Ayers, Kevin - Bananamour (1973)

Kevin Ayers je do jisté míry stále trochu záhadná postava na hudební scéně. Nevím, jestli se dá o něm hovořit přímo jako o „praotci britské psychedelie“ (těch adeptů by v dané době bylo určitě víc), nicméně jeho podíl je nevynechatelný a budeme-li se bavit o psychedelické hudbě různých proměnlivých modifikací, musíme na jeho jméno zákonitě narazit a respekt je určitě namístě.
Přesto mám ale dojem, že u nás je Kevin Ayers méně známý a tím pádem také nedoceněný, třebaže za sebou zanechal řadu různorodých alb, na kterých se spolupodílela známá jména hudební scény bez ohledu na komerční úspěch a obecné uznání. V jistém ohledu vnímám Kevina Ayerse jako typ čaroděje, který ve své laboratoři míchá různé hudební lektvary a pak je nabízí k virtuálnímu „požití“…
Na album Bananamour jsem narazil na počátku devadesátých let při návštěvě Norimberka v místním CD shopu vedle dalších zajímavých rarit, které pro mě byly do této doby nedostupné a tak jsem neváhal s koupí a za pár marek jsem se stal majitelem tohoto alba.

DON´T LET IT GET YOU DOWN – kytarový úvod čeřený přes Leslie box a sdělný vokální podíl vypravěče. Do tématu vstupuje renomované vokalistky Doris Troy a Liza Strike a hudební doprovod má spíše písničkářskou podobu. Bicí Eddiho Sparrowa a baskytara Archie Leggeta hrají v umírněných akcentovaných polohách, ale jsou tady i dechaři, kteří dotvářejí celkové aranžmá. Skladba graduje v zesilovaných pasážích vokalistek a sevřenějšího doprovodu, který nabývá ráznější rockové podoby se zdůrazňovaným sdělením v názvu skladby….

SHOUTING IN A BUCKET BLUES – dobře zvonicí akustická kytara Ayerse a jeho vypravěčský hlas prezentuje model hudby, na který o zhruba o dvacet let později navazuje Ivan Král…. Elektrickou kytaru tady nahrál s dobře odpíchnutým sólem v mezihře Steve Hillage. Všechno šlape, zvoní a odplývá podle typu písničkářského rocku, který má svoji sdělnost a srozumitelnost. Píseň v sobě skrývá otevřené emoce a Hillageho další kytarové sólo se do nich zařízne v tom nejlepším slova smyslu….

WHEN YOUR PARENTS GO TO SLEEP – shufflebeatový bubenický úvod nám nabídne starší model prehistorického modelu, který má své kořeny v rhythm and blues. Archie Legget má pěvecké sólo a zpívá podle černošského modelu a dechová sekce je správně proříznutá a soulově strhující, bez nějakých utahaných koncovek. Copak se asi děje, když jdou rodiče spát? Je v tom jakési potutelné erotično a také záhadno, pokud je skladba určená nějakému pubescentovi. Třetí skladba je stylově výrazně odlišná o předešlého materiálu a svědčí o Ayersově plánu dostat na album hodně překvapivých proměnlivostí a myslím, že se mu to pravdu daří…. Howie Casey na saxofon spolupracoval o něco později i s Paulem McCartneyem a zní mu to tady opravdu hodně dobře, stejně jako trubce Dave Caswella a barytonsaxofonu Lyla Jenkinse. Docela efektně ve sterfeu vyznívá přelévání zvuku….

INTERVIEW – trochu záhadně začínáme v další skladbě. Blues se zde spojuje s psychedelickým oparem v kytarových koloraturách a opakujících se obratů střídavě s rozostřeným zvukem. Bicí tikají společně s perkusivními zvuky a důraznou jednoduchou baskytarou, přesto velmi výraznou. Je tady Mike Ratledge na varhany ze Soft Machine a jeho rukopis už poznávám. Propojit Ayerse se Soft Machine se mi zdá jako zajímavý nápad a člověk se noří do vibrujícího psychedelického obrazu s náladotvornými expresemi, které ale nepřesahují míru únosnosti a příjemně dochucují celý virtuální pokrm. Původní téma se proměnilo v zajímavou podobu….

INTERNATIONAL ANTHEM – krátkou hříčkou lze nazvat vokální party které se vznesou na minitématem jako nenápadná spojnice mezi předešlou a následující skladbou….

DECADENCE – Ayers má posmutnělý hlas a jako hudební kulisa k němu bzučí synthesizer, harmonii drží varhany a přeznívají zde psychedelické kytarové drobnosti, které jsou svázané do celistvého tvaru, ve kterém se jako kaleidoskop proměňuji různé barevné obrazce. Mám pocit jakési meditace a sebezpytování. Nevím, jestli zde cítíte vliv psychotropních látek, ale nástroje jsou v tom tetelivém soundu sice zřetelné, ale aranžovány tak aby nevyčnívaly, ale kreslily. Rytmika ovšem začíná být zvolna důraznější a důraznější a stále výrazněji narušuje tu impresivní náladotvornost. Kytarové zvukokresby si nahrál Ayers sám. Nijak neexhibuje, ale vytváří spolu s dalšími hráči zvláštní opar, který se vznáší v nekonečnu. Řekl bych, jakoby chtěl v něčem malinko navázat na skladbu George Harrisona It´s All Too Much na albu Beatles (Yellow Submarine). Krásné zhmotnění proměnlivých vibrujících a mihotajících tónových proměn. Psychedelicky rozdováděný klavír Ronnieho Price skladbu uzavírá….

OH! WOT A DREAM – máme tady zase písničkářský model. Není to nějaké country, ale spíše pohrávání si s melodickým modelem v příbuzenském pojetí se Sydem Barrettem na jeho vlastních albech. Aplikace žraločích zubu, cinkání sklenice a kytarové přiznávky mají svůj subtilní snový charakter, do kterého se vměstnává ještě něco navíc, co připomíná žabí kuňkání….

HYMN – klavírní melancholické bloudění a mírný hladivý vokální doprovod. Vedle Ayerse zde pohostinsky zpívá i Robert Wyatt. Mírné kytarové doprovody přinášejí atmosféru pohody na nějaké samotě uprostřed lesů, kdy člověk vnímá dotek přírody a němou krásu, která dokáže promlouvat k tomu, kdo jí chce naslouchat. Baskytara přinášío výraznější oživení v tématu. Myslím, že v dávných dobách by dokázali i Pink Floyd stvořit takový model skladby (wrightovské klavírní postupy a gilmourovsko-wrightovské zpívání mi nezní nijak proti mysli). Příjemné a uklidňující….

BEWARE OF THE DOG – úvodní téma zní tak trochu jako pohřební rozloučení. Postupně ovšem do skladby přichází více exprese, které se nejen v interpretaci, ale i v instrumentaci promění v krátké mocné téma s lehkým patetickým nátěrem s mocným virblem na bicí a důrazným finálním úderem do činelů. Aranžérský podíl zde má David Bedford, skladatel vážné hudby, ale i spolupracovník Ricka Wakemana, Roye Harpera a Edgar Broughton Band. Asi záměr, jak v krátkém formátu zakončit celé album

Zdráhám se označit album Bananamour za vlajkovou loď jeho albové produkce, protože na jiná alba z jeho produkce jsem doposud nedosáhl. Docela mě ale překvapuje, že i Progboardisté, kteří se rádi „brouzdají“ starou hudbou o Ayerse nějak dvakrát nezavadí. Takže mě docela těší, když po společném albu June 1,1974 jsem mohl nabídnout něco z jeho tvorby k přemýšlení. Čtyři hvězdičky lze albu udělit.


reagovat

luk63 @ 22.05.2012 10:22:01
O Kevinu Ayersovi jsem se poprvé dočetl v seriálu Zapomenutí nezapomenutelní (Rock & Pop) na konci 90. let a pak si pořídil jeho první čtyři alba - čili i toto. Rozhodně u nich neskončím, i když momentálně mám objednané jiné tituly. Jeho muzika mě hrozně baví, je rozmanitá, nepodléhá módním trendům, lehce zastřená něčím tajuplným, stále lákavá... Petře díky.

Petr Gratias @ 22.05.2012 12:53:12
Zdravím, Luku63....
cítíme to oba stejně.
Když jsem byl ještě na Rádiu Hey, tak jsem po dokončení kompletního profilu King Crimson plánoval takový neohraničený seriál, kde bych představil veřejnosti méně známé, mediálně nepříliš propagované a prosazované kapely a interprety, ke kterým byla doba a publikum poněkud macešské a nějak se na ně zapomnělo. Moc jsem se na to těšil, stejně jako ne reakce posluchačů.
Je vždycky příjemný pocit vnímat názory a postřehy vnímavých lidí, kterým se nabízí něco,co třeba nikdy neslyšeli.... součástí téhle koncepce byl i KEVIN AYERS, jako mnozí jiní. Už k tomu nedošlo:
orientace na současnou hudbu, nové technologie a sport začala být hlavní filosofií a všechno šlo...
no oba víme kam.
Zdravím!

luk63 @ 22.05.2012 13:53:59
Ještě bych dodal, že mě fascinuje i Ayersův nezvykle hluboký sametový hlas. Kdysi v dětství (a dosud to platí) mě podobně dostával hlas Emanuela Sideridise z brněnských The Progress Organization.

Petr Gratias @ 22.05.2012 15:59:48
Manolis (Emanuel) Sideridis.... ano. Jsme spolu v nepřímém spojení ohledně spolupráce.
Když v Brně na výročním koncertě Progres v r. 2008 zazpíval v Semilassu a zahrál svoje průrazné basové linky znělo to tak, jakoby se čas nezastavil.....
Škoda, že u nás působil v dobách rané normalizace, kdy se nesmělo skoro nic.
Byl by to i typ suverénního sólisty pro rhythm and blues a soul a těch jsme u nás neměli nikdy dost....
Tak vida, kam se člověk až dostal od Kevina Ayerse!
Zdravím!

Cossack @ 22.05.2012 17:16:03
Jen technická – on se čas opravdu nezastavil, Petře... :-D

Petr Gratias @ 22.05.2012 18:22:05
Díky. Myšlenka předstihla formu... je to tak!

kedul adnavs @ 23.05.2012 07:30:48
Je dobře, že zde bylo připomenuto dílo nenápadného a nedoceněného Kevina Ayerse, který byl i ve své době poněkud zastíněn jinými osobnostmi. Ona vlastně celá jeho tvorba, silně ovlivněná canterburskou scénou, je taková mírně nenápadná, přesto si troufám tvrdit, že nepřeslechnutelná. Tahle deska patří k jeho klasickým.

Ivan26 @ 28.10.2012 20:56:45
Pro mně je Kevin Ayers velikán. Je docela paradoxní, že ho zastínil, alespoň prodejem desek, jeho žák Mike Oldfield.