Velvet Revolver / Contraband (2004)

Kytara je mým generačním nástrojem a mými idoly byli vždy kytaristi. Není proto divu, že i v případě Guns´n´Roses jsem se po rozchodu stěžejní dvojice zajímal víc o Slashe než Axla, který mi navíc k srdci nikdy nepřirostl.

Na Slashově sólové kariéře jsem vždy oceňoval to, že mu šlo v první řadě o hudbu, což je ostatně vidět i na videích z koncertů: žádná megashow s bombastickými světelnými či pyrotechnickými efekty – ať už šlo o jakoukoli sestavu, scéně dominovali hudebníci soustředění na výkon povolání, zatímco většinu mimohudebního spektáklu obstarávalo principálovo křepčení – až jeden maně dumá, jak to má zařízené, že mu ten klobouk nikdy nespadne.

Období s Velvet Revolver považuji ve Slashově postgunsovém životě za nejšťastnější. Z předchozího projektu Slash´s Snakepit je možná až příliš cítit frustrace z trpkých konců GnR, následní Conspirators zase budí dojem, že se spikli hlavně za účelem realizace Maestrových představ. Tady je to ale jeden za všechny a všichni za jednoho, a jak by taky ne, když se podíváme na sestavu: je tu cítit kolektivního ducha a chuť hrát, je to zemité, živelné, má to tah na bránu; následující album Libertad působí sice propracovaněji, ale také studeněji.

Scott Weiland byl kapitola sama pro sebe. Viděl jsem několik koncertních videí i klipů (mimochodem část klipu ke Slither byla natočena v Praze) a nutno říct, že to byl pošuk už od pohledu, od šíleného výrazu v očích, přes chapadlovité zmítání vyfetované figury, až po úchylnou zálibu v tlampačích. Pro mě to ale byl nejlepší zpěvák, s nímž Slash kdy spolupracoval, Axla nevyjímaje. Od skalního příznivce Led Zeppelin to zní možná kacířsky, ale zrovna dvakrát nemusím ječáky, ať už s chrapotem nebo bez – nakonec k většině svých oblíbenců (včetně Zeppelinů) jsem se dostal přes instrumentalisty. Proto Weiland, s hlasem posazeným do střední polohy, většinou prostým přehnaně vypjatého patosu, tak typického pro všechny ty hysteroidní kohoutky. Že se do toho taky umí opřít, dokazuje hned na několika místech alba, ale jeho přirozený až civilní projev v Lovin The Alien – skoro ho vidím, jak za letního podvečera sedí na verandě a jen tak si prozpěvuje – je pro mě opravdovou lahůdkou.

Kapelu, s níž se nejvíc proslavil, Slash podle mě nepřekonal, ale něco takového se povede málokomu. Nevytvořil si tak svébytný „life after life“, jako třeba Robert Plant, a není ani solitérem typu Erika Claptona, který ať hraje cokoli a s kýmkoli, je to vždycky především on. Je to ale poctivý, bytostný muzikant a možná i jeden z posledních hardrockových kytaristů, kteří umějí vystavět sólo. Proto mám tohohle divouse rád. Plný počet.

» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver