Led Zeppelin - Celebration Day (2012)

Dlouho jsem váhal, jestli sem mám tuhle rádoby recenzi (navíc svoji první), kterou jsem původně sepsal spíš jen sobě pro zábavu, vůbec dát; mimo jiné proto, že si nejsem jist, zda se záznam jediného – a jak to vypadá, i definitivně posledního – vystoupení legendy po několika desetiletích vůbec dá (a má) recenzovat. Každá recenze totiž více či méně vychází z nějakého srovnání, ať už s dalšími počiny samotné kapely, nebo s konkurencí. S kým ale srovnávat tady?? Se starými (vlastně mladými) Led Zeppelin to přirozeně nejde. S dalšími bardy jejich éry? Ani to není dost dobře možné, protože i když neumřeli a žijí dodnes, buď si pořád udržují jakous takous kontinuitu, nebo o nich pro změnu vůbec není slyšet. A navíc – jistě uznáte, že když kupříkladu v The Who sedí za bicími místo Keithe Moona Zak Starkey, ani zdaleka to není totéž, jako když se v Led Zeppelin na stejný post posadí Jason Bonham… Takže jediné srovnání, které mě nakonec napadlo, je s koncertem Cream z roku 2005.
Nemám rád, když se o souznění mezi lidmi mluví jako o chemii, ale tady ten výraz použiji, protože mě prostě nic výstižnějšího nenapadá – tihle lidé spolu roky nehráli a leckdy možná ani nemluvili, ale přesto na sebe stále slyší a odečteme-li emocionální přidanou hodnotu – a k tomu docela dobře postačí pustit si jen zvukový záznam koncertu –, pořád je to po čertech skvělé hraní. Že obě formace znějí dobře, můžeme proto považovat skoro za samozřejmost – ostatně fanda pamětník by jim i ledacos (a pravděpodobně ne málo) odpustil. Cream na mě působí přece jen uvolněněji, víc si společného pobytu na pódiu užívají, z Led Zep (kteří naopak vypadají v lepší fyzické kondici) je možná až příliš cítit soustředění na „jedinou šanci“, a až zhruba v poslední třetině se dostavuje opravdové uvolnění a radost, že se snad dílo přece jen podařilo. Lze si jen povzdechnout, jak by asi vypadal takový třetí koncert, pokud by Zep odehráli alespoň ty čtyři, jako Cream.
Pokud se vrátím k samotné Celebration Day, nemá smysl rozebírat jednotlivé skladby, lze pouze polemizovat o jejich výběru. Všechna „povinná“ čísla tu ale jsou, a pak už je to jen otázka osobních preferencí: asi každý najde něco, co mu v setlistu chybí (mně akustický set), nikdo by se asi také nezlobil kvůli delší Whole Lotta Love, s nějakou tou medley uprostřed. V zásadě ale není nač si stěžovat.
Lze tedy pouze smeknout před jednotlivými muzikantky: před Robertem za to, s jakým vkusem umí ve svém věku nakládat s hlasem, takže je – na rozdíl od řady svých kolegů – ve starých peckách stále poslouchatelný i z CD, bez vizuální berličky. Před Jimmym za jeho neutuchající virtuozitu, ale hlavně srdce a hlubokou oddanost věci. Před Johnem Paulem za to, že zůstal Johnem Paulem – nenápadným ryzím muzikantem, bez kterého to ale nikdy nemůže být to pravé. A před Jasonem za to, jak suverénně za bicími zastoupil svého tátu.
Hoši, děkujem!
(Jo, a hvězdičky? Když už to musí být, tak samozřejmě pět!)

reagovat

yngwie3 @ 08.11.2015 18:14:54
Skvele napísané ... pokračuj v nastavenom kurze ...

Martin H @ 08.11.2015 19:26:49
Slušná práce, chimp.charlie, jen piš dál, ať je co číst.

chimp.charlie @ 08.11.2015 20:49:52
Děkuji za příznivou reakci a povzbuzení - po první recenzi je ho obzvlášť třeba :-)

Jardo @ 09.11.2015 13:30:41
Prínosná recenzia. Pozrel si sa na dielo zo zaujímavého uhla pohľadu. Vitaj!

Pro mne událost posledního roku. Asi nemá cenu abych zde uváděl, že jsem "zeppelínovec" první ligy. Všechno hltám, řadovky, live i bootlegy... Kdekoliv je nějaký psaní o nich, čtu, kupuju... Po cca 6 letech jsem si koupil i Spark...díky za galerii titánů Jardo:)
Teď ke koncertu. Koncert jako takový znám již pár let. Měl jsem ho dost naposlouchaný z pirátských verzí (video natočený odněkud z tribuny, audio celkem šlo) a tak jsem věděl přibližně co mne čeká, když jsem šel v listopadu na ně do kina. Měl jsem již v sobě dost zarytej onen bootleg, a tak jsem se těšil na pořádnou kvalitu zvuku, střih, kamery atd...
Beží úvodní titulky, hukot v aréně (v kině ticho, bylo nás 16), archivní záběry příletu Led Zeppelin a BUM PRÁSK Good Times Bad Times. Nadšením jsem málem vyskočil, vzpřímený chlupy mi probodávály svetr, zvuk výborný, obraz nádhera, hotová paleta barev, prostřihy do publika, z publika, detailní záběry na muzikanty... A než jsem to vstřebal, běžel už Ramble on. Ještě je znát nervozita, svázanost, ale tak nějak v druhé půli Black Dog se to začalo lámat. Opravdový zlom v nasazení, uvolnění a celkové pohodě považuji In My Time Of Dying. Bál jsem se abych nebyl nakonec zklamán svými modlami, ale v tuto chvíli jsem již odhodil obavy a začal si to již naplno užívat. Při pohledu na setlist mne trochu zarazilo zařazení skladby For Your Life (proč ne Achilles?), ale živá verze daleko předčila v mých uších studiovou verzi a spolu s dalšími Trampled Under Foot a Nobodys Fault But Mine vytváří pořádně hustou, hardrockovou čtvrthodinku.
Do této doby je to pořádně odpíchnutý hardrockový mejdan, jenže na řadu přichází čtyřlístek nejklasičtějších fláků a trochu zvážníme. Dramatická No Quarter, vygradovaná Since I´ve Been Loving You (jeden z dalších vrcholů večera), temná Dazed and Confused, kdy již úplný dojem návratu do let sedmdesátých kazí Pageova bílá pokrývka hlavy. I tak bylo okouzlující vidět zas kouzelníka se svým smyčcem. U "Schodů" mi mrazení především vyvolávaly nadšené ohlasy v aréně. Asi jsem si navykl už na závěrečné sólo mnohdy natáhlé na několik minut a tak mi to i trochu chybělo, ale budiž, celkově hezky zahraná.
Závěrečný sled písní považuji za tu vůbec nejlepší část koncert. Není ani stopy po nervozitě, muzikanti si vyměňují úsměvy, Jason každou chvíli oči vyvrátí k taťkovi nahoru jakoby se slovy "táto, hraju s tvejma kámošema tvoje pecky...díky". I Johnu Paulovi sem tam vyroste úsměv na obličeji (připomíná mi Jana Třísku) a Plant má již "svoje proklínané Schody" za sebou a s Jimmym komunikují na pódiu jako kdysi. Nádhera koukat, nádhera poslouchat, to jsou Zeppelíni a oni to dokázali se vrátit zpět. Důkazem jsou svižná Song Remains the Same a valivá Misty Mountain Hop.
Kashmir, zřejmě kapitola sama pro sebe. Monumentální objekty tyčící se za kapelou (mám za to že to jsou ty z obalu Presence), a provedení rovnající se nejlepším živým verzím z koncertů 1975 - 1977. Povinné přídavky Whole Lotta Love a Rock and Roll už jen nasazují korunku tomu všemu. Pak už jen loučení s trochou melancholie, že tohle bylo opravdu naposled a trochu i dojat slzami Jasona.

Jen závěrem, jelikož znám i neupravenou verzi, tak vím že sem tam se sáhlo na něco a poupravilo, ale není ve velké míře (pár výšek Plantova hlasu, nějaké to echo, trochu střihu...). Jsou případy kdy se sahá do záznamů více a pak tím trpí především autenticita, což ale tomuto pokladu nehrozí.

Nádherný koncert, výběr perfektní, hoši sympatičtí a v pohodě a v podstatě co se týče vývoje koncertu, souhlas s Matoušem. Jako opravdový film, s plynulým úvodem, následován svižnou akcí, přecházející k dramatičnosti a pořádné hloubce emocí, až k monumentálnímu a grandióznímu finále...
reagovat

Jardo @ 12.01.2013 07:49:10
miguel7: pekné čítanie. Už dlhšie sa chystám na tento záznam a toto ma ešte viac nabudilo. Súhlasím s tebou, že je škoda, že páni muzikanti nezahrali geniálnu Achilles last stand. Chýba mi tam aj Communication breakdown - Plant by to už asi nezaspieval tak ako mladík. Táto pieseň je môj favorit. Škoda, že tam nedali ešte Gallows pole, Out on the tiles alebo Thank you. Nevadí, z ich skvostnej diskografie sa ani nedá urobiť nejaký (naviac limitovaný časom koncertu) výber. Na druhej strane ma tešia: Nobody´s fault but mine, Ramble on, Good times, bad times. Tie by som tam asi nečakal. Takže super. Teším sa, kedy si to vychutnám. Vďaka ti!

Tenhle koncert je pecka! I přes výhrady, které mám a o kterých budu mluvit. Kapela chtěla lidem připomenout co znamená dobrý rockový koncert z dob, kdy rock byl ještě hudba. Podle jejich prohlášení chtěli fanouškům předat "pořádnou kládu hudby". Jejich záměr se podařil, i když výkon kapely nebyl úplně stoprocentní.

Výběr skladeb nemohl být lepší. Otázkou ovšem je, jestli by se v případě Led Zep. dalo vůbec hmátnout vedle... Atmosféra v sále je úžasná. Kdyby ten koncert byl v české a nikoli londýnské O2, šel bych na ně i kdybych neměl nohy.

Pokud jde o jednotlivé hráče:
Bubeník - (Bonhamův syn) skvělý. Drží se studiové předlohy. Zvuk dobrý, ale mohl by být ještě o něco dunivější, jak jsme byli zvyklí z klasických desek. Technicky brilantní, i když trochu nejistý.
Jones - technicky brilantní, ve formě, maximálně soustředěný. Ale basa mohla být o něco výraznější, jak jsme byli zvyklí z klasických alb. Zvlášť škoda to posluchači přijde ve chvílích náhlých ztišení ostatní kapely...
Page - naprosto úchvatný! Léty nic neztratil, ba ještě získal. Dočkáme se všeho co od něj známe z dob Led Zep. i Yardbirds a ještě psychedelie navíc, když vezme do rukou smyčec (standardní číslo) a začne jím hrát na kytaru. Page je zdravě, zaslouženě a s mírou exhibicionistický. Podává při koncertě co do kvality nejpevnější výkon. Ale nejde o výkon. Prostě je to tam...
Plant - Dobrý. Je to pořád on. Vyšší polohy realisticky vynechává, protože na ně nemá. Trvá mu delší dobu, než se rozezpívá. Ale i přes všechny tyto slabosti má jeho hlas i podání pořád neuvěřitelnou sílu. Sílu opravdovosti, řekl bych.

Z celého koncertu je znát, že kapela předtím pečlivě cvičila. Nelze vytknout zásadní chyby. Skladby mají zhruba to, co na studiových deskách. Hudebně rozhodně nejsou ošizené. Přesto nasazení kapely je zpočátku trochu rozpačité, nejisté. Rozehrávají se pomalu. I tak jsou ovšem skvělí, protože prostě hrají skvělé skladby! Čím déle koncert trvá, tím jsou lepší. Člověk cítí, jak to stoupá. Až při Kashmiru je to konečně tady: Led Zeppelin takoví, jací byli! Energie se obnovila. Kdo viděl DVD, vidí to jednoznačně i na kapele, že to zaznamenala. Něco se stalo. Přišlo to. Ta chvíle na kterou tam každý čekal, opravdu přišla. Škoda, že až dvě skladby před koncem celého koncertu. Ale právě proto slyšíte a vidíte cestu, ten koncert má vývoj. Od tohoto momentu jsou Led Zep. naprosto suverénní, odvážní, svrchovaní, bez zábran. Page se už roztéká ve vlastním potu. Jones vypadá, že mu každou chvíli rupnou nervy. Plant balancuje. Je zážitek to hlavně vidět na DVD. Pro ty, kteří Led Zep. znají asi nemá velký smysl to poslouchat. Ale DVD je opravdu zážitek. Výsostná hudba.

Plný počet ale nedám.



reagovat