Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

Po kladném přijetí prvních dvou desek Osbourneových Black Sabbath, jsem toužebně očekával pokračování v doplňování jejich discografie do domácí fonotéky, které mělo probíhat zcela systematicky. Jenže tady padla kosa na kámen poprvé, a jak velmi slabá deska Master of Reality, tak stejně i následující Vol. 4 ,mé očekávané nadšení ani v nejmenším nenaplnili. Časem jim dám určitě čtvrtou, pátou, klidně i desátou šanci, ale momentálně mě jejich obsah připadá vyčpělý, přebytečně zatěžkaný a nezajímavý. Částečné zklamání z rozdrobování jejich diskografie, mi dokonale napravil testovací poslech desky recenzované. Tak znatelný obrat, řekl bych až veskrze na Iommiho netypický progresivní přistup, mi dokonale vyrazil dech. Angažmá Ricka Wakemana se ukázalo pro vývoj hudby Sabbath v tomto období velmi důležitým a především velmi osvěžujícím. Už to nebyl jen hutný, pekelnými riffy namazaný těžkostroj, ale hudba kapely zde poprvé dokázala doširoka roztáhnout svá křídla, získala na vzdušnosti, znatelnější propracovanosti a kostra mnoha skladeb už nebyla jen sloka - refrén. Všechny tyto klady by výrazně dostali na frak, kdyby kapela ubrala na dynamice, přišla o svou osobitost, či ztrátu vlastní identity. Nic takové se tady neděje. Skupina semknuta v jedno si věří a má neskutečnou odvahu experimentovat.


Drtivý úvodní Tonyho riff v Sabbath Bloody Sabbath znám už léta, takže na úvod žádné velké překvapení, ale s křehoulinkým zhoupnutím skladby v refrénu do něžně předoucích akustik jsem jaksi nepočítal. O to větší překvapení mě při prvním poslechu potkalo a vyneslo tuto skladbu na piedestal tvorby Sabbath. Okamžitě jsem píseň zařadil mezi jejich smetánku, kterou pro mne tvoří řada skladeb z Martinových desek přelomu osmé a deváté dekády.
Druhá A National Acrobat není vyloženě slabá, jen je zřejmě potřeba se jí zřetelněji proposlouchat, pro začátek jsou z ní mé pocity rozpačité.
Fluff je instrumentální perla z drahokamu značky SBS. Úžasně atmosférická věc plná něhy, na které je krásně vidět, jak kapela vyzrála a že touha po posunu dál je opravdu veliká.
Sabbra Cadabra je svižná, přitom stále drtivá věc v lehce tanečním tempu. Iommiho točité kytarové laufy tu splňují svou funkci a Osbourne vkládá zajímavou pěvckou linku. No a pak je tu samozřejmě se svou najazzlou vložkou Rick Wakeman, jehož vliv a hra má na nádech této skladby nepopiratelný vliv.
Killing Yourself to Live začíná dost typicky, ale za malou chvíli se z Tonyho kytary začnou vyluzovat zvlášní melodicko kouzavé tóny, které pusunují skladbu do zřetelně originálnějších vod. Obměňují se tempa a za průzkum stojí i zdejší guitar sólo. Podle podobného mustru bude za dvacet let hrát řada grungeových kapel ze Seatlu.
Šestá Who are You? jde ve své podstatě ještě dál. Klávesy zde tvoří nedílnou součást hned od prvních tónů, píseň je takovým průsečíkem Sabbath s Uriah Heep. V půli přechází do zlomu a připaví divákovi další ze svých překvapení. Romanticko pochodovou pasáž s klavírem a vířením bubnů. Prostě úžasné.
V Looking for Today se pere melodická Iommiho hra na elektriku, s akustikami a dokonce flétnou naroubovanou do refrénu. Nejpozději v tomto místě si musím přiznat, že jsem Iommiho nikdy nezařazoval mezi kytarovou extratřídu, ale teď vím, že slyšet tuto desku o mnoho let dřív, svůj názor bych měl dávno opačný.
Ani poslední zářez Spiral Architect nepopustí své progresivní otěže z rukou, a společně s kapelou a Ozzym tu naříká celý smyčci naplněný svět.


Jestliže Jethro Tul mají svůj Aqualung, Yes svůj Close to the Edge a kupříkladu Rush svůj Moving Pictures, pak u Black Sabbath lze právem považovat za jejich vrchol desku Sabbath Bloody Sabbath.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath