Olympic / Marathón (1978)

Marathón je album, které jsem ze všech olympických desek poslouchal nejvíc. Ne snad, že by mi učarovalo víc než jiná, jen jsem se k němu dostal v pravou chvíli. Olympic mě totiž vždy tak trochu míjel: v éře jeho zoologických exkurzí jsem ještě sál rockové mléko u Oty Petřiny, později, když se pouštěl do ekologicko-sociologických sond, jsem zase nasával v jazz pubu. Alespoň jsem tedy měl to štěstí, že jsem skupinu potkal ve chvíli, kdy podle všeho usilovala o „největší zázrak ve světě šoubyznysu – comeback“.

Záměrně v téhle recenzi pominu texty, protože – textaři prominou – až na výjimky za moc nestojí a navíc tu podle mě o ně až tak nejde: na téhle desce jde v první řadě o hudbu, respektive o znovunalezení vlastní tváře v ní. S ohledem na výše napsané si netroufám posuzovat, nakolik se to právě tímto albem Olympiku podařilo, každopádně je to ale poctivý boj.

JAKO KLUCI ZAČLI JSME HRÁT. Pokus o rozsáhlejší kompozici, jakkoli ve výsledku vcelku sympatický, jen potvrzuje, že Petr Janda je především skladatelem písniček.
MRÁZ. Jeden ze dvou Hejdukových skladatelských počinů na desce, který na rozdíl od toho druhého dobře zapadá do celkové atmosféry alba.
ČERNÁ KRONIKA. Vcelku standardní hard-rock středoevropské provenience, povýšený pulsujícím Broumovým sólem. Akorát nechápu, proč mívá Janda v „angažovaných“ písních pokaždé tak protivnou, rejpavě vyčítavou, moralizující dikci.
TAK TETO, TADY JE TO. Druhé Hejdukovo číslo a taky asi nejrozporuplnější položka na seznamu. Ale nakonec proč ne – něco jako Hot Dog na zeppelinské In Through the Out Door.
MARATHÓN. Dle mého vrchol alba a exhibice Milana Brouma, nejen coby instrumentalisty, ale hlavně prince, jenž spící princezně opět vdechl život. Chcete-li si udělat obrázek o tom, co pro Olympic v té době udělal, najdete to v kostce úhledně zabalené právě tady.
TAKY JSEM SE NARODIL BOS. Průzračná niterná protiváha titulnímu parniválci. Pro mě druhý vrchol alba.
NECH TO BÝT. Typická nekomplikovaná jandovka, nic víc, ale zaplaťpámbu ani nic míň.
TAK JEDEM DÁL. Dobrý název na závěr desky s ambicemi stát se přelomovou, bohužel – a tady se k tomu navzdory svému předsevzetí z úvodu vyjádřit musím – s opravdu stupidním textem.

Shodou okolností jediné živé vystoupení Olympiku, které jsem kdy zažil, bylo právě v éře Marathónu. Nebyl to takový nářez a rozdíl oproti desce, o jakém mluvívají třeba pamětníci Schelingerovy kapely v nejsilnější sestavě. I když je tahle deska v kolekci Olympiku asi nejtvrdší, zvuk Jandova Les Paula není ani tady zakalený na patřičné HRC (Hardness Rockwell C – ale třeba taky Hard Rock Core), muziku tvrdí hlavně basa: Milan Broum tehdy – po všech těch Petráších, Kornech a Chvalkovských – opravdu působil jako zjevení. I na Marathónu ale zůstal Olympic pořád Olympikem a záleží na každém, bude-li to považovat za plus, nebo mínus.

Kdyby to šlo, dal bych 3½, po chvíli váhání (během níž jsem se přiměl zapomenout na texty) ale zaokrouhluji nahoru. Za tu poctivost, kterou z desky i po letech cítím.

» ostatní recenze alba Olympic - Marathón
» popis a diskografie skupiny Olympic