Profil uživatele diesbies
Recenze:
Bush, Kate / The Whole Story
| 2015-03-20 | Někomu zní její hlas jako nesnesitelné netopýří pištění, u jiných vzbuzuje prchavé emoce nadpozemského blaha. Když se Kate Bush koncem 70. let objevila na hudební scéně, svou bezprostředností, přirozenou muzikálností a svým vílím projevem (a také zjevem) si získala srdce nejednoho zatvrzelého (art- hard- jazz-) rockera. I to moje.
Ačkoliv nejsem velkým příznivcem všelijakých těchletěch kompilací, musím říct, že tahle se povedla. Samozřejmě, že některé mé oblíbené věci tu nejsou („Suspended In Gaffa“, „Here Comes The Tender“), jiné bych tu klidně oželel („Babooshka“). Pro pokročilé znalce Katčiny tvorby je tohle album snad zajímavé jen tím, že „Wuthering Height“, její první trhák (který tu samozřejmě nemohl chybět) má nově nazpívaný vokál. Snad míň uječený než v původní verzi, ale nějaký markantní rozdíl to naštěstí není. A taky je tu píseň „Experiment IV“, která jinak vyšla jen na singlu.
Podstatné ale podle mě je, že album je skvělým úvodem do světa Kate Bush pro ty, kteří ji ještě neznají a kteří by to chtěli zkusit. Těm bych jeho poslech vřele doporučil.
Příjemně překvapilo tehdejší vydavatelství Opus, které vydalo toto LP v ČSSR ještě téhož roku jako v zemi původu. Kamarád tuhle desku měl a nahrál jsem si ji od něj na kazetu (už jsem tehdy měl od Kate její první dvě nebo tři alba).
Jak už jsem zmínil, vcelku velice zdařilý výběr z prvních pěti alb- nádherná muzika a pro mě velký kus nostalgie.
» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Whole Story
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate
Gabriel, Peter / New Blood
Na album Petera Gabriela se symfonickým orchestrem jsem byl opravdu hodně zvědavý. A musím konstatovat, že jsem byl příjemně překvapen. Jak to tak u projektů tohoto typu bývá, materiál alba sestává z osvědčených „best of“ písní napříč celou kariérou protagonisty. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny případů, kdy orchestr tvoří jen křoví a jakousi efektní nástavbu tradičně, v plném obsazení zahranému repertoáru, je zde zrealizován opravdu důsledný přístup. Tedy žádná rocková rytmika basa + bicí, žádné kytary a syntezátory- opravdu jen akustický symfonický orchestr (The New Blood Orchestra řídí Ben Foster) doplněný klavírem. A samozřejmě Gabrielův zpěv, místy obohacený o vokály Ane Brun a jeho dcery Melanie.
Obdivuhodnou práci odvedl John Metcalfe, kterému se podařilo velice citlivě, s úžasnou empatií a vtipem zaranžovat púvodně rockové písně do symfonického hávu, aniž by rezignoval na maximální využítí celé pestré zvukové palety, kterou orchestr nabízí. Včetně využití dynamiky. Některé pasáže, v původní verzi postaveny téměř výhradně na (poly)rytmickém podkladu tu najednou dostávají úplně jiný rozměr. Místy až téměř alternativní. Hodně by mě zajímala reakce na toto album od rockového posluchače, pro něhož by toto bylo opravdu první setkání s Peterem Gabrielem.
Těžko vyzdvihnout nějakou jednotlivou píseň, snad úvodní „The Rhythm Of The Heat“, potom taky „San Jacinto“, „Intruder“, „Mercy Street“, „Red Rain“, „Digging In The Dirt“...
Na albu mi trochu vadí jen tři věci (zdůrazňuji slovo „trochu“): Zpěv Ane Brun v „Don´t Give Up“- mám od téhle sympatické norské písničkářky několik jejích alb a věřte nebo ne, normálně má vcelku příjemný hlas. V téhle písni ne. Možná to měl být kontrast k nadpozemskému hlasu Kate Bush, jak ho známe z původního provedení?
Dále mě moc nebere new-age instrumentálka "The Nest That Sailed the Sky". Tady mám pocit, že už se dost tlačí na pilu. Zbytečně.
A těch závěrečných několik minut zvuků přírody bych také s klidem oželel (teda nic proti přírodě).
Ale to jsou jen nepatrné vady na kráse, které tak vnímám možná jen já. Gabrielovi to po šedesátce pořád zpívá jako zamlada, ty písně jsou ve své podstatě, jak po stránce hudební, tak i textové v naprosté většině skvělé, mám je naposlouchané už hodně let a pořád se mi líbí a líbí se mi i v tomto provedení. A v neposlední řadě, jak jsem již zmiňoval, aranže a sofistikované využití orchestru jsou přímo lahůdkové. Nemohu nedat pět hvězd.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - New Blood
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Pink Floyd / The Dark Side of the Moon
Na jednom z nejčelnějších míst v pomyslném žebříčku rockových alb, která na mne měla nejvýraznější vliv v období utváření mého světonázoru a vůbec chápání souvislostí všeho kolem by se skvělo toto album. Vloni už to bylo neuvěřitelných 40 let, co je tu s námi, a já ho za tu dobu vyslechnul snad pětsetkrát, možná i vícekrát. Ten vliv nebyl jen ve sféře hudební, ale díky dokonalým textům i tak nějak globálně filozofický. Když jsem je četl poprvé, bylo to až pár let po seznámení se s touto hudbou- byl jsem uchvácen, jednak jsem něco tak skeptického do té doby nečetl a vlastně ani neočekával- a přitom přesně takhle jsem to v těch svých čtrnácti- patnácti, kdy je člověk tak zvláštně senzitivní, cítil taky. Žádné blábolení o šťastných či nešťastných láskách, ale brutální životní realita viděná okem senzitivního cynika, semtam říznutá pořádnými dávkami surrealismu.
Poprvé jsem The Dark Side Of The Moon slyšel /a bylo to mé prvé setkání s Pink Floyd/ u kamaráda někdy v polovině 70.let- kamarád, můj vrstevník, měl oproti mně výhodu ve svém o pět let starším bráchovi, hudebně správně naladěném, který si natáčel na páskový magneťák kvanta velice inspirativní muziky.
Album jsem měl nejprve nahrané na kazetě, až v roce 1980 jsem se stal šťastným majitelem LP. Bylo to supraphonské vydání (bolševici tady dokonce zachovali bez nějakých agresívnějších zásahů původní obal) a koupil jsem jej v dobrém stavu za skvělou cenu 100,-Kč od spolužáka (v obchodě bylo za 120,-Kč jako ostatní licenční alba, ale nebylo tak snadné ho sehnat).
Tlukot srdce, všelijaké zvuky a pazvuky, zdálky zaznívající smích i jekot, vrtulníky- a už nás zahrne příval plnokrevné muziky. Nádherný, harmonicky bohatý klávesový koberec s ůžasně empatickou Gilmourovou klouzavou kytarou (do jisté míry se tahle zahalovaná slide kytara stala jedním z poznávacích znaků kapely) a střídmou, ale údernou rytmikou. „Breathe“ je skvělý otvírák, ladící nás do melancholické, meditativní polohy a dávající nám tušit, že nás čekají velkolepé věci. Píseň plynule přechází do surovějšího instrumentálního kousku „On The Run“, vrcholícího snad dopadením a likvidací imaginárního štvance, tj. nás samotných (?). Probouzíme se ze zlého snu, vnímáme tikot hodin a už je to tady- bolestné zvonění mnoha a mnoha budíků. (Já osobně časné ranní vstávání z duše nenávidím). Zvonění přechází do majestátního dunění tympánů a tajemně se tvářícího úvodu- a už se na nás valí poctivá hardrocková řežba. V refrěnu se vše zklidní v melancholických durových septakordech, aby posléze o to velkolepěji vytrysklo jedno z nejnádhernějších Gilmourových sól. „Time“ je nelítostná úvaha o životě, promarněném čekáním na někoho nebo na něco, co by dalo signál začít opravdu žít. Jeden z vůbec nejlepších pinkfloydovských fláků.
V závěru písně se znovu objevuje motiv „Breathe“.
Nálada hudby se zklidňuje, zadumaný klavírní motiv nás ladí do komtemplativnějšího rozpoložení Velkolepého nebeského představení. Myslím si, že každý z nás je občas fascinován přírodou a jejími úkazy- západem nebo východem slunce, impozantním seskupením mraků a tak podobně. Najednou se člověk na (kratší nebo delší ) chvíli zastaví a prostě se jen tak kochá. A někde v skrytu duše ho napadne myšlenka, že přece jen musí existovat něco víc než jen úmorné pinožení se za vidinou peněz, moci a ukojení živočišných pudů... Řekl bych, že o tomhle je „Great Gig In The Sky“- nádherná instrumentálka korunovaná fantastickým vokálním výkonem Clare Torry. Její exaktický, až gospelový projev ve mně (a v mém okolí) vždycky vzbuzoval dojem, že se jedná o černošskou zpěvačku- až po mnoha letech jsme přišli na to, jak je to doopravdy.
Po překrásném „zasnění se“ přichází ale opravdu kruté procitnutí v podobě „Money“. Při poslechu LPíčka to není tak hrozné, než se otočí deska a spustí přenoska, chvíli to trvá a něco té krásy z hlavy vyprchá, ale na CD (příp. pásce) je to jak ledová sprcha: „Konec srandy, je potřeba makat! Vydělávat prachy! Není čas na snění!“. Tato notoricky známá píseň je v podstatě hodně hnusná a surová, její nelítostný pragmagmatismus ještě zdůrazňuje šestiosminová basová figura a nechutně dryáčnické saxofonové sólo v závěru- ale na druhou stranu je svým způsobem dokonalá a nesmírně působivá.
Melodie následující „Us And Them“ nás opět trochu zklidní, i když textově to zase není nic veselého- člověk je pouze bezmocným, snadno ovladatelným, téměř bezcenným pěšákem na šachovnici mocných tohoto světa.
Krátká instrumentální „Any Colour You Like“ tvoří předěl k blížícímu se finále. Zdá se, že jediná cesta, jak se dostat ze začarovaného kruhu rozporu mezi snílkovstvím a tvrdou realitou je- zešílet.
Prostě „Brain Damage“. Velkolepě vystavěný refrén s hutnou podporou kláves a ženských vokálů vyústí v závěrečnou katarzi „Eclipse“: „...všechno pod Sluncem je v souladu, ale Slunce je zastíněno Měsícem...“.
Domnívám se, že nejen pro mě, ale i pro řadu mých generačních vrstevníků se jedná o absolutní, nadčasové dílo, jeden ze základních pilířů art/ prog rocku. I když po instrumentální stránce nedosahují Pink Floyd tak dechberoucích výkonů jako jiní jejich souputníci, třeba Yes nebo Genesis, a jejich hudba je na první poslech celkem přehledná a vcelku bez problémů stravitelná, ve vytváření působivé atmosféry jsou opravdovými mistry.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Smith, Patti / Wave
S tvorbou charismatické rockové písničkářky Patricie Smith jsem se seznámil před více než čtvrtstoletím díky jedné ze svých „vážných“ známostí. Ona slečna už dávno zmizela v propadlišti dějin, ale má náklonnost vůči Patti přetrvala dodnes.
„Wave“ byla první deska, kterou jsem od ní slyšel. Často je jí (i následující Dream Of Life) vyčítán příklon k popovějšímu soundu. Ano, možná zde ubylo ostentativního punkového rebelantství rané tvorby, ale ta vzdorovitost a nenapodobitelná hořkost Pattina nádherného hlasu tady ve spojení se skvěle postavenými a prokomponovanými melodiemi má pořád obrovskou sílu.
O parádní rozjezd se postará úvodní „Frederic“, jedna z mála Pattiiných veseleji laděných písniček, následována jednou z jejích nejproslulejších, neposlušnou „Dancing Barefoot“ z dílny Ivana Krále.
Bravurně interpretovaný cover „So You Wanna Be“ je bigbítová píseň o tom, co to obnáší být rockovou hvězdou. Samozřejmě s ironickým podtextem („ať se děje co se děje, vždycky si buď vědom toho, kým jsi- jsi rocková hvězda“).
Nádherná nostalgická, bohužel velice kratinká „Hymn“ zní jako z jiné doby, jako kdybychom se ocitli na podvečerním posezení v nějaké křesťanské komunitě na americkém venkově někdy koncem 19. století. Jen zpěv a střídmý akustický doprovod (dodnes jsem nepřišel na to, co to tam hraje za nástroj- pokud by někdo věděl, uvítám případné objasnění) .
Majestátní rockový nástup- a je tu „Revenge“, velice zdařilá, úderná záležitost, opět Královo dílko, stejně jako následující „Citizen Ship“, další rocková vypalovačka, jejíž text o ztraceném občanství mu Patti takříkajíc ušila na míru. Ve finále skladby, kdy Patti vykřikuje „What´s your name?“ je v pozadí slyšet Ivanovo „Ivan Král! Praha!“. Dnešním dvacátníkům už to nic moc neříká, ale za bolševika to mělo svou téměř magickou sílu. Nejen tato píseň, ale samotné působení českého emigranta v Patti Smith Group bylo mocipánům v tehdejším Československu trnem v oku a bezesporu to bylo jedním z důvodů, proč se v tehdejším (zdejším) oficiálním hudebním tisku o Patti Smith příliš nepsalo.
Tajemná „Seven Ways Of Going“ je brilantní ódou na ženský šarm a rafinovanost.
Opravdu nádherná píseň „Broken Flag“ je má nejmilovanější z této sady. Překrásně nahořklý zpěv ve spojení se symbolistickým textem je oslavou nikdy nezničitelné naděje a neuhasitelné touhy po svobodě. A nemohu nepochválit úchvatné kytarové sólo v jejím závěru.
Album uzavírá melodram „Wave“. Velice působivá a dojemně smutná zvuková koláž mořského příboje, hlasu a semtam probleskujícího hudebního doprovodu, přesněji řečeno jeho náznaku.
Ještě si neodpustím malý dovětek ohledně textů (ony to jsou spíš básně nezřídka obsahující archaické básnické výrazivo) Patti Smith. Ona sama se považuje možná víc za básnířku než za zpěvačku, což nedokážu tak nějak objektivně posoudit (každopádně zpěvačka je to excelentní!), neboť mám vůči ní velký dluh tím, že jsem ještě její literární tvorbě dosud nevěnoval patřičnou důkladnější pozornost. Snad se mi to podaří brzy napravit.
Ale zpět k hudbě- tohle album je prostě výborné. Vyvážené, nenásilné a přitom velice pestré a různorodé.
» ostatní recenze alba Smith, Patti - Wave
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti
Genesis / Trespass
Už od prvních okamžiků je jasné, že oproti debutu je tahle partička už někde úplně jinde. A to hned o několik tříd výš. Zčásti to zřejmě způsobil odchod producenta, zčásti přechod k vydavatelství Charisma, kde nechali muzikantům volnou ruku při vytváření svébytného hudebního výrazu. Hlavně si ale zřejmě sami členové kapely ujasnili, co a jak chtějí hrát. A obdivuhodně jim to vyšlo- podařilo se jim nalézt vlastní, nezaměnitelný styl, který dodnes uchvacuje svou strhující proměnlivostí a neuchopitelnou pohádkovou krásou.
„Looking For Someone“ je nádherná věc. Všechno podstatné, co vytváří typický genesisovský sound jejich vrcholného období je tady už plně obsaženo- naléhavý, místy až naříkavý, lehce ochraptělý, již v té době neuvěřitelně vyzrálý Gabrielův vokální projev, pastelové koberce kláves, semtam klavír, beglajty akustických dvanáctek, občasné výboje sólující elektrické kytary, to vše čas od času okořeněno flétnou.
„White Mountain“- další klenot, nadpozemský patos hudební i textový. Píseň popisující boj o dominantní postavení ve vlčí smečce (mladý cucák poruší zákony smečky- odtud název alba Trespass = Přestupek- a postaví se proti starému, zkušenému vůdci) začíná až téměř něžně- křehkými tóny akustických kytar- a prochází několika různorodými fázemi až po strhující finále, kdy na pozadí mohutných sborů Gabriel zpívá "...úsvit spatřil bílou horu zbrocenou krví...".
„Visions Of Angels“ je moje nejoblíbenější z celé desky, svou naivitou evokuje náladu prvního alba (kéž by znělo takhle!), je to hodně melancholické a opět je tu geniální sepětí hudby a textu. Text je velice jednoduchý: „chodím po lese a je mi smutno, protože ona tu není…najednou se na obloze zjevují tančící andělé, ale po chvíli mizí, nechávají mne tady…a už je nikdy neuvidím“. Mohutný, sborový refrén mi svým drtivým nástupem trochu připomíná crimsonovskou „In The Court Of The Crimson King“, ale to nijak nesnižuje hodnotu této překrásné písně.
Druhou stranu LP otevírá dvojice poklidnějších, víceméně akustických skladbiček. Prvá z nich, „Stagnation“, se po zasněném úvodu rozjede v divoký klávesový rej, který posléze vyústí v nekompromisní finále „I wanna drink…“. Na můj vkus možná trošilinku rozvláčné, ale pořád výborné.
K „Dusk“ mohu napsat snad jen to, že je to krásná poetická píseň - moc se mi tu líbí akustická mezihra s flétnou.
Z pohodového, nebál bych se říct až meditativně- nostalgického rozpoložení nás vytrhne závěrečná vypalovačka „The Knife“. Násilí oslavující, neskutečně brutální text popisující jakýsi ozbrojený převrat „ve jménu svobody“, samozřejmě včetně zmasakrování politických odpůrců („…dám vám jména těch, které je potřeba zabít, pobijte je i s jejich dětmi…“) je bohužel i v dnešním světě stále aktuální. Uklidnit nás mohou jen slova refrénu- „…někteří z vás zahynou…“ ( o popularitě této fráze vypovídá i fakt, že live album skupiny z r. 1973 se jmenuje „Some Of You Are Going To Die“). Všechno je to samozřejmě parodie- aby o tom nebylo pochyb, začne v mezihře, do jekotu znásilňovaných a vražděných žen a dětí, vyhrávat Banks veselou valčíkovou melodii. Po stránce hudební se zde jedná o jeden z prvních pokusů kapely o vytvoření tvrdšího rockového soundu a mám pocit, že Anthony Phillipsovi tato poloha příliš nesedí. Nemám s tímto kouskem žádný problém- ale abych řekl pravdu, je asi 30 až 40 skladeb od Genesis, které mám raději.
S tímto albem jsem se poprvé setkal někdy před třiceti lety, měl jsem ho nahrané od kamaráda na kazetě zn. Sony (a tu kazetu pořád někde mám ). Bylo to mé již asi páté setkání s genesisovskou diskografií a bohužel se k tomuto aktu neváže žádná zajímavá či alespoň vtipná historka. „Trespass“ se mi zalíbilo hned po prvních posleších, ale abych řekl pravdu, následujícími počiny této úžasné kapely jsem byl unešen víc. Dnes, s odstupem času, mezi nimi nevidím dramatičtější kvalitativní rozdíly. Nádherná, originální a nadčasová hudba.
» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis
Howe, Steve / Beginnings
| 2013-04-10 | Hned úvodem musím přiznat, že ačkoli jsem velkým příznivcem skupiny Yes, sólovou tvorbu Steva Howea jsem po dlouhá léta zcela opomíjel. Seznámil jsem se s ní díky internetu až někdy před dvěma lety.
Jeho autorská prvotina „Beginnings“ přináší, jak by se dalo očekávat, kolekci většinou kratších skladeb ve víceméně „yesovském“ duchu, jen o něco komornějším a akustičtějším . A samozřejmě s dominantní kytarou. V tom, že se Steve chopil všech sólových vokálů, vidím největší slabinu (nejen tohoto) jeho alba. Jeho „muzikantský“ zpěv- nezpěv nezní nějak falešně nebo nerytmicky, ale Steve prostě nemá příjemnou barvu hlasu- hlavně ve vyšších polohách. Ve sborech se to ztratí, ale tady ne. Přizvat si ke spolupráci vokalistu- tku by podle mě nebylo od věci. Ale to je jeho věc, předpokládám,že věděl co dělá.
Otvírák „Doors Of Sleep“ začíná svižným beglajtem akustické kytary, přidávávají se razantní bicí (a v tomhle je Alan White prostě bůh- Bill Bruford je na tom možná technicky lépe, nicmémě ten cit…) ,„squaireovsky“ nadupaná baskytara (nevím, Steve asi chtěl ukázat Chrisovi, že si poradí i bez něj) .
Akustická kytara uvede jemnou vyhrávkou i další číslo- překrásnou, chytlavou písničku „Australia“, mou nejoblíbenější z téhle sady. Dovedu si ji docela dobře představit v podání Yes- hlavně tedy s Jonem Andersonem za mikrofonem…
Téměř neznatelně přecházíme do příjemné instrumentálky „The Nature Of The Sea“, následované pohodovou písničkou „Lost Symphony“, ozvláštněné duem saxofonů .
Titulní a zároveň nejdelší track „Beginnings“ je velice sympatická, brilantně vystavěná instrumentální kompozice na pomezí vážné hudby, akustickou kytaru a piano tu nádherně doplňuje komorní orchestr (housle, viola, violoncello, kontrabas, hoboj, flétna, fagot). Moc zdařilé- klidně by to mohlo trvat třeba dvacet minut.
„Will O´ The Wisp“ je folkrockově laděná písnička, na můj vkus trochu chaotická, ale budiž.
Rozšafná akustická unstrumentálka „Ram“ ( Howe je narozen ve znamení Berana ) se nese v ragtimovém (nebo snad bluegrassovém ) duchu, přidává se slide- kytara a banjo.
„Pleasure Stole The Night“ je folková píseň s flétnou a sborově zpívaným, nosným refrénem. Vcelku fajn.
A máme tu závěrečnou „Break Away From It All“, opět hutně podbarvenou banjem, od poloviny dokonce něčím, co zní jak sitár. A vše je završeno typickým howeovským rockovým sólem.
No, tak nevím. Zkuste si to někdo poslechnout.
» ostatní recenze alba Howe, Steve - Beginnings
» popis a diskografie skupiny Howe, Steve
Pink Floyd / Meddle
| 2013-03-06 | Do úvodních poryvů větru vtrhne neúprosný cval zdvojené baskytary (na druhou tu hraje Dave Gilmour), podkreslen přílivovými vlnami kláves a rytmikou, po chvíli se vynoří sólující Gilmourova kytara. To je „One Of These Days“- parádní, nekompromisně úderný rozjezd alba. Moc příjemná rocková vypalovačka, i když celkově kompozičně velmi jednoduchá a přehledná, má v sobě napětí a takovou tu správnou tajemnou atmosféru.
Příkemná, folkově laděná „A Pillow Of Winds“ je další píseň z rodu „ospalých“, velice jemně laděných pinkfloydovských kousků.
„Fearless“- pěkný melodický riffový motiv na akustickou kytaru, jinak ale ne příliš výrazná písnička, snad nejvíc proslulá přimícháním fotbalového „zpěvu“ klubové hymny v podání liverpoolských hooligans.
Najazzlé odlehčení v podobě „San Tropez“ mě nijak zásadně neoslovuje a akustické blues „Seamus“ s psím vytím v pozadí- no, nevím…
Obsahem druhé strany desky je velkolepá, rozmáchlá kompozice „Echoes“, vedle „One Of These Days“ druhý vrchol alba. Velice sympatická záležitost, i když, abych se přiznal, nepatří v rámci tvorby této kapely mezi moje absolutně „nej“ favority (třeba taková, zhruba stejně objemná „Atom Heart Mother“ mi přijde pestřejší a zajímavější), ale musím uznat, že navzdory pro mě místy zbytečně rozvleklých pasáží má bezesporu něco do sebe.
A jen tak pro zajímavost- při prvních posleších tohoto alba (před mnoha a mnoha lety z vypůjčené kazety) jsem si představoval, že ty vysoké tóny na začátku (no a pak i později) jsou dopadající kapky vody v nějaké tajuplné jeskyni- posléze jsem kdesi vyčetl, že to má představovat podmořský sonar (jak jsem někde vyčetl, sonar je zvuková navigace a zaměřování na principu radaru, které místo rádiových vln používá ultrazvuk), neboť v textu se objevuje několik zmínek o podmořských hlubinách.
Jak zmiňuje Nick Mason ve své knize „Pink Floyd“, všichni (zřejmě až na Waterse) byli z výsledné nahrávky „Echoes“ nadšeni a teprve poté se narychlo pustili do tvorby materiálu na zaplnění zbývající strany alba. Nemohu se ubránit pocitu, že místy je tento přístup dost patrný, nicméně vždycky jsem měl tuhle desku docela rád a myslím si, že čtyři hvězdičky si plně zaslouží.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Nico / Chelsea Girl
Brzy po vydání debutu Velvet Underground Nico opět zamířila do studia, aby za podpory svých kolegů z kapely, Lou Reeda, Johna Calea , Sterlinga Morrisona a písničkáře Johna Brownea natočila vlastní premiérový projekt. Z dílny uvedených hudebníků také pochází většina materiálu na albu.
Její představy o celkovém vyznění nahrávky však nebyly brány v potaz, producenti ignorovali její názory ohledně přidání rytmiky a zhutnění zvuku- naopak ( dá se snad i říct, že bez jejího vědomí) dodatečně přidali smyčcovou sekci a flétnu. Jak řekla sama Nico po letech v jednom rozhovoru, po prvním poslechu této nahrávky se rozplakala- ty smyčce a celkové aranže by prý ještě zkousla, ale ta flétna tam jí přišla strašná.
Mně osobně se tohle album docela líbí. Poklidná, komorně zaranžovaná folkařina místy směřující až k typické šedesátkové pop- music. Neškolený, jakoby ještě plachý, nesmělý hlas hlavní aktérky tomu všemu dodává zvláštní poetickou, nostalgickou atmosféru. A ta flétna mi tam sympaticky sedne.
Úvodní „ The Fairest Of The Seasons“ je prostě příjemná písnička se smyčci. „These Days“ s pěknou vybrnkávanou kytarou pokračuje ve stejném duchu. V „Little Sister“ jsou kytary a zpěv vkusně podmalovány klávesami, ve „Water Song“ se po trochu tajemném úvodu poprvé objevuje, v odpovědích na frázování vokální linky, Nico tolik nenáviděná flétna.
V „It Was A Pleasure Then“ (u níž je Nico uvedena jako spoluautor) ponejprv zaznívá pro Nico později tak typický táhlý zpěv s kolísavou intonací. Vůbec je tenhle nejdelší track „nejdivočejší“ z celé kolekce, také díky Lou Reedovi, jehož halucinogenní, jakoby tápající velvetovská kytara hojně okořeněná nekonečnými feedbacky tomu dodává ten správný šmrnc.
Následující titulní píseň se opět vrací k poklidnější, zasněné náladě.(samozřejmě se smyčci a flétnou). Moc pěkná, posmutnělá náladovka.
Dylanovka „I´ll Keep It With Mine“ je opět mohutně podpořena smyčcovou sekcí, ale myslím, že se podařila a vyznívá velice dobře.
Potom tu ještě máme „Somewhere There´s A Feather“ v takovém jakoby lehce muzikálovém duchu a nepříliš výraznou „Wrap Your Troubles…“.
Závěrečná „Eulogy To Lenny Bruce“ od Tima Hardina je snad zajímavá jen svou aranží, kdy dominantní zpěvaččin hlas jen zpovzdálí doprovází téměř neslyšitelná kytara.
Tahle deska není žádný rock, není to ani nic zvlášť progresivního, není to ta Nico, jak ji známe z jejích pozdějších, mnohem avantgardnějších a drsnějších projektů.
Je to deska, kterou si občas rád pustím, mám-li zrovna náladu na něco klidnějšího a konejšivého. Je to deska, která má svůj zvláštní půvab a atmosféru.
» ostatní recenze alba Nico - Chelsea Girl
» popis a diskografie skupiny Nico
Yes / Close to the Edge
Je mi jasné,že ať už napíšu o tomhle překrásném albu cokoli , přijdu s křížkem po funuse-všechno už tu bylo velmi pěkně a podrobně popsáno. Souhlasím s názorem, že se jedná o jeden z etalonů, stěží překonatelných skvostů artrocku. I já toto dílo považuji za vrchol tvorby Yes- i když bezesporu vydali i mnoho jiných, nádherných desek, dokonalosti „Close To The Edge“ už nedosáhli. Není zde ani jedno prázdné, hluché místo, všechno do sebe perfektně zapadá- nástrojová aranžmá, melodické i rytmické postupy, vokální linky i snové, impresionistické texty. A v neposlední řadě i fantastický obal od Rogera Deana.
Poprvé jsem se s tímto albem (a potažmo i s Yes) setkal někdy koncem 70. let na návštěvě u kamaráda, který právě žhavil na gramofonu supraphonské vydání této lahůdky. Poslouchal jsem do té doby hlavně Beatles, Rolling Stones a nějaký ten hardrock, taky třeba Pink Floyd a Jethro Tull, ale tahle muzika mě na první poslech doslova učarovala- a okouzluje mne i dnes, po více než třiceti letech. Hned zpočátku jsem si zamiloval „And You And I“, naopak nejdéle mi trvalo přijít na chuť „Siberian Khatru“- ale v současnosti už svou přízeň dělím rovnoměrně všem třem kompozicím.
Nadčasový, excelentní, neskutečně vyvážený počin.
Pět hvězd je málo.
» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes
Flying Colors / Flying Colors
Co by se tak asi dalo očekávat od supergroup, kde většina jejích členů prošla nejvýznamnějšími prog-rockovými kapelami a z nichž jeden dokonce prožil několik let v legendárních Deep Purple? Nejspíš nějaký hustý nářez na pomezí tvrdého rocku až těžkého kovu, art–prog-jazz-rocku a bůhvíčeho ještě. Ale- ajtakrajta- krutá realita je taková, že Flying Colors nám na svém debutu naservírovali klasický americký devadesátkový pop-rock.
Kolekce začíná sympaticky rozběhnutou basou, příjemně přihazovanými klávesovými kily, pěknými kytarovými vyhrávkami. Ani zpěv se nezdá být úplně marný a refrén je slušně vygradovaný- „Blue Ocean“ je zkrátka jedna z těch povedenějších.
To platí i pro následující, ještě o něco tvrdší „Shoulda, Woulda, Coulda“- první vrchol alba ale přichází až se skladbičkou „Kayla“- rozjíždí se to sice pomalu a už už to vypadá na dost trapný slaďáček, ale refrén vše bohatě vynahradí opravdu netradičně a originálně melodicky i rytmicky vedenou linkou.
Bohužel, následuje pětice skladeb, kde to už začíná jaksi váznout a unavovat- „The Storm“ má docela slušný, výbušný refrén, ale ve „Forever In A Daze“ se harmonicky dostáváme až někam k ELO. „Love Is What I´m Wating For“ má snad sice tak trochu něco z Beatles, ale už je to opravdu dost popíkoidní. Verze v „Everything Changes“ mi nápadně připomíná příšernou odrhovačku „It´s A Wild World“ od Mr.Big. A „Better Than Walking Away“ je prostě strašná.
Všechny tyhle písničky mají navíc stejnou strukturu neboli schéma:
A- úvodem melancholická verze: Hrdina písně, v podstatě nesmělý, nadmíru empatický chlapec se ráno probudí, sám ve velké posteli v luxusním bytě někde v 59. poschodí mrakodrapu, chystá si snídani a medituje nad nespravedlnostmi tohoto světa.
B- objevuje se optimistický refrén: Náhle si však uvědomuje- ale vždyť mám tebe a ty máš mě, já tě miluji, ty mě miluješ= život je krásný!
(To celě se samozřejmě několikrát zopakuje.)
Když už je tedy úplně nejhůř, najednou se odkudsi vyloupne skvost v podobě „All Falls Down“, Pro mě zdaleka nejlepší píseň na albu. Opravdu nekompromisní, tvrdý nářez v krkolomném tempu, vynikající bicí a velice vtipně vedená zpěvová linka včetně sborového zhutnění. Toto je fakt dobrý, kéž by tu takových bylo víc.
Bohužel, následuje (další) utahaný cajdák „Fool In My Heart“ a album uzavírá 12-ti minutová(!) nuda nazvaná „Infinite Fire“. Kdyby trvala ty 4 minuty jako zbytek tracků, neměl bych vcelku nic proti, ale chlapci si asi řekli, že jsou přece jen tydlencti progrockeři a že by měli něco udělat také pro své progrockové fanoušky. No, myslím si, že na tuhle nesmyslnou délku mohli natáhnout kteroukoliv, ale zřejmě obětovali tu, která přeci jen neměla takový potenciál stát se rádio- hitem.
Podtrženo a sečteno- chápu, že aktéři tohoto projektu, o jejichž muzikantské bravurnosti nemám sebemenších pochyb. si chtěli zahrát něco odlehčenějšího tak trochu sami sobě pro radost a v některých okamžicích je to i znát. Ale vadí mi prvoplánová, průhledná snaha o líbivost za každou cenu a ty metráky cukrové sladkobolnosti. Prostě tohle album je mnohem víc POP než PROG (ne, že bych měl něco proti POPu, ale zrovna tenhle americký mi moc nesedí). Komerční úspěch tohle album určitě mít bude (a bude se líbit i holkám!) a koneckonců- proč mu to nepřát? Dám tři hvězdy, protože musím uznat, že je to opravdu velmi dobře zahrané a (až na výjimky) to pěkně šlape.
» ostatní recenze alba Flying Colors - Flying Colors
» popis a diskografie skupiny Flying Colors
Genesis / From Genesis to Revelation
Debutové album skupiny Genesis se mi dostalo do rukou ( a do uší ) až někdy v druhé polovině 80. let, kdy už jsem dávno propadl kouzlu jejich skvostů jako Nursery Cryme, Foxtrot, Trespass atd. Albu předcházela nepříliš lichotivá pověst, díky tomu jsem k němu zpočátku přistupoval s jistou nedůvěrou. Ale naštěstí to taková katastrofa není. Ačkoliv zde postrádám takovou tu drsnější, černěhumornou genesisovskou polohu (jak hudební, tak textovou), kterou miluju, a všechno je to protkáno medově sladkými smyčci, musím ocenit, že Peter Gabriel tu zpívá opravdu neuvěřitelně vyzrále a profesionálně (nejen vzhledem ke svému věku, ale i vzhledem k nepříliš velkým zkušenostem s prací ve studiu atd.), že kapela je poměrně velice slušně sehraná (možná ty bicí nejsou vždy úplně dokonalé) a že hudba i texty jsou celkem v pohodě.
Jak už jsem naznačill, celkem bych oželel přidání smyčců na úkor tvrdší, rockovější kytary- ale u debutových alb, kdy je kapela zatím jen tvárnou, poddajnou hmotou v představách producenta (zde jakéhosi Jonathana Kinga), který nejlíp ví, jak by co mělo být a znít, je běžná praxe ignorovat představy samotných tvůrců- muzikantů (i když po letech v jednom rozhovoru Banks (nebo možná Rutherford?) přiznal, že tehdy hodně ujížděli na Bee Gees, ke kterým se toto album stylově dost blíží).
Zkrátka- tohle album si pouštím tak 2x až 3x do roka, někdy ani to ne. Nijak mě neuráží, ale ani nijak zvlášť nebaví. Za nejlepší kousky považuji „Silent Sun“, „In The Wilderness“, „In Hiding“ a „One Eyed Hound“ (ta samozřejmě na původním vinylovém vydání nebyla).
A to je tak asi všechno, co bych o „From Genesis To Revelation“ chtěl napsat.
» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis to Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis
Hackett, Steve / Tribute
Téměř polovinu materiálu na albu (6 skladeb ze 13) tvoří skladby Johanna Sebastiana Bacha. Jedná se o transkripce skladeb většinou původně napsaných pro sólové housle nebo violoncello (přímo pro kytaru Bach nikdy nic nesložil). Nejznámější je zřejmě hned úvodní Gavotta BWV 1012, se kterou se setkali při svém studiu všichni adepti hry na klasickou kytaru. Hackettovo podání je vysoce profesionální, nezapře hráčskou dovednost a zároveň cit pro pojetí daného materiálu. Má velice pěkný tón a všechny ty tóny jsou precizně vyhrané (polopaticky řečeno, nikde zde nezazní zadrnčení nedostatečně domáčklé struny- což se třeba takovému Steve Howeovi, při vší úctě k němu, jaksi pořád nedaří). Těžko říct, jak by dopadlo přímé srovnání se současnou světovou špičkou klasické kytary, s interprety jako je například Carlo Marchionne nebo David Russell. Je třeba si však uvědomit, že výše uvedení se opravdu úzce specializují na disciplínu „klasická kytara“- která má svá specifika, technická i interpretační, naprosto odlišná od pojetí akustické kytary v rocku, nebo chcete- li ve folku a country- zatímco Steve Hackett, který je přece jenom ve své podstatě rockově orientovaný hudebník, interpret a skladatel, do těchto vod více či méně často jen zaplouvá. Ale vždy to dělá velmi vkusně, s nadhledem a velkou dávkou muzikantské zručnosti. Rozhodně jeho výkony v této oblasti (tím mám na mysli interpretaci klasické kytary) nepůsobí ve srovnání se špičkami nikterak amatérsky.
Nabízí se i srovnání s klasickými kytaristy- skladateli a zároveň interprety vlastních děl, jako je třeba Roland Dyens. Tady je Hackettův potenciál nutno vysoce vyzdvihnout, dle mého názoru je jeho tvorba výjimečná a opravdu velice zdařilá. Na tomto albu to dokazuje třemi svými příspěvky z „domácí dílny- „The Fountain Suite“ (pocta André Segoviovi) s typicky španělskými názvuky, „Cascada“ (pocta Rodrigovi ) a „Saphires“, skladba údajně vzniklá už za Hackettova působení v Genesis, téměř v tanečním rytmu plynoucí pocta tudorovké éře.
Zbytek alba tvoří „The Earl Of Salisbury“ od anglického renesančního skladatele Williama Byrda, „La Cathedral“ od paraguayského kytaristy a skladatele Augustína Barriose (skladba pochází z r.1921 a je inspirována J. S. Bachem), tradicionál „El Noy De La Mare“, nesoucí se ve flamencovém duchu stejně jako závěrečná „El Maya De Goya“ od španělského skladatele Enrique Granadose.
Těžko toto album hodnotit, pouze jeho čtvrtina je ryze autorská, ale svým způsobem je to unikátní počin, na který by si málokterý z rockových guitar- heroes troufnul (a pokud ano, měl bych vážné pochybnosti o výsledku). A protože mám navíc rád Bachovu hudbu a ke klasické kytaře mám velmi blízký vztah, neváhal bych dát plný počet bodů. Na druhou stranu- nejedná se o album, které by každý opravdový fanda art/ prog rocku musel mít ve své sbírce (ruku na srdce- kolik z vás zaujme hodinový poslech klasiky v podání jediného nástroje?- a „pravověrným“ příznivcům klasické kytary zase jméno Hackett nic neříká…). Žádné nové horizonty a dimenze se tu neredefinují…..prostě je to věc, kterou si Steve Hackett natočil sám sobě pro radost. A to je dobře.
» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Tribute
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve
Gabriel, Peter / Peter Gabriel 3
Třetí sólové album Petera Gabriela přináší kolekci (ve většině případů) pochmurných písní o spíše negativních rozpoloženích lidského ducha. Hudebně už vyzrálý, minimalistický výraz předjímající jeho další hudební vývoj je zde podpořen jako vždy kvalitní textovou složkou.
Úvod obstarají nekompromisní, úderné bicí Phila Collinse (stejně jako na zbytku alba takzvané „gated drums“- sound rytmiky vytvořený P. Collinsem a H. Padghamem bez použití činelů), do toho šílené pazvuky, jednoduchý, ale působivý text o jakémsi „vetřelci“ ( vtipně „skřípavý“ text „…..to creep across creaky…“), krátký, ale nádherně vyklenutý refrén, totálně úchylná pasáž s pohvizdováním- to vše odehrávající se v atmosféře hluboké, horké a dusivé letní noci- a závěrečné suché konstatování „I am the Intruder“. Dokonalé. Prostě „Intruder“.
Ze stejného soudku je i následující „No Self Control“. Hostující Kate Bush v úvodní minimalistické vokální smyčce, jemně tkané předivo kláves, nečekaně až téměř brutální melodie refrénu. Totální rozpad osobnosti, bytost bez vůle a s neovladatelným jednáním… moc pěkné.
Kratičká instrumentálka „Start“ s dominujícím saxofonem ( kterýžto nástroj moc nemusím, ale zde se mi líbí) vytváří hezký předěl k další, velkolepé kompozici „I Don´t Remember“. Vše je zde postaveno na jednoduché, ale prostě geniální (a alespoň pro mě nesmírně inspirativní) basové figuře. Nádherně zoufalý Gabrielův nářek, vcelku triviální, ale úderný text o chlápkovi, který má prázdnou postel, prázdný srdce a žádný vzpomínky. Skvělé.
Neskutečně nabitý set pokračuje nádhernou „Family Snapshot“ – písní inspirovanou knihou „An Assassin´s Diary“ z r. 1973. Autor této knihy, jistý Arthur Bremer, byl strůjcem nezdařeného atentátu na George Wallaceho, politika podporujícího rasovou segregaci. Na jednoduchém, čtyřakordovém motivku je zde rozprostřeno několik hudebních nálad- od decentně jemného melodického úvodu („The streets are lined with camera crews…“) přes téměř hard-rockovou část až po ( pro mě nejsilnější) pasáž, kdy je zpěv doprovázen pouze bezpražcovou baskytarou. Moc pěkné, moc dojemné, moc smutné.
Prní stranu uzavírá bezprostřední, skoro punková vypalovačka „And Through The Wire“. Píseň o tom, že spolu komunikujeme skrz drát. Svého času jsem ji měl moc rád, dnes už z ní nejsem tak odvázaný- ale má něco do sebe.
„Games Without Frontiers“ - singlová hitovka, vtipný text o „duchaplnosti“ televizních soutěží, znovu hostující Kate Bush. V podstatě dobrý- ale už to není vyloženě můj šálek čaje.
„Not One Of Us“ se znovu nese tak trochu v duchu úvodních skladeb, ale bohužel již postrádá jejich naléhavost a atmosféru- a refrén je hodně prapodivný. Ale vcelku nic proti, text o surovosti kolektivu vůči jedinci, který je něčím prostě „jiný“ a téměř až who-ovsky razantní a syrové kytarové riffy (hostující Robert Fripp) nemají chybu.
„Lead A Normal Life“ naštěstí netrvá dlouho. Nikdy mě nechytla za srdce a postupem času mě nebaví čím dál tím víc. Navzdory nepochybné Gabrielově snaze o upřímnou výpověď. A ty „skleněné“ zvuky na začátku mě- abych to vyjádřil tak nějak kulantně- dost iritují.
Nejsem uchvácen ani ze závěrečné „Biko“. Ponechám-li stranou její politickou angažovanost a určitou „zprofanovanost“ na všech proafricky orientovaných koncertech (od koncertu za osvobození N. Mandely až po koncert proti malárii), nemohu nepochválit krásně dlouhá, řádně zkreslená kytarová kila v úvodu a uhrančivý Gabrielův zpěv- bohužel, všechno se to rozmělní v nekonečně omílaném refrénu.
První polovina je dokonalá- ve druhé ale album trochu ztrácí dech. Čtyři a půl hvězdy, zaokrouhluji nahoru.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Pink Floyd / More
Hudební obsah alba More se dá v podstatě rozdělit do tří skupin či kategorií- hipízácké cajdáky se španělkama, zemitý hardrock a poměrně nudné, více či méně psychedelické instrumentálky.
Do první kategorie spadá úvodni „Cirrus Minor“- příjemné ptačí švitoření, zasněná, jednoduchá melodie- jako by se člověk ocitnul ve sluncem zalitém lese. Po chvíli opanuje prostor poklidná klávesová plocha, do které se však začíná poznenáhlu vkrádat zvláštně znepokojivý motiv. Pěkné.
Další zástupce této kategorie, „Crying Song“, na mě působí takovým jakýmsi unylým dojmem. Ovšem téměř dylanovská „Green Is The Colour“ je moc fajn, plná nádherné atmosféry dohasínajícího léta lásky, vše působivě podmalováno flétnou. Stejnou krevní skupinu má i „Cymbaline“, jeden z vrcholů alba s podmanivým refrénem.
Druhá kategorie obsahuje trhák „Nile Song“, přímočarou tvrdou hoblovačku „od podlahy“ se vším všudy- nadupanou kytarou, vyřvaným zpěvem a textem o balení bab na břehu Nilu. Řežba. Má nejoblíbenější z More. „Ibiza Bar“ je v podstatě to samé, jen v trochu „měkčí“ verzi. Ale taky dobrý.
Kategorie 3 je prostě jakýsi materiál, který byl zřejmě potřeba pro film. Nevím, co napsat o skladbičce, kde jeden bouchá na bubínky a druhý fouká na flétnu. Nebo o blues, které mě v tomto provedení ničím nezaujalo. Takovéhoto materiálu se dá za týden naflákat hodiny a hodiny. Neříkám, že je to neposlouchatelné, ale rozhodně se u toho nějak královsky nebavím. Víceméně klávesové, avantgardně znějící instrumentálky jako „Up The Khyber“, „Main Theme“ atd. jsou o něco zajímavější a kapitolou sama pro sebe je srandovní „A Spanish Piece“ s flamencovou kytarou a s opravdu „hodně psychedelickým“ Gilmourovým mlaskáním, srkáním a mumláním v pozadí.
Roztříštěné, nesourodé album s několika nádhernými písničkami, bohužel i s kusem vaty. Je ale těžké posuzovat soundtrack jako svébytné řadové album, zvláště když jsem film neviděl. Třeba by mé posouzení bylo v opačném případě jiné, v kontextu s filmem možná mnohé věci na albu vyznívají jinak. Ale i tak- 4 hvězdičky si rozhodně zaslouží.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - More
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4
Na svém čtvrtém albu se Peter Gabriel konečně dopracoval k vlastnímu nezaměnitelnému hudebnímu výrazu- to, co se mu podařilo v první polovině PG III zde dovedl k dokonalosti, rovnoměrně rozprostřené po celé ploše alba. Zároveň se zde, ze všech jeho projektů nejvýrazněji, projevuje vliv původní africké hudby- nejen v podkladových polyrytmických strukturách, ale místy i ve sborových refrénech. (Nelze se ubránit srovnání s vynikajícím albem „Remains In Light“ od Talking Heads, které vyšlo o dva roky dříve.)
„The Rhythm Of The Heat“- jakoby z dálky se k nám blíží zlověstný, monotónní rytmus bubnů, občas přerušen nekompromisními basovými údery hromů- krutou, skličující atmosféru umocní text o zemi, která je cítit krví a žárem. Postupná gradace přechází v potměšilý šepot, vyzývající ku zpřetrhání všech svazků s moderní civilizací. Až zoufalý výkřik , kdy si vypravěč uvědomuje, že „Rytmus žáru“ se zmocnil jeho duše a následná smršť afrických bubínků ukončí celé to utrpení. I když nepatří mezi mé nejoblíbenější, musím na téhle, v podstatě velice minimalistické kompozici, obdivovat její sugestivnost a přesvědčivost. Na dovolenou do Afriky bych asi nejel…
Následující „San Jacinto“ přináší- alespoň po stránce hudební- úlevné vysvobození. Jemné předivo zvonivých kláves podbarvuje příběh starého Indiána, který se nechává obřadně uštknout chřestýšem a umírajíc, naposledy pozoruje krajinu, znásilněnou bělochy. Nádherné vyvrcholení nastává v refrénu, kdy se náhle všude kolem rozprostřou pastelové akordy kláves:
„I hold the line, I hold the line, San Jacinto, yellow eagle flies down from the sun…“
Snad nejlepší a nejsilnější píseň o genocidě původních obyvatel Ameriky.
„I Have The Touch“ je už konečně trochu odlehčená, téměř diskotékové bicí podkreslené jednoduchým kytarovým ornamentem doprovázejí opět skvělý text o touze po lidském doteku, ironicky však posunutý do roviny, kdy už jsme na vážkách, zda se nejedná o úchylku.
„The Family And The Fishing Net“ nás opět uvrhne do atmosféry hrůzy, strachu a teroru. Už úvodní tóny ve mně vyvolávají představu průvodu pološílených, zfetovaných dětí hrajících na flétničky a pochodujících kamsi do neznáma. Pozadu nezůstává ani opět (jak jinak) vynikající textová složka- značně ponurý popis svatebního obřadu a dění kolem. „…konverzace mrzne na čerstvém, ještě teplém koláči……touhy stvořené v lstivém šepotu stahují svaly v odmítavé gesto…“. Krátká vsuvka, plná úzkosti, o vzpomínkách, vracejících se v neúnavných vlnách- a je tu refrén, v němž se kolotoč šílenství roztáčí na plné obrátky, oslavujíce uvíznutí další rybky v síti.
„Shock The Monkey“- jeden z největších Gabrielových raných hitů, postavený na velice vtipné basové figuře. Vždycky jsem si myslel, že text je o pokusech na zvířatech, ale asi není.
Co napsat o mé nejoblíbenější ze čtyřky, „Lay Your Hands On Me“? Opět minimálka, zajímavě rozdělená do tří opakovaných částí- v první se jenom deklamuje za velice střídmého hudebního doprovodu ( tedy pokud tak lze nazvat sem-tam nějaké to bouchnutí nebo pípnutí na klávesy a jakési cvrlikání cikád ), ve druhé se pozvolna rozprostře nádherný, pestrý koberec plnokrevných syntezátorových akordů v podmanivé melodii, třetí část je prostě africké etno. Ale všechno to kupodivu drží pohromadě a vytváří velice působivý celek.
„Wallflower“- opět nádherné zklidnění, pozoruhodně vkusně zvolené klávesové rejstříky, precizně vystavěná gradace až po vyvrcholení provázené patetickými úhozy na klavír- to vše dělá z této skladby klenot. Hluboce lidský text o nikdy nehasnoucí naději v boji proti všem, kteří chtějí ovládnout naše myšlení a city.
Závěrečná „Kiss Of Life“ je, stejně jako úvodní „The Rhythm…“, velice „africká“, včetně textu popisujícího jakýsi rituál- a svým způsobem na ni i navazuje- tentokrát ale vše probíhá v mnohem přívětivějším ovzduší. Jako by se po počáteční nedůvěře a obavách při setkání dvou rozdílných světů a kultur prolomily ledy a vše vyústilo v souznění.
Vynikající album, které nemá slabé místo. A chválit Gabrielův pěvecký výraz snad ani nemusím.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Amos, Tori / Little Earthquakes
Vždy, když si pustím toto album, nemohu nežasnout údivem nad jeho vyzrálostí- a přitom se jedná o debut (nepočítám-li samozřejmě ne příliš povedené album „Y Kant Tori Read“- tam se však jednalo spíš o kolektivní tvorbu celé kapely, než o sólový projekt). Překrásně posmutnělá hudba, hlas, který se zřejmě nedá popsat jako „nádherný“- ale je „opravdový“- chvilkama ochraptělý, chvilkama něžně naivní, je v něm hořkost i smyslnost, láska i rozčarování- je to hlas, který patří ženě z masa, kostí a krve a která zatraceně dobře ví, co a o čem zpívá. ( Aspoň tedy já mám tento pocit ).
„Crucify“- úvaha o tom, proč sami sobě ztrpčujeme život nedostatkem sebedůvěry a jinými zbytečnostmi- lehké a nenápadné navození atmosféry, náhle se vyloupne pěkný klavírní motivek, refrén nenásilně vygraduje vkusně použitými doprovodnými vokály- a následná pasáž má až téměř asijské zabarvení. Brilantní kousek.
„Girl“ sice nepatří mezi mé nejoblíbenější, ale opět zde nechybí velice citlivě a chytře provedené aranže- od poloviny nabere písnička větší razanci přidáváním dalších a dalších hlasů- ale přeci jen, mám tady trochu pocit jakési utahanosti a rozvleklosti.
Ovšem následující „Silent All These Years“ je jedna z nejnádhernějších písniček, co vůbec znám. Naprosto dokonalý text o tom, jaké to je být dlouhé roky odstrčený někde v koutě a pak v sobě dokázat najít sílu a vůli něco s tím udělat…Vše je přitom vyjádřeno velice prostě a jednoduše- komorní úvod obstarají jen zpěv a klavír, přidávají se smyčce a finále podpoří přidané vokály- a přitom to má takovou sílu, takový náboj!
Další absolutní nářez nabízí hned následující „Precious Things“. Na začátku vtipně zastupuje rytmickou složku uštvaný, zrychlený dech, jen lehce podmalován klavírními úhozy- teprve refrén exploduje v obrovskou, drtivou erupci naprosto skvělým nástupem razantních bicích- ano, tak to má být! Naříkavý hlas, zpívající o „miláčcích, o které fakt není co stát“, chvilkama přechází do tvrdšího, až rockového feelingu, aby se vzápětí znovu zklidnil v lyričtější poloze. Tohle Tori prostě umí! (A to, co dokáže ve studiu, zvládne s přehledem i naživo, jak jsem se mohl přesvědčit na vlastní kůži.)
„Winter“ je opět neskutečně krásná, poetická věc. Velice citlivé a upřímné, přitom však civilně interpretované vyznání adresované vlastnímu otci.
„Happy Phantom“ je odlehčená, černěhumorná variace na téma, jakých vylomenin se budu dopouštět v reinkarnované podobě „Veselého přízraku“, pokud dnes zemřu. „…každým dnem jsem tomu blíž“.
„China“ je romantický, melancholický slaďák se spoustou smyčců o relativitě času a vzdálenosti. Možná už je to až moc popové- ale je to vynikající.
„Leather“ není špatný kousek, ale připadá mi trochu těžkopádný.
Nejdelší track na albu- sedmiminutová „Mother“ – má v sobě smutek i zádumčivost, všechno se odehrává jen v komorním obsazení klavír + zpěv- navzdory tomu to ale má napětí a tah po celou dobu. Moc pěkné. Nelze si tady nepřipomenout Joni Mitchell- ani ne tak v konkrétním výrazu nebo melodice, ale tak nějak v celkovém pojetí.
„Tear In Your Hand“ – další ze skvostných vrcholů alba. Ta hořkost a zklamání v hlase !- a přesto je tady cítit i odhodlání postavit se všemu a všem. Tahle písnička mě vždycky dokáže povzbudit a dodat mi energii a chuť do života. Obdivuhodný Toriin cit pro vedení dvojhlasů zde dosahuje neskutečně dokonalých momentů- a přitom to všechno, jako celek, působí naprosto přirozeně.
Bezesporu nejkontroverznější písní Tori Amos je „Me And A Gun“. Není to nic pěkného, těžko si představit něco syrovějšího – jen hlas, dech a výpověď oběti znásilnění. „Já, bouchačka a chlápek za mými zády…“ Silné, emocionálně působivé dílko – a není pro mě podstatné, jestli Tori skutečně popisuje, jak tvrdí, vlastní nezáviděníhodný zážitek nebo zážitek někoho jiného.
Závěrečná- a zároveň titulní- „Little Earthquakes“ je příjemná písnička, bohužel možná trochu delší a překomplikovanější, než by měla být. Ale vcelku proti ní nic nemám.
Překrásné album, i když rozhodně ne pohodové. Cítím z něj krev, pot, slzy, smutek- ale rozhodně ne zoufalství a beznaděj- přes všechna ta vesměs neveselá slova o neveselých věcech má v sobě optimistický základ a víru v to lepší, co je v každém z nás.
» ostatní recenze alba Amos, Tori - Little Earthquakes
» popis a diskografie skupiny Amos, Tori
This Mortal Coil / It'll End in Tears
K debutovému albu projektu Iva Watts- Russella „This Mortal Coil“ jsem se dostal někdy koncem 80.let. „Objevoval“ jsem tehdy kapely jako Cocteau Twins, Pixies, Dead Can Dance a tak jsem byl na tento počin jejich mateřské stáje 4AD hodně zvědavý. Teď nedávno jsem si toto album znovu pořídil a po mnoha letech jsem si jej několikrát přehrál- a utvrdil jsem se v názoru, který jsem měl už před čtvrtstoletím. Totiž že se, bohužel, jedná o velice nevyrovnanou kolekci. Vedle opravdu úchvatných kousků, kde bych neváhal s pětihvězdičkovým hodnocením, je zde i spousta nevýrazných, nezajímavých až podprůměrných čísel.
Absolutní vrchol alba tvoří dvě písně v podání Elizabeth Fraser z Cocteau Twins (oba její tehdejší spoluhráči z této formace se na albu objevují také- Robin Guthrie tu hraje na kytaru a Simon Raymonde na kytaru, baskytaru a klávesy a dokonce tu i zpívá). „Song To The Siren“ od Tima Buckleye i Harperova „Another Day“ jsou už ve své prapodstatě výtečné písně a v jejím podání získávají zvláštní etericky melancholický nádech. Prostě „dream- pop“ jak má být.
Ani „Waves Become Wings“ a „Dream Made Flesh“, příspěvky Lisy Gerrard (u nichž je uvedena i jako autorka) nejsou úplně marné. Nesou se v snivém duchu Dead Can Dance (Brendan Perry, druhá polovina tohoto dua se na albu představuje jen v roli bubeníka) a hlavně díky zpěvaččinu dokonalému projevu rozhodně stojí za pozornost.
Slabinou alba, naneštěstí dost výraznou, jsou vokální výkony protagonistů ostatních skladeb. Jejich hlasy zní tak nějak hodně podobně, unaveně, monotónně a ustaraně. Dvě coververze od Big Star, americké kapely ze 70. let, tedy úvodní „Kangaroo“ v podání Gordona Sharpa z postpunkových Cindytalk a „Holocaust“, zpívaný Howardem Devotem (Buzzcocks, Magazine) jsou aranžérsky pojaty velmi komorně, s akustickými smyčcovými nástroji a klavírem, ale výsledek je takový nějaký nemastný- neslaný. „Fond Affection“ od Rema- Rema /opět za mikrofonem s G. Sharpem/ je nuda. „Not Me“, vypůjčené od Colina Newmana je tak trochu z jiného světa než ostatní materiál a také se svou poněkud rozjuchanou náladou do celkového pojetí této kolekce moc nehodí. Řekl bych nejslabší kousek na albu: rádoby post- punkový, stále dokola omílaný kytarový riff doprovází nevýrazný zpěv (Robbie Grey z novovlné skupiny Modern English, taktéž ze stáje 4AD a Simon Raymonde) a do toho duní otřesné osmdesátkové bicí…
Instrumentálka „Fyt“, na keré se autorsky podílel sám“Velký šéf“ Ivo Watts-Russell (který na albu místy hraje i na klávesy) neurazí, ale ani nenadchne, Lze tu vycítit určité klišé, snahu o vytvoření tajemné, efektní, romanticky zasněné atmosféry. Ale není každý den posvícení. Totéž se dá říct i o zbývajících písních alba, vytvořených přímo pro tento projekt: „The Last Ray“ a „Barramundi“ (obě nazpívané Simonem Raymondem, z nichž druhou sám napsal) a závěrečné "A Single Wish" opět v podání Gordona Sharpa.
Škoda, dát víc prostoru oběma výše zmiňovaným divám a jejich nadpozemským hlasům, mohlo to být výborné album, ale takhle je to místy dost nezáživné, únavné a snadno předvídatelné. Jako celek to vidím tak na 2 a půl hvězdičky.
» ostatní recenze alba This Mortal Coil - It'll End in Tears
» popis a diskografie skupiny This Mortal Coil
Pink Floyd / Atom Heart Mother
Úvodní a zároveň titulní rozsáhlá kompozice je prostě famózní. Lví podíl má na ní nepochybně Colin Geeze, který přikomponoval a přidal k tomuto, původně zřejmě dosti chaotickému a psychedelickému útvaru dechovou sekci a sbory, které udržují ve skladbě řád a jistou gradaci. Ve skvělé a vkusné symbióze s nehudebními zvuky tak vzniká kompaktní zvuková koláž na pomezí rocku a soudobé vážné hudby. Povedený kousek.
Druhou stranu otevirá If – jednoduché vybrnkávání na akustickou kytaru a nepříliš nápaditá melodie- na druhé straně ovšem zajímavý kontrast s předešlým velkolepým opusem a moc zdařilý text.
Summer ´68 – pěkná, příjemná písnička, možná až příliš umírněná a sladká, ale dá se to. Ke konci se objevuje velice pěkná mezihra s žesti.
Fat Old Sun- příšerně unylý, ospalý- přitom však velice citlivě podaný kousek- kdysi jsem ho měl docela rád…..
Co napsat o Allan´s Psychedelic Breakfast ? Vždycky se mi na ní nejvíc líbilo to slovo „psychedelic“ v názvu. Dnes už mě nebaví poslouchat zvuky ranního rituálu nějakého maníka- ale dřív mi to připadalo jako docela sranda. Ale ta závěrečná instrumentální pasáž zní velice dobře.
Zajímavé album, zvláště kvůli první straně dávám bez váhání 4 hvězdičky.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Pink Floyd / A Saucerful of Secrets
Hodit na sebe květovanou košili, ubalit si pořádnýho jointa, skočit do kosmické rakety- a hurá dobývat vesmír. Návrat někdy v daleké budoucnosti není vyloučen…(ale koho by zajímala nějaká budoucnost…).
Přesně tuto atmosféru má i úvodní LET THERE BE MORE LIGHT, arnoldlanneovský kousek s pěkným svižným úvodem a zajímavým Gilmourovým sólem v závěru, kde už začíná probleskovat jeho typický „rukopis“.
REMEMBER A DAY je moje nejoblíbenější z téhle desky- znal jsem ji už dřív, než zbývající materiál, z kompilace Relics. Dobrý tady je to kvílení, co dělá Syd na kytaru, ten „zakopávanej“ rytmus na bicí a skvělý ospalý zpěv.
SET THE CONTROL TO THE HEART OF THE SUN- hypnotická věcička, na jednu stranu mi tu chybí větší gradace a nějaké to vyvrcholení, na druhou stranu chápu funkci této muziky v rámci totálního zhulení se- prostě vše je tak, jak má být, když minuta trvá několik hodin… Pěkné je, jak tam občas proletí ti racci…
Téměř beatlesovská CORPORAL CLEGG je dost velká magořina, nevím, co k tomu napsat- ale nejsem proti. Líbí se mi takové to zoufalé nadšení toho zpěvu:“Corporal Clegg…“, nelíbí se mi tam ten hřeben nebo na co to tam foukají.
Titulní rozsáhlá kompozice nezačíná vůbec špatně, kupodivu je to docela stravitelné (jsem už přece jen zřejmě dost otrlý :-)), ale po nějaké době je to už nějak moc dlouhý………pak začnou bubny a vypadá to nadějně- ale je to ještě větší nuda- až třetí část navodí příjemnou náladu pohádkového horroru- a závěrečná Celestial Voices je prostě nádherná.
Následující SEE SAW přináší příjemné odlehčení. Půvabná pesnička. Ty sbory ve druhé části znějí opravdu psychedelicky.
JUGBAND BLUES- tečka za albem, tečka za působením Syda v PF. Když o pár let později budou zpívat „Wish You Were Here“, myslím, že tím mimo jiné reagují na úvodní sloku této písničky. Syd možná doufal, že bude moci v kapele nadále působit po boku Davea, možná mu to bylo jedno, možná byl rád, že už to má z krku- možná byl tak mimo, že si ani plně neuvědomoval, co se děje. Nevím. Snad se tímhle ironickým kouskem s tím vším snažil vyrovnat- v každém případě jsou závěrečná slova až mrazivě reálná.
Povedené album zdařile ilustrující atmosféru své doby.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Bush, Kate / The Dreaming
Čtvrtá Katčina řadovka se nese v duchu „experimentování“- nu, proč ne? Ale jak to tak v případě pokusů bývá- něco se povede více, něco méně, něco třeba vůbec. Trvalo mi déle, než jsem toto album rozchodil a zjistil, že je celkem fajn (až na pár výjimek, které prostě asi nerozchodím nikdy).
Jednou z nich je hned úvodní Sat In Your Lap- takový jakýsi podivný, nesympatícký a monotónní rytmický základ, do toho hysterický, teatrální vokál a žesťové šlehy, nakonec ještě sbory- je tam toho prostě zbytečně moc a chybí mi tam něco, čeho by se dalo zachytit.
There Goes A Tender je proti tomu nádherné pohlazení po duši- jedna z mých nejoblíbenějších. Půvabně rozverná písnička o Kate na dráze zločinu :).
Pull Out The Pin- zase takové zbytečně moc překomplikované. Některé motivky pěkně naznačené, ale jaksi nedotažené do konce. A zas taková ta zbytečná agresivita ve zpěvu a bezdůvodně dlouhá stopáž.
Suspended In Gaffa- to je ovšem lahůdka. Jedna z mých Katčiných vůbec nejoblíbenějších. Jednoduchý hudební podklad, strhující hlasový výraz, nádherná gradace při nástupu skvostně šlapavého refrénu.
Bohužel- Leave It Open mi zase připadá tak nějak o ničem- na konci druhé minuty sice nastoupí pěkně hutné bicí a v závěru se objevují skutečně hodně „záhrobně“ znějící, pozpátku pouštěné vokální smyčky., ale celkový dojem to u mě nezachrání- a hodně mi tam vadí ty mužské vokály.
Titulní The Dreaming bych možná byl ochoten akceptovat, kdyby místo téměř pěti minut trvalo tak 20 vteřin. Nuda. Experiment. Pokus o avatgardu. Nezvládám to poslouchat- jen s obrovským přemáháním- až ke konci to naštěstí přechází do jakési irské odrhovačky a plynule na ně navazuje Night Of The Swallow, což je vcelku příjemná písnička.
All The Love- začíná to pěkně, lehce – hezká je zklidněná pasáž s vokály v pozadí- a refrén velice vkusně vyklenutý. Téměř jazzová mezihra s pěknou bezpražcovkou. Povedené.
Houdini je úchvatná písnička s přenádherným refrénem „With the kiss I´d pass the key…“ (text naráží na podstatu triku proslulého iluzionisty Houdiniho, kdy své asistence, uzamčené v okovech, podstrčí klíč z úst do úst v rámci polibku), který překrásně nastoupí jakoby s cinkáním zvonečků – bohužel je dost brutálně utnut agresivním křikem- a poté nastoupí sladce melancholická smyčcová mezihra. Škoda, obrovská škoda- citlivější, komornější aranžmá a možná méně snahy o progresivitu by z téhle věci učinily další lahůdku- takhle je to jaksi napůl cesty.
Závěrečnou Get Out Of My House už prostě nezvládám vůbec- v podstatě pro ni u mě platí to, co jsem napsal o „Sat In Your Lap“ a „The Dreaming“.
Jak jsem už zmínil, album se mi zdá takové jakési nesourodé a roztříštěné- jedna třetina super, druhá třetina kvalitní, sofistikovaný pop, zbytek zbytečně překomplikovaný. Ale mám je docela rád a myslím si, že v kontextu vývoje „nesnadno zaškatulkovatelné“ hudby má své místo.
» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Dreaming
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate