Kadavar - Kadavar (2011)

Kapela Kadavar se sídlem v Berlíně je jedním z mnoha jmen, jež se se hlásí k odkazu starých legend. Stejně tak jako jsou Rival Sons novodobou kopií Led Zeppelin (a nechme stranou, nakolik kopií povedenou), Kadavar se romanticky stylizují do černokněžníků Black Sabbath, přičemž jejich vizuál může být pro mnoho lidí až úsměvný – nenápadně se totiž veze na módní vlně hipsteřiny. Každopádně jejich hudba dokázala oslovit natolik, že se jedná o jedno z nejčastěji skloňovaných jmen, co se týče retro stoner/doom rocku. Pojďme se tedy podívat na jejich debutové self-titled album z roku 2012.

Základem hudby německých Kadavar je hutná sabbathovská kytara a jednoduchá, ale groovující baskytara, stejně tak i bluesově úsporné bicí. Zpěvák Wolf Lindemann je skutečným tahounem kapely a ať už je to jakkoli překvapivé, i on svým projevem evokuje Black Sabbath, potažmo Ozzyho Osbourna. V jejich hudbě je přítomen pravý duch 70. let a kdyby na desku nebyly použity dnešní zvukové standardy (co se týče hlasitostních poměrů stop), nebyl by žádný důvod si myslet, že se jedná o dílo teprve tři roky staré.

Co se skladeb týče, album není příliš rozmanité a nabízí de facto pouze jednu zvukovou polohu. Tou je bluesem načichlý doom rock s mírně zastřeným hlasem zpěváka, který nabízí kratší kompozice v rozsahu 4-8 minut, kde je obvykle jeden ústřední riff, jenž je variován a zpravidla se stane základem pro „explozivní“ kytarové sólo. Hudba Kadavar není nikterak objevná a po nějaká době může i nudit. Nejde ani tak o to, že by skladby byly špatné, spíše jde o tu do nebe volající absenci jakékoli přidané hodnoty. Celé album je jen vývarem ze „sedmdesátkové“ kytarové hudby, který postrádá jakýkoli smysl. Když desku porovnám se mnou nedávno recenzovanými Simeon Soul Charger, Kadavar jdou rázem k zemi; na dno – mizejí do propasti. Zde se pak nabízí otázka, jestli není zbytečné dělat hudbu, která svůj vrchol zažila před čtyřiceti lety; jestli není zbytečné a hloupé pouze čerpat z odkazu někoho jiného.

Mezi nejlepší zářezy desky řadím osmiminutovou kompozici „Purple Sage“ s velmi autentickým psychedelickým oparem a také otevřeně hendrixovskou „Living in Your Head“, vůbec poslední skladbu na seznamu. Daleko nezaostává ani vynikající „Black Sun“. A právě se dostávám do bodu, kdy se mi album i přes hořkou pachuť na jazyku začíná opravdu pozdávat. Pozdávat v takové míře, že jsem pánům z Němec schopna odpustit i odpornou neoriginalitu a vizuální podbízivost. Zkrátka přichází ten moment, kdy se jako recenzentka uchyluji k tvrdě neobjektivním postupům a řídím se pocity. Kadavar to mají dnes za slabší čtyři hvězdy. Na předposlední odstavec zapomeňte.
reagovat

alienshore @ 14.02.2015 21:07:14
Kadavar sú celkom v pohode si myslím :-). Predposledný odstavec je práveže veľmi logický a viacero kapiel by sa nad tým malo zamyslieť, pretože postavili svoju hudbu na vykrádaní. Musím však povedať, že túto scénu ako tak sledujem a zaujíma ma, mená ako Spiritual Beggars, Siena Root či Witchcraft beriem vážne. Tých skupín je viac čo za niečo stoja. Retro hard-rock musí mať jednoducho povedané dušu, inak to nemá význam.

Jardo @ 15.02.2015 18:11:12
Posledný odstavec hovorí jasnou rečou a síce, že hudba pôsobí na naše emócie a teda nevnímame ju skrz racio. Preto pomerne často pozitívne a radostne reagujeme na muziku, pri ktorej si hovoríme, že sa nejedná o nič revolučné, geniálne, či virtuózne. A naopak, kvantum z toho, čo by si tieto prívlastky (možno) zaslúžilo, v nás nevyvolá kladné emócie, resp. nás neosloví.

Zdeněk @ 16.02.2015 22:17:22
Zrovna jsem si tohle album poslechl na youtube a musím konstatovat, že právě předposlední odstavec recenze ho dokonale charakterizuje. Za tenhle vývar
4 hvězdy? Tak maximálně dvě a to s přivřením oka. Dosti slabé. Radši si pustím originály ze 70.let.

PaloM @ 17.02.2015 10:46:44
O pocitoch z hudby je to presne tak ako si napísal. Problémom je, že nie všetci a včas si to uvedomujeme.
Možno by sme boli tolerantnejší.

PaloM @ 17.02.2015 10:47:42
Prepáčte, vypadlo mi z textu - reagoval som na Jarda.