Olympic - Marathón (1978)

Marathón je album, které jsem ze všech olympických desek poslouchal nejvíc. Ne snad, že by mi učarovalo víc než jiná, jen jsem se k němu dostal v pravou chvíli. Olympic mě totiž vždy tak trochu míjel: v éře jeho zoologických exkurzí jsem ještě sál rockové mléko u Oty Petřiny, později, když se pouštěl do ekologicko-sociologických sond, jsem zase nasával v jazz pubu. Alespoň jsem tedy měl to štěstí, že jsem skupinu potkal ve chvíli, kdy podle všeho usilovala o „největší zázrak ve světě šoubyznysu – comeback“.

Záměrně v téhle recenzi pominu texty, protože – textaři prominou – až na výjimky za moc nestojí a navíc tu podle mě o ně až tak nejde: na téhle desce jde v první řadě o hudbu, respektive o znovunalezení vlastní tváře v ní. S ohledem na výše napsané si netroufám posuzovat, nakolik se to právě tímto albem Olympiku podařilo, každopádně je to ale poctivý boj.

JAKO KLUCI ZAČLI JSME HRÁT. Pokus o rozsáhlejší kompozici, jakkoli ve výsledku vcelku sympatický, jen potvrzuje, že Petr Janda je především skladatelem písniček.
MRÁZ. Jeden ze dvou Hejdukových skladatelských počinů na desce, který na rozdíl od toho druhého dobře zapadá do celkové atmosféry alba.
ČERNÁ KRONIKA. Vcelku standardní hard-rock středoevropské provenience, povýšený pulsujícím Broumovým sólem. Akorát nechápu, proč mívá Janda v „angažovaných“ písních pokaždé tak protivnou, rejpavě vyčítavou, moralizující dikci.
TAK TETO, TADY JE TO. Druhé Hejdukovo číslo a taky asi nejrozporuplnější položka na seznamu. Ale nakonec proč ne – něco jako Hot Dog na zeppelinské In Through the Out Door.
MARATHÓN. Dle mého vrchol alba a exhibice Milana Brouma, nejen coby instrumentalisty, ale hlavně prince, jenž spící princezně opět vdechl život. Chcete-li si udělat obrázek o tom, co pro Olympic v té době udělal, najdete to v kostce úhledně zabalené právě tady.
TAKY JSEM SE NARODIL BOS. Průzračná niterná protiváha titulnímu parniválci. Pro mě druhý vrchol alba.
NECH TO BÝT. Typická nekomplikovaná jandovka, nic víc, ale zaplaťpámbu ani nic míň.
TAK JEDEM DÁL. Dobrý název na závěr desky s ambicemi stát se přelomovou, bohužel – a tady se k tomu navzdory svému předsevzetí z úvodu vyjádřit musím – s opravdu stupidním textem.

Shodou okolností jediné živé vystoupení Olympiku, které jsem kdy zažil, bylo právě v éře Marathónu. Nebyl to takový nářez a rozdíl oproti desce, o jakém mluvívají třeba pamětníci Schelingerovy kapely v nejsilnější sestavě. I když je tahle deska v kolekci Olympiku asi nejtvrdší, zvuk Jandova Les Paula není ani tady zakalený na patřičné HRC (Hardness Rockwell C – ale třeba taky Hard Rock Core), muziku tvrdí hlavně basa: Milan Broum tehdy – po všech těch Petráších, Kornech a Chvalkovských – opravdu působil jako zjevení. I na Marathónu ale zůstal Olympic pořád Olympikem a záleží na každém, bude-li to považovat za plus, nebo mínus.

Kdyby to šlo, dal bych 3½, po chvíli váhání (během níž jsem se přiměl zapomenout na texty) ale zaokrouhluji nahoru. Za tu poctivost, kterou z desky i po letech cítím.

reagovat

Talaniel @ 13.08.2019 09:45:28
Dost přesný popis :-) Tak jedem dál, to je fakt text za všechny prachy, přitom ta skladba hudebně marná není, ale ten text ji zabil - vnímání češtiny bohužel vypnout neumím.

Za mě na albu jednoznačně nejlepší Mráz. Pak ještě Marathón a Taky jsem se narodil bos. Ostatní buď bída textová, nebo hudební.

PaloM @ 13.08.2019 10:30:17
Pamätám si, že v TV dávali krátky film, kde Janda predstavil Brouma ako novú posilu, zahrali Maratón a ešte pár piesní z tejto LP. Broum hneď zaujal, tak ako píše autor recenzie.
Bol som na troch koncertoch. Prvý bol po vydaní LP "4", ale na basu už hral Chvalkovský. Potom Prázdniny na Zemi a Ulice. Vtedy sa mi to páčilo.

Maraton je běh na hodně dlouhou trať, a Olympic v případě svého stejnojmenného LP nebyl rozhodně na jejím konci, ale někde v první polovině.
Odchodem Korna rozhodně ještě neskončilo pro skupinu nejhloupější období. První závan lepších časů nastal tepající singlovou nahrávkou Já tam byl, načež Petr Janda svůj Olympic trochu zaprodal snímkem Mám chuť žít, navíc v úvodu silně připomínajícím A Day In The Life. Přes Hejdukovy písně, z nichž Ďábel Bump představuje těžko omluvitelný exces, Černovláska to trochu nezaslouženě slízla takříkajíc za všechny (ne že by to byl kdovíjaký poklad, ale v kontextu tehdejší tvorby je to slušná píseň pro dobrou náladu) a Máš ráda déšť, to je prostě nádhera sama, přes Broumovu životadárnou Sprchu a přes další vyhazov z Lyry (Ty slzy dávno vpila tráva) se propracoval až na start Marathónu.
Pomiňme onen prapodivný pravopis tohoto slova (pokud je mi známo, tak toto je přesná transkripce názvu řeckého města, v češtině však zřídka používaná), a podívejme se, jak Olympic odstartoval. Možná trochu překvapivě se Janda v úvodní písni Jako kluci začli jsme hrát ohlíží zpět. Přece jen mu ještě nebylo tolik, ale nový start kapely k tomu zřejmě dával logickou příležitost. Olympic získal svůj pro tuto dobu typický sound, ke kterému přispívá svým dílem ona pleskavě bublající Broumova baskytara. Některé textové obraty vzbuzují úsměv (to když je řeč o tričku), vzápětí skoro rozpaky (to když se nežehlí a neždímá). Je to pokus o rozsáhlejší kompozici, trochu mi změnami temp připomíná Band On The Run, a přes všechny výhrady je to pokus přinejmenším sympatický.
Hejdukův albový příspěvek Mráz svého času chválil sám Janda. Přesto, že je píseň dnes asi zapomenutá, jedná se o velmi přitažlivý kousek. Berka si hraje se synťákem, Hejduk zajímavě drobí pravidelné metrum sloky, což sympaticky naznačuje i předehra, píseň si v mezihře razí nekompromisně cestu vpřed.
Bohužel následuje Černá kronika, těžkopádná skladba se stejně těžkopádným, moralizujícím textem. Pod jeho myšlenky by se člověk zdravých morálních zásad mohl podepsat, ale píseň se nepovedla. Vítané oživení přináší rozverná písnička Tak teto, tady je to, dlouhá přesně tak, aby nezačala otravovat a navodila hravý dojem. Janda vytáhl housle a zafidlal, auto, které dělá tú-tú-tú-tú, tentokrát nezní křečovitě. Nevím proč, ale tentokrát to zafungovalo, včetně kočky, která leze dírou.
Naprostý protiklad přináší titulní hardrockový Marathón. Olympic zatím nikdy nenahrál nic delšího, ale oněch skoro 8 minut uteče jako nic, je tam vše, co tam má být. Prosta textových selhání tato nahrávka s přehledem válcuje úvodní skladbu desky. Všichni hráči se tu mají šanci předvést, a šanci využívají stoprocentně.
Hitová série pokračuje písní Taky jsem se narodil bos, dalším sympatickým ohlédnutím. V protikladu ke všemu, co dosud zaznělo, stojí nádherně jednoduchá záležitost Nech to být.
Jako kontrast k ohlédnutím do minulosti bylo zřejmě zvolený i pohled do budoucna, což měla obstarat píseň Tak jedem dál. Další nepovedená věc, trůnící bohužel na samém konci alba. Melodie je nenápaditá a roztříštěná, působí spíš dojmem estrádního kusu s jednotlivými výstupy účinkujících. Navíc jsou tu další textová selhání: rána, která udělá bác, je opravdu šokující, naivita si opět podala ruku s trapností. Ani se nechce věřit, že autorem je renomovaný Zdeněk Borovec. Formulace „nechám teď kapelníka, aby taky si plác“, to je doslova úchylné. Kdo by si neplác, když má do čeho, že? Jen nám tu své touhy nemuseli chlapci sdělovat tak okatě... Ano, při vší bídě to jistě bylo myšleno jinak, ale toto je výrazná asociace, která mě při poslechu napadla. Snad teď nebudu prohlášen za stejného úchyla.
Hodnocení si žádá shrnutí, protože nechci, aby nepovedený závěr pokazil jinak celkem příznivě hodnocené album. Berme ho tedy jako pokus či jako start do něčeho nového. Větší nástrojové plochy ženou skupinu neomylně k tomu, co dnes nazýváme Trilogií. Zároveň jsou tu písně klasické formy, se kterými bude skupina zakrátko též slavit úspěch. Resuscitace se zdařila a Olympic přežil svou klinickou smrt. Marathónem si vytyčil velmi vzdálený cíl, a přes všechny potíže na trati do cíle nakonec doběhl, byť tentokrát ještě neskončil na bedně.

reagovat

PaloM @ 22.02.2011 21:58:59
Z môjho pohľadu pre recenzie albumov Olympic platí naplno "menej je viac" (aj pre o ďalšieh pop-rockové skupiny na Progboarde). Určite si veľký fanúšik skupiny, no prepáč, je mi ľúto, ale nedokážem sa sústrediť na taký dlhý text o priemernej platni. Napriek tomu, že som s touto muzikou rástol. Nedaj sa odradiť o ďalších recenzií, je to môj čisto subjektívny názor.

springfame @ 23.02.2011 12:09:59
Pokud jsi nečetl nebo nedočetl, nic si z toho nedělej - také jsem toho na Progboardu hodně nečetl. Odradit se nenechám. Olympický příznivec jistě jsem, ale rozhodně ne nekritický - snad je to z mých textů poznat.

verjan2 @ 07.11.2016 16:31:25
Černá kronika je má z oblíbených. Nevím, proč ji všichni tak haní, přitom ten "moralizující" text je jaksi ze života. Nechápu.

Po Kornovi, Chvalkovském a Petrášovi získal Petr Janda na post baskytaristy výtečného mladého rockera Milana Brouma, což kapele jednoznačně prospělo. Nadto se Miroslav Berka docela sžil se syntíky a když se k tomu přidaly jisté artrockové tendence (složitější kompozice, docela zajímavé melodické i rytmické změny, větší hudební plochy s prostorem pro vyjádření jednotlivých členů v delších sólech), spatřilo světlo světa na československé poměry hodně zajímavé album, které opět silně kontrastovalo s tehdejší singlovou tvorbou Olympicu. To všechno včetně výborných Oulíkových textů (Mráz, Marathón) je mi už od chvíle, kdy LP vyšlo, sympatické.

Nejabicióznější a hodně povedenou skladbou s jazzrockovými vlivy je určitě Marathón s opravdu parádním Broumových sólem na basu, ale i ostatní mě tu příjemně po instrumentální stránce překvapili. Za ní řadím Hejdukův Mráz, který si autor také dobře odzpíval, a Jako kluci začli jsme hrát - ta by si ovšem zasloužila trochu duchaplnější text (s Borovcovo texty mám zde vůbec asi největší problém). Také Černá kronika se povedla - opět parádní basa, která drží celou skladbu pohromadě. Horší je to s Jandovým umečeným vokálním projevem. Taky jsem se narodil bos a Nech to být jsou typické kapelníkovi hitovky z celé řady těch, kterými si získával sympatie především dívčí části posluchačské obce. No a Tak teto, tady je to je crazy song, kterým zřejmě chtěli Olympic atmosféru alba trochu odlehčit, ale podle mě desku spíš hyzdí.

Celkově si myslím, že i když ani na Marathónu Olympic neudával tón ve vývoji rockové hudby, jde o album dodnes nedoceněné, které mám docela rád.
reagovat

PaloM @ 06.02.2011 10:28:07
Luku (prepáč za to familiárne oslovenie, je mi proti srsti pripisovať ti čísla, však sa poznáš :-) ), pamätám ako dávali v telke profil Olympic_u s ešte neznámym M.Broumom a pesničkami z Marathonu - basgitarista a repertoár, to bolo ako zjavenie po "štvorke". Moje naj z albumu: Mráz, Marathon, Taky jsem se narodil bos.

pito63 @ 06.02.2011 11:54:42
Nenašiel som zaľúbenie v tejto skupine, ale rád si zaspomínam na mladé roky - "Taky jsem se narodil bos"!
Luk63, vďaka za peknú recenziu!