Grateful Dead - American Beauty (1970)

Hodně často poslední dobou přemýšlím nad vlastnostmi, kterými se od sebe liší evropská a americká rocková hudba 60. a 70. let a čím dál více si uvědomuji, jak byl její vývoj determinován sociálními a geografickými odlišnostmi obou oblastí. Přijde mi, že "malá" Velká Británie (nemyslím tím výborný britský skečový seriál), kolébka evropského rocku, prožívala své první rockové krůčky (i přes tehdejší okázalý nezájem státem vlastněných médií) daleko vášnivěji, možná až "bulvárně", zatímco ve "velkých" Spojených státech amerických šla rocková evoluce podstatně rozvolněnější cestou. Tento můj myšlenkový tok může dobře ilustrovat jednoduché srovnání - zatímco Anglie zplodila (beatle)mánii, v USA vznikl o několik let později kult. Kult, reprezentovaný kapelou Grateful Dead a jejími fanoušky, tzv. "Deadheads".

Grateful Dead se z pohledu současného pozorovatele zdají být v kalifornském rockovém řečišti překryti komerčně atraktivnějšími kapelami jako Jefferson Airplane či Big Brother and the Holding Company, bližší ohledání ovšem ukáže na silnou a kompaktní hudební jednotku (jádro kapely vydrželo pohromadě po celých třicet let její existence), která si prošla zajímavými žánrovými proměnami. Recenzovaná deska American Beauty nachází Grateful Dead opouštějící vody psychedelických experimentů směrem k folkovým a countryovým inspiracím (poprvé akcentovaným už na předchozí studiovce Workingman's Dead) a ke komplexnějšímu a uchopitelnějšímu hudebnímu materiálu.

S úvodním číslem Box of Rain přichází posluchačsky přívětivý, ale zároveň aranžérsky nesmírně propracovaný kus muziky. Za mikrofonem stojí baskytarista Phil Lesh, jehož melodická vokální linka se organicky spojuje jak s vícehlasy ostatních členů kapely, tak také s několika podkladovými kytarovými stopami, se kterými vypomohli členové spřátelené kapely New Riders of the Purple Sage, David Nelson a Dave Torbert. Kdo máte rádi projekt Crosby, Stills, Nash & Young, tohle vám určitě bude chutnat. Friend of the Devil, odzpívaná frotmanem Jerrym Garciou, zase sází na živé bluegrassové pojetí, které krásně doplňuje mandolína hosta Davida Grismana. Mezi mé oblíbené kousky patří i rockověji našlápnutá (ale pořád primárně na folkové bázi ukotvená) Sugar Magnolia, kde si pro změnu zazpíval kytarista Bob Weir - to už máme tři suverénní zpěváky v jedné kapele. Slušné, než? Za pozornost tu stojí také krásně zpívající tóny slide kytary kytaristy Garcii. A to přitom v kapele působil ještě klávesista Ron "Pigpen" McKernan, který si tu zazpíval a na harmoniku zafoukal svůj jediný autorský příspěvek na desce, kratičkou skladbu Operator. První stranu desky uzavírá o poznání rozsáhlejší, pomalu se táhnoucí country Candyman - jediný příspěvek, který mě tu zas tak moc nebere.

Hodně výrazný countryový totiž feeling kapela akcentovala i v dalších skladbách - s mandolínou (opět Grisman) v Ripple to ale nezní zdaleka tak unyle jako v předchozím případě, Brokedown Palace zase z průměru hodně pomáhá vícehlasá vokální melodie. Pro parádní šlapavý kousek Till the Morning Comes se kapela opětovně naladila na frekvenci CSNY a pokračovala v tom i u prokresleného vokálního představení Attics of My Life. Závěrečná skladba Truckin' pak stejně jako z country a folku čerpá i z rockem napájeného blues a symbolicky tak uzavírá desku, která se z hlediska žánrového zařazení o rock spíše jen tu méně, tu více otírá, než že by jej obsahovala jako esenciální součást.

American Beauty mám ve svém žebříčku desek této kapely hodně vysoko, neboť nabízí posluchačsky snadno uchopitelnou, ale přesto vysoce osobitou formu fúze folku, country, rocku a bluegrassu. Grateful Dead se tu prezentují jako suverénní a sehraný tým, v němž nemá žádný ze zúčastněných přehnané osobní ambice a všichni pracují pro úspěch celku. Jedna slabší skladba nemůže narušit dojem z tohoto mimořádně povedeného díla, takže silné čtyři hvězdičky zaokrouhluji nahoru na plný počet.
reagovat

Stanley63 @ 03.01.2016 12:14:51
Já osobně jsem se s kapelou Grateful Dead seznámil v roce 1981, kdy jsem - díky svému bydlišti blízko německých hranic - chytnul jejich koncert v televizi na tehdy legendárním Rockpalastu. Vůbec jsem je neznal, jejich hudba mi nic moc neříkala, ale hned druhý den ráno, cestou do školy, jsem se přistihl, jak si do kroku broukám "Alabama getaway" :-)

vmagistr @ 03.01.2016 16:23:34
Stanley: Že by >> odkaz ? :)

Stanley63 @ 03.01.2016 16:42:26
Jj, to je přesně ono, díky za odkaz! Díky Rockpalastům jsem měl možnost i za hlubokého totáče vidět takové kapely, jako The Who, Kinks, Boba Marleye (který snad půr roku poté umřel) a mnohé další...