AC/DC / High Voltage (1975)

Elektrifikované rhythm and blues, které koncem padesátých let 20. století začalo na deskách proudit přes Atlantik na Britské ostrovy, bylo zatraceně cool. "Baštila" ho spousta teenagerů, kteří o pár let později stáli u zrodu kapel jako Beatles, Rolling Stones nebo The Who, ale mělo potenciál oslovit i děti, kterým sotva přestalo téct mléko po bradě - třeba dva nejmladší potomky početné skotské rodiny Youngových. Malcolm a Angus si s sebou lásku ke kytarovým hrdinům Muddymu Watersovi či Chucku Berrymu v předvečer vypuknutí beatlemánie odvezli do daleké Austrálie. Po následující dekádu se tak k nim zprávy o tom, jak rockové novorozeně roste jako z vody a jako houba do sebe nasává všechny vlivy, se kterými se setká, dostávaly jen ve střípcích. Zcela je minulo psychedelické blouznění, námluvy s jazzem a klasikou nebo klenutá artrocková architektura. V srdci jim zůstávalo blues, které po vzoru černošských mistrů neváhali oholit na syrovou dřeň.

Právě taková je hudba na debutové desce AC/DC High Voltage, na které se se bratři (spolu s dalším ze sourozenců Georgem v roli producenta) vydali za vlastní rockovou vizí. V základu stojí blues, které má ale spíš než k britské kytarové lyričnosti blízko k rhythmandbluesové průraznosti a prostořekosti černých vyděděnců z delty. Z hardrockového inventáře si pak tahle muzika bere na pomoc chytlavé riffy, které celé té bluesové konzervě dodávají šťávu a drajv. Většinou nejde o nějak složité či rafinované kousky - v umění stavět na minimu tónů neotřelé figury a melodie jsou AC/DC už od svých začátků unikátní.

Jednotlivé skladby z debutové desky oscilují mezi riffovým hard rockem, za který by se nemuseli stydět ani takoví Free (Stick Around), zatěžkanými dupáky (She´s Got Balls) a volně plynoucími lahůdkami s pořádně těžkým spodkem (Little Lover). Písním ani v nejmenším nechybí prostor pro instrumentální divočení, příkladem za všechny budiž šestiapůlminutový kus Soul Stripper, v němž se sóluje jako o život. Své role navíc oba kytaristé tehdy ještě neměli ani zdaleka vyjasněné, takže v dobré polovině skladeb dává vyšším polohám svého hmatníku co proto pozdější "šedá eminence" a beglajťák Malcolm. O tom, že Youngové vývoj žánru ve své rodné Británii alespoň po očku sledovali, svědčí fakt, že aranžmá kvapíku Baby, Please Don´t Go od "krále devíti strun" Big Joe Williamse do značné míry založili na verzi, kterou do světa roku 1964 pustili irští rhythmandbluesmani Them. Na debutu kapele zjevně ani v nejmenším nesvazovala ruce snaha generovat hit. Asi nejblíž má k této kategorii kousek s návodným názvem Love Song, který po nadějně zatěžkaném intru přejde do plytkého cajdáku. Tady AC/DC asi jedinkrát zaváhali a skladbou, která moc parády neudělala ani na singlu, v mých očích pokazili závěr jinak docela solidní desky.

Se specifickým duchem alba si frontman Bon Scott, autor drtivé většiny textů, poradil po svém - po osvědčeném bluesovém způsobu se jal popisovat ženy v rozpětí od "nádob plných hříchu" po nesvéprávné hračky určené k ukojení mužských tužeb. Někde to s vybalancovanou mírou oplzlých dvojsmyslů znamenalo trefu do černého (She´s Got Balls), jinde (Love Song) mu dost ujela ruka s patosem. Naopak hodně oceňuji text závěrečné skladby Show Business, který si místo slabšího pohlaví bere na paškál strasti muzikanta, kterého odírají promotéři - vlastně taky bluesový evergreen.

Kolem a dokola je pro mě High Voltage vcelku slušným debutem. V bluesové šabloně ještě vězí víc, než kapela k celosvětovému úspěchu mohla potřebovat, a mámit publikum popovými slaďárnami už v budoucnu také nebude nutné. Nástroje, kterými kapela do roka a do dne vleje do žil vyčerpaného britského hard rocku čerstvou krev, jsou tu už ale v elementární formě přítomny. Sedmdesátkoví AC/DC jsou pro mě solidní jízdou bez vyloženě slabého místa, ve vzájemném srovnání ale žádná z desek s Bonem Scottem pod úroveň debutu neklesla.

» ostatní recenze alba AC/DC - High Voltage
» popis a diskografie skupiny AC/DC