Bonamassa, Joe - Royal Tea (2020)

08.10.2022 hejkal | #

Joe Bonamassa – Royal Tea ako podnet na úvahu

Bonamassa je najznámejší zvestovateľ bluesovej muziky v novom miléniu. Aktuálne vydal album Royal Tea a primäl ma zamyslieť sa nad fenoménom zvaným – vlastná tvár.

Joe je brilantný gitarista. V zmysle techniky. Na bluesmana má prekvapivo veľký deficit v cite, ale to je vlastne normálne. Z technicky brilantných gitaristov hrá presvedčivé blues minimum, vlastne iba Gary Moore a aj u neho mnohí puristi ohŕňajú nosom. Napokon, to pravé blues hrali černosi, ktorí toho na gitare veľa nevedeli a emočný prejav bol tisíckrát podstatnejší. Osobne si myslím, že vo vnímaní muziky hrajú veľkú rolu predsudky. Moore je posudzovaný prizmou pop metalu z 80. rokov. Bonamassa nahral na počiatku kariéry niekoľko rozporuplných albumov (kapela detí slávnych otcov Bloodline, album So It’s Like That) a jeho imidž á la Kittner (tajne dúfam, že toto prirovnanie už nikomu nič nepovie, svet by bol krajší!) mal od bluesmana ďalej ako premiér od diplomacie. Tú „našu“ muziku skrátka hrajú presvedčivejšie skôr ošarpaní ľudia z ulice ako akademici.

Album Royal Tea (mám rozkladací digipak, nemá zmysel investovať do plechovice) neprináša nič nové. Je to úplne rovnaké dielo ako drvivá väčšina jeho mohutnej diskografie. Prvýkrát som si ho pustil a zistil som, že ho celý dávno poznám. To sa mi nestáva ani pri AC/DC a to už je čo povedať. Oproti minulým albumom je tu podstatne viac baladických a pomalších skladieb, možno preto sa z neho poslucháči na webe tak vytešujú. Zrýchli až v druhej polovici a tá mi hneď príde akási „slabšia“. Nemá zmysel opisovať skladbu po skladbe, je to zavedená a poznaná rutina. Skvelo zahratá a akurátne energicky odmeraná, možno preto miestami pôsobí odmerane. Kto to má rád, bude nadšený. Mne Bonamassa vyhovuje ako kulisa ku každodennej činnosti alebo popri čítaní. Nič vyžadujúce pozornosť sa nekoná, a predsa sa to dobre počúva.

Ako si tak tento album púšťam, zamýšľam sa nad tým, čo to znamená mať vlastnú tvár. Poznáte to. Kapely hrajú svoju muziku, preslávia sa a začnú hľadať nové cesty. Prípadne experimentovať. A strácajú ksicht, fanúšikov, reputáciu. Alebo hrajú stále to isté a časom už nikoho nezaujímajú. Mať vlastnú tvár je nedefinovateľné kvalitatívne kritérium. Nedá sa určiť hranica, čo je ešte autentické a čo už je za čiarou. Napriek tomu často badať, že väčšina fanúšikov to vycíti podobne a zhodnú sa, kedy tento jav nastane. AC/CD hrá celý život to isté a fanúšikov nestráca. Gov’t Mule takisto a odliv nastal. Prečo? Neviem. Ono je to tak, že ani u mňa to neplatí na všetkých rovnako. Pri niektorých skupinách mi to neprekáža a užívam si to (svojim spôsobom platí na Bonamassu), pri niektorých ma to znudilo (Gov’t Mule, Molly Hatchet). Kapela s vlastným ksichtom má jednu výhodu. Keď si nový poslucháč vypočuje ľubovoľný album, má pocit, že vníma výbornú muziku. Lebo tie albumy v podstate obstoja vždy. Akurát, keď človek pozná širší kontext, zistí, že tie prvé boli presvedčivejšie a obsahovali lepšie skladby. Nepôsobia ako stokrát vylúhovaný čaj. Je v nich tá prvotná energia a originalita.

Bonamassa na umelecké hľadanie rezignoval už pred mnohými rokmi. Je to zle? Možno. Ale napriek tomu si zaslúži uznanie. Ako jeden z mála sa vykašľal na sprostredkovateľov, začal si všetko riadiť sám. Aby mohol promovať koncerty, potreboval štyri albumy ročne, a tak to istú dobu aj robil (Black Country Communion, Beth Hart, sólová tvorba). Jasné, vtedy niet času na serióznu umeleckú výpoveď. Mechanicky sa zapchá miesto na disku a hurá do predaja! Dokázal tým nemožné. Ja široko-ďaleko jedinou bluesovou gitarovou hviezdou v celosvetovom meradle. Bez neho by už možno o blues nikto ani nezavadil. Darmo si kdesi na nete hudú jedinci, o ktorých traja zasvätenci píšu ódy po webových stránkach, na ktoré chodia iba oni sami. Bez svetovo známej tváre by širšia verejnosť o blues pomaly ani nezavadila. Je takým undergroundom, že mnohé avantgardné kapely môžu slepo závidieť. Ale je tu Joe a tvrdohlavo si ide to svoje, bez nároku na uznanie puristov, zato držiaci povedomie o bluesovej muzike vyššie, než to kedy dokážu jeho kritici. A to mi je na ňom sympatické.
reagovat

stargazer @ 09.10.2022 10:54:24
Nikdy jsem se o Bonamassu nezajímal. Někde jsem četl, že je skvélý, ale nikdy jsem si nedal tu "práci" si ho poslechnout. Až na Progboardu, když o něm psal horyna, jsem si řekl, tedˇ je ta pravá chvíle. A když to spojím i s komentaři k horynově recenzi, nejvyšší čas tohle stáhnout. Nedopadlo to, zase jsem to odložil na potom. Až u hejkalovy recenze jsem si dal tu "práci" stáhnout a poslechnout. Můj první dojem? Te tohle vůbec Blues? Čekal jsem ten styl hry E. Claptona, G. Moora, P Greena....a musím říct, že se mi to líbilo. Dokonce jsem byl nadšen. Hejkal díky za připomenutí.

hejkal @ 09.10.2022 11:14:58
Bonamsaa je fajn.

02.12.2020 horyna | #

Informaci týkající se vydání nové desky mého oblíbence, velmi talentovaného kytaristy a specifiského zpěváka, jehož zná bluesový svět pod jménem Joe Bonamassa, jsem tristně zaznamenal jen několik dnů před jejím ofiko vydáním. Pochopitelně jsem cd okamžitě zahrnul do stávající objednávky u Music records a jak byl obsah balíku doplněn o několik dalších titulů, netrpělivě ji očekával ve své schránce. Mou zvědavost navíc patřičně podnítilo několik prvních informací přímo od fanoušků a recenzentů, kteří v souvislosti s ní mluvili nejen o nejlepší Bonamassově desce v celém jeho širokém portfóliu, ale rovnou jako o nejlepší nahrávce letošního roku. Očekávání bylo tedy obrovské.

S mistrovou tvorbou jsem zhruba jednu dekádu dokonale srostlý a každá z jeho nahrávek počínaje mou "vstupní branou" Dust Bowl, až po poslední Redemption, je pro mne dokonalou moderní bluesovou prací, pohybující se na nejvyšším levelu tohoto stylu. Nedělám příliš rozdíly mezi jednotlivými položkami jeho katalogu, protože každá z nich má svá specifika a je svrchovaně originální. Zpětně jsem docenil i některé z raných kytaristových prací, jako například world variace zapuštěné na Black Rose, interesantní Sloe Gin, či mladickou Had to Cry Today. Ač bluesmanem nejsem ani omylem a krom Gary Moorea, Cream, Led Zeppelin, Ten Years After a pár jednohubek tento styl prakticky neposlouchám, je to právě Joe, který mi jeho esence dokáže přinášet v té nejsnesitelnější podobě. Snad pro onu jinou osobitost a modernější ráz, je právě Bonamassa tím vyvoleným.

Titul letošní novinky dává jasně najevo, že se kytarista tentokrát inspiroval britskou blues-rockovou scénou šedesátých let, které v té době kraloval Jeff Beck, John Mayall and The Bluesbreakers a samozřejmě trio Cream. Pomyslně tak opustil americké teritorium a sáhl po inspiracích na britských ostrovech, kde blues rezonovalo ve své unikátní podobě. Na luxusně zvukově sejmuté nahrávce vzniklé opět pod vedením producenta Kevina Shirleye, ovšem tentokrát v proslulých Abbey Road Studiích, hostují bývalý kytarista Whitesnake Bernie Marsden, pianista Jools Holland (Sting, Clapton, Knopfler, Gilmour atd.) a svůj autorský podíl zde má i textař kapely Cream Pete Brown. Kolekce přináší deset skladeb, ze kterých se singlově vyloupla píseň Why Does It Take So Long to Say Goodbye.

Po krátkém orchestrálním začátku se první, přes sedm minut dlouhá píseň When One Door Opens, nese hned v několika hudebních rovinách. Úvod patří houpavé pomalejší části, kterou promalovává naléhavý zpěv hlavního protagonisty spolu s vokalistkami Jade MacRae a Juanitou Tippins. V druhém plánu se skladba posouvá do pochodového rytmu, tlačeného dlouholetým spolupracovníkem za bicími, Antonem Figem a podbarveného znovu všemi zpěváky s úchvatně sólující kytarou na pozadí. Ta přidává písni na expresivitě a napětí. I v druhé, titulní Royal Tea, je jedním ze stavebních prvků písně, příjemný dámský vokál spolu s pevně svařeným Bonamassovým kytarovým základem. Why Does It Take So Long To Say Goodbyea je klasičtější bluesovka, kde medově táhlou kytarovou linku svéhlavě prokresluje Joe svým zpěvem. Čtvrá Lookout Man je modernějším songem, tlačeným brilantní foukací harmonikou a parádně postaveným zemitým riffem. High Class Girl plynule navazuje na tradici britských bluesmanů šedesátých let a naopak šestá A Conversation With Alice, zahraje na jemnější a intimnější notu. I Didn't Think She Would Do It je velice osvěžující, instrumentálně brilantní záležitost, přehraná ve svižnějším tempu. Už při prvním poslechu se zařadila k recenzentovým nejoblíbenějším. Jedním z nejsilnějších okamžiků nové desky, je emotivní pomalá píseň Beyond the Silence, s krásně čitelnou Joevou hrou a jímavým textem. Závěr desky je vůbec velkolepý. Devátá Lonely Boy boduje s brilantřně aranžovanými řinčícími žesti, posazenými na okraji silně swingujícího tempa. A výborný dojem z desky potvrdí i poslední, folková Savannah, kde si Joe krom klasické kytary zahraje i na mandolínu.

Na závěr tedy musím se svými předřečníky plně souhlasit. I další deska Joe Bonamassy je mimořádně povedeným kusem, fortelně precizně odvedeného blues-rockového řemesla. V mých osobních preferencích sice nedosáhne kultovního statusu jaký má například nahrávka Dust Bowl, ani se nevyrovná mé zřejmě nejoblíbenější Blues of Desperation, ale i nadále přispívá k mimořádně vyrovnané linii, kytaristovy tvorby během posledních deseti let.


reagovat

VaclavV @ 02.12.2020 11:32:17
Z toho, co jsem z jeho sólovek slyšel, pro mě zatím jeho nej album. Bomba! :-)

pinkman @ 02.12.2020 14:12:05
Nového Bonamassu jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Už přes měsíc se vyhřívá ve středu mé sbírky. Ta deska mě překvapila a to hodně. Kytaristovo přesunutí se z Ameriky do Británie nevidím jako ten nejsprávnější krok. zřejmě kvůli tomu, zní deska značně odlišně od všeho, co doposud udělal. Je to dobrý, hodně dobrý, ale zní to spíš jak Beck, než Bonamassa.
Recenze je v pořádku, Bonamassův přístup už méně.

PaloM @ 02.12.2020 19:11:45
Rutinná nahrávka so značne silenou zmenou, aby neustále niečim zaujal. Ro by mi nevadilo, lenže chýba tomu skutočná blues rocková duša, akú majú špičkoví a menej známi Američania. CD značnezaostáva za Blues of Desperation. Zdá sa, že Bonamassa má najlepšie roky zasebou. Novinke som neprišiel na chuť ani po viacerých posluchoch. Ro je škoda, lebo sim si ho obľúbil. Najmä vo dvojici s Beth Hart. Dva body.

PaloM @ 02.12.2020 19:13:02
Prepáčte preklepy, mobil...

PaloM @ 02.12.2020 19:16:40
Pozerám tu diskografiu a za 20 rokov 22 albumov. A to sú tu iba jeho sólo. Trpí nadprodukciou. Na úkor kvality.

Myšák @ 03.12.2020 07:10:44
Proč řešíte kde se ta deska nahrávala. Je mi putna, jestli v Americe, nebo v Anglii a který blues ho ovlivnilo víc. Důležité přece je, jak to celý dopadlo. A dopadlo to výborně. Novinka je geniální a klidně si dovolím vzpurně tvrdit, že je to jeho nejlepší nahrávka. Bonamassa je král bělošskýho blues.

VaclavV @ 03.12.2020 07:43:27
Já zase moc nechápu tu změnu stylu. Ano, Anglie je v tom cítit, ale zároveň to má jeho rozpoznatelný rukopis. Jinými slovy... žádné zásadní kotrmelce nevnímám, jen příjemné dochucení. Pro mě nejspíš deska roku. Baví mě moc a občas mám i husinku :-)

Myšák @ 03.12.2020 08:36:27
Pár starších bluesmanů v mém okolí taky v souvislosti s Bonamassou mluvilo o desce roku. Ty ocenění mu přeju, za tu dřinu se zviditelněním dávno odumřelého stylu si to zaslouží.

Zdeněk @ 05.12.2020 10:20:27
ad Myšák/ odumřelý styl? Blues tu bude pokud tady bude dobrá muzika.

Myšák @ 05.12.2020 10:34:32
Zdeňku prosím tě, koho dneska zajímá blues? Jedno procento posluchačů, nejspíš ani to ne.

PaloM @ 05.12.2020 11:12:33
Myšák: to je blbosť, že odumrelý žáner. Blues, blues rock a rôzne iné škatulky, kde základom je blues, stále počúva obrovské množstvo fanúšikov na celom svete.

Myšák @ 05.12.2020 16:45:44
To obrovské množství jaké si palom vysnil, je pouze zanedbatelná část, takzvaná kapka v moři. Stejně jako prog, jazz, nebo metal. Světu vládne pop a disko, ne klasika.

Brano @ 05.12.2020 17:07:02
Blues tu bude s nami až do skončenia sveta.Nie som síce bluesman,ale z času na čas si pustím Erica Claptona-From the Cradle,alebo jeho album s B.B.Kingom,Jeff Healey Band,Stevie Ray Vaughan-a...a vždy mi to urobí dobre.

Zdeněk @ 05.12.2020 17:12:17
Ale samozřejmě že PaloM myslel obrovské množství v rámci posluchačů náročnější muziky. Spousta hudby pokud není na blues přímo založena, musí mít aspoń tzv. bluesový spodek.
Co se týká Joe Bonamassy i tady s Palem souhlasím. Existuje spousta muzikantů hlavně ve Státech, v jejichž tvorbě je daleko více blues cítit. Např Sean Chambers a jeho alba Welcome To My Blues nebo Trouble And Whiskey
>> odkaz

>> odkaz

nebo muzikant co si říká Kingfish Ingram
>> odkaz

dan @ 05.12.2020 18:22:48
Bonamassa je úspěšný právě proto, že tam toho blues tolik nedává. Někteří ho vnímají jako zlaté dítě z americké verze Superstar. To je však blbost.

Danny @ 06.12.2020 23:50:10
Konečně je jasno. Je super, když se člověk dozví pravdu.

pinkman @ 07.12.2020 09:23:31
To je blbost. Bonamassa je bluesman z masa a kostí. Možná je na novince bluesová složka trochu v opozici, ale poslechni si starší desky. To je blues jak řemen.

hejkal @ 07.12.2020 09:36:23
Bonamassa je bluesman, akurát úspešný (na pomery tohto minoritného žánru až priveľmi), to sa neodpúšťa. :)

PaloM @ 07.12.2020 18:49:58
Hejkal: tvoja poznámka je iba prázdny bonmot. Keby si dal odkaz na tvoju výbornú recenziu na Rockovici, bolo by to zmysluplné. Alebo tú recenziu nahoď aj sem a možno by sa zaslepení obdivovatelia tohto mechamického kolovrátku bez duše prebudili.

Myšák @ 08.12.2020 07:05:17
Mechanickej kolovrátek jsou možná Helloween. Bonamassa rozhodně ne, nikdy nebyl a nikdy nebude, na to je moc inteligentní a nadanej. Palom místo plácání nesmyslů si jeho tvorbu radši bedlivě poslechni a potom suď.

hejkal @ 08.12.2020 07:30:16
PaloM - na progboard nemienim prispievať, nakoľko nie je vyriešený jeho chod a funguje len na dobré slovo. Kiežby sa to zmenilo, ale za tie roky rokúce je jasné, že je to neriešiteľná situácia a zmení ju len iný web. Časť niekdajších prispievateľov to pochopila, časť udržuje v chode progboard, čo je super a prajem im, nech im to majiteľ ešte dlho toleruje.

Brano @ 08.12.2020 10:49:32
Progboard funguje iba na dobré slovo a nie je vyriešený jeho chod...tak potom nechápem ako je to možné,že mi od nich každý mesiac nabehne na účet 5 000 euráčov v čistom po zdanení ???

PaloM @ 08.12.2020 11:00:11
Myšák: diskografiu Bonamassu a Beth Hart mám podrobne napočúvanú a tak viem porovnávať. Mám v zbierke niekoľko ich CD sólo, aj spoločných, ktoré považujem za najlepšie.
Zdá sa mi, že obaja majú vrchol tvorby za sebou.
Odporúčam vypočuť si skutočných blues rockových hráčov, ktorí tento žáner cítia a nie iba napodobňujú.
Odporúčam prečítať si recenziu hejkala >> odkaz
Už by som sa iba opakoval.
Takže netreba byť precitlivený na kritiku svojich miláčikov. Vyjadril som môj názor a na to mám právo.

hejkal @ 08.12.2020 11:19:56
Brano - Na koho dobré slovo, to som nešpecifikoval. :)

Brano @ 08.12.2020 11:27:25
Žeby bol za tým ON? >> odkaz

hejkal @ 08.12.2020 11:30:56
Ja, že ty!

Brano @ 08.12.2020 11:34:17
Ja nie,ja som malá ryba.To On je vraj za všetkým. :-)

Danny @ 08.12.2020 22:54:02
Bonamassa je výborný kytarista, který vyloženě špatné album asi nenatočí. Instrumentální zručnost ale u žádného muzikanta nevypovídá nic o jeho kompozičních schopnostech ani o ochotě hledat svůj vlastní osobitý výraz. Nabídnout svůj hudební svět. Proto Bonamassa nakonec působí spíše jako kompilátor než svébytný autor. Z úspěšných předobrazů vytvořil "své" blues, ze kterého odstranil výrazovou špínu i prvky, které by poslech mohly posluchači komplikovat.

Joe Bonamassa je pro mě, bez náznaku ironie, vrcholným představitelem precizně vyprojektovaného a lehce navoněného blues rocku, jehož možnosti před ním nabídl třeba Gary Moore.

chimp.charlie @ 09.12.2020 06:40:22
Myslím, že Horyna i Hejkal to ve svých recenzích víceméně vystihli: jsou Mistři a jsou řemeslníci, a obou je třeba - jak v kumštu, tak při přestavbě rodinného domku.

PaloM @ 09.12.2020 08:58:07
Treba majstrov, aj remeselníkov, určite. Ale v hudbe treba v prvom rade architekta. Mozog, ktorý vytvorí originálny príťažlivý objekt a remeselníci to postavia. Prenesené do hudby: pokiaľ sa hrá bez účasti architekta, tak je vhodná iba ako kulisa.
A naspäť k stavbám: keď som v mojom obľúbenom Olomouci, idem navštíviť chrám sv. Mořice, sv. Michala, Svatý kopeček. Neidem sa pozerať na panelákové sídlisko. Rozumiete?

chimp.charlie @ 09.12.2020 09:21:29
Palo, máš pravdu, ale já to myslel trochu jinak - že všechno má svůj účel: chci-li povznést ducha, uvelebím se v křesle a pustím si třeba Bacha, v autě bych si ho ale nepustil - tam naopak raději sáhnu po nějaké řemeslné (v dobrém slova smyslu) "spotřebce".

jirka 7200 @ 09.12.2020 09:25:28
Palo : Pěknej příměr - Olomouc je úžasné město, krom různých duchovních památek mě fascinuje i ten "komunistickej orloj"

Konnie @ 09.12.2020 09:33:18
Palo: nerozčiluj se, za to to nestojí :-) Někomu prostě stačí místo opravdového blues poslouchat napodobeninu. Jako kulisa do lepšího supermarketu typu Ikea to je dobrý. Ale blues to pro mě není, nemá to duši, srdce ani koule. To je jako bys srovnával zirkon s pravým diamantem. Ať ho vycizeluješ sebevíc, pravý diamant to nikdy nebude...

S.C.A.Lytch @ 09.12.2020 10:20:07
Bonamassa je pro mě asi takový "bluesman" jako Slash... To ovšem nic nemění na tom, že jeho novinka mě opravdu baví a řadím to k tomu nejlepšímu co se letos urodilo. A abych nezapomněl, šálek kvalitního čaje požitek z desky ještě umocňuje :-)

Brano @ 09.12.2020 11:00:29
Aj ja si pod pojmom blues predstavujem unaveného starého černocha sediaceho na verande polorozpadnutého dreveného domu niekde na juhu USA ako s pomocou gitary,ktorá má možno tri struny,spieva o otrockej práci ,o žiali nad ťažkým životom,o utrpení ktoré zažil...to je to autentické blues...
Bonamassa,Clapton,Gary Moore,potom ten albín...meno ma teraz nenapadá,sorry,...sú takí "salónni bluesmani" v podstate milionári,ktorí o ťažkej fyzickej práci a o živote v krajnej biede nemajú ani potuchy...preto ich hudba aj keď je technicky dokonalá,nemá toho správneho "ducha".Skúsenosť je proste neprenosná a to zažité sa nedá nahradiť falošnou pózou.To je fakt.
Ale to nie je dôvod na nejakú hádku alebo na hnev.Žijeme ťažké časy,korona kosí ľudí,nemocnice sú plné,všade chaos...ja sa to tu snažím občas odľahčiť svojim priblblým humorom ,asi nie moc úspešne...Ale hlavne prajem všetkým mier,pokoj duše a veľa síl a zdravia!

PaloM @ 09.12.2020 12:06:20
Ďakujem vám všetkým za reakcie. Myslím, že som nepôsobil rozčúlene v mojich príspevkoch. Ak to niekto tak vníma, ospravedlňujem sa. Beriem to pokojne. Som starší človek a toto sú úplné drobnosti oproti reálnym problémom.
Debata bola užitočná. Je v poriadku, že každý má iný vkus. Mám tieto originály CD: Blues of desperation, Black Coffee (s Beth Hart), Don t Explain (s Beth Hart). Okrem toho 7x CD sólo B.Hart, ktoré rád počúvam. Z tohto je jasné, že tejto babe viac verím, čo spieva.

pinkman @ 13.12.2020 14:57:46
Je to dobrý, fakt jo, ale až s kratším odstupem. Porovnavám s asi nejlepší, minulou Redemption. Ta je přece jen zajímavější. I když kdo v co řeknu za rok.