Groundhogs - Hogwash (1972)

Album Hogwash vyšiel na sklonku roku 1972 a predstavil kapelu Groundhogs s novým bubeníkom. Clive Brooks vyšiel z Canterburskej scény, hral vo vynikajúcich formáciách Arzachel (ostal po nej jeden album) a Egg, ktorá mala na konte ako classicalrockový debut, tak ďalšie dva progresívne albumy.

Jedinečná zmes psychedélie, bluesového cítenia a hardrockového rinčania lemovala tvorbu Groundhogs od dôb Thank Christ For The Bomb, nuž sa nebojte, zmena za bicími na tom nič nezmenila.

Už od prvých tónov znepokojivej skladby I Love Miss Ogyny je zrejmé, že pocukrovanú produkciu tu budete hľadať márne. A akonáhle sa takmer nebadateľne prevtelí do hutnej rockovej drasťáčky You Had A Lesson, musí byť jasné každému, že toto je rock ako sa patrí! Tony McPhee v tom čase začínal prichádzať na chuť možnostiam elektronickej hudby (bavíme sa o počiatku 70. rokov, zabudnite na ten, s prepáčením, grc, čo z tohto termínu vyprodukovala MTV a príbuzná mašinéria v nasledujúcich dekádach), a teda experimentoval s klávesmi a so zvukom. Našťastie to muzike neubližuje. Nový bubeník si za pomoci rôznych efektov nahral krátke sólo pomenované The Ringmaster a hoci sa do kontextu albumu hodí, v podstate o nič nejde. To vlajková loď albumu, 3744 James Road, je iná káva! Kebyže chcete počuť, prečo bola Groundhogs geniálna kapela, vypočujte si ju. Tá chytľavá, ale zároveň znepokojivá gitara v slohách, ten hlučný rytmický virvar všade naokolo, to neopakovateľné psychedelické čosi, čo vytvára atmosféru ako na kare, kde sa všetci tešia, že nebožtík im už nebude otravovať život...

Ako má znieť soundrack k stekajúcej láve kdesi v talianskej lokalite, ktorá sa chystá pochovať nejaké to antické mestečko, ukazuje nekompromisná vec Sad Is The Hunter. Aby sa nepovedalo, že je celý album ekvivalentom prehliadky márnice po živelnej katastrofe, je tu S‘one Song, pokus o takmer veselú skladbu. Pravda, len do polovice, potom sa z nej stane ostrá britva v rukách Sweeneyho Todda.

McPhee si na záver albumu pripravil dve prakticky sólové skladby. Prvou je Earth Shanty, experimentálna haluz, v ktorej sa snúbia rôzne klávesové zvuky s akustickou gitarou a väčšinu času je to melancholicky melodická záležitosť. Akustické blues Mr. Hooker, Sir John nemá chybu, Tony to skrátka vedel!

Hogwash je vynikajúci album a ja ho mám rád. Zaráža ma obal albumu. Tony McPhee je všetko možné, len nie tvár na titulky módnych časopisov. Frontman-nefrontman, stavím sa, že je to jeden z dôvodov, prečo sa album neumiestnil v rebríčkoch. Hudba je to jedinečná!
reagovat

Šesté album britských Groundhogs se ke mně dostalo výrazně později než jiná alba a docela jsem se zase po letech těšil na znamenitého kytaristu Tonyho McPhee, čím mě překvapí na tomto albu.
Zaregistroval jsem změnu na bubenickém postu. Hráč s originálním jménem Ken Pustelnik už v sestavě Groundhogs nefiguroval. Album Split mě velmi mile překvapilo svou koncepci a tahle nastavená laťka se jevila jako životodárná míza pro starou britskou kapelu, která se vyrovnala se svým přerodem z bluesrockového zaměření k dobovému hardrocku s dalšími ingrediencemi. Široká rozesmátá tvář bodrého kamarádského kumpána McPheeho si mě přitáhla a tak se zase poslechem vracím do první poloviny sedmdesátých let…

I LOVE MISS OGYNY – kytarové intro zádumčivých tónů přehluší razantní úhoz a akordická proměna nabídne pohrávání si se základním motivem, než se skladba rozběhne v dravém hardrockovém modelu. Samozřejmě lze identifikovat McPheeovy jemné kytarové vyhrávky a tónová přediva, která se vinou jako pavoučí síť. Kytarové party jsou ale playbackovány a tak máme co dělat s hutným kytarovým soundem a dobře propilovanými nástupy baskytary Peta Cruickshanka a nápor bicích Clive Brookse. McPhee vedle zajímavých kytarových témat, která se zvukově prolínají a dodávají sem patřičnou barevnost za výpomoci akustických kytar, ale i ryčivého Moog synthesizeru. Od zrnitě syrových skladeb se zde zvolna přešlo na proměnlivé rockové plochy, kořeněné

YOU HAD A LESSON – kytary hovoří specifickým jazykem. Nemám vyloženě pocit, že by se zde dělo něco revolučního nebo vyloženě jinde neslyšeného, ale míra vkusu a aranžérských nápadů jsou ve vzácné shodě a tak i dravé kytarové téma může být v rukou citlivého kumštýře tvárným materiálem pro stavbu dalšího pojetí rockové odnože. McPhee je kapacitní člověk a instrumentálně a aranžérsky o něm nepochybuji v žádném slova smyslu, ale jako zpěvák má svoje limity. Naštěstí se instrumentální variace proměňují díky synthesizeru a mellotronu v jakousi rockovou rapsódii s širokým zvukem. Cruickshankova baskytara pojednou více vyčnívá a docela jí to v téhle instrumentaci sluší. Skladba získává na dynamice a zvolna, ale stále viditelně zde zrychluje tempo a napětí…

THE RINGMASTER – elektronikou cloněné bicí nástroje navodí atmosféru jakési postpsychedelie svými strašidelnými dozvuky, které ve stereu přivolávají téměř horrorovou atmosféru ozvěn a nespecifikovatelných destrukcí…

3744 JAMES ROAD – zaškrcené odpočítávání a pak už se rozbíhá víceméně klasické kytarové téma opakujících se schematických akordových proměn. McPheeho vokální projev má hallové zabarvení a také se zde dobře frázuje, jak v samotném zpěvu, tak v nástrojových postupech, kdy bicí a baskytara akcentují hru a kytary svými náletovými vlnami infikují prostor zkresleným kytarovým soundem. Téma mi trochu připadá jako jakási humorná nadsázka s lehkým ironickým podtónem, ale nemyslím, že bychom klesali do něčeho pochybného. Naopak mezihra nás přesvědčí, že McPhee si uvolnil ruce k dravému kytarovému sólu, při kterém nezapomíná prošlapovat velmi intenzivně, ale citlivě i wah wah pedál. Možná i jeho trochu uhranul Jimi Hendrix a tak teď posloucháme různé zvukové destrukce, které ve stereu cestují zprava doleva a nazpátek. Závěr se vrací do blues a končí psychedelickým dozvukem.

SAD IS A HUNTER – další skladba jakoby se trochu omočila v rockovém minimalismu, přestože setrvává na hardrockové platformě svou syrovou naléhavostí, pak ovšem McPhee vypálí kytarové téma ve velmi promyšleném harmonickém postupu, v němž jde jeho kytarová suverenita ruku v ruce s kreativním vložením jeho partů do tématu s řadou tajemných dozvukových efektů. Rozhodně si nemyslím, že by Groundhogs představovali na albu nějaké nudné kytarové trio, které vaří převařenou vodu. Je tady pořád hodně tvárného materiálu, se kterým se dá pracovat a McPhee se svými dvěma spoluhráči dokáží z dané situace vytěžit pro sebe maximum a udržovat posluchače v napětí. Líbí se mi, že neběhá neuroticky po pražcích kytarového krku, ale je tím hledačem a přemýšlivým mudrcem…

S´ONE SONG – další skladba má poměrně čitelný melodický základ, na který se nabalují vrstvy kytarových schémátek, doprovázených zastřeným pěveckým projevem. Pak po několikavteřinové odmlce přichází rychlejší téma, které přináší hodně přetransformovanou podobu rock and rollu s odvázaným řáděním kapely. V playbackovaných pasážích vedle kytar slyším elektrické piano, klavír a mellotron. Přesně zahráno a zaranžováno do nečekaného konce s přeznívaným zvukem odcházejícího tónu kytary.

EARTH SHANTY – tak tohle je úplně jiná káva. Žádné blues, žádný hard rock, tohle je space rock jako hrom, ve stylu Steve Hillage nebo Američana Todda Rundgrena. McPhee si všem vystačí sám a na synthesizer, mellotron a tónový generátor hraje docela sám tuhle kosmickou kantátu. Hned za ní ovšem přichází výtečné téma hrané na akustickou kytaru v pojetí Jana Akkermana. Jeho hlas je opět nahazován a přináší orientální tajemnost, třebaže rockové aspekty už ze skladby nezmizejí. Výrazný odklon od dosavadního hudebního materiálu. Myslím že srovnání s takovými Van Der Graaf Generátor není namístě, ale myslím, že McPhee občas poslouchal i hudbu z úplně jiného tyglíku a po svém přetransformování nám nabídl docela zajímavý hudební útvar, který bych nazval s ohledem na rok vydání progresivním rockem. Je ale docela možné, že někdo jiný zde ucítí jakýsi derivát německého kraut rocku ve stylu Amon Duul 2. V každém případě se mi tohle odbočení jeví jako velmi zdařilý hudební nápad s rozjímavými tóny akustické kytary v závěru…

MR. HOOKER, SIR JOHN – v další skladbě se ovšem vydáváme zase bluesovým směrem. Akustická kytara svými razantnímu akordy a doprovody a dokonce i interpretační nápodobou nám přivolá legendárního Johna Lee Hookera, kterého Groundhogs v šedesátých letech v Británii jako kapela zdařile doprovázeli na jeho turné. McPhee jako kytarista i jako frázující zpěvák ovšem bez černošského timbru si dobře rozumějí a tak tady máme dravé jednoduché blues v ryzí přírodní podobě… čímž je učiněna tečka za celým hudebním výletem na albu.

Na albu Hogwash je hodně velmi vypjatých míst a myslím, že na něm nezaznamenávám nějakou uměleckou únavu, nebo šmíru. Je tady pořád citelná snaha vytvářet, hledat, pátrat a přetvářet a konečně dokreslit vlastní tvář. Možná se to ne všude podařilo na sto procent, ale i tak zde čtyři hvězdičky budou svítit zcela oprávněně, protože se zde kapela neveze na nějakých laciných principech dobové komerce, která by byla sice ekonomicky atraktivnější, ale ono hledačství zde vnímám jako první plán a tak mu fandím.
reagovat

Jarda P @ 31.07.2012 13:12:37
Hogwash bylo mé první LP od Grounhogs a dodnes se mi líbí víc než Split. Nic jiného už mě před a potom od této kapely nezaujalo.

Petr Gratias @ 31.07.2012 18:42:01
Zdravím, JardoP....
pamatuji se, že mi koncem sedmdesátých let bylo nabízeno album Black Diamond a přiznám se, že mi přišlo nezajímavé, bez nějaké další vize. Kytarové sólo stíhalo kytarové sólo a také hráčské proměny podle všeho nepřinášely novou kvalitu.
Jsem překvapen, kolik dalších alb se urodilo pod hlavičkou Groundhogs, ale je docela možné, že si kapelu "objevila" nová rockerská generace, která s jejich bluesrockovými začátky nemá nic společného a hardrockové variace z první poloviny sedmdesátých let už považuje za překonané.
Já tato alba neznám, takže se zdržuji komentářů.
Alba 2 až 6 mi připadají ale podnětná a stále poslouchatelná navzdory zubu času...
Zdravím!