Davis, Miles / Sketches of Spain (1960)

Naposlouchat, vstřebat, ale skoro se chce napsat, že i jen fyzicky přehrát celé Davisovo dílo, to je úkol málem na celý život. Nepochybuji, že po světě chodí lidé, kteří jej se ctí zvládli a mají Milese zmáklého od M do druhého S, někteří se možná vyskytují i tady na Rockboardu. Nejspíš ale nebudu daleko od pravdy když napíšu, že většina z nás si z té výživné koule vyzobává hlavně ta svá nejchutnější semínka – pro mě je to zejména spolupráce se dvěma Johny – Coltranem a McLaughlinem. Španělské skici jsou ale jedním ze základních kamenů Milesovy diskografie, jakousi povinnou četbou pro všechny, kteří se jeho tvorbou chtějí vážněji zabývat, ať už na to jdou z kteréhokoli konce.

Materiál původního alba (tedy bez bonusů, které jsou na CD) tvoří celkem pět skladeb. Tři jsou původní, inspirované flamenkovými hudebními formami, a vesměs je pod nimi podepsán Gil Evans. Poněkud svérázný námět má THE PAN PIPER – Evansovi posloužila nahrávka melodie, kterou hrál na píšťalu místní nunvář (pokud někdo znáte současný jednoslovný ekvivalent – kromě poněkud kostrbatého zvěroklestič – dejte mi vědět), jenž tímto způsobem inzeroval své služby. SAETA je typem staré andaluské náboženské písně, improvizovaně zpívané při procesích. Opravdu zásadní položkou je ale víc jak dvanáctiminutová SOLEA, jež je jakousi flamenkovou obdobou blues o samotě („soleá“ je snad andaluskou variantou španělského „soledad“ = samota, ale také melancholie či smutek), což samozřejmě bylo Amíkům blízké a na výsledku je to znát.

Této trojici ale předcházejí dvě adaptace děl španělských klasiků: WILL O´ THE WISP, neboli Canción del Fuego Fatuo z baletu Manuela de Fally El Amor Brujo, a zejména CONCIERTO DE ARANJUEZ – ADAGIO Joaquína Rodriga, která je asi všeobecně nejznámějším kouskem a album otevírá. Tuhle věc – údajně jednu z nejsilnějších melodií z klasické hudby XX. století (jediným důvodem pro užití slova „údajně“ je skutečnost, že nemám takový rozhled, abych mohl srovnávat, ale jinak podepisuji) – mám docela naposlouchanou v klasické kytarové podobě, vlastním několik nahrávek, z nichž nejraději dvě: v podání Narcisa Yepese a Paca De Lucíi. Není tedy divu, že když jsem poprvé kladl Milesovo cédéčko do šuplíku přehrávače, trochu jsem trnul, co s tím El Maestro a jeho náturou přece jen ryčnější instrumento vyvedou. Mistr ovšem vždycky zůstane Mistrem, aneb jak o něm řekl Laco Déczi Tomáši Poláčkovi v knize Totálně vytroubený mozek: „Žádnej kokot to samozřejmě nebyl“ – Miles hraje s citem, jeho trubka zní patřičně tklivě, vystihl atmosféru skladby (podle autorovy manželky Victorie inspirované jednak vzpomínkami na jejich líbánky, zároveň je prý ale také reakcí na zklamání, že její první těhotenství skončilo potratem). Kdo dle mého naopak příliš citu neprokázal, je Gil Evans se svými na můj vkus hřmotnými aranžemi, zanechávajícími lehkou pachuť, že tuhle nádhernou věc tak trochu znásilnil, což bude mít za následek odnětí hvězdy. Naštěstí to spravil již zmíněnou Soleou, kterou při vší úctě ke klasice (jež mému sluchu přece jen víc lahodí v tradičním podání) považuji za skutečný vrchol alba.

Když se zamyslím nad deskou jako celkem, nemohu se zbavit dojmu, že přes tu spoustu skvělé muziky zůstali protagonisté v jistém smyslu na povrchu. Okouzlení a inspirace flamenkem a Španělskem vůbec jsou sice zřejmé z každého taktu, ale pod (nebo spíš nad?) tím vším jsou pořád američtí (či přesněji severoameričtí, protože Evans byl Kanaďan) jazzmani se vším, co k nim patří: v té hudbě postrádám vhled, cosi, co bych nazval pokusem o „španělské hudební myšlení“, i když se přiznám, že sám nevím, jak bych to definoval, je to opravdu hlavně věc pocitu a nejspíš jen mého. Samozřejmě nikdo se nemůže vysvléct ze své kůže, to je zákonité a nakonec je to vlastně i dobře – napadá mě, když si zkusmo představuji tuhle partu, ana hude „Když jsem šel z Hradišťa“.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Sketches of Spain
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles