Led Zeppelin / Celebration Day (2012)

Dlouho jsem váhal, jestli sem mám tuhle rádoby recenzi (navíc svoji první), kterou jsem původně sepsal spíš jen sobě pro zábavu, vůbec dát; mimo jiné proto, že si nejsem jist, zda se záznam jediného – a jak to vypadá, i definitivně posledního – vystoupení legendy po několika desetiletích vůbec dá (a má) recenzovat. Každá recenze totiž více či méně vychází z nějakého srovnání, ať už s dalšími počiny samotné kapely, nebo s konkurencí. S kým ale srovnávat tady?? Se starými (vlastně mladými) Led Zeppelin to přirozeně nejde. S dalšími bardy jejich éry? Ani to není dost dobře možné, protože i když neumřeli a žijí dodnes, buď si pořád udržují jakous takous kontinuitu, nebo o nich pro změnu vůbec není slyšet. A navíc – jistě uznáte, že když kupříkladu v The Who sedí za bicími místo Keithe Moona Zak Starkey, ani zdaleka to není totéž, jako když se v Led Zeppelin na stejný post posadí Jason Bonham… Takže jediné srovnání, které mě nakonec napadlo, je s koncertem Cream z roku 2005.
Nemám rád, když se o souznění mezi lidmi mluví jako o chemii, ale tady ten výraz použiji, protože mě prostě nic výstižnějšího nenapadá – tihle lidé spolu roky nehráli a leckdy možná ani nemluvili, ale přesto na sebe stále slyší a odečteme-li emocionální přidanou hodnotu – a k tomu docela dobře postačí pustit si jen zvukový záznam koncertu –, pořád je to po čertech skvělé hraní. Že obě formace znějí dobře, můžeme proto považovat skoro za samozřejmost – ostatně fanda pamětník by jim i ledacos (a pravděpodobně ne málo) odpustil. Cream na mě působí přece jen uvolněněji, víc si společného pobytu na pódiu užívají, z Led Zep (kteří naopak vypadají v lepší fyzické kondici) je možná až příliš cítit soustředění na „jedinou šanci“, a až zhruba v poslední třetině se dostavuje opravdové uvolnění a radost, že se snad dílo přece jen podařilo. Lze si jen povzdechnout, jak by asi vypadal takový třetí koncert, pokud by Zep odehráli alespoň ty čtyři, jako Cream.
Pokud se vrátím k samotné Celebration Day, nemá smysl rozebírat jednotlivé skladby, lze pouze polemizovat o jejich výběru. Všechna „povinná“ čísla tu ale jsou, a pak už je to jen otázka osobních preferencí: asi každý najde něco, co mu v setlistu chybí (mně akustický set), nikdo by se asi také nezlobil kvůli delší Whole Lotta Love, s nějakou tou medley uprostřed. V zásadě ale není nač si stěžovat.
Lze tedy pouze smeknout před jednotlivými muzikantky: před Robertem za to, s jakým vkusem umí ve svém věku nakládat s hlasem, takže je – na rozdíl od řady svých kolegů – ve starých peckách stále poslouchatelný i z CD, bez vizuální berličky. Před Jimmym za jeho neutuchající virtuozitu, ale hlavně srdce a hlubokou oddanost věci. Před Johnem Paulem za to, že zůstal Johnem Paulem – nenápadným ryzím muzikantem, bez kterého to ale nikdy nemůže být to pravé. A před Jasonem za to, jak suverénně za bicími zastoupil svého tátu.
Hoši, děkujem!
(Jo, a hvězdičky? Když už to musí být, tak samozřejmě pět!)

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Celebration Day
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin