King Crimson / In the Wake of Poseidon (1970)

Tohle album jsem před dvěma lety dostal na vinylu k narozeninám od své nejdražší sestřenky, a od té doby je ta deska v mé sbírce hýčkaným tvorem. Mám jí opravdu velmi rád, a když si jí pouštím (samozřejmě není to zas tak často, protože to je muzika, na kterou musí mít člověk náladu, a je hudebně i emočně náročná), tak je to pro mě takový menší hudební svátek.

Tuhle desku nahrávali King Crimson už v pozměněné sestavě. Z těch původních členů tam myslím zůstal jen kytarový inovátor Robert Fripp, a textař Peter Sinfield. Jak je známo, fantastický zpěvák Greg Lake už vystupoval s progresivním rockovým gigantem ELP, ale jsem strašně rád, že na tuto desku ještě stihl nazpívat vokály do většiny písní. No a co ještě vím, tak bubeník Michael Giles už nebyl stálým členem, ale nahrával tuto desku už jen jako studiový hráč.
Strašně se mi líbí obal, který vyobrazuje 12 archetypů od Tammoa De Jongha.

Co se týče písní, tak první strana tohoto alba vlastně kopíruje (strašně nerad používám toto slovo) první stranu debutového alba In The Court Of The Crimson King.
Pictures Of A City je stejná jazz-rocková palba, stejně jako na předešlém albu úvodní skladba 21st Century Schizoid Man. Některé motivy jsou téměř identické. Tady se snoubí hráčské mistrovství s agresivitou. Moc dobrý začátek.
Ovšem následuje úplný kontrast. Krásná a křehoučká balada Cadence And Cascade zaujme svou dojemnou melodií, a tady ale vystupuje jako zpěvák Gordon Haskell. Až o něco později jsem slyšel verzi, kterou zpíval Greg Lake. Přiznám se, že mě to trošku zamrzelo, že nedali tu Gregovou verzi na album, ale pak jsem si řek, že to tak asi mělo být. Gordon Haskell má taky své kouzlo. Tahle skladba se dá krásně přirovnat k písni I Talk To The Wind.
Po této skladbě následuje naprostý opus magnum. Titulní skvost zvaný In The Wake Of Poseidon. Tahle skladba mě dokonale odrovnala. Neskutečně nádherný Lakeův hlas, a neskutečně nádherné melodické postupy. Tady zkrátka emoce pracují na plný ceres. Tenhle epos můžeme srovnat s podobně laděným opusem Epitaph z předešlé desky.

Druhou stranu zahajuje překrásná kytarová etuda Peace. Je to vlastně motiv, který desku otevírá, i uzavírá. Po ní následuje Cat Food. Tahle skladba, jestli se nemýlím, dokonce vyšla i ve zkrácené verzi na singlu. Ano, v určitých chvílích má hitové ambice, ale jinak se přes ní nese něco tajemného, a ironického. Každopádně, opět mě tahle skladba velice baví, a ještě musím vyzdvihnout šíleně najazzlé piano.
Po ní následuje ona ďábelská obávaná suita, příznačně nazvaná The Devil’s Triangle. Jste-li dostatečně otrlí, tak mi nezbývá nic jiného, než to vřele doporučit. Nejlépe se to poslouchá za úplné tmy. To je opravdový horor. Jinak, kdyby to někoho zajímalo, tak se jedná o trochu přepracovanou, určitou verzi suity Gustava Holsta – Planety. Deska končí opět jemnou, překrásnou miniaturkou Peace. Je to nádherná, a dojemná tečka za všemi těmi pestrými hudebními náladami.

Tomuhle hudebnímu dílu patří má velká úcta.
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv dohadů.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson