Diskuze

« další předchozí »

Pegas - 28.10.2023 21:11:01 #

Cellar Darling Iamthemorning Maer   17.10.2023, Praha (Kasárna Karlín)   Občas se mi stane, že pro sebe objevím nějakou kapelu, ne nutně novou a třeba i podle názvu povědomou, a zcela jí propadnu, takže se začnu pídit po jejich deskách, které můžu poslouchat stále dokola. Měl jsem to tak třeba s Riverside, Sparks, Stevenem Wilsonem a Porcupine Tree, Moon Safari, It Bites, The Pineapple Thief… Naposledy to byla Kalandra, kterou jsem poznal jako předkapelu Leprous letos na jaře. Uplynulo pár měsíců a je to tu zase. A rovnou dvojitá (vlastně trojitá) dávka a ještě i naživo.   O Cellar Darling jsem do léta neměl ani tušení. Naopak jsem podle názvu znal Iamthemorning, protože na toto jméno jsem v minulosti občas narážel na různých progrockových stránkách, ale nikdy jsem se o kapelu nezajímal. Když jsem však v létě viděl upoutávku na společný koncert obou jmenovaných, zavětřil jsem díky povědomí o Iamthemornig, že by to třeba mohlo být zajímavé právě pro fanouška progrocku a podíval jsem se na obě kapely trochu blíže. Až později jsem zaznamenal na plakátu třetí jméno Maer.   Iamthemorning jsem poslechnul jen tak narychlo, náhodně jsem zkusil asi dvě písničky, kde bylo jenom piáno a zpěv, s rockem to nemělo nic společného, tak jsem ty ukázky přeskákal a šel dál. Cellar Darling mě naopak zaujali hned, a to svojí melodičností a chytlavostí ve spojení s rockovou tvrdostí a především parádním zpěvem a nezvyklým zvukem niněry. Netrvalo dlouho a obě jejich studiové desky jsem dost naposlouchal a oblíbil si je, ale s koncertem jsem stále váhal. Později jsem se vrátil k Iamthemorning a věnoval jim větší pozornost a objevil jsem další úžasnou muziku, která má s rockem pramálo společného, ale to vůbec nevadí, neboť jenom ústřední duo stojí za to. Iamthemorning jsem začal víc poslouchat teprve v září, a to už jsem věděl, že na koncert opravdu chci. A jak se ukázalo, třetí jméno na plakátech – Maer – je společný projekt zpěvaček obou kapel.   Pražská zastávka turné se konala v Kasárnách Karlín, což je zajímavý prostor, o kterém jsem dosud neslyšel. Jak je z názvu patrné, jedná se o objekt bývalých kasáren přetvořený v retro multifunkční prostor pro různé volnočasové aktivity a konání venkovních i vnitřních akcí, a to kousek od hlavního nádraží. Jakmile jsem vstoupil do vnitrobloku, ocitnul jsem se tak o pětatřicet let zpátky v čase a snad jenom ceník nápojů u baru odkazoval na dnešní dobu, jinak solidní retro atmosféra. V části tvořené bývalými garážemi se nachází menší klub s opotřebovanou betonovou podlahou, černými závěsy zakrývajícími stěny a vrata, zavěšenými lucernami a malým nízkým pódiem (což je vždy nevýhoda pro stojící v zadní části). Začátek koncertu byl plánovaný na sedmou hodinu, což považuji za vhodnější než tradiční osmou, především kvůli stíhání posledního vlaku (zvlášť, když je na programu více interpretů) a začínalo se na čas. Zaparkoval jsem tradičně zhruba před prostředkem pódia a jenom kousek od něj.   Nejprve patřilo pódium Iamthemorning, původem ruské kapele (nyní žijí ve Velké Británii), resp. dvojici Gleb Kolyadin (piáno) a Marjana Semkina (zpěv, občas akustická kytara). Na deskách s nimi hraje spousta dalších muzikantů a rozdílné nástrojové obsazení využívají i naživo. Aktuálně je doprovází pouze kytarista Liam McLaughlin a bubeník/perkusionista Evan Carson, který s nimi spolupracoval již dříve. I když by to v pohodě utáhla hlavní dvojice, oba byli vítaným obohacením pro zvuk a atmosféru skladeb (jejich jména mi nic neříkala). Bicí byly spíše decentní, ale pestré a kytara ať už akustická nebo elektrická také zněla spíše pro efekt, než že by měla vůdčí roli. Žádné tvrdé riffy ani hlasité bicí, které často přehluší zbytek, celkově měla hudba výrazně akustické pojetí, přesto byla dost dynamická a proměnlivá, nezřídka i celkem dramatická. Kvůli malému pódiu jsem bubeníka zastrčeného vzadu téměř neviděl, kytaristu jsem měl před sebou a zřejmě si to užíval, protože mu snad za celou dobu nezmizel úsměv ze tváře. Středobodem pódia však byla zjevem i hlasem okouzlující zpěvačka Marjana Semkina. Její andělsky křehký hlas zněl stejně dobře jako na deskách. Pohybuje se ve vyšších polohách, ale neuchyluje se k „opernímu“ typu zpěvu, ani k rockové drsnosti. Přitom má ten hlas pod kontrolou, zní jistě, naprosto přirozeně a především krásně. Spolu s neotřelými melodiemi a emocemi, které jsou ze zpěvu cítit, si mě zcela získala. Při uvádění písní působila zpěvačka velice skromně a projevila i svůj smysl pro černý humor, když často připomínala, že i v té a té písni se vyskytují nějaké mrtvoly či jiné temné záležitosti. Nějaké deprese však z hudby cítit nejsou, spíše naopak. V jedné pauze krátce zabrousila i na politické téma, když stručně a jasně vyjádřila jejich názor na ruského prezidenta. Nejsem zastáncem zatahování politiky do kultury, ale vyhnout se tomu asi nedá a chápu, že bylo nutné to říct. Spíš je smutné, že je taková blbá doba a musejí se takto v podstatě omlouvat za svůj původ. Samozřejmě nesmím opomenout zpěvaččina parťáka Gleba Kolyadina. To je klasický pianista a je to velký rozdíl proti běžným rockových klávesistům, na které jsem zvyklý z většiny jiných kapel. Piáno hraje v hudbě Iamthemorning velkou roli a je hlavním nástrojem. Gleb je ovlivněn klasickou hudbou, zároveň ale hraje melodicky a přitažlivě. I jeho sólové nahrávky, které jsem nedávno poslouchal, zněly zajímavě. Zvuk při vystoupení Iamthemorning byl luxusní, vše bylo krásně slyšet, což je dané i povahou jejich hudby. Jejich tvorbu jsem před koncertem teprve začínal poslouchat a moc ji tedy neznal. Čerstvě jsem měl v držení poslední album, ale poslouchal všechny čtyři desky jsem během měsíce před koncertem alespoň jednou slyšel, a dost skladeb jsem poslouchal pak i různě na přeskáčku v živých provedeních v různých aranžmá. Neměl jsem je tedy úplně zažité, ale většina z toho, co odehráli, mi už byla více či méně povědomá, takže to na mě mohlo zapůsobit více. Navíc ta hudba je dobře srozumitelná i bez předchozí znalosti, která však vždy zážitek umocní. Iamthemorning hráli asi hodinu a hodně mě bavili a jenom samotné jejich vystoupení byl obrovský zážitek. Klidně bych si dal větší porci, ale hodně toho ještě mělo následovat. Po poslední písničce nenásledovalo klasické loučení či přídavky, ale Marjana uvedla zpěvačku a niněristku Annu Murphy z kapely Cellar Darling…   …a bez velké prodlevy se pokračovalo dále. Na nastal čas pro představení projektu Maer, za kterým stojí právě Anna s Marjanou. Usadily se na stoličky uprostřed pódia, kde zůstal i zbytek Iamthemorning. K nim se přidali i další dva členové Cellar Darling, Ivo Henzi s baskytarou a Michel Gsell s houslemi. Kromě bubeníka Merlina Suttera tak byli na jednom pódiu všichni muzikanti tohoto dvoj/troj koncertu. Pro Maer je toto turné koncertní premiéra a díky společnému hraní Iamthemorning a Cellar Darling asi aktuálně jediná možnost představit se krátce naživo. Zatím mají hotové pouze dva singly, rok starý Sister a čerstvý Poisoned Water, které jsou příslibem věcí příštích. Samozřejmě odehráli oba a ještě skladbu Willow, která je ve fázi dema (a asi bylo i součástí vinylového singlu Sister). Willow jsem slyšel pouze na koncertě a zpětně si moc nevybavuji, oba singly mám ale naposlouchané a hodně se mi zamlouvají. Doufám, že se jim to podaří dotáhnout na celou desku. Zatím je to klidnější a silně emotivní hudba, spíše akustický temnější folk s hezkými melodiemi a naplno využitými hlasy obou zpěvaček, které se výborně doplňují. Byla to příjemná hudební vsuvka, která trvala zhruba čtvrthodinku.   Před vystoupením Cellar Darling byla pauza trošku delší, ale nic dramatického. Samotní muzikanti si celkem rychle připravili a poladili nástroje, ale nastal nějaký technický problém. Za zdržení, které ale opravdu nebylo nijak dlouhé, se později zpěvačka omluvila. Nějak se podařilo vymazat nastavení zvukového systému či co, ale vše se vyřešilo a stávají se horší věci, na průběh koncertu to nemělo vliv. Cellar Darling je trojice muzikantů (na koncertě jim pomáhal externí baskytarista), kteří dříve působili ve folkmetalové kapele Eluveitie. Ve vlastní kapele však jsou jiným směrem a pro mě mnohem zajímavějším. Jejich hudba je snadno přístupná, ale pod povrchem i pro náročnějšího posluchače. Dávají důraz na melodie, snad každá skladba je něčím zvláštní, zajímavá a přitažlivá. Výrazné bicí a rocková kytara, trochu popu a folku (aniž by to znělo pouťově), k tomu zajímavé vokální melodie a pěvecký projev, originální zvuk niněry, občas i flétna a vše vkusně propojené v promyšlených kompozicích. Obě jejich alba mě nadchla a na koncert jsem byl posluchačsky už řádně seznámený s jejich tvorbou. Jakmile Cellar Darling zahájili svůj set, trochu mě zklamal uřvaný zvuk bicích a kytary. Přeci jen se jedná o rockovou kapelu, ale hlasitost je neduhem mnoha koncertů, ze kterého mám vždy obavy. Naštěstí se ukázalo, že to nepřehlušuje jiné nástroje a zpěv a asi se to brzy vyladilo, nebo jsem si zvyknul, protože pak už jsem s tím problém neměl. Jenom občas nebyly moc slyšet klávesy v hlasitějších pasážích a baskytaru jsem také detailně neidentifikoval. Ale nakonec ten zvuk byl dobrý a nekazil výkony muzikantů, žádná hluková koule se nekonala a užíval jsem si. Koncert uváděl samostatný jedenáctiminutový singl Dance, který jsem moc neznal, jenom části mi byly povědomé, možná i proto byl pro mě ten začátek slabší (jinak samotná ta skladba je povedená, když už ji znám). Potom dostaly prostor skladby z druhého alba The Spell, které je temnější a o něco tvrdší, ale jakmile do něho proniknete, je plné skvělých melodií a zajímavých hudebních momentů. A hlavně zahráli ty největší pecky včetně mých oblíbených Insomnia a Freeze. Tedy ono je výborné celé album, ale s výběrem odehraných skladeb jsem byl spokojen. Představili i jednu zbrusu novou píseň Drone, která rovněž stála za pozornost. Ke konci připomněli i odlehčenější první album This Is The Sound a nemohly chybět nejchytlavější hitovky Avalanche, Black Moon a Hullaballoo. Kapela byla výborná, žádné rockové pózy a klišé, poskakování po pódiu, halekačky apod. Já vím, že to k rocku a metalu patří, ale je mi bližší civilnější přístup a soustředění na muziku než na nějakou show. I když jsem ho měl bokem a moc ho nesledoval, zaujal mě bubeník Merlin Sutter, na deskách jsem ho tak výrazně nevnímal, ne že by tam byl nevýrazný, ale naživo u mě ještě stoupnul. Kytarista Ivo Henzi byl rovněž skvělý, toho jsem pozoroval víc, protože jsem ho měl přímo před sebou. Koncertní baskytarista Michel Gsell byl na druhé konci trochu zahalený, tak jsem ho také moc nevnímal. Největší pozornost samozřejmě strhávala sympatická Anna Murphy, která podávala výborné pěvecké výkony, hrála na niněru, to je ten zvláštní nástroj s klikou (zvaný též hurdy-gurdy), který se rozhodně jen tak běžně nevidí/neslyší, a ještě stíhala klávesy a flétnu. Super to bylo, ale vše jednou končí a před desátou hodinou dozněla i poslední písnička a nastal čas loučení kapela rozloučila a na pódium se přišli rozloučit i Iamthemorning. Přídavek se nekonal (stejně je to jenom taková hra na přídavky), ale ještě jednou přišly zamávat Anna s Marjanou.   Abych zmínil i vizuální stránku, v malém klubu samozřejmě nelze očekávat velkou světelnou show, projekce apod. Ale to bych ani od takovéhoto koncertu nečekal. Stojany nástrojů byly s lehkou podzimní květinovou výzdobou, pozadí tvořila černá plocha vyplněná bodovými světly, jednoduché a efektní. Nějaká barevná světla k navození atmosféry také posloužila, účel to splnilo, ale takovéto koncerty jsou především o hudbě. I samotný klub se nakonec ukázal jako docela fajn místo, zvuk dobrý, velikost tak akorát na to, kolik přišlo lidí. Nevím, jaká je kapacita, tlačenice rozhodně nebyla, ani těsně před pódiem, kde jsem stál. Ale prázdno také nebylo, a kdo přišel, byl nejspíše spokojený.   Večer neměl chybu, přestože jsem byl ke konci už značně unavený a bolely mě nohy a záda, jednalo se o výjimečný tříhodinový hudební zážitek, který mě zasáhnul víc, než jsem čekal. Byl jsem na mnoha pěkných koncertech, ale toto byl určitě jeden z nejsilnějších. Tohle píšu deset dní po koncertu a stále to ve mně rezonuje. Byl to večer plný báječné hudby, emocí a označil bych ho přímo za kouzelný. Povedlo se spojení dvou odlišných, ale přesto blízkých kapel a k tomu Maer jako třešnička na dortu. Lepší kombinace kapel snad vymyslet nešla. Kromě toho jsem díky tomuto koncertu (tedy už jeho oznámení) poznal zase nové kapely, které mě výrazně zaujaly. Nyní už turné skončilo, ale podle komentáře na facebooku to vypadá, že toto spojení by se mohlo opakovat, tak jen doufám, že se případně nevyhne zase zastávce u nás. Ale pokud přijede kdokoliv z nich i samostatně, asi nebudu váhat.   Krátce po koncertu byly členové obou kapel k dispozici pro fanoušky, ochotně se podepisovali a fotili a sami prodávali merch. Jenom jsem je chabou angličtinou pozdravil, poděkoval za koncert a požádal o podpis CD. Obě CD Cellar Darling mám tedy podepsané od celé trojice.  Od Iamthemorning jsem měl pouze poslední CD a bohužel zrovna někam zmizel Gleb, tak mám podpis pouze od Marjany. Proč jsem se s nimi i nevyfotil, to dodnes nechápu a lituji. Už jsem ale docela spěchal, tak jsem rád i za autogramy.   Setlisty jsou uvedené níže, ale nenašel jsem přímo z pražského koncertu, tak se mohly trochu lišit. P5evzal jsem to z jiných koncertů, podle kterých to vypadá, že Cellar Darling hráli všude to samé, ale u Iamthemorning jsou drobné rozdíly (asi dvě skladby), nebo také nejsou přesné.   Dodatek k cestě: Když jsem vyšel ven, abych chvátal na vlak v jedenáct, zjistil jsem, že čekání bylo delší, než jsem si myslel a na nádraží to za pár minut opravdu nestihnu. Naštěstí mi jel ještě poslední záložní o půlnoci, ale to už znamenalo komplikace. Zrovna byly nějaké výluky a vlak do Pardubic byl odkloněný na Hradec Králové a potom pokračoval náhradní autobus. Příjezd do Pardubic byl tak o hodinu později než normálně a noční lokálka domů samozřejmě nečekala. Byl jsem tedy smířený s tím, že mě bude čekat ještě noční pochod domů. Během přesunu na autobus v Hradci jsem zjistil, jaká se udělala venku zima a vítr. Skoro půl hodiny autobusem potom bylo jak s otevřeným oknem, protože tam silně fučela studená ventilace. Ospalý a vymrzlý jsem si tedy v Pardubicích jenom ověřil, že mi fakt nic nejede a nezbylo nic jiného, než si dál ještě dvanáct kilometrů pěšky. No, nebylo to poprvé, musí se to brát sportovně, v rámci tréninku, a ty podpisy za to stály. Ale v polobotkách, které na dlouhé chození nejsou dělané, to nebylo ono, cesta sice v pohodě, ale pár dní jsem pěkně cítil namožené nárty a holeně. Domů jsem dorazil před čtvrtou, dal jsem si sprchu a přemýšlel, jestli má vůbec smysl jít spát, když normálně bych o půl páté vstával do práce. Ale posunul jsem budíka na pátou a hned zabral, lepší aspoň trochu odpočinout než nic.   Iamthemorning Marjana Semkina – zpěv, akustická kytara Gleb Kolyadin - piáno Evan Carson – bicí, perkuse Liam McLaughlin – kytara   Setlist (bez záruky, převzato z jiného koncertu): Scotland Too Many Years To Human Misery Chalk And Coal Os Lunatum Libretto Horror Sleeping Beauty Blue Sea Freak Show 5/4 Ghost Of A Story K.O.S.     Maer Anna Murphy – zpěv, niněra Marjana Semkina – zpěv, akustická kytara Gleb Kolyadin - piáno Evan Carson – bicí, perkuse Liam McLaughlin – kytara Ivo Henzi – baskytara Michel Gsell – housle   Setlist: Sister Willow Poisoned Water     Cellar Darling Anna Murphy – zpěv, klávesy, flétna, niněra Ivo Henzi - kytara Merlin Sutter – bicí Michel Gsell – baskytara   Setlist (bez záruky, převzato z jiného koncertu): Dance Pain Insomnia Death Love The Spell Drone Avalanche Black Moon Hullaballoo Redemption Freeze

Pegas - 28.10.2023 21:10:17 #

Judith: Zoltan Crorsz a Jonas Reingold byla rytmika snů.

Judith - 26.10.2023 01:23:25 #

Posunování hodin je vrchol! Zoltana Csorosze nepokrytě závidím, dopravní zážitek už tolik ne.

Pegas - 25.10.2023 21:35:56 #

Procházel jsem si nějaké starší fotky a zjistil jsem, že dnes je to přesně dvacet let, co jsem poprvé viděl naživo The Flower Kings, a to na turné k Unfold The Future. Byl to jeden z těch koncertů, kdy jsem poznal novou kapelu a moje dodnes nejoblíbenější album a krátce na to jsem ji mohl vidět živě. Tenkrát u nich bubnoval Zoltan Csorsz a ještě je doprovázel Daniel Gildenlow z Pain Of Salvation. Bylo to v prťavém klubu v Nitře. A potom komplikovaná cesta domů, kdy jsem trávil v noční Třebíči čas asi od jedné do šesti, než mi jel první ranní autobus. Když se vám v této situaci ještě posouvá čas zpět a jedna z dlouhých hodin čekání jako kdyby nebyla, to na radosti moc nepřidá. Vlastně ani cesta tam nebyla snadná. Sice přímý autobus, ale jel asi šest hodin, narvaný, už k nám přijel plný a úsek Chrudim - Litomyšl jsem musel stát, než se uvolnilo nějaké místo. Pamatuji si, že jsem zkoušel rezervaci u dopravce a tam mi řekli, že je to zbytečné, že tam bude místa, že bych tam mohl tancovat :-) Zážitky musejí být silné...

Judith - 25.10.2023 21:35:31 #

Jejda :-) Já chci hlavně vědět, jaké to bylo!

Pegas - 25.10.2023 21:02:45 #

Judith: Když si to přeješ, dodám něco z cesty :-)

Judith - 25.10.2023 20:54:35 #

Hezký! A k idiotovi - někteří lidi mají dojem, že ticho = nic se neděje. Jo, jsou to idioti.

loutkář Cvak - 25.10.2023 20:13:12 #

Tenhle člověk kdysi byl rockový hudebník, už je to hodně dávno, tohle už s rockem nemá naprosto nic společného, ale jeho profil je na Rockboardu trpěn (okopírovaný z Wikipedie, hm), tak proč ne nějaké řeči k jeho … turné? Tedy Eno s orchestrem v Berlínské filharmonii, 24. 10. 2023. Na začátek: Berlínská filharmonie se nápadně podobá Labské filharmonii v Hamburku, tedy zevnitř, zvenku jen z jednoho pohledu. Takže krásné místo. (Tedy i v Berlíně mají krásné sály, tak proč sakra někteří pořád hrají v té obludné Verti Music Hall!!) …jsem se nechal unést. K věci: Brian Eno se v roce 1973 při koncertu své tehdejší kapely Roxy Music přistihl, jak přemýšlí nad praním prádla – a došlo mu, že je čas jít dál. Tím víceméně končí jeho kariéra koncertujícího hudebníka. Sólové turné v následující roce po pár večerech zrušil, v průběhu následujících let odehrál pár vystoupení s Johnem Calem* a Nico (mj. ten slavný June 1, 1974, částečně vydaný na LP), s Robertem Frippem, později s J. Peterem Schwalnem. A pár dalších, s dalšími. Je srpen 2021 a Eno je na pódiu amfiteátru Heroda Attika v Aténách**. Něco se zlomilo. Jednorázový koncert s bratrem Rogerem, nějak ho to chytlo a… Je říjen 2023 a Eno vyráží na své úplně první sólové turné. Sám se tomu označení vzpírá jak může, ale holt je to série toho, čemu se říká koncerty, a on je hlavním protagonistou. Je to jeho turné. Benátky, Berlín, Paříž, Utrecht, Londýn. Eno, Baltic Sea Philharmonic (dir. Kristjan Järvi) a pár Enových zdomácnělců. Předem bylo oznámeno, že projekt bude postavený na desce The Ship (2016), ale Eno zároveň v rozhovoru řekl, že vlastně vůbec netuší, co se bude při koncertech dít, a že ani nemusí být celou dobu na pódiu. Enovu diskografii zdaleka nemám prozkoumanou, v zásadě ji dokážu dělit na desky ambientní a desky písničkové, což je určitě dost omezené rozdělení, ale tak. Album The Ship je někde mezi, hybrid, tedy v žádném případě to není písničkové album, ale sem tam obsahuje jakýsi zpěv, není to čistý ambient, a obsahuje i coververzi I'm Set Free od post-caleovských The Velvet Underground. The Ship zabralo první polovinu koncertu, nějakých 45 minut. Následovala píseň By This River z desky Before and After Science (1977), a pak něco z Another Day on Earth (2005) a Forever and Ever No More (2020), většinou tedy různými způsoby "zpívané" písně, člověk by se od "otce ambientu" mohl dočkat třeba ambientu, že jo, ale nic takového (jsou tam přece perkuse, několik sad). Baltský orchestr je živoucí, hudebníci se po jevišti pohybují, většina z nich hraje bez not. Už ten nástup: přicházeli postupně, a jak přicházeli, už cestou ze zákulisí hráli, nejdřív flétny, a postupně atd. Dirigent diriguje, občas nabíhá do hudebníků, občas do něčeho mlátí, tu do dřevěných částí harfy, tu do svého milovaného bubnu, jindy diriguje tancem. Tohle Eno chtěl: skutečné žijící lidí, kteří… doslova: "They live and they eat and drink and shit and have sex like the rest of us. Not like people in other orchestras who don’t seem to do any of those things." Eno tam jen stál, občas zpíval, místy svůj hlas upravoval syntezátorem, ale na hudbu měl lidi: na pódiu jich bylo kolem padesáti, kromě orchestru ještě kytarista Leo Abrahams, klávesista (& elektronikář) Peter Chilvers, zpěvák-vypravěč Peter Serafinowicz a zpěvačka Melanie Pappenheim. Všichni měli trička se stejným motivem, velký plný kruh, ale hodně různých barev, to vždy na černém podkladu. Zvěsti se nepotvrdily a Eno byl na scéně od začátku do konce. Orchestr byl vpředu, on spíš vzadu, trochu skrytý za tím vším. Když se nakonec přišel uklonit dopředu, doprostřed všech těch lidí … někdo, o kom by mě ještě před půl rokem nenapadlo, že ho někdy uvidím, že vůbec někdy bude koncertovat… kdyby mi to tehdy někdo řekl, vysmál bych se mu. Ten okamžik! Ale v první řadě hudba, samozřejmě, a zvuk je v těchhle budovách taky výborný (Berlínská filharmonie – ta budova – je tuším první tohoto typu, Hamburk je mnohem mladší, a i další různě po světě rozeseté sály). Do takového sálu bych rád šel na klasiku, je načase něco důstojného postavit i v Praze. (Jo, a mám slabost pro píšťaly varhan, taková nádhera!) Jo, abych nezapomněl, přes všechny výhody Filharmonie někteří hudebníci stále hrají ve Verti Music Hall. Ten barák stojí už pět let, čas ho strhnout! Philharmonie slaví šedesátiny a je skvělá. …jsem se nechal unést. Pokud jde o idiota, který přímo za mnou v nejtišší části koncertu asi minutu chrastil krabičkou tic-taců, doufám že to čteš, idiote, jseš idiot. Chtěl jsem na něj zařvat (zase bych to já zkazil jiným ještě víc), nakonec to udělal soused, celkem klidně. Tohle nechápu. Debil. Jsem se nechal… no ne, ale tohle mi fakt vadí :-( Když pak koncert skončil, většina lidí odešla, ale sem tam se ze zbytku publika ozvala nová vlna potlesku nebo výkřiků, a v jednu takovou chvíli se Eno vrátil, znovu poděkoval, zažertoval o sólovém přídavku, a odešel. Většina lidí o tohle přišla. To byl ale koncert! *** Cestou do Berlína jsem se stavil v jednom středočeském maloměstě, kde zrovna – jakou náhodou! – hrála moje oblíbená kapela Pal Post Unit (pro tuto příležitost překřtěná na Pal Post Unit Orchestra) s bezzubým saxofonistou básníkem v čele, tentokrát v poněkud rozšířené sestavě než jsem zažil posledně: Vratislav Brabenec (hlas, saxofon), Jan Komárek (baskytara), Monika Knoblochová (virginal … to je jako cembalo), Ivan Macúch (viola), Cyril Kaplan (perkuse, plastové a kovové nádoby), Petr Tichý (kontrabas), Míra Motlík (kytara) a Jiří Rotbauer (píšťala, triangl, činelky, skleněné láhve). Vloni v červnu Brabence doprovázeli jen Knoblochová, Komárek a Macúch, tehdy hráli věci z první desky Růže na kmínku, letos v létě nahráli v Libeňské synagoze novou desku, jmenovat se bude patrně Kyticí z větví mává, ale zatím nevyšla, a právě z té hráli při tomto koncertu, který proběhl kde jinde než v Libeňské synagoze. Zní to přibližně takhle: >> odkaz ---- * Když v roce 1990 vydali společnou desku, Cale chtěl vyrazit na společné turné. Nevyrazil. Narazil. Pak spolu chvíli nemluvili, ale v roce 2002 přeci jen odehráli cosi jako "koncert" u příležitosti zahájení nějaké výstavy. ** O jiném koncertu tam jsem psal v červnu. *** Pokud jde o slavné lidi v publiku (ne že bych je vyhledával, moc tváří stejně neznám), několikrát jsem zahlédl (tedy před a po, ne během) Markuse Reutera a vždycky přemýšlel, jestli je to opravdu on. Byl.

loutkář Cvak - 25.10.2023 20:13:00 #

(takže text z předchozí noci, bez úprav)

Judith - 25.10.2023 17:43:57 #

Pegas: Těším se na report! Jsem zvědavá, jestli bude obsahovat i nějaké veselé historky z dopravy, to je v tomhle vlákně teď častý motiv :-) Podle tvého popisu to na Metro Music Bar sedí. Teď mě teda hodně mrzí, že jsem měla Spock's Beard pod nosem. Zatracený dvacetiletý zimní spánek :-(

« další předchozí »