Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)

The Broadsword And The Beast má něco, co jiné desky JETHRO TULL nemají, a nikdy mít nebudou. Nikdy to "něco" mít nebudou ani desky jiných art rockových titánů. V tom památném roce 1982 to byla první nahrávka uměleckého rocku, kterou jsem kdy slyšel, a okamžitě dokázala udělat revoluci v mém, do té doby výhradně metalovém, posluchačském směřování. Následně jsem se seznamoval s YES, PINK FLOYD a dalšími, ale JETHRO TULL s tímto albem byli první. A první může být jen jeden.

Deska slyšena nesčíslněkrát. Je neoposlouchatelná. Každý poslech je silný, jako ten první. Existuje jen málo hudebních děl, která na mne takto konstantně působí. Pár by se jich našlo, na doplnění té pověstné desítky na pustý ostrov. Celou dobu recenzování JETHRO TULL se těším, až dojdu k Broadswordu, a konečně jsem se té zázračné hudební Bonanzy dočkal.

Je zde všechno, co od hudby chci, vše co potřebuji a očekávám. Celé spetrum hudebních nálad je rozkryto, otevřeno do široka, vyplněno tím nejkrásnějším, co lze vymyslet. Dokonalou hudbou. Vzácným umělcům se taková věc povede naplno jednou za život. Dvořák si to vybral v Deváté, Anderson ve čtrnáctém řadovém albu. Tak to prostě je.

Způsob používání elektronických zvuků tentokrát perfektně souzní se zvolenými hudebními tématy. Elektronika dává mnoho možností, akorát v osmdesátkách se s ní více sekýrovalo a šminkovalo, než tvořilo. Zde je vzorně využita k navození, podbarvení i vygradování atmosféry každé skladby. Kytary se nevytrácejí, naopak, vždy vyjedou v ten pravý moment aby se svým partem strefily do správného místa ve skladbě. Plastická basa krásně hladí, třeba závěr Seal Driver má přímo terapeutické účinky. Pocity v jednotlivých písních se přelévají od tíživých až temných po hravě rozpustile barevné. Rozlétavá hudební matérie proniká úplně všude. Vzájemná vyváženost hudebních složek je přímo ukázková. Harmonie se rozvíjejí k maximální působnosti na posluchače, dokážou ohromit, obejmout i dojímat současně.

Řazení skladeb má svoji logiku, je vystavěno jako okénka, kterými nahlížíte do fantaskní krajiny a v paměti si ji sestavujete. Už tajuplný úvod skladby Beastie dává pocítit, že zde bude něco mimořádného. Odjinud, než bylo dosud zvykem. Působivá dramaturgie skladeb, jak jdou po sobě, rozkrývá paletu všech myslitelných emocí. Když přijde po nestřídmě rozmanité Flying Colours zadumaně posmutnělá Slow Marching Band, na kterou naváže temnotou duši pohlcující Broadsword, aby pak provedl masáž srdce důrazně rytmickou i splývavou Pussy Willow, je intenzita zážitků přímo extatická. Vypravěčův hlas je tentokrát položený do nižších a klidnějších poloh, než obvykle, a tím se stává více partnerem k ostatním nástrojům. Míra a rozvaha, kterou Anderson dává vyvřít emocím ve svém zpěvu, vede k tak přesnému dávkování, až se toho nelze nasytit. Dokáže královsky rozprávět o legendách, jako nikdo před ním. Už zase je minstrel, navíc elf a čaroděj.

Poslední skladba je nejsmutnější, přímo trýznivě truchlivá. Protože je poslední. Cheerio je symbol konce. Naštěstí v pozdější CD reedici je dostatek bonusů (například balada Jack A Lynn, obsahující nosnou Andersonovu hru na akustickou kytaru, ta na albu doslova chybí), které dovolí zážitek z alba prodloužit o další půlhodinu. Ne všechny jsou úplně stoprocentní, ale nálada zůstává, a je to pořád lepší, než skončit prostým Čau. Něco tak intenzívního, taková síla bezbřehých zážitků, ta zaslouží doznívat dlouho.

Co dodat? Jedno z nejlepších alb mého života. Bez něj by byl svět o něco chudší.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull