Yes / Tormato (1978)

Po Going for the one vydávají Yes album Tormato. Jakkoli je hodnoceno dost špatně, osobně ho považuji za zdařilejší, než album předchozí. Už úvodní Future times/Rejoice dává na srozumněnou, že jsou zpátky ti staří, nápadití Yes, jejichž hudba byla plná vřelosti a optimismu. Že se doba změnila a je zapotřebí se přiblížit běžnému posluchači, o tom nás přesvěčí hitovka Don't kill the whale z dílny Squirea a Andersona. Na první poslech upoutá Howeova kytarová linka, která je velmi snadno zapamatovatelná, což u něj nebývá zvykem. Wakeman přidá skvělé sólo (co jen dělal při natáčení poslední desky), ve kterém jeho oblíbený bzučivý syntetizátor ARP má své místo (jak ten zvuk nemusím, tady si nic lepšího neumím dosadit). Jedna z nejlepších písní desky, která snadno přinutí k tanci.
Madrigal pohladí, Anderson je tu výborný, podbarvený cemballem, kytarou a smyčci. Příjemné.
Release, release spěchá jak o život. Nervózní úvod připomíná chaotické, neuspořádané začátky Close to the edge nebo Relayer. Vyhrávka střídá vyhrávku, Howe tu chvilku hraje klasický rock'n'roll, pak přejde do svých typických krkolomných běhů. Wakeman je naštěstí dostatečně v pozadí, má tu nějaký divný registr na moogu nebo ARP. V půlce skladby si dá krátké sólo White, pak se přidá Howe a jede se dál. Dostal mě tu Anderson a Squire s našlápnutým zpěvem.
Ale pak to přijde. Arriving UFO má pár chytlavých momentů, ale jako celek mě tedy moc neoslovila. Jako by se nějak nemohla rozjet.
Circus of heaven mi přijde jako taková hříčka, která je ale poněkud infantilní (Andersonův syn ale není na vině). Když ke konci spustí Anderson své 'beautiful, amazing, wonderful, extraordinary beautiful', tak mě to spíše pobavilo. Nijak zvlášť by mi nechyběla.
Naštěstí je tu Onward od Chrise Squirea. Jak tak zjišťuji, tak to byl hlavně on, kdo měl v zásobě kvalitní nápady. Decentní, zasněná skladba, ve které se také objeví smyčce a dokonce i dechy. Opravdu vydařená balada.
Konec je ve znamení tvrdší, rychlejší skladby On the silent wings of freedom. Zezačátku tu dost důležitou roli hraje agresivní kvákavá baskytara (jak by ne, podepsáni Anderson, Squire), ten riff připomíná pozdější Tempus fugit z Drama, je jasné, kdo měl Yes pod kontrolou. Skvělý konec, který jasně předznamenává změnu stylu - od melodických ploch k rytmickým útvarům.
Mám verzi z bonusy a musím říct, že kdyby Circus of heaven nebo Arriving UFO nahradili vpodstatě jakoukoli nevydanou skladbou, bude to lepší - třeba You can be saved nebo b-stranu Abilene.
A k názvu: Album se původně mělo jmenovat Yes Tor, podle geologického útvaru na jihu Anglie. Když ale Rick Wakeman spatřil - podle něj nenápaditý - návrh Hipgnosis, ve vzteku na něj hodil rajče. A bylo jasno.
Takže: Je to o dost silnější než posledně, ale díky dvěma slabším skladbám 'jen' za čtyři.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes