Bonamassa, Joe / Royal Tea (2020)

Informaci týkající se vydání nové desky mého oblíbence, velmi talentovaného kytaristy a specifiského zpěváka, jehož zná bluesový svět pod jménem Joe Bonamassa, jsem tristně zaznamenal jen několik dnů před jejím ofiko vydáním. Pochopitelně jsem cd okamžitě zahrnul do stávající objednávky u Music records a jak byl obsah balíku doplněn o několik dalších titulů, netrpělivě ji očekával ve své schránce. Mou zvědavost navíc patřičně podnítilo několik prvních informací přímo od fanoušků a recenzentů, kteří v souvislosti s ní mluvili nejen o nejlepší Bonamassově desce v celém jeho širokém portfóliu, ale rovnou jako o nejlepší nahrávce letošního roku. Očekávání bylo tedy obrovské.

S mistrovou tvorbou jsem zhruba jednu dekádu dokonale srostlý a každá z jeho nahrávek počínaje mou "vstupní branou" Dust Bowl, až po poslední Redemption, je pro mne dokonalou moderní bluesovou prací, pohybující se na nejvyšším levelu tohoto stylu. Nedělám příliš rozdíly mezi jednotlivými položkami jeho katalogu, protože každá z nich má svá specifika a je svrchovaně originální. Zpětně jsem docenil i některé z raných kytaristových prací, jako například world variace zapuštěné na Black Rose, interesantní Sloe Gin, či mladickou Had to Cry Today. Ač bluesmanem nejsem ani omylem a krom Gary Moorea, Cream, Led Zeppelin, Ten Years After a pár jednohubek tento styl prakticky neposlouchám, je to právě Joe, který mi jeho esence dokáže přinášet v té nejsnesitelnější podobě. Snad pro onu jinou osobitost a modernější ráz, je právě Bonamassa tím vyvoleným.

Titul letošní novinky dává jasně najevo, že se kytarista tentokrát inspiroval britskou blues-rockovou scénou šedesátých let, které v té době kraloval Jeff Beck, John Mayall and The Bluesbreakers a samozřejmě trio Cream. Pomyslně tak opustil americké teritorium a sáhl po inspiracích na britských ostrovech, kde blues rezonovalo ve své unikátní podobě. Na luxusně zvukově sejmuté nahrávce vzniklé opět pod vedením producenta Kevina Shirleye, ovšem tentokrát v proslulých Abbey Road Studiích, hostují bývalý kytarista Whitesnake Bernie Marsden, pianista Jools Holland (Sting, Clapton, Knopfler, Gilmour atd.) a svůj autorský podíl zde má i textař kapely Cream Pete Brown. Kolekce přináší deset skladeb, ze kterých se singlově vyloupla píseň Why Does It Take So Long to Say Goodbye.

Po krátkém orchestrálním začátku se první, přes sedm minut dlouhá píseň When One Door Opens, nese hned v několika hudebních rovinách. Úvod patří houpavé pomalejší části, kterou promalovává naléhavý zpěv hlavního protagonisty spolu s vokalistkami Jade MacRae a Juanitou Tippins. V druhém plánu se skladba posouvá do pochodového rytmu, tlačeného dlouholetým spolupracovníkem za bicími, Antonem Figem a podbarveného znovu všemi zpěváky s úchvatně sólující kytarou na pozadí. Ta přidává písni na expresivitě a napětí. I v druhé, titulní Royal Tea, je jedním ze stavebních prvků písně, příjemný dámský vokál spolu s pevně svařeným Bonamassovým kytarovým základem. Why Does It Take So Long To Say Goodbyea je klasičtější bluesovka, kde medově táhlou kytarovou linku svéhlavě prokresluje Joe svým zpěvem. Čtvrá Lookout Man je modernějším songem, tlačeným brilantní foukací harmonikou a parádně postaveným zemitým riffem. High Class Girl plynule navazuje na tradici britských bluesmanů šedesátých let a naopak šestá A Conversation With Alice, zahraje na jemnější a intimnější notu. I Didn't Think She Would Do It je velice osvěžující, instrumentálně brilantní záležitost, přehraná ve svižnějším tempu. Už při prvním poslechu se zařadila k recenzentovým nejoblíbenějším. Jedním z nejsilnějších okamžiků nové desky, je emotivní pomalá píseň Beyond the Silence, s krásně čitelnou Joevou hrou a jímavým textem. Závěr desky je vůbec velkolepý. Devátá Lonely Boy boduje s brilantřně aranžovanými řinčícími žesti, posazenými na okraji silně swingujícího tempa. A výborný dojem z desky potvrdí i poslední, folková Savannah, kde si Joe krom klasické kytary zahraje i na mandolínu.

Na závěr tedy musím se svými předřečníky plně souhlasit. I další deska Joe Bonamassy je mimořádně povedeným kusem, fortelně precizně odvedeného blues-rockového řemesla. V mých osobních preferencích sice nedosáhne kultovního statusu jaký má například nahrávka Dust Bowl, ani se nevyrovná mé zřejmě nejoblíbenější Blues of Desperation, ale i nadále přispívá k mimořádně vyrovnané linii, kytaristovy tvorby během posledních deseti let.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Royal Tea
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe