Velvet Revolver - Contraband (2004)

Kytara je mým generačním nástrojem a mými idoly byli vždy kytaristi. Není proto divu, že i v případě Guns´n´Roses jsem se po rozchodu stěžejní dvojice zajímal víc o Slashe než Axla, který mi navíc k srdci nikdy nepřirostl.

Na Slashově sólové kariéře jsem vždy oceňoval to, že mu šlo v první řadě o hudbu, což je ostatně vidět i na videích z koncertů: žádná megashow s bombastickými světelnými či pyrotechnickými efekty – ať už šlo o jakoukoli sestavu, scéně dominovali hudebníci soustředění na výkon povolání, zatímco většinu mimohudebního spektáklu obstarávalo principálovo křepčení – až jeden maně dumá, jak to má zařízené, že mu ten klobouk nikdy nespadne.

Období s Velvet Revolver považuji ve Slashově postgunsovém životě za nejšťastnější. Z předchozího projektu Slash´s Snakepit je možná až příliš cítit frustrace z trpkých konců GnR, následní Conspirators zase budí dojem, že se spikli hlavně za účelem realizace Maestrových představ. Tady je to ale jeden za všechny a všichni za jednoho, a jak by taky ne, když se podíváme na sestavu: je tu cítit kolektivního ducha a chuť hrát, je to zemité, živelné, má to tah na bránu; následující album Libertad působí sice propracovaněji, ale také studeněji.

Scott Weiland byl kapitola sama pro sebe. Viděl jsem několik koncertních videí i klipů (mimochodem část klipu ke Slither byla natočena v Praze) a nutno říct, že to byl pošuk už od pohledu, od šíleného výrazu v očích, přes chapadlovité zmítání vyfetované figury, až po úchylnou zálibu v tlampačích. Pro mě to ale byl nejlepší zpěvák, s nímž Slash kdy spolupracoval, Axla nevyjímaje. Od skalního příznivce Led Zeppelin to zní možná kacířsky, ale zrovna dvakrát nemusím ječáky, ať už s chrapotem nebo bez – nakonec k většině svých oblíbenců (včetně Zeppelinů) jsem se dostal přes instrumentalisty. Proto Weiland, s hlasem posazeným do střední polohy, většinou prostým přehnaně vypjatého patosu, tak typického pro všechny ty hysteroidní kohoutky. Že se do toho taky umí opřít, dokazuje hned na několika místech alba, ale jeho přirozený až civilní projev v Lovin The Alien – skoro ho vidím, jak za letního podvečera sedí na verandě a jen tak si prozpěvuje – je pro mě opravdovou lahůdkou.

Kapelu, s níž se nejvíc proslavil, Slash podle mě nepřekonal, ale něco takového se povede málokomu. Nevytvořil si tak svébytný „life after life“, jako třeba Robert Plant, a není ani solitérem typu Erika Claptona, který ať hraje cokoli a s kýmkoli, je to vždycky především on. Je to ale poctivý, bytostný muzikant a možná i jeden z posledních hardrockových kytaristů, kteří umějí vystavět sólo. Proto mám tohohle divouse rád. Plný počet.

reagovat

horyna @ 25.01.2017 08:53:30
Velveti tu mají početnou základnu, to je dobře, jen kdyby se jim ta druhá deska povedla podobně jako ta první:-(

Co vznikne, když na rozpálené plotně, ve velkém plechovém hrnci smícháte tři kila červených růží s trny ostrými tak, že vám do kůže zajedou rychlostí kulky vystřelené z pistole přiložené k vašemu spánku, jednoho kila seškrábaného kokainu z pilotova kamenného chrámu, doostříte pár kapkami z lahvičky nazvané posedlost a energie, přilijete pořádně kyselého octu jménem punk a zamícháte vařečkou tvrdou a napruženou tak, že by si s ní mohla i vaše manželka "uvařit"?
Vznikne gulášek ostrý jak břitva, co na jazyku ukrutně pálí a po jeho požití, vám cestu do pekla čert ještě velice rád schválí. Vzniknou Velvet Revolver!
Kapela nadržená natolik, že když roku 2003, potažmo 2004 vlítla na trh s deskou Contraband, rozsekala ho na malé třísečky svou energetickou hodnotou rovnající se výbuchu atomové bomby, která smetla všechno v dosahu sta mil. Několik panáků Jima Beama, kteří v krvi všech spoluhráčů, zpěváka nevyjímaje, muselo kolovat během nahrávání oné desky, se s maximálním účinkem přetavilo do drážek oné černé placky.

Pánové to do nás neúprosně hustí celou hodinu, třináct nadržených skladeb se touží poprat s psychikou jedince těmi nejsilnějšími zbraněmi. Poleví se pouze třikrát, prostřednictvím sladkých baladických momentů, prostoupených citlivým aranžmá opojného elixíru štěstí.

Na záchytku nás dopraví hned s úvodní sirénou píseň Sucker Train Blues. Kapela nasadí spalující tempo a Scott recituje jako ďábel, Slashovi melodie se kolem řítí tři sta třicítkou, rytmika je precizně sehraná, aby také ne, dvojice kámošů je v oboru brána za dostatečně kreativní a tak jedna pecka může střídat druhou. Počáteční porod je bolestivý, punk v Do It for the Kids, guns se perou s piloty v Big Machine a totální odvaz Illegal i Song jsou napumpované skladby k prasknutí, určené jen pro otrlé. Kapela lehce prohrábne struny a vypadnou kvanta skvělých melodií. Trošku zariffování v metalové Superhuman a už se valí další a další stones. Vyklidněný závěre prostřednictvím Loving the Alien nám tito skvěklí muzikanti ukáží, že ani náplast na rozbolavěná srdce jim není nikterak cizí.

Věřte tomu, že pořádná prda mezi oči se dá schytat od boxerské rukavice běžně pověšené v produkční místnosti Joshe Abrahama s nápisem Contraband. To je prostě fakt!
reagovat

Balů @ 12.01.2017 13:19:27
Wow!!!
Slash již měl dvě skvělé solovky ( It s five o ' clock... a Ain ' t life grand ),
ale toto je přímo kosmická úroveň, kterou nejvíce ovlivňuje tento ikonický
kytarista.
A Axl mohl jen zirat a spačkovat.
Deska je docela dlouhá, ale skvěle se poslouchá celá.
I koncert této bandy v Praze jsem si užil.

john l @ 12.01.2017 13:30:50
Panečku(-áčku) Horyno, to se ti povedlo. Nemusím číst mezi řádky, abych pochopil že se recenzent tentokrát pěkně odvázal vyložil karty stejně nestrojeným a drsným způsobem, jako je drsná a prvotřídní hudba na Contraband. Výjímečná kapela a jedna z desek roku 2004

domy @ 12.01.2017 14:23:38
Tak tuhle desku jsem dlouho naposlouchával a dlouho ji měl ve sbírce. Chvíli jsem ji zatracoval, chvíli obdivoval. Nakonec jsem se ji ale zbavil. Vůbec tím nechci říct, že by byla špatná. Muzikálně je hodně dobrá, ale nepopasoval jsem se se zpěvem. Na Slashově sólovce Its Five o Clock mi seděl zpěv daleko daleko víc. Proti gustu žádný dišputát. I tak myslím, že si 4 hvězdy zaslouží.

steve @ 12.01.2017 14:52:51
Mě se hlas Erica Dovera ve Slash Snakepit nelíbil až na pár míst vůbec a hudba, ehm, jen tak, tak... Weilanda obdivuju už z dob Stone Temple Pilots se kterými vytvořil několik velice dobře přijatých alb. Škoda ho, je to smutný osud, ale sám svého strůjcem

nowhere_man @ 12.01.2017 20:11:47
Velvet Revolver je moja srdcovka. Prvý album som si kúpil hneď ako vyšiel a totálne som mu prepadol na dlhú dobu. Aj druhý album som kúpil hneď ako vyšiel a na rozdiel od väčšiny fanúšikov ho mám veľmi rád.

Mimochodom, Velvet Revolver majú na konte ďalšie skladby, z ktorých som si urobil vlastný bootleg.

V roku 2003 nahrali cover Money od Pink Floyd na soundtrack k filmu The Italian Job, ktorý sa tiež objavil na rozšírenej verzii singlu Slither: >> odkaz

V rámci singlov z albumu Contraband, respektíve ich rôznych rozšírených edícií, vydali tiež:
cover od Sex Pistols - Bodies: >> odkaz
cover od Cheap Trick - Surrender:>> odkaz
cover od Aerosmith - No More No More: >> odkaz
cover od Nirvana - Negative Creep: >> odkaz
akustickú verziu svojej skladby Fall To Pieces: >> odkaz

Všetky tieto skladby sa objavili na špeciálnych verziách albumu Contraband ako bonusy.

V roku 2005 vydali vynikajúcu skladbu Come On Come In na singli a tiež na soundtracku Fantastic Four: >> odkaz

Ďalej sa na EP s názvom Melody and the Tyranny predchádzajúcom druhý album Libertad v roku 2007 objavil skvelý cover od Talking Heads - Psycho Killer: >> odkaz

Napokon k singlom z druhého albumu Libertad z roku 2007 sa objavili aj ich dve mimoalbumové skladby:
tvrdá Gas And A Dollar Laugh: >> odkaz
pomalšia Messages: >> odkaz

Obe tieto ich skladby sa objavili na špeciálnych verziách albumu Libertad ako bonusy spolu so skladbou Psycho Killer.

Velvet Revolver sa síce v podstate rozpadli v roku 2008 po odchode Scotta Weilanda, ale v roku 2012 zahrali na jednom benefičnom koncerte, čo bolo ich posledné vystúpenie, keďže Scott Weiland 03.12.2015 umrel.

Skrátka, Velvet Revolver je moja srdcovka a vyššie uvedené skladby som tu dal, keby to niekoho zaujímalo.