Black Sabbath / Never Say Die! (1978)

Vydání poslední desky Black Sabbath s Ozzym u mikrofonu byla dramatem, odpovídající situaci tehdejší, vlastními problémy už potápějící se kapely. Ozzy před vydáním alba odešel, byl chystán nový materiál, ale těsně před vydáním se vrátil a Tony Iommi musel psát materiál vlastně podruhé.

Titulka, vypálená hned z úvodu jako z děla, ale téhle situaci vůbec nesvědčí. Neodolatelně šlape, Ward ve svém zdemolovaném těle našel ještě poslední zbytky sil a žene kapelu vpřed. Je tu sice netypická, pročištěná, ocelová produkce, koketující už s metalem osmé dekády, ale úvod, včetně melodických kudrlinek, mě chytl a nepustil.

Johnny Blade mám vlastně taky velmi rád. Na klávesy tu už hostuje skvěle světoběžník a nestor Don Airey, který obstaral skvělý dramatický nástup pomalu v duchu Alice Coopera. Tony Iommi ale nastartuje svůj kytarový monopost a valí těžké hardrockové riffy. Ozzy přidá melodický, na jeho poměry až civilní projev. Tady je nový zvukový kabát cítit asi nejvíce a záleží, jak se s tím kdo popere.

Junior´s Eyes zahajuje neobvyklou, vzdušnou basovou přehlídkou Geezer Butler, zaplavuje nás moderní pojetí se samplovanými zvuky. Opět, pro staré sabatovce šokující věci, ale refrén je hardrockově hmotný a Iommi za něj zasluhuje klobouček dolů. Tady mi dlouho trvalo se tím prokousat, ale nakonec mi skladba sedla.

Neomylnou hardrockovou hymnou je A Hard Road, ta mě svým valivým, stadionovým pojetím chytla na první kontakt. Seděl by jí ale dvojnásobně valivější a syrovější zvuk. Ozzy tu nechal sympatický dojem a Tony Iommi sem včlenil skvělé melodické sólo.

Shock Wave má dobrý Iommiho hardrockový riff, je to jakási jeho osobní přehlídka. Tady mi ta ocelově studená produkce už nějak vadí. Nic to se mnou nedělá.

Air Dance mi přes svou jazzovou a nesabatovskou náladu kupodivu docela sedla. Studený perlivý Aireyho klavír mi přijde osvěžující, stejně jako Ozzyho éterický hlas. Porozumím ale tomu, že to hodně staromilců bude chtít hodit do koše.

Over to You je slušnou skladbou, trochu oživující svou valivou náladou první stranu alba. Někdy mi sedne více, někdy mám zase špatný pocit z neprůbojného, tenoučkého zvuku Iommyho kytary. Ozzy tu podal velmi slušný výkon a je tu opět Aireyho svěží piano. A teď si z té schizofrenie vyberte...

A jdeme do finále. Breakout mi neříkala nikdy nic a už se na tom asi nic nezmění. Těžké bicí, Iommiho syrová hra a harmonika Johna Elstara. Ani to se mnou nepohne, ale dle gusta.

Swinging the Chain, opět se zpěvem Billa Warda. To mi vadí méně, než absence něčeho, co by mě nějak aspoň minimálně chytilo. Do toho ta neosobní, chladná, tady až syntetická produkce. Nevím, jestli chtěli pánové tím harmonikovým závěrem vykročit vstříc LedZep, ale z mého pohledu se jim to nevyvedlo.


Na albu mi nevadí jeho experimentálnost a neotřelost, tu v hudbě spíš vyhledávám a spousta zatracovaných desek patří k mým zásadním. Ale mám pocit, že mě mnoho skladeb ničím nepřitáhne k sobě, především ve slabší druhé půli, je tu i zvláštní produkční chlad a odstup, to sabatům odebralo ostří. Mezi 2 a 3, z úcty k mr. Iommimu za tři.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath