Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings (2009)

Moje dojmy po včerejším a dnešním opětovném poslechu po osmi letech, kdy byla deska vydána:

A Nightmare to Remember: Mrazivý hororový začátek, než bouři přetnou mohutné zatěžkané riffy s agresivními bicími... Pak se to ale bohužel opět zvrtne v milionté recyklování METALLICY, což by mi zase tolik nevadilo, ale i tak - LaBrie má přece na víc, než na hloupé napodobování štěkajícího dobrmana Hetfielda.
Pak se skladba trošku uklidní a po několika Petrucciho klasických nabouchaných, ale vcelku nenápaditých sólíčkách Portnoy předvede něco jako growl-rap, který by jinak do nálady kompozice i vcelku seděl, ale nevím - mně to přijde spíše k smíchu. Mike je parádní lamač paliček, ale jakmile něco zafouká do mikrofonu, tak je to v drtivé většině případů průser.

A Rite of Passage: Vcelku nudný kolovrátek s vlezlým refrénem, zbytečně natažený na osm a půl minuty...

Wither: Klasická "theaterovská" sladká náladovka, kde by nejedna citlivá duše zatlačila slzu zpátky do kanálku... Ale na mne tohle nějak nepůsobí. Pardon hoši!

The Shattered Fortress: Áchich, zase ta METALLICA! Co s ní furt mají?! Tvrdší pasáže opět střídají ty jemnější, do toho zase nějaké to nezbytné sjetí hmatníku odshora dolů a máme v podstatě zase hotovo...

The Best of Times: Další emotivní kompozice, kde Mike vzdává hold svému zesnulému otci, a která je možná lehce utahanější, ale zase to zachraňují dobré melodické nápady, které udrží posluchačovu pozornost. Ano, tohle se mi líbí!

The Count of Tuscany: Uff... Začátek jasní RUSH, přesněji inspirace jejich opusem "Xanadu" je zde nezpochybnitelná... Tohle se mi ale zase na DREAM THEATER svým způsobem líbí; jak si dokážou krásně - nechci psát vyloženě šlohnout - vypůjčit fragmenty ze skladeb svých vzorů, nasekat je a přetavit k obrazu svému. Třeba ta atmosférická kytarová pasáž jsou jasně zkopčení YES, ale co!

Vím, že spousta odpůrců je nazývá sprostými plagiátory, kteří bez bázně a hany vykrádají své vzory a na kterých není ani zbla nic originálního... ale já to zase tak příkře nevidím - tohle v hudbě bylo, je a bude vždycky, a samozřejmě nejen v té rockové.

Stejně tak bych mohl za plagiátory označit své oblíbené interprety jako třeba - RPWL, AIRBAG, Andyho Jacksona aj., kteří jsou zase třeba silně ovlivnění mými milovanými PINK FLOYD - no a co!
Jejich hudba mě prostě baví a o tom to je! A neřeším, jestli to už tady někdy bylo či ne; takže u DREAM THEATER mi tyto inspirace také nevadí, ale spíše něco úplně jiného - že jejich hudba, dle mého mínění, zase není až tak dobrá, na jakou si hraje...
K čemu je mi, když sice dokonale ovládám svůj nástroj, mám za sebou třeba i nějakou tu konzervatoř, když kolikráte nemám v rukávu dobré a nosné hudební nápady?
K čemu mi je, když dovedu poslepu sjet hmatník za minutu stokrát odshora dolů, když mě ta blbá Múza častokrát prostě ne a ne políbit?
Dovedu sice našvihat sto not za deset sekund, ale k čemu mi to je dobré? Už rozumíte...? A to není samozřejmě problém pouze této bandy. Takových by se našlo mnohem, mnohem více.

Tady po tom by se asi mohlo zdát, že DREAM THEATER nemám moc rád, ale to není pravda!
Nahráli dost skvělé a nápadité hudby na to, abych se stal jejich fanouškem; jenže bohužel také i spoustu nenápadité, vatovité, kde se nedostatek invence snažili zakrýt svou dokonalou profesorskou hrou... Co už.

I přes všechny moje větší i menší výtky se jedná o docela dobrou desku, kterou si někdy v budoucnu možná i zařadím do sbírky... Možná už i jenom proto, že je to poslední fošna, kde jim štípe paličky králíček Duracell v podobě skvělého Mika Portnoye.

Poctivé tři hvězdy!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater