Davis, Miles - Sketches of Spain (1960)
01. Concierto de Aranjuez (Adagio) [Rodrigo] (16:19)
02. Will o' the Wisp [de Falla] (3:47)
03. The Pan Piper (Alborada de Vigo) [traditional/Evans] (3:52)
04. Saeta [traditional/Evans] (5:06)
05. Solea [Evans] (12:15)
Bonus tracks (1997):
06. Song of Our Country [Villa-Lobos/Evans] (3:23)
07. Concierto de Aranjuez [Alternate Take, Part 1] (12:04)
08. Concierto de Aranjuez [Alternate Take, Part 2 Ending] (3:33)
Obsazení:
Miles Davis - trumpet, flugelhorn
Paul Chambers - bass
Jimmy Cobb - drums
Albert Block - flute
Eddie Caine - flute, flugelhorn
Johnny Coles, Bernie Glow, Taft Jordan, Louis Mucci, Ernie Royal - trumpet
Harold Feldman - clarinet, flute, oboe
John Barrows, James Buffington, Earl Chapin, Tony Miranda, Joe Singer - french horn
Romeo Penque - oboe
Bill Barber, Jimmy McAllister - tuba
Dick Hixon, Frank Rehak - trombone
Jack Knitzer - bassoon
Danny Bank - bass clarinet
Janet Putnam - harp
Elvin Jones, Jose Mangual - percussion
Naposlouchat, vstřebat, ale skoro se chce napsat, že i jen fyzicky přehrát celé Davisovo dílo, to je úkol málem na celý život. Nepochybuji, že po světě chodí lidé, kteří jej se ctí zvládli a mají Milese zmáklého od M do druhého S, někteří se možná vyskytují i tady na Rockboardu. Nejspíš ale nebudu daleko od pravdy když napíšu, že většina z nás si z té výživné koule vyzobává hlavně ta svá nejchutnější semínka – pro mě je to zejména spolupráce se dvěma Johny – Coltranem a McLaughlinem. Španělské skici jsou ale jedním ze základních kamenů Milesovy diskografie, jakousi povinnou četbou pro všechny, kteří se jeho tvorbou chtějí vážněji zabývat, ať už na to jdou z kteréhokoli konce.
Materiál původního alba (tedy bez bonusů, které jsou na CD) tvoří celkem pět skladeb. Tři jsou původní, inspirované flamenkovými hudebními formami, a vesměs je pod nimi podepsán Gil Evans. Poněkud svérázný námět má THE PAN PIPER – Evansovi posloužila nahrávka melodie, kterou hrál na píšťalu místní nunvář (pokud někdo znáte současný jednoslovný ekvivalent – kromě poněkud kostrbatého zvěroklestič – dejte mi vědět), jenž tímto způsobem inzeroval své služby. SAETA je typem staré andaluské náboženské písně, improvizovaně zpívané při procesích. Opravdu zásadní položkou je ale víc jak dvanáctiminutová SOLEA, jež je jakousi flamenkovou obdobou blues o samotě („soleá“ je snad andaluskou variantou španělského „soledad“ = samota, ale také melancholie či smutek), což samozřejmě bylo Amíkům blízké a na výsledku je to znát.
Této trojici ale předcházejí dvě adaptace děl španělských klasiků: WILL O´ THE WISP, neboli Canción del Fuego Fatuo z baletu Manuela de Fally El Amor Brujo, a zejména CONCIERTO DE ARANJUEZ – ADAGIO Joaquína Rodriga, která je asi všeobecně nejznámějším kouskem a album otevírá. Tuhle věc – údajně jednu z nejsilnějších melodií z klasické hudby XX. století (jediným důvodem pro užití slova „údajně“ je skutečnost, že nemám takový rozhled, abych mohl srovnávat, ale jinak podepisuji) – mám docela naposlouchanou v klasické kytarové podobě, vlastním několik nahrávek, z nichž nejraději dvě: v podání Narcisa Yepese a Paca De Lucíi. Není tedy divu, že když jsem poprvé kladl Milesovo cédéčko do šuplíku přehrávače, trochu jsem trnul, co s tím El Maestro a jeho náturou přece jen ryčnější instrumento vyvedou. Mistr ovšem vždycky zůstane Mistrem, aneb jak o něm řekl Laco Déczi Tomáši Poláčkovi v knize Totálně vytroubený mozek: „Žádnej kokot to samozřejmě nebyl“ – Miles hraje s citem, jeho trubka zní patřičně tklivě, vystihl atmosféru skladby (podle autorovy manželky Victorie inspirované jednak vzpomínkami na jejich líbánky, zároveň je prý ale také reakcí na zklamání, že její první těhotenství skončilo potratem). Kdo dle mého naopak příliš citu neprokázal, je Gil Evans se svými na můj vkus hřmotnými aranžemi, zanechávajícími lehkou pachuť, že tuhle nádhernou věc tak trochu znásilnil, což bude mít za následek odnětí hvězdy. Naštěstí to spravil již zmíněnou Soleou, kterou při vší úctě ke klasice (jež mému sluchu přece jen víc lahodí v tradičním podání) považuji za skutečný vrchol alba.
Když se zamyslím nad deskou jako celkem, nemohu se zbavit dojmu, že přes tu spoustu skvělé muziky zůstali protagonisté v jistém smyslu na povrchu. Okouzlení a inspirace flamenkem a Španělskem vůbec jsou sice zřejmé z každého taktu, ale pod (nebo spíš nad?) tím vším jsou pořád američtí (či přesněji severoameričtí, protože Evans byl Kanaďan) jazzmani se vším, co k nim patří: v té hudbě postrádám vhled, cosi, co bych nazval pokusem o „španělské hudební myšlení“, i když se přiznám, že sám nevím, jak bych to definoval, je to opravdu hlavně věc pocitu a nejspíš jen mého. Samozřejmě nikdo se nemůže vysvléct ze své kůže, to je zákonité a nakonec je to vlastně i dobře – napadá mě, když si zkusmo představuji tuhle partu, ana hude „Když jsem šel z Hradišťa“.
reagovat
hejkal @ 20.12.2025 07:14:13 | #
Ja na flamengo veľmi nie som, a tak som tento album obišiel. Vďaka za zoznámenie.
jiří schwarz @ 17.01.2026 01:00:24 | #
Já na flamenco maopak velmi jsem. Chimpe_charlie, nádherně napsaná recenze. Poslouchám to asi po druhé v životě, a líbí se moc. Proč neudělali, sakra, i Když jsem šel z Hradišťa, omezenci?
jiří schwarz @ 17.01.2026 01:53:33 | #
... Ale dál. Ta hudba nemá z flamencem moc co společného, snad inspirace ve skladbě Saeto. Flamenco víc taneční (užil jsem si v madridském klubu úžasně asi před rokem a půl), ale u toho na alba se jistě netancuje. Mnohem blíž je to k impresionistické klasice Debussyho, Ravela, jistě nejvíc Manuela de Fally (miluju všechny zmíněné). Impesionismus v jazzovém ztvárnění. Naprostá krása. Nějaká povrchnost - zde Chimpe nesouhlasím, ani náznakem. Vřelé díky za recenzi, CD přibyde doma.
chimp.charlie @ 17.01.2026 10:15:35 | #
Pánové, děkuji za reakce. Jiří, musím smeknout před Tvým nad-/rozhledem, propojení na impresionismus mě nenapadlo – jednak asi proto, že jsem se jím nikdy hlouběji nezabýval (z klasické hudby přece jen nejraději baroko a klasicismus, asi bych si tedy měl doplnit vzdělání – jenže ono je té dobré hudby tolik…!), jednak jsem nahrávku opravdu poměřoval hlavně tím, jak znám (případně si představuju) španělskou hudbu. Odtud tedy má (drobná) výtka stran povrchnosti – pokud bych se měl pokusit ji konkretizovat, tak asi takhle: vynikají jazz se španělskými prvky, jež ale najdeme ve většině nahrávek, které se snaží „vypadat španělsky“.
Na žiadnom inom albume som nebol svedkom tak nástojčivej a zvláštnej atmosféry ako práve na tomto albume. Album krásne plynie a ja mám pocit, že tie tóny snáď ani nemohli byť zahrané inak.
Jeden z mála albumov, ktoré majú dušu.
Hneď prvá skladba, ktorá sa vinie v melancholickom duchu a s prímesou španielských prvkov Vás unesie niekam, kde ste len vy, uličky španielskeho mesta a Miles Davis stojaci obdaleč hrajúc na trumpetu.
Tažko mi tu pitvať celý album a vypichnúť čosi zásadné.
Snáď len jednu radu, zoberte si von na dvor stoličku, spravte si kávu alebo na čo máte chuť, niekde poblízku si rozložte svoju prehrávaciu sústavu a nechajte sa unášať touto hudbou a možno si Sketches of Spain, zamilujete rovnako bláznivo ako ja :-)
reagovat
PaloM @ 26.04.2013 09:40:23 | #
Je to dobrý album a osobne ma teší, ži si Miles Davis našiel poslucháčov u mladej generácie. Aj pre menej majetných, Milesove CD ako mini repliky sú dostupné za 3 až 4 €.
Vitaj Pastorius na Progboarde, sme fórum, tolerantné voči všetkym kvalitným žánrom muziky.
Pastorius @ 26.04.2013 09:51:47 | #
Vrela vdaka za privitanie. Popravde, portal ako je tento som hladal uz dlhsie :-) Sam som tu este len ako pozorovatel prisiel na niekolko vybornych tipov pre pocuvanie. :-)
- hodnoceno 4x
- hodnoceno 3x
- hodnoceno 0x
- hodnoceno 0x
- hodnoceno 0x
- hodnoceno 0x
