Alvin Lee & Mylon LeFevre - On The Road To Freedom (1973)

Alvin Lee, zbožňovaný gitarový hrdina, ktorý sa stal jednou z ikon Woodstocku, kde so svojou bezkonkurenčnou bluesrockovou kapelou Ten Years After vystúpil a stal sa večným, započal svoju sólovú púť albumom On The Road To Freedom.

Platňu som spoznal v detstve, mal ju môj krstný otec a otec ju mal nahratú na kazete. S nástupom cédečiek som ju nadlho stratil zo zreteľa. Až v roku 2020 som dielo vyhrabal z regála v obchode a zaradil ho do zbierky. A najmä, intenzívne ho počúvam. Púšťam si ho tak často, až mám obavy, že zvyšné albumy pod rúškom tmy vyskočia z knižnice a zavraždia ma v spánku. Závisť ohrdnutých je nesmierna.

Samotné dielo je zaujímavé nielen hudobne, ale aj zúčastnenou „skvadrou“ muzikantov a okolnosťami svojho vzniku. Alvin Lee zažíval nevídaný úspech s Ten Years After, ale neustále turné a nahrávanie, ponorková choroba a nátlak zo strany hudobného biznisu, to všetko ho natoľko demotivovalo a znechucovalo, že sa zavrel u seba doma a vybavil si vlastné štúdio. Konečne mohol vypnúť a hrať tak, ako chcel, nikto mu nič nediktoval. Počas turné v USA spoznal gospelového speváka Mylona LeFevra, s ktorým začal tvoriť nejaké vlastné skladby a ktorého napokon pozval k sebe, aby spoločne niečo natočili. Alvin túžil po návrate ku koreňom, aby všetko nahrával naživo ako starí bluesmani. Album On The Road To Freedom bol prvým počinom, ktorý vznikol v jeho Space Studio v Hook End Manor. Samozrejme, neobišlo sa to bez problémov. LeFevre a bubeník Ian Wallace (z King Crimson) prišli koncom roka 1972 a Alvin, ktorý im nasľuboval, že štúdio bude v tom čase hotové, mal plné ruky práce s prestavbou. Okamžite ich zapriahol do práce. Keď skončili, LeFevre sa opýtal: „Kde sa tu stretávajú hudobníci?“ Lee mu oznámil, že v Speakeasy, nuž sa ta Mylon vypravil a vrátil sa do Stevie Winwoodom (Traffic), George Harrisonom (Beatles), Mick Fleetwoodom (Fleetwood Mac) a Ronnie Woodom (Faces, Rolling Stones). Zahlásil: „Človeče, zohnal som nám kapelu!“ A bolo.

Zároveň sa obrátil na Harrisona, že by chcel naspievať jednu jeho pieseň na album. Ten mu odvetil, že nech si pokojne vyberie, ktorú chce, že ich je nahratých dosť. Avšak Mylon trval na tom, že tie, čo už nahral, spieva aj tak najlepšie on a on chce niečo, čo ešte George nenahral. Ten sa zamyslel a prehlásil, že má rozpracovanú jednu, ktorá by mohla byť hitom a Mylon okamžite súhlasil, že ju berie. A tak vznikol singel So Sad (No Love Of His Own). Keďže nahrávanie bolo prakticky spontánnym „džemovaním“, vystriedala sa tam celá plejáda muzikantov. Na albume sa vyskytuje spevák Mike Patto, trojica hráčov z Traffic (Jim Cappaldi, Stevie Winwood, Rebop Kwaku Baah), z King Crimson pribehol i Boz Burrell, Z Patto zasa Mike Patto... Kompletný zoznam sa nachádza v informáciách pri albume. George Harrison bol Alvinov sused a ešte boli aj kamaráti, a preto nechcel, aby jeho meno riedilo Alvinovu sólovú dráhu, nuž sa na obale uviedol ako Hari Georgeson. Počas nahrávania takmer došlo k smrteľnej nehode, zvukár sediaci v miestnosti vnútorného tenisového kurtu, si všimol, že rinčia okná. Nečudo, začala sa triasť celá strecha. Hudobníci, namiesto, aby utekali preč, bežali po zosilňovač a dva mikrofóny. Len, čo vybehli, strecha sa zrútila. Našťastie to bol ojedinelý incident a zvyšok albumu nahrali bez podobných zážitkov.

Album sa na britských pultoch objavil 2. novembra 1973, v Amerike sa predával od 3. decembra. Tým, že hudobne sa miestami priklonil k country blues a bluegrassu, vyvolal sklamanie v radoch fanúšikov Ten Years After. V USA sa umiestnil iba na 138. mieste rebríčka Billboard. Leeho manažment, ktorý bol od počiatku proti tomuto počinu, vymyslel na rok 1974 turné Ten Years After, nuž sa LeFevre zbalil a vrátil do Ameriky a venoval sa kresťanskému poslaniu (nahral niekoľko kresťanských albumov). Napokon to viedlo k tomu, že Alvin opustil Ten Years After a sformoval Alvin Lee & Company, pričom k Wallacemu a Hinkleymu pribudli hráči ako Mel Collins (saxofón), Alan Spenner (basa) a Neil Hubbard (gitara). Ale to je už iný príbeh.

Samotný album On The Road Of Freedom je pre mňa osobne parádny. Alvin Lee bol na vrchole svojich hráčskych možností a je to počuť! LeFevre má príjemný hlas, čo je fajn. Osobne si nemyslím, že album je nejako silno ladený do country, ako sa často spomína. Iste, sú tu veci ako The World Is Changing (I Got A Woman Back In Georgia) alebo Funny, kde je to jasné. Podobne je tam pár country slaďákov ako napríklad Lay Me Back... No a čo! Sú tu aj ostré kúsky ako On The Road To Freedom, úžasný otvárací song, v ktorom Alvin žeraví struny, akoby ho platili ako kuriča. Podobne vo Fallen Angel pripomenie svoje korene. Let ‘em Say What They Will rezko odsýpa, no a čo čakať od skladby nazvanej Riffin? Správne! Rokenrol a gitarovú smršť. A aj záverečný kúsok má tento nádych.

Nech je, ako chce, podstatné je, že On The Road Of Freedom sa počúva výborne. Nálada albumu sála pohodu, celé dielo pôsobí pokojne, bez stresu a prirodzene. Alvin Lee má svoj rozpoznateľný štýl a ja ho mám rád, takže niet o čom. Jeho sólovú kariéru vnímam z odstupom, vyberám si z nej tu i tam niečo, tento album som však dlho držal v pamäti a som šťastný ako blcha, že ho konečne môžem opäť počúvať v teple domova. Popri ňom nie je ani karanténa |niečo hrozivé. Naopak! Alvin Lee vykročil na svoju sólovú dráhu svojim azda najlepším sólovým dielom a napĺňa ma pozitívnou energiou. A vás?
reagovat

Keď som tu prečítal recenziu na tento album, tak som spozornel. Alvin Lee je nepochybne gitarový velikán a môj veľký obľúbenec. Lákalo ma toto spojenie dvoch multiinštrumentalistov, hoci o tom druhom, menom Mylon LeFevre som dovtedy nič nepočul. Nemožno nespomenúť aj tú plejádu hviezd(!), ktoré tu účinkujú (najmä Pattova prítomnosť ma potešila), ako hostia, ale podstatná je samotná hudba a konečný výsledok – pocity z nej...

Z tejto vzájomnej spolupráce hudobníkov mám veľmi dobrý pocit. Hudba je to uchu lahodiaca. Vo veľkej miere sa tu využívajú akustické nástroje, ktorých hru obe hlavné hviezdy tohto projektu zvládajú na výbornú. Oceňujem aj príťažlivé a živo pôsobiace aranžmány, vďaka ktorým toto dielo vonia sviežosťou. Vyzdvihnúť chcem ešte prácu s vokálmi a ich vzájomné harmonické prepojenie, ktoré naozaj poteší a robí mi veľkú radosť.

Z nahrávky cítiť pohodu amerického juhu a skvelá nálada je tak zaručená. Táto hudba je nabitá kladnými emóciami od začiatku do konca, je čistá, priezračná... Veľmi, veľmi príjemná záležitosť. Spojenie týchto hudobníkov a nápad urobiť niečo také, ako je tento počin, si neviem vynachváliť.

Album možno nepatrí medzi tie, ktoré vás ihneď ohromia, či priklincujú, ale to vôbec ani nevadí. Dôležitá je výsledná spokojnosť a radosť, teda pocity, ktoré pri počúvaní tohto diela mám a tie sú na nezaplatenie.
reagovat

Velmi špatně se v sedmdesátých letech shánělo album On The Road To Freedom. Vlastnil je jeden překupník, který mě „dovolil“ album potěžkat, ale nechtěl ho dát z rukou a třebaže jsem vyvinul v dané době hodně snahy ho získat i dovozem ze zahraničí nebylo to jednoduché a tak jsem si musel dlouhá léta počkat, než jsem ho konečně získal…
Obal jsem znal z dobové nabídky rockových titulů z magazínu Pop Music Express a protože bylo mým snem vypadat tak jako oba pánové na obalu a také jsem se této vizáži včetně jeans dressu v dané době hodně přiblížil, vnitřně jsem soucítil silné vibrace, aniž jsem nejprve věděl, co čeho vlastně jdu.
Dneska album považuji za určitou raritku ve své sbírce a velmi rád se k ní vracím a na hudbě, která se mi z alba nabízí dokážu dodnes slušně ujíždět, třebaže čas už trhl oponou…

ON THE ROAD TO FREEDOM – úvodní motiv přivolává atmosféru jamování. Akustické kytary se snoubí s kvílením elektrické kytary, z jejíhož tónu identifikuji Alvina Leeho, pod dusající bicí Jima Capaldiho tvrdí v playbacku basy Lee, ale percussion Mylon Le Fevre. Taky je zde Rebob Kwaaku Baah na conga a konečně Stevie Winwood na klavír. Tedy téměř kompletní Traffic. Před mikrofonem stojí Alvin Lee. Skladba nepředstavuje nějaký komplikovaný model skladby, ale sessionový model rocku, ve kterém dotváří každý přítomný hráč svou působností celkový dojem a ten je velmi pozitivistický…..

THE WORLD IS CHANGING /I GOT A WOMAN BACK IN GEORGIA/ – hravá atmosféra přivolá rozezpívanost amerického jižanského rocku ve stylu Allman Brothers Band. Před mikrofonem je Mylon LeFevre, má jasný a přirozeně muzikální hlas, kterému pomáha Mike Patto. Countryové kytarové téma se spojuje s hammondkami Tima Hinkleyho. A už sem vstupují prvky mírně emocionálního gospelu podle černošského modelu, zpívané ovšem bělošskými hudebníky. Příjemné a laskavě otevřené….

SO SAD /NO LOVE OF HIS OWN/ – tak tuhle skladbu znám. Napsal ji George Harrison a je na jeho albu Dark Horse. Jeho melodické postupy čitelně poznávám. Tady je přítomen jako Hari Georgeson (kvůli právním záležitostem je zamlžen). Skladbu zpívá LeFevre, zatímco George nahrál kytarové party, téma pro slide-kytaru a zpívá sbory za vydatné pomoci Leeho a Rona Wooda na dvanáctistrunnou kytaru a dokonce Micka Fleetwooda. Hezké harmonická píseň. Je to však těžká melancholická záležitost s vnitřními depresemi. George ji napsal jako reakci na svůj rozchod s krásnou ženou Patti, která odešla k Eriku Claptonovi. Tahle verze je mírně zpomalenější, a nástroje jsou více přitlumené oproti původní jakoby jasnější variantě, kde zvoní více kytar a harrisonovské téma má konkrétnější tvar…

FALLEN ANGEL – hutný rockový riff s preferovanou baskytarou a kytarovým fuzzem vévodí téhle skladbě. Capaldiho bicí jsou ale v jistém nepoměru ve zvuku k ostatním nástrojům. Lee přesně věděl, co skladba potřebuje a tak nahrál basy a kytarové party za výpomoci Woodovy slide-kytary. LeFevre se řádně opírá do svého hlasu a máme tady řádný hardrockový model, odpovídající době svého vzniku, do kterého ještě vstupuje klavíra Winwooda. Bloudivé klavírní tóny ukončují tuhle hodně zdařilou skladbu….

FUNNY – ve snaze přiblížit se country i bluesrockový bard Lee napsal skladbu pro táborové ohně, akustické kytary zvoní a cinkají ve správném stylovém rozpoležení a nechybějí ani countryové housle Andyho Steina. Letní pohodová záležitost uvolněného charakteru, kdy posluchač vnímá laskávé zpívané sbory a atmosféru otevřené přírody, kterou demonstruje už i samotný obal alba….

WE WILL SHINE – LeFevre přichází se zajímavější skladbou, ve které mají opět prim akustické kytary s výraznou dvanáctistrunnou. Wood hraje jednoduché basy a střídmé tóny volí i klavírní hra Winwooda. Tohle ovšem není country, ale příjemná balada folkového typu s nádhernými sborovými vokály. Působí jako lehký závan větru a osvěžení uprostřed parného léta….

CARRY ME LOAD – v lecčems se tahle skladba může porovnávat s tvorbou Neila Younga, ale přesto má svou uměleckou svébytnost. Tim Hinkley hraje na elektrické piano Fender-Rhodes a kytarové vibrace svou akustickou sevřeností přinášejí hladivý a šumivý sound, který si v duetu zazpívají jak Lee tak LeFevre a skutečně jim to spolu dobře harmonizuje….

LAY ME BACK – rockové základy skladby jsou evidentní, třebaže klouzavé elektrické kytary a přítomnost steel kytary upamatovávají spíš opět na country. Na bicí zde hraje ex-Crimson Ian Wallace a Alvin Lee vedle kytarového arzenálu hraje dokonce i na sitár, který zde sice nemá své spektrum teleivě rozvibrovaných tónů, ale vnímáme ho pod harmonií jako osobité koření do téhle hudební potravy….

LET ´EM SAY WHAT THEY WILL – tuhle skladbu napsal hostující Ron Wood. Má dravější rockové prvky oscilující mezi Faces a Rolling Stones. Před mikrofonem je LeFevre a kytarové party nahráli Wood a Lee za asistence Hnkleyova klavíru. Ano, tohle je opravdový derivát Rolling Stones s techničtěji pojatým kytarovým modelem hry….

I CAN´T TAKE IT – výtečná baladická záležitost. LeFevre ji zpívá s velkým zanícením a doprovod zvonivých akustických kytar a elektrických tónů Leeova gibsonu přináší výtečně proaranžovanou skladbu zajímavě prolínaných akordických proměn a rytmických akcentů. Winwood je opět přítomen s klavírem, ale funguje zde jakoi doprovazeč a jako brilantní instrumentalista jako ho známe ze Spencer Davis Group, Traffic a dalších projektů se zde příliš neprojevuje. Přesto mohu vyjádřit uspokojení nad celkovým pojetím a příjemnou zurčící atmosférou……

RIFFIN – údernější rockové téma s dobře vymodelovanými riffy, kde se ke slovu vedle elektrických kytar dostávají i průrazné basy dalšího exCrimsona Bozze Burrela a Hinkleyho hammondky a klavír za šlapavé rytmiky Wallaceho. Klasický rockový model sedmdesátých let, který by slušel třeba takovým Mott The Hoople nebo Humble Pie. Hinkley zde dostává příležitost rozvibrovat téma na varhany a hudební instrumentace získává na větší dynamickém odpichu. Prostě paráda….

ROCKIN´ TIL THE SUN GOES DOWN – klasický model rocku s výtečně sezpívanými sbory i sólovými party má příkladný odvázaný emocionální model, v němž Lee nehraje svou ďábelsky nedostižné kytarové pendolino, ale výživné riffy vycházející s rock and rollu, což podporuje vedle ostatní i Mike Patto jako zpěvák. A opět před závěrem dochází k jedinečnému vyvrcholení téhle divoké a odvázané a nicnepředstírající hudby….

Bonus: SO SAD /NO LOVE OF HIS OWN/ -- singlová verze melancholické skladby George Harrisona, zde dostává editovanou podobu. Je zajímavé poslouchat hrát Georgeovu píseň v podání jiných hudebníků (třebaže George je zde v roli „čestného hosta“). Nádherně členěná harmonická struktura, která vyjadřuje hnutí mysli a vlna citových rozpoložení. Opravdu hodně zdařilá skladba s jedinečným autorským rukopisem. Je mi po ní smutno, tak jako po nepřítomnosti George, který se už nevrátí a také proto, že album Dark Horse není už dlouho běžně k dostání….. Při poslechu mě několikrát napadlo, jak by tato skladba asi zněla, kdyby byla aranžovaná jenom pro akustické kytary a percussion, ale k tomu už zjevně nikdy nedojde…..

Alvina Leeho budou se vší pravděpodobností hudební historici spojovat především s Ten Years After, já si ale myslím, že tenhle nepříliš známý projekt s Američanem Mylonem LeFevrem dokazuje jeho muzikantskou proměnlivost a smysl pro odlišný způsob cítění, navíc za přítomnosti i jiných dobových hvězd. Album mě nepřipadá ani po tolika letech jako vyčpělý pokus vyrovnat se s akustických hraním a třebaže nejsem ryzí milovník country, nejezdil jsem na potlachy a nezpíval Hudsonské šífy a Ascalonu, přesto se dokážu do hudby na albu položit a vychutnat si jeho jednotlivé detaily.
Čtyři a půl hvězdičky by bylo košer, ale objektivně mohu „jen“ čtyři.







reagovat