Dave Matthews Band / Walk Around the Moon (2023)

Ach jo, Dave, jak jsi mi tohle mohl udělat? Mně? Tvému letitému fanouškovi? Já samozřejmě chápu, že všichni stárnem, s přibývajícím věkem dochází k určitému zvolnění a zklidnění, a že se to může odrazit i v tvorbě. Ostatně, už předešlé dvě desky Away From the World a Come Tomorrow byly ve znamení pomalejších temp a rozjímavých nálad. Co jim ale nechybělo, byly nosné, chytlavé riffy a jak je u Tebe dobrým zvykem, promakané písně. Kam se poděly melodie? Kam zmizely typické riffy akustické kytary? Teda, napsal jsi skvělé texty, to je bez debat. Ale proč jsi při tom zapomněl na songy? Máš v sestavě skvělé hudebníky, proč jsi jim tentokrát nedal víc prostoru? Jeff Coffin, jeden z nejlepších saxofonistů, kteří kdy chodili po planetě? Proč do těch pomalých songů, které se i přes krátké stopáže dost táhnou, občas nezazní nějaké dojemné sólo? To samé Rawshan Ross, jehož dechberoucí výkony na trubku mě tak válcovaly při vašem pražském vystoupení před čtyřmi lety, proč se mnou tady někde nemůže zamávat? Kde jsou ty skvělé dechové figury, kterými oba zdobili předešlá alba? Jasně, protože muselo dojít na smyčce a taky toho dost hraješ sám. Proč si to nevyšetříš na sólovku a nedáš těm úžasným hudebníkům prostor? Taky máš okolo sebe tři šikovné vokalisty, jako například klávesáka Buddyho Stronga s hlasem, který nás v Praze taky fakt dostal. Že si střihne pár řádek v After Everything, no budiž. A co kytarista Tim Reynolds? Že tys ho zapomněl před studiem, co?

No né, není všechno úplně špatně. Deska má skvělý nástup v podobě titulní písně. Druhá, východními motivy protkaná Madman’s Eyes, má patřičně znepokojivou atmosféru a dá vzpomenout na podobně vystavěnou The Last Stop z Before These Crowded Streets. Mimochodem, ten základní dechový motiv tu Coffin hraje na v rockové hudbě velmi vzácný nástroj Tárogató, který je typický zejména pro maďarskou lidovou hudbu. Ale ve třetí Looking For a Vein dojde na programované bicí, přičemž Carter Beauford by jí určitě dokázal výrazně oživit. Čtvrtá The Ocean and the Butterfly používá nejtypičtější akordický sled sladkobolných balad z 60. let, ale překvapivě docela funguje a pasáž s dechařskými běhy je fakt podařená - jen až moc krátká. It Could Happen je ale přesně ten song, který jde jedním uchem dovnitř a hned zase ven. Na necelých třech minutách nemá moc co nabídnout a smyčce to rozhodně nezachraňují. Další, ještě vyklidněnější Something to Tell My Baby hraje Matthews víceméně sám, jen opět se smyčcovým podmazem. Tady se mi už vyloženě chce začít přeskakovat. 

Ovšem, pak jako by se něco stalo a po nevýrazném středu přichází song, který by se neztratil třeba na našlápnutém Big Whiskey & the GrooGux King. Právě v After Everything se Matthews ve zpěvu střídá s Buddy Strongem a je to paráda. Též dechaři si zařádí a i pomalé tempo díky určitému zatěžkání šlape. Jen to skončí až moc brzo. All You Wanted Was Tomorrow opět upadá do baladického rozpoložení předchozích písní. Má alespoň zajímavé aranžmá s bottleneckovou akustikou a nenápadnými, ale funkčními vyhrávkami klavíru. V refrénu se rozjede do bluesového rytmu a la New Orleans a Rawshan Ross tu konečně zazáří s téměř barovou trubkou. Jo, tady si dechaři konečně zahráli. Překvapení alba je The Only Thing. Takhle, tempo se příliš nemění, ale to prakticky na celém albu. Ale najednou jsou tu výrazné melodie, někde vespod se skrývají funkové inspirace a ten riff se také povedl. Co mě rozseklo, je druhá půle, kde si mezi dechovými vyhrávkami Reynoldsova kytara vyměňuje brutálně jazzové figury se Strongovými klávesami. Tady se dostáváme až někam k sedmdesátkovému fusion a živě to posluchače zaručeně rozseká na nudličky - ale opět to mohlo být o trochu delší. Bohužel závěr alba je už dost rutinní, byť se tu kapela snaží pracovat s atmosférou. Break Free a Monsters jedou úplně ve stejném tempu a závěrečnou Singing From the Window si Dave zase dal sám. Vokálně se už delší dobu ustálil na křehkém falzetu a divous, který se noří do písní s takovou vervou, že o něj má posluchač skoro strach (viz třeba Donť Drink That Water), je už dávno pryč.

Na živákách mají pánové rozesetou řadu songů, které se stále nedočkaly studiové podoby (taková Granny, ta by si to zasloužila!), ze kterých by zaručeně sestavili daleko lepší a záživnější desku. Po pěti letech od poslední studiovky je tohle album trochu málo. Málo výrazné, některé songy působí jako polotovary, které je ještě potřeba dopracovat. Pro mě jde o nejslabší desku od Stand Up z roku 2005. Po prvních singlech (Madman’s Eyes a titulní věc) jsem byl natěšen a nakonec se ukázalo, že ty patří k tomu nejlepšímu a další tři, čtyři dobré už to nezachrání, protože zbytek alba jen tak proletí kolem. Co naplat, že to má skvělou produkci a zvukově je to tradičně paráda - i když mám chvílemi pocit jisté přeprodukovanosti. Nicméně, jsem zvědav, co se uchytí v koncertním setlistu a jak si s tím pánové poradí. Třeba prodloužený jam v The Only Thing, to by byla bomba. Takhle mi to ale nestačí ani na tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Dave Matthews Band - Walk Around the Moon
» popis a diskografie skupiny Dave Matthews Band