. Jako opravdový film, s plynulým úvodem, následován svižnou akcí, přecházející k dramatičnosti a pořádné hloubce emocí, až k monumentálnímu a grandióznímu finále...

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Celebration Day
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin