Deep Purple / In Rock (1970)

V období proposlouchávání se novinkou Deep Purple jsem pocítil touhu připomenout si některé skutečně zásadní dílo od této kapely a bez dlouhého rozmýšlení jsem vybral nahrávku In Rock. Nával dávné živočišné a veskrze životaschopné energie, pramenící z tohoto zásadního počinu jejich hudebně/životní etapy, prvního skutečně ceněného aktiklu z katalogu D. P. a nahrávky tolik znamenající pro další nahlédání na tento žánr, lze silně pociťovat každou vteřinu jejího bytí.

Deska, jejíž obal s vytesanými podobiznami pětice hráčů podle skulptury v Mount Rushmore (který se shodou okolností nalézá i na dvacátém studiovém albu, ovšem s obličeji o 47 let starších, obměněných instrumentalistů) navždy změní koloběh nazírání na hudební žánr zvaný rock.

Předem musím podotknout, že jelikož jsem v době vzniku alba nebyl na světě, natož jakkoliv hudebně zainteresován, nikdy nemohu patřičně docenit přímý vliv tohoto monolitu na okolní vnímání těch, kteří s ním přišli bezprostředně do styku. Prostě byli u toho. Proto ani příval superlativů z mé strany na jeho adresu nedosáhne takové intenzity jako od člověka, spojeného s deskou imaginární pupeční šňůrou (a že tu takových pamětníků máme).

Speed King jsem původně znal jako singl verzi a ta úvodní instrumentální burácení neobsahovala. Na malebný varhaní poklid, který vystřídal běsnící spleť, zjasna naváže a ihned i udeří Blackmoreův mohutný riff, který nás patřičně přitlačí ke zdi. Dravá píseň s instinktem zabijáka si hned zkraje alba vybírá daň ve formě nepřipravených odpadlíků. Bloodsucker s těžkotonážním přívalem Ritchieho kytar a Gillanem, ječícím "no,no,no" patří k nejpřesvědčivějším položkám desky.

O písni Child In Time byly už popsány stohy papíru, to ona (dobře, tak společně se Smoke on the Water) zajistila kapele nesmrtelnost. Pevně věřím, že je to neoposlouchatelná (narozdíl od výše jmenované) a společně se zeppelinovskými Schody do nebe i nejfantastičtější výpravná rocková suita. Flight Of The Rat přivádí opět ostrý start, skladba solidně šlape a Lordovy hammondové výměny, spolupracující s Paiceho divokou hrou, vytváří šílený rej jak o sabatu.

Z trojice Into The Fire, Living Wreck a Hard Lovin' Man mě nejméně baví skladba prostřední (jediná pro mě slabá věc desky), naopak démonické varhany v Hard Lovin' Man a Gillanovy emocemi napružené hlasivky, které si s námi pohrávají jako kočka s myší, vytváří příjemně destruktivní konec desky. Nesmrtelný singlový hit Black Night, umístěný jako bonus na konci alba, je tou nejlepší tečkou za tímto plnokrevným materiálem.

Soudím, že jak Fireball, tak Machine Head ve své podstatě zaznamenaly ještě dokonalejší prácovní náplň těchto rodících se velikánů (jednoho) hudebního směru. Ale tu pravou revoluci zažehl právě In Rock, který si nejen proto nejvyšší známku plně zaslouží.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple