Marsyas / V přítmí (1989)

Nedávno jsem při probírání starými vinyly narazil na tuhle desku – upřímně řečeno jsem úplně zapomněl nejen že ji mám, ale že vůbec vyšla, což už samo o sobě o něčem svědčí a mělo mě to varovat. Leč nedbal jsem, mlsně jsem si ji naservíroval na talíř a jal se konzumovat. A… Ajajaj!

Je konec osmdesátých let dvacátého století, od východu duje wind of change a časy se zase jednou mění. Kdoví, třeba právě proto se Zuzana Michnová rozhodla angažovat novou krev a pustit se do perestrojky i ve starých dobrých Marsyas. Samozřejmě určitý posun je patrný už mezi „prvorepublikovou“ sestavou s Oskarem Petrem a tou, již reprezentují alba „Kousek přízně“ a „Jen tak“: změnilo se pojetí vokálů, ubylo vícehlasů, obohatily se instrumentace. Pořád je to ale týž Marsyas – nevelký, ale suverénní státeček s jasnou světonázorovou orientací, stabilní měnou a samosprávou, z níž cítíte osobní angažovanost každého občana – pardon, muzikanta. „V přítmí“ je naproti tomu totalitní záležitostí Zuzany Michnové, kterou možná víc než s Marsyas budete mimoděčně srovnávat s její regulérní sólovkou „Rány“. Tahle perestrojka proběhla tak nějak naopak.

Ale dosti politiky, podívejme se blíže na samotné album. Materiál, jejž nabízí k poslechu, bych rozdělil do dvou kategorií: 1) „tradiční“ – kritériem pro zařazení je, že si danou věc dokážu představit i v kalandrovsko-skálovském pojetí, a 2) ostatní. Abych nezdržoval výčty, do druhé skupiny řadím jen tři věci: bezmála diskotékové dupárny VELKOMĚSTO a ZRZAVÁ MICI, a DNES VEČER MĚ VYNECH, s jediným textem, který nepochází z duše Zuzany Michnové, ale Jana Buriana – věc, kterou i při opakovaném poslechu slyším spíš v autorově podání na pozadí kláves Dana Fikejze. Všechno ostatní uvedenému kritériu více či méně vyhoví. Ducha starých (či mladých, dle úhlu pohledu) Marsyas mi ale nejvíc evokují dvě písně: SÁM VÍ LÍP (pro mě vůbec nejhezčí bod programu) a závěrečná S LUISEM. Pokud jde o texty, i tentokrát jsou partnery a ne jen příslušenstvím hudby; je to pořád ta samá Zuzana Michnová, která jak okruhem témat, tak jejich zpracováním nijak nevybočuje ze svého standardu, což albu přičítám k dobru.

Sečteno a podtrženo by tedy neměl být důvod si nějak zvlášť stěžovat. Co mi potom na albu tak vadí? Vy, kteří je znáte, už nejspíš tušíte, i když samozřejmě nemusíte souhlasit. Ano, je to jeho sound. Postavit aranžmá s vinětou Marsyas na agresivním zvuku elektronických kláves a bicích je něco, co se nedá jen tak překousnout, alespoň můj, na můj věk stále ještě docela zachovalý chrup s tím má problém. Tenhle počin dle mého zcela zbavil Marsyas toho, co až dosud tvořilo jeho trademark: subtilní niterné poetiky. A půjdu-li ještě dál a houšť, skoro bych jej označil za zradu víry, ale to už je samozřejmě nadsázka.

Přes právě napsané si nicméně nemyslím, že je album „V přítmí“ nutné hned odepisovat jako špatné. Není – pokud přistoupíte na dohodu, což se nejspíš neobejde bez jisté dávky velkorysosti. Vyvolává však řadu otázek, zejména na téma nezadatelného práva umělce hledat nové cesty a ochoty dát všanc renomé zavedené značky. A taky jestli ony nové cesty nezavánějí spíš podlehnutím diktátu módy – kupříkladu syntezátory a bicí Simmons (nebo jak se ty placaté šestiúhelníky jmenovaly) měl na konci 80. let na desce skoro každý. Ono je to asi jako když dnes Alfa Romeo uvede na trh SUV: je to sice hezké a jistě i dobré auto – ale nevybral bych si je ani jako SUV, ani jako Alfu. Tahle deska má vlastně docela případný název, jejž lze zároveň považovat za návod: Poslouchejte v přítmí – abyste neviděli nápis Marsyas na obalu. Pak se vám nejspíš bude i líbit. Ale Marsyas to nejsou.

» ostatní recenze alba Marsyas - V přítmí
» popis a diskografie skupiny Marsyas