Armored Saint / Punching The Sky (2020)

U nových Armored Saint začnu kapku odzadu a to holým konstatování. Podobně, jako se deskám Revelation a La Raza nepovedlo úplně navázat na velikost a odkaz mistrovského díla power metalu devadesátých let, přesněji řečeno konkurovat nahrávce Symbol of Salvation, nepovedlo se ani letošní kolekci Punching the Sky zabodovat tak výrazně, jako jejímu předchůdci, neuvěřitelně našlapanému, pět let starému monster dílu Win Hands Down. Jeho prostřednictvím vstal „obrněný svatý“ z mrtvých tou největší možnou silou a jestli svého o čtrnáct let staršího bratra kvalitativně nepřerost, alespoň se mu svou dokonalostí brilantně vyrovnal. Každý den (s každou nahrávkou) nemůže být to správné posvícení, ale Punching je hodně dobrá deska na to, aby musela být jen srovnávána. Navíc srovnávat ji například s dvojicí desek z let 2000 a 2010, dopustili bychom se v jejím případě nemalé křivdy. Nejen, že je lepší než obě jmenované, je daleko lepší, než naprostá většina metalové produkce, která nás poslední léta obklopuje.

Armored Saint jsou už zkrátka velezkušení harcovníci na to, aby dobře poznali, jestli do světa poslali jen průměrně dopilovaný materiál. Co tedy novinku krapet sráží pod úroveň vysokánské laťky minulé Wind Hands Down? Je to celkově chudší variabilita letošního materiálu. Bushova parta tentokrát vsadila většinu z jedenácti přítomných karet na sílu, natlakovanost, údernost a tvrdost. Nemilosrdný knock out čeká na posluchače zpoza hodně rohů a ostré vyhrnuté lokty si naše pětice bere za své až zbytečně často. Druhá půle desky je v tomto naštěstí smířlivější a většímu přítlaku na melodie odpovídá i pestřejší aranžmá u většiny z posledních písní.

Mezi nejlepší a energeticky i melodicky výživné songy patří písně End Of The Attention Span, Do Wrong To None a Missile To Gun. To jsou skutečné definice stylu power v zaoceánském poutavém balení. Přičemž úvodní rozmáchlá Standing On The Shoulders Of Giants plní funkci folkově rozmáchlého openeru, opírajícího se v úvodu dokonce u zvuk skotských dud. Nejzajímavější momenty však posluchač zažije s hymnickou Lone Wolf, niternější Fly In The Ointment, nebo k osmdesátkám hledící a s vlivem Thin Lizzy koketující Bark, No Bite. K těm výrazně lepším položkám musím nutně zařadit poslední hudební uragán Never You Fret, ve které kapela ukazuje, že poháněna výborným riffem a smyslem pro atmosféru, dokáže vystavět opravdu kvalitní píseň.

Velkým plusem desky je její zvuk a zcela pochopitelně (čekal snad někdo něco jiného) i výkon frontmana Johna Bushe. Síla jeho zpěvu, barva, dominance a artikulace mají pořád tu stejnou sílu, jako před více jak dvaceti lety.
Velmi dobrá deska, které k nejvyšší metě z před pěti let přec něco chybí.

» ostatní recenze alba Armored Saint - Punching The Sky
» popis a diskografie skupiny Armored Saint