Jethro Tull - The Broadsword And The Beast (1982)

The Broadsword And The Beast má něco, co jiné desky JETHRO TULL nemají, a nikdy mít nebudou. Nikdy to "něco" mít nebudou ani desky jiných art rockových titánů. V tom památném roce 1982 to byla první nahrávka uměleckého rocku, kterou jsem kdy slyšel, a okamžitě dokázala udělat revoluci v mém, do té doby výhradně metalovém, posluchačském směřování. Následně jsem se seznamoval s YES, PINK FLOYD a dalšími, ale JETHRO TULL s tímto albem byli první. A první může být jen jeden.

Deska slyšena nesčíslněkrát. Je neoposlouchatelná. Každý poslech je silný, jako ten první. Existuje jen málo hudebních děl, která na mne takto konstantně působí. Pár by se jich našlo, na doplnění té pověstné desítky na pustý ostrov. Celou dobu recenzování JETHRO TULL se těším, až dojdu k Broadswordu, a konečně jsem se té zázračné hudební Bonanzy dočkal.

Je zde všechno, co od hudby chci, vše co potřebuji a očekávám. Celé spetrum hudebních nálad je rozkryto, otevřeno do široka, vyplněno tím nejkrásnějším, co lze vymyslet. Dokonalou hudbou. Vzácným umělcům se taková věc povede naplno jednou za život. Dvořák si to vybral v Deváté, Anderson ve čtrnáctém řadovém albu. Tak to prostě je.

Způsob používání elektronických zvuků tentokrát perfektně souzní se zvolenými hudebními tématy. Elektronika dává mnoho možností, akorát v osmdesátkách se s ní více sekýrovalo a šminkovalo, než tvořilo. Zde je vzorně využita k navození, podbarvení i vygradování atmosféry každé skladby. Kytary se nevytrácejí, naopak, vždy vyjedou v ten pravý moment aby se svým partem strefily do správného místa ve skladbě. Plastická basa krásně hladí, třeba závěr Seal Driver má přímo terapeutické účinky. Pocity v jednotlivých písních se přelévají od tíživých až temných po hravě rozpustile barevné. Rozlétavá hudební matérie proniká úplně všude. Vzájemná vyváženost hudebních složek je přímo ukázková. Harmonie se rozvíjejí k maximální působnosti na posluchače, dokážou ohromit, obejmout i dojímat současně.

Řazení skladeb má svoji logiku, je vystavěno jako okénka, kterými nahlížíte do fantaskní krajiny a v paměti si ji sestavujete. Už tajuplný úvod skladby Beastie dává pocítit, že zde bude něco mimořádného. Odjinud, než bylo dosud zvykem. Působivá dramaturgie skladeb, jak jdou po sobě, rozkrývá paletu všech myslitelných emocí. Když přijde po nestřídmě rozmanité Flying Colours zadumaně posmutnělá Slow Marching Band, na kterou naváže temnotou duši pohlcující Broadsword, aby pak provedl masáž srdce důrazně rytmickou i splývavou Pussy Willow, je intenzita zážitků přímo extatická. Vypravěčův hlas je tentokrát položený do nižších a klidnějších poloh, než obvykle, a tím se stává více partnerem k ostatním nástrojům. Míra a rozvaha, kterou Anderson dává vyvřít emocím ve svém zpěvu, vede k tak přesnému dávkování, až se toho nelze nasytit. Dokáže královsky rozprávět o legendách, jako nikdo před ním. Už zase je minstrel, navíc elf a čaroděj.

Poslední skladba je nejsmutnější, přímo trýznivě truchlivá. Protože je poslední. Cheerio je symbol konce. Naštěstí v pozdější CD reedici je dostatek bonusů (například balada Jack A Lynn, obsahující nosnou Andersonovu hru na akustickou kytaru, ta na albu doslova chybí), které dovolí zážitek z alba prodloužit o další půlhodinu. Ne všechny jsou úplně stoprocentní, ale nálada zůstává, a je to pořád lepší, než skončit prostým Čau. Něco tak intenzívního, taková síla bezbřehých zážitků, ta zaslouží doznívat dlouho.

Co dodat? Jedno z nejlepších alb mého života. Bez něj by byl svět o něco chudší.

hejkal @ 10.04.2024 06:59:43
Súhlasím, že ide o podarené dielo a zaujímavú muziku. Aj s tým, že klávesák zvládol to, čo sa v 80. rokoch podarilo minimu hráčov. Neznieť hrozne. Je možne, že je to najlepší album z 80. rokov, aký poznám. V Jethro Tull diskografii si ho radím až za veci zo 70. rokov, ale plne rozumiem tomu tvojmu prvotnému osloveniu a láske až za hrob.

zdenek2512 @ 10.04.2024 08:20:35
hejkal, mám to podobně líbí se mi většina desek Jethro Tull, ale nejradši mám prvních šest desek do Thick As A Brick. Pro mě Anderson neudělal vyložený propadák, všechny jeho desky se dají poslouchat.

Antony @ 10.04.2024 08:50:39
hejkal:
Ano, je to tak. U mne hrál roli ještě jeden aspekt. Nevěděl jsem tehdy, že JETHRO TUL takhle "správně" hrát nemají. Bezpředsudečný poslech mi umožnil album přijmout v jeho plné kráse. Radílků, jak má znít dobrá hudba, a které album se mi má líbit, bylo vždycky dost, a tehdy jsem neměl vypěstovanou odolnost vůči jejich žbelptům. Ovšem naštěstí již dávno vím, že jediný určující názor je můj vlastní, vše ostatní je nepodstatné. 

zdenek2512:
Naprostá většina Andersonových desek je pro mne velmi poslouchatelná, ale těch propadáků tam taky není zrovna málo. Zejména ve druhé polovině tvorby, která začíná hned následujícím albem.

Takřka vzápětí po Stormwatch jsem si pustil tuhle desku. Fakticky mezi nimi leží ještě nahrávka A, ta mi ale z příběhu o Jethro Tull často vypadne, takže na ni přijde řada někdy příště. O Broadsword bych napsal něco podobného jako o bouřkové hlídce. Už to nejsou ti staří JT, které jsme tolik obdivovali na Aqualungu. Jednotlivé skladby ovládají orchestrální aranžmá postavená před hutný rockový základ, většina z nich nemá problém oslovit, je to však pracnější. Kláves markantně přibylo, ale vzdušná místa snad krom Seal Driver hledám marně.

Přitom začátek alba je nadmíru povedený. U skladby bestie mám pocit, jako bych stál před popravčím špalkem a tou sklánějící se bestií nad mým tělem byl kat s červenou kápí přes hlavu. Magický moment se přemostí ještě na začátek písně Clap, jinak pěkné věci ve středním tempu, s výbornými melodiemi na flétnu i Barreho kytaru. Ještě Fallen On Hard Times dopadne přívětivě a rezonuje starší tvorbou. Flying Colours je chudokrevná popová avantgarda, o takové nemá cenu absolutně psát. Výpravná bajka Slow Marching Band a temný příběh Broadsword patří k tomu lepšímu na desce. Pussy Willow čerpá znovu energii z původního ostrovního naturelu. Konec dobrý, všechno dobré, Seal Driver a Cheerio bych zařadil do čelních pozic.

Tak se koukám, že mě tenhle rozbor dneska pobavil. Vlastně to není tak špatná deska, ba právě naopak. Atmosféru středověké Anglie dokáže zprostředkovat intenzivněj, než leckterá nafoukaně se tvářící slátanina. Svým konečným hodnocením teď hnu žlučí početnému zástupu jethrofilů, ale proč občas nevyčnívat z řady?
reagovat

pinkman @ 04.04.2018 20:48:36
S tvým postojem problém nemám. Schopnost odlišit se je typickou vlastností mnoha z nás. Na druhou stranu stádovitost jaksi patří k povaze českého člověka. Takže?

steve @ 01.04.2018 12:43:01
a k hudbě nic?

Balů @ 04.04.2018 20:48:51
Touhle deskou končí má vinylová sbírka Tullů.
A je to poslední řadovka, kterou si poslechnu a užiju od začátku do konce.

horyna @ 01.04.2018 14:04:21
Už jsem to tu kdysi předeslal. Malinko zvláštní (není myšleno pejorativně) sbírka výborných písní, ve které mají důležitou roli klávesové nástroje. Skladby stále disponují aroma soundem Jethro Tull. Avšak to co přijde s Under Wrasp je pro mne totálně nepřijatelné. Když to přeženu můžu napsat, že to byl podraz, nebo dokonce vražda původních přátel kapely. Tedy těch, kteří ještě zbyli.

itchycoo @ 01.04.2018 17:23:24
@horyna a ostatní podobně smýšlející
Já vám vlastně rozumím. Měl jsem podobně smýšlejícího kolegu jako vy. Když šel na koncert, tak říkal, jak musí přetrpět na úvod povinné tři novinkové kousky a potom hurá, konečně se dočká starých osvědčených fláků.

Já jsem mu vždy argumentoval, že tam potom nemusí chodit, protože si dvacet let staré nahrávky může pustit doma na CD přehrávači.

Mně naopak Anderson potěšil, když opustil bluesrockovou rutinu a vrhnul se směrem ke zvukovým experimentům, které mu nabídly sekvencery a digitalizace záznamu. Noví spoluhráči, především Peter-John Vettese a později přibyvší Amíci, kapelu významně proměnili a zvukově obohatili... a ten meddle stařinek někde ke konci koncíku jsem rád přetrpěl.

PaloM @ 02.04.2018 08:39:06
Peter-John Vettese o 10 rokov neskôr spolupracoval na výbornom popovom albume - sólo debute Annie Lennox - Diva (1992). To len na okraj :-)

Na Broadsword And The Beast hrá tiež Vettese významnú úlohu. Aj v službe pre Iana Andersona sa veľmi dobre osvedčil. Snáď ešte väčší podiel s klávesami má na ďalšom albume, Under Wraps.

stargazer @ 01.11.2022 20:22:54
Tohle album patří mezi tři, nejlepší práce této skupiny - můj názor. Měl jsem ho nahrané na kazetě v roce 1985 a bylo třetí album, co jsem v té době, od nich zatím slyšel. Můj otec byl v Hamburku na Broadsword koncertu a v roce 1983 mi přivezl velký plakát z tohoto turné. Až po letech, jsem zjistil, že ten obrovský obraz, je vlastně přední strana desky. Něco nevídaného, všichni z toho byli paf.

Další pro mě nový přírůstek J.T. je tu, jak začít? Klávesama? Ale jo, jsou hodně zajímavý, na poměry kapely novátorský, samože dobový, ale v tomhle případě pod slupkou talíků zní fakt neotřele a co v nich slyším především, je historicky poutavá pachuť, míním v dobrém. Zatím to mám s deskou rozehraný na dvě strany, což mohu krásně doložit skladbou číslo 4. Flying Colours, kde v první části zní FAMÓZNÍ klavírní, zatuchle posmutnělá melodie a Ianův hlas přináší nefalšovanou krásu do mého srdce. Neuplyne ještě ani minuta a přijde zlom do jakési popové frivolnosti, která mi k albu a takhle tíživému začátku písně vůbec nesedí. Kdyby kapela z úvodní překrásné smutečky vyrobila skladbu celou, bylo by to teprve pošušňáníčko.
Leží tu ale spousta kvality, hororový začátek Beastie, stejně tak poutavá Clasp, a že to jsou opravdu Tull indintifikuju se třetí Fallen On Hard Times. Za půlkou mě ale deska zatím jaksi splývá a na její vyprofilování bude zapotřebí větší úsilí než třeba v případě snadnějšího sousta Stormwatch, navíc když se její závěr nese hodně na vlnách doby.
A krásnější obal by jste u Jethro Tull těžko pohledali.
reagovat

Balů @ 18.12.2016 20:29:40
Jedna z mých milovanych tullovských Lp desek.
A kdyź ji miluješ, není co řešit.
Proto u mne 5 *

Marcelus @ 18.12.2016 23:44:03
Taky tuhle desku mám moc rád. Souhlasím ale s Kamilou, že ten závěr je slabší (poslední tři skladby), takže za mě 4*...

horyna @ 19.12.2016 07:29:14
Deska je na poměry J. T. vyjimečná svým zvláštním klávesovým odérem, nachází se zde řada výborných skladeb a taky nějaký podprůměr, jsou to ale pořád Andersonovci, kteří se s dobou vypořádavají po svém a daleko lepé než na příšerné Under Wrasp.

Petr_70 @ 19.12.2016 07:31:43
Hmmm... slabší závěr?
Já si naopak myslím, že dvojice Seal Driver a Cheerio patří k tomu úplně nejlepšímu, co tohle skvělé album nabízí...

Gerry @ 19.12.2016 10:08:27
Já jsem se z Broadswordu vypsal ve své recenzi níže ... tuhle desku mám hodně rád ...

Po albume A, kde Jethro Tull skúsili opäť niečo iné, sa albumom The broadsword and the beast ako keby skúsili vrátiť k ich pôvodnejšiemu zameraniu hudby. Avšak nie tak úplne, pretože predsa len sú osemdesiate roky a navyše pribudol na klávesy Peter-John Vettese, ktorý sound kapely v mnohom ovplyvnil. Album je vydarený, stále cítiť z kapely Jethro Tull, že si ide svojou cestou a napriek tomu, že skúša rôzne veci v hudbe, kvalita je stále zaručená. Ktoré skladby tu mám najradšej? Úvodnú Beastie, krásnu Fallen on hard times, zvláštnu Broadsword, našlapanú Watching me, watching you a príjemnú záverečnú miniatúrku Cheerio.
K albumu sa mi viaže aj 9 bonusových skladieb. Najprv sú to singlové béčka: vydarená Jack Frost and the hooded crow, akustická Jack a lynn, Too many too, I am your gun, Down at the end of your road. No a takisto skladby nepoužité: klasicky tullovská Mayhem maybe, Overhang s dobrou basovou linkou, Rhythm in gold, Motoreyes.
Zhrnuté a podčiarknuté, rok 1982 sa u Jethro Tull vydaril. V mojich ušiach určite.
reagovat

PaloM @ 28.10.2012 09:38:36
Určite najlepší album spomedzi vydaných pred ním a za ním. Prínos klávesáka mi sedí.

nowhere_man @ 28.10.2012 09:43:27
PaloM: Áno, všeobecne je tento album považovaný za najlepší v tom zmysle, ako si napísal. A klávesák sadol aj mne :)

martin69 @ 28.10.2012 09:59:19
Prima album.Hodnocení sedí!

alienshore @ 28.10.2012 15:16:43
pripájam sa k hodnoteniu, výborný album ... patrí k tým mojim obľúbeným od nich, sú tu naozaj výborné songy ako Clasp, Pussy Willow, Seal Driver a hlavne Flying Colors s perfektnou melódiou ...

hejkal @ 28.10.2012 15:22:14
Príjemný album, samozrejme, porovnávať ho so skoršou tvorbou nemá zmysel, každopádne mohol dopadnúť aj ďaleko horšie, že to Ian a spol. dokážu, dokázal hneď ďalší počin.

Tuhle placku nemůžu hodnotit absolutně nezaujatě, protože Pussy Willow byla první skladba JT, kterou jsem kdy slyšel....a drápkem se zachytil. Pak nebylo pár let nic, jen jednou v TV v pozdních nočních hodinách Livin' In the Past...a pak mi v tehdy ještě kazeťáku přistála smršť 4 desek najednou a já byl definitivně polapen. ;-)
"Popravčí meč a bestie" je neprávem opomíjené album JT. Já si naopak myslím, že to je jeden z jejich majstrštyků. Ta deska je jen navenek klidná, pod povrchem tu dříme napětí jak v úvodních záběrech Hitchcockova hororu. Je to nádherný kompaktní celek se svých vrcholem ve skladbách Broadsword, kde tu temnou atmosféru práva útrpného přímo cítíte, a následující Pussy Willow, kam Anderson "napasoval" atmosféru romantizovaného středověku jako snad nikdy jindy. Ale nejenom tyhle dvě perly, tato deska prostě nemá slabé místo ....a poslední Cheerio už je jen rozloučení, závěrečné titulky filmu, který se vám honí před očima. Deska, kterou z hlavy nevypudíte a bude se vám v ní honit hodně dlouho ...
reagovat

Možná hodně povedená Beastie a Broadsword plus Cheerio která uzavírala koncerty skupiny ale zbytek jen průměrný... Ale Ian Anderson zde ještě aspoň má hlas- v druhé půlce 80. let už to bohužel není vončo...
reagovat