Black Sabbath / Never Say Die! (1978)

Táhli to společně skoro deset let, měli za sebou sedm studiových alb, stovky koncertů a popularitu, jakou se mohlo pochlubit jen málo rockových kapel. Nerozložily je ani drogy, kterých do sebe členové kapely ládovali mraky, ani nezasloužená pověst satanových přisluhovačů. Vážný problém přišel, až když přestaly fungovat mezilidské vztahy. Ve světle všemožných excesů, které má Ozzy na svědomí za posledních čtyřicet let, může jeho náhlý odchod z Black Sabbath a ještě náhlejší návrat o dva měsíce později vyvolat asi jen pokrčení ramen, devětadvacetiletého frontmana navíc tehdy pořádně vykolejila smrt otce. I tak ale svým spoluhráčům slušně zamotal hlavu a i kvůli němu vznikala část skladeb pro desku Never Say Die! doslova za minutu dvanáct.

Strojově agresivní zvuk kytary ve skladbě Shock Wave jde ještě ve stopách předcházející desky Technical Ecstasy, kapela ale přes všechny problémy měla zjevnou snahu posunout svůj projev zase o něco dál. Svůj podíl na tom měly i klávesové stopy najatého Dona Aireho, které části písní propůjčily něco jazzové vzdušnosti (Air Dance) či futuristického tajemna (Johnny Blade). Na druhou stranu Iommiho riffy na desce jen těžko hledají svou obvyklou sílu, to nejlepší z nich tu vnímám ve skladbě Hard Road. Za zvláštní nápad pak považuji snahu o jejich posílení dechovou sekcí v saxofonovém výronu Breakout - zní mi to jako taková nabubřelá jazzová vsuvka. No a ani v závěrečné Swinging the Chain se z nouze ctnost udělat nepodařilo, když znovu nedostupného Ozzyho musel za mikrofonem opět nahradit Bill Ward.

Black Sabbath to na svých deskách s posluchačsky vstřícnými, melodickými hity nikdy nepřeháněli, titulka Never Say Die ale přesně do této kategorie spadá. Povedla se na výbornou (od singlů Paranoid a Iron Man podle mě kapela nic tak komerčně uplatnitelného - v tom nejlepším slova smyslu - na desce neměla), otázkou je, kdo o něco takového ve Spojeném království v té době ještě stál. To stejné platí i o výraznou basovou linkou ozvláštněný kousek Junior's Eyes, napsaný pro bluesovější vokál Davea Walkera, se kterým to Black Sabbath po prvním Ozzyho odchodu nějakou dobu zkoušeli. Jen ten Ozzyho mektavý ječák mi tu oproti Walkerovu hrubšímu, procítěnějšímu hlasu (na Youtube je dostupný záznam z živého vystoupení pro BBC z počátku roku 1978) působí poněkud nepatřičně.

Texty na desce Never Say Die! se proplétá jednoduchá, avšak znepokojující otázka: "Co s námi bude?" Sbírka postav, které v jednotlivých skladbách defilují (nervák Johnny se svým vystřelovacím nožem, vysloužilá tanečnice a vlastně i osamělý klouček, do kterého Ozzy vtělil svůj smutek ze ztráty otce), už na tomhle světě nevidí perspektivu. Samotní Black Sabbath na tom nebyli o moc jinak, i když poselství titulní skladby hlásající "nikdy neříkej nikdy" si ještě drží určitou naději.

I když se tentokrát podle mě kapele povedla lepší deska než v případě Technical Ecstasy, zbytek její tvorby ze sedmdesátých let hodnotím jako daleko povedenější. Část skladeb tu vyšla velmi slušně, část přijímám s rozpaky. Hardrocková konkurence sice ve Spojeném království v osmasedmdesátém nebyla kdovíjaká, ale ani v ní se Black Sabbath s Never Say Die! v mém osobním žebříčku neprosadili.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath