Uriah Heep / Sweet Freedom (1973)

Robert Plant, Ian Gillan a David Byrone. Myslím že tito tři hlasový titáni patřili zejména na začátku 70-let k největším z největších v hard rockové branži. Kdybych měl osobně říci který z nich mě imponuje nejvíc, byl by to právě posledně jmenovaný, především pro jeho neskonale krásnou barvu hlasu.

Uriáši s ním stihli vydat 9 studiových alb, než byl odejit a zcela pevně zastávám názor, že přinejmenším prvních šest je naprosto vyrovnaných a jedinečných. Na Wonderworld se ukázal jejich projev značně opotřebovaný, Return... je dostal, dá se říci skoro zpět do hvězdných výšin, s High and Mighty už bohužel jen paběrkovali. Co přišlo potom všichni víme, skladatelsky famózní a většinou osamocený Hensley byl přeci jen pro soubor důležitější persona, než různými látkami ovlivnitelný Byron.
No a proč právě Sweet Freedom? Prošel jsem si v rychlosti v hlavě jejich diskografii s důrazem na Byronovu éru a v mysli mi vytanulo zrovna tohle album, tak proč ne, rychle s ním do přehrávače.

K albu samotnému: startuje se v klasickém rockovém stylu a musím říci, že je to jeda z mých nejméně oblíbených skladeb vůbec, tady rozhodně.
To druhá Stealin, jejíž úvod tvoří basová kytara, nastupující klávesy a famózně pějící mistr, povyšují skladbu do hitových sfér.
Vícehlasé sbory, Byron letící do výšin a silně pohodová atmosféra prezentují třetí v pořadí One Day. Titulní opus provází Hensleyho hamondky a album začíná nabírat na atmosféře, skoro se zde dotýkáme dokonalosti. Velmi vkusné a originální klávesové rejstříky nás provází skladbou If i Had the Time, zvuk se ztišuje a Byron exceluje ve své klidné, pro něj tolik typické poloze, doslova nás hladí po duši. Boxovy klasické kytary vířící v šesté Seven Stars, svižné tempo a sekundující Hensley nedávají posluchači chvíli k odpočinku. Circus zde patří k mým nejoblíbenějším, přesně tento druh skladby nalézáme na každé reprezentativní nahrávce kapely, rytmicky neuvěřitelně svěží věc s originální kytarovou linkou, hraná v pomalejším, nebo středním tempu, kde Byron ukazuje jak mimořádný byl pěvec, to jsou panečku okamžiky. Pilgrim- hammondky, vzletné chóry, typický uriášovský rytmus a dramatický patos, nás nenechávají na pochybách, že pánové stvořili mimořádně dokonalý, dalo by se říci až operní mega opus.

Musím říci, že album má u mne vzestupnou tendenci co se týče skladeb samotných. Jak jsem napsal na začátku, první mne příliš neoslovuje a po hitové dvojce dochází s každou další skladbou k postupnému zlepšení a nálada stoupá k bodu varu. Na konci jsem opravdu spokojen. Marně teď přemýšlím, kolik takových desek vlastním, hm..., bude mi to nejspíš chvíli trvat:-)

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep