Diskuze

« další předchozí »

Antony - 29.04.2025 16:49:25 #

TOP 2024 4* - čtyřhvězdičková alba 2024: MADDER MORTEM - Old Eyes, New Heart (2024) DR11 Jasná 4* s velkým přesahem. Tohle ještě může uzrát. Pestrá směs rocku, prog rocku, moderního post čehosi, a je to celé až neurvale svoje. Dámský vokál co nesere, ale ani se tě nesnaží očarovat. Velké překvapení, radost, že se taková muzika dělá. Zvuk excelentní, žádné podělané laciné moderní zkreslovadla. CAPILLA ARDIENTE - Where Gods Live And Men Die (2024) DR6 Včera jsem napsal - Prog Epic Doom Death Metal z Chile. Neblije se. Trochu připomenou LORD VIGO. Vzhledem k tomu, že je hrnu už asi po páté, něco v nich bude. 4 dlouhé skladby 10-13 minut. Zvuk zprasený, DR6, na Youtube ale používají nějaký jiný kodek, zvuk je úplně jiný než z CD ripu. Vinyl to jistí. Dneska píšu - Poslechnuto ještě 2x a je to fakt pěkně rafinovaná muzička se skrytými melodiemi pro toho kdo je umí hledat. Hledej šmudlo! The CHRONICLES OF FATHER ROBIN - The Songs & Tales of Airoea - Book 3: Magical Chronicle (Ascension) (2024) DR11 vinyl Album vyniká zpracováním v duchu artrocku, aniž by se stávalo staromódním. Dokáže navodit správné rozpoložení a patří mezi velmi výjimečné soubory na současné scéně. Konkrétně na tomto 3. díle ságy jsou patrné vlivy YES a vůbec celé ostrovní umělecké školy. Je zvláštní, jak se silně odlišuje od 2. dílu. DILEMMA - The Purpose Paradox (2024) DR8 Předchozí dílo bylo fantastické. Přišlo neočekávaně a dostalo mne. Zde se děje pouze příjemný poslech s několika dramatičtějšími momenty, ale nic víc. Rezignovali na proměnlivý prog a většinu stopáže se drží vyjeté epické symfo lajny. V některých skladbách znějí jako DREAM THEATER, mezi hosty se vyskytuje Derek Sherinian. Původně to byly lepší 3*, pár kompozic to překlopilo na slabší 4*, deska snad poroste. Závěrečný 15 minutový opus je skvělý! MERGING CLUSTER - Peak Of Ephemeral Light (2024) DR7 Zde jen zopakuji - "No, a tohle je další z puschpullových tipů, na který po více jak půlroce došlo. A super muzička. Přesně v duchu nedávno probíraných italských neo-progových kapel tu máme do devadesátek zasazenou trošku zajíkavě snaživou hudbu, rozkresluje po veliké ploše obrázky do různých seskupení, lze se mezi nimi procházet a v klidu si je prohlížet. Úžasná atmosféra, naplňuje mne noblesní radostí. Tady přiznávám zabrnkání na citlivou strunu. Nebýt zvuk kompromisní plackou (na album LP nevyšlo), dal bych absolutorium. Takhle silné 4*." A dodám, že něco z pohroužené rozšafnosti The PINEAPPLE THIEF v nich také slyším. EVERYTHING OSCILLATING - The Taboo Against Knowing Who You Are (2024) DR7 Hodně rockové fusion instrumentálky šibnuté směrem k Zappovi. Možná i o kousek dál. Vlastně určitě, alespoň ve smyslu zběsilosti. Mohou připomenout přitvrzené SPACED OUT, jindy zase méně funky LIVING COLOUR. Svižné až veselé, někdy i trochu infantilní. Ovšem vždy strhující svojí suverenitou. Covery WEATHER REPORT a především LED ZEPPELIN jsou provedeny s umanutou hravostí i tvrdohlavostí. Mimořádné dílo excelentních muzikantů, kteří u svého vyhrávání neztratili duši. Velice silná čtverka. LAST QUARTER - For The Hive EP (2024) DR9 20 minutové EP sem dávám z několika důvodů. Jednak se mi líbí, bez toho by to nešlo. Jednak je to zvláštní způsob stoneru směřující až někam do těžkotonážní gotiky a tím se vymyká. Jednak jsou to Francouzi, co zpívají anglicky, těch taky moc není. A jednak jde o dílo, o kterém se na internetu lze dočíst jen velice málo. Těch důvodů by se dalo určitě najít víc. Třeba, že to je monotematické album o včele. Kdeže už jsem to jenom..? Vesmírné včele v tomto případě. Utopické sci-fi. Vyspělá muzika, co mne z ní mrazí. Způsob zpěvu mi někoho strašně připomíná, ale nemůžu si vzpomenout. Třeba na to jednou přijdu. Jo, a kdyby se někomu 20 minut zdálo málo, může přihodit sedmiminutový singl Space Bee Keeper (2021) a má skoro půl hodinové album, jak bývalo dřív normální. L' UOVO DI COLOMBO - Schiavi del Tempo (2024) DR10 Po padesátileté pauze vychází souboru dvojka. Když jsem poprvé tuhle informaci obdržel, byl jsem si jistý, že jde o nějakou kompilaci, zbytky ze studia, starý koncert, to vše pro vytažení peněz z kapes starých nostalgiků. Ono ne. Fakt naprosto regulérní nová studiová nahrávka. Navíc, s více než solidním materiálem. Máme tu všechno. Fusion, art, rock i jazz. Antizastaralost. Nečekané a radostné hudební (znovu)zjevení. Velice, velice silná čtyřka. Skoro pětka. PONTE DEL DIAVOLO - Fire Blades From The Tomb (2024) DR9 Italové z Turína. Dost hodně mi šmakují. Je to místy zběsilé, místy potřeštěné, místy strašidelně napínavé. Vše parádně tvrdě odpíchnuté. Nenudí ani chvilku, naopak, dovedou pěkně vybuzovat. Jestli někoho připomínají, tak Brazilce The EVIL, v lehce svižnější podobě. Tohle vyšlo v únoru, a v prosinci 2024 vydali svá předchozí 3 EP na jednom nosiči s názvem TRE - The EP Collection, takže vznikla další dlouhodrající (překlep ponechán) deska. PHAEDRA - Norn (2024) DR10 Jemný prog rock z Itálie, co dovede potemnět, kousnout, být lehce avantgardní. Rocková opera na základě gotického díla Claudia Bonvecchia „Il prigioniero“. Postavená na souzvuku hlasů, průzračné instrumentaci, velkém podílu akustických nástrojů, ale i elektronice a křepké rytmice. Nahrávka, co není jednoduše uchopitelná, neboť její vzdušnost dává pocit, že občas sahám do prázdna. Tady je důležité si na hudbu vyhradit chvilku, neboť ona si vyžaduje pozornost. Jinak člověk přehlédne její křehké nuance a ona proplyne nazmar. To by tomto případě byla veliká škoda. Nenucená krása takového charakteru si zaslouží být obdivována. Zdůrazním 23-minutovou kompozici Prigioniero di Prisca Doglianza, ta je vskutku impozantní. Zmíním také na dnešní dobu nadstandardní zvuk. CELESTE - Echi di un Futuro Passato (2024) DR8 Maestro Ciro Perino, otec italského pastorálního rocku, je hudebně činný od poloviny 60. let. Umělecká renesanční osobnost, multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel, textař, literát, výtvarník, člověk, který se zasloužil o a stále zasluhuje o kulturní rozvoj své italské vlasti. V roce 1969 založil Il SISTEMA, roku 1973 CELESTE, s nimiž vydal Celeste (zkomponováno 1973, nahráno 1974, vyšlo až 1976) klíčové album italských sedmdesátek. Plánoval trilogii, ale doba přestala této hudbě být příznivá, sice nahrál roku 1977 dvojku, ale ta již nevyšla. Na vydání si musela počkat až do roku 1991, kdy se objevila LP edice limitovaná na 300 ks, a v roce 1993 bylo vydána i jako CD s jiným coverartem a s osmi bonusy u Mellow Records (které Perrino spoluzaložil) pod názvem Second Plus. Mezitím Ciro vedl několik různých souborů s jinak koncipovanou hudbou, především elektronickou, plus se realizoval na sólo dráze. V roce 1992 byl pod hlavičkou CELESTE vydán soundtrack I Suoni in una Sfera, který by ovšem nahrán už v roce 1974. Obloukem se dostáváme k současnosti. Někdy v roce 2018 Ciro Perrino obnovuje činnost CELESTE, od té doby nahrává nová alba a vyhrabuje archivy. Pokračuje tam, kde s debutem přestal. To znamená rozvážná na mellotronech postavená průzračná art rocková hudba se vznešenými a hrdými melodiemi, s velkým podílem akustického classic rocku. O svůj odkaz se stará velice pečlivě, alba jsou dostupná ve všech formátech na různých platformách. Jsem v jeho mailing listu, píše mi dost často. Tuto nahrávku jsem poslouchal mnohokrát, opravdu desítky poslechů. Hudebně je vynikající. Prakticky v každé skladbě má zakomponovány výrazné vstupy sólových nástrojů jako saxofony, flétny, violy, piana, a dalších, a tím dosahuje neobyčejné pestrosti a přesvědčivé naléhavosti. Jediné, co mne při prvním poslechu upřímně vyděsilo, byla skutečnost zřetelně voice tuningem dolaďovaného syntetického zpěvu, kterým mi drásal uši. Naštěstí jde o malý kousek v první písni, po zbytek stopáže se jedná o instrumentální hudbu, případně s účastí hostující pěvecké divy. Takhle mohu konstatovat radostnou a meditativní čtverku. Jak mi Ciro avizuje v mailech, natáčí další album, takže se v roce 2025 můžeme zase těšit. AMAROK - Hope (2024) DR8 Z těchto žánrových končin se letos objevily novinky PINEAPPLE THIEF a AIRBAG, a umístily se na opačných koncích kvalitativního spektra. Sedmé album AMAROK slyne překrásným cover artem a docela ostrohrannou hudbou. Obojí kvituji s povděkem. Co dále? Dál dobrý. Jsem rád za každý nepropadák, a tohle je vskutku slušná práce. Soubor z Polska nám na tomhle albu předestírá prověřený, byť poněkud melodicky uniformní, ambientní prog s již zmíněnými ostrými hranami na lomech ploch, co umí vzbudit rozechvělost. Sound je situován do odosobněného sterilna, vokál je androgynní, ale pokud to přijmu jako stylizaci, dovedu si v tom najít hodně. Jo, progový cyberpunk. De to.. Pěkně hranaté souhvězdí 4 hvězd. DOEDSMAGHIRD - Omniverse Consciousness (2024) DR9 Perfektní nátěr! Debutní album těchhle Norů vyšlo u britských Peaceville, kteří jsou pověstní nakládačkovou muzikou. Vymykají se z obecného jednodruhového trendu sonicky skřípajícího hlomozu a sesílají na nás pestrobarevnou mixturu těch extrémnějších kovových prvků. Dokázali je tak vybraně seskládat, že za každým rohem číhá nějaké to překvápko a poslech se tak stává vzrušujícím během post industriálním parkourem. Full adrenalin! STONEKIND - Hollow Ground (2024) DR8 Dvojice muzikantů ze Severní Karolíny v USA. Stoneroidní hard rock až desert fuzz rock s těžkým spodkem i vrškem. Celkem dobře se valí, leckdy až rozvážně předkládá své tóny. To mne hodně baví. Způsob, jaký pracují s tempy, náladami a nástrojovými aranžemi je interesantní. Dovedou kouzlit s málem a má to celkem dušu. Zvukové zkreslení je však na hranici snesitelnosti, obzvláště v hlasitějších pasážích nepříjemně řeže. Což je škoda, protože muzika s lepší produkcí by dokázala být hodně působivá. Byla by to solidní čtverka, pro ten zvuk je to ty nejslabší 4 hvězdy jaké si umíte představit. Opět, vinyl by něco spravil, ale nebudu si pořizovat haldy desek jen proto, abych opravoval něčí šlendrián. Voni jsou přísnej, pane vachmajstr. Jo, jsou! BITTERDUSK - Guardián del Valle (2024) DR13 vinyl Heavy doom jaksepatří. A přichází prosím z Chile. Španělský zpěv dává hudbě zajímavý nádech, její poslech má svoji jednoznačnost. Čeho? Kvalitativní úrovně, nevybočení z naznačeného směru, přesného vymezení žánru, muzika co slíbí, to splní. Nepotřebuje přidávat cizorodé prvky, vystačí si se svým od začátku do konce. A stejně tak od začátku do konce je solidně zábavná. Album si pouštím velice často, dává energii. PERFECT STORM - Stairs (2024) DR9 Nizozemský neo-prog, tam se mu vždycky dařilo. Tento má navrch moderní šmrnc a zároveň se v něm ozývá, kdesi v přízemí, ambientní zádumčivost. Je to velice pěkné. Vzpružující. Omlazující. Rozjasňující. Důkladnější poslech přinese mnohé pozitivní zážitky. K vrcholu kousíček chybí, dotek geniality jest dopřán jen někomu, ovšem na skvělosti díla to nic nemění. The GHOST NEXT DOOR - Classic Songs Of Death And Dismemberment (2024) DR8 Výborná ukázka metalu z Kalifornie, co nehledá cesty vpřed pomocí pokusného roubování dalších a dalších větví na kmen heavy stromu, jen aby efektně zapůsobil, ale poctivě a uvěřitelně pěkně rozvíjí podstatu. Songy mne baví po celou svoji délku, pořád se objevují dobré nápady v charismatickém podání. Nečekaný objev. MINDGAMES – Spirals In The Wider Space (2024) DR12 Neo-prog z Belgie. Miluju tento žánr, proč to nepřiznat, stejně tak vím, že se v něm pohybuje spousta interpretů, co na něj nestačí. Jejich pokusy často vyznívají jako přiťáplé samohrajkové preludování bez ducha a osobitosti. Přitom tento styl vyžaduje daleko víc, než bezbřehé prstokladné plochy, on si velice říká o jiskřivou mízu, jež by jím proudila, o objekty, co se na trase vynořují a zase mizí, o překvapivé a srdcervoucí scenérie, které z paměti jen tak nedostaneš. Je tak snadné být zaměnitelný. Stát se někým zapamatovatelným a žádoucím, to chce talent. Tito belgičtí chlapci dali po skoro desetileté přestávce dohromady album, v němž to hudebně rozrušující převládá. Jde o relativně poklidnou muziku jejíž pohoda je rozbíjena a rozčleňována výpady rockové břitkosti a ostnatosti, což je jedině správně. Chvíli uspávají, ale než usneš, nelítostně tě probudí něčím, co ta mělo být, co člověka nutí aby zvědavě vyhlížel, cože se to děje. Velmi povedené PENDRAGON-ovské dílko. HAZE - The Water's Edge (2024) DR10 Osvědčení neo-progeři z první vlny tohoto stylu a jejich novinka. Kolik takových osmdesátkových bardů ještě hraje? Překvapivě dost, a to i když nepočítám H-MARILLION, kteří jsou jen parodií. Stále nám mají co nabídnout IQ, PALLAS, PENDRAGON, ABEL GANZ, z těch méně známých třeba JADIS (vydali také novinku 2024), a máme tu i Anglány HAZE. V osmdesátkách vydali tři alba, vytrvale hrají dodnes, The Water's Edge je osmá studiovka, ale stejně o nich skoro nikdo neví, a to ani v rámci vyznavačů žánru. Vždycky jsem je považoval za skupinu, co se hudebně řadí kousek za špičku, současné album však ukazuje, že ten kousek je úplně miniaturní. Řekl bych, že v něčem si na ten vrchol i sahají. kompozice jsou pestré a živelné, oplývají dramatickými postupy, nebojí se v nich sáhnout potvrdších kytarách, rozervanějším projevu a ne úplně obvyklým aranžmánech. Přičemž měkčí složka je tu slině přítomna, milé a kroutivé melodie, lehké symfonično, flétničky, zpěvavá sóla. Jasně, nahrávka je hodně dlouhá a tak pozornost občas poleví, sem tam slyším nejistý zpěv. Ale raději tohle než nějaká autotune náhražka. Velice silná čtverka. Daniel SOMMER / Arve HENRIKSEN / Johannes LUNDBERG - Sounds & Sequences (2024) DR12 Zasmušilé, po severských sněžných pláních bloudivé, bolestně poetické, nezachytitelné, nesrozumitelně tajemné, volající, zvoucí a především rozplývající se na horizontech. Daniel Sommer je dánský bubeník, nahráváno bylo ve Švédsku v letech 2022-2023. Zní to jako jazz od ECM a to myslím velice pochvalně. Jako mimoděčné pohlazení studenou rukou. MASAL - Siempre (2024) DR7 Tohle francouzské Canterbury z Lyonu bylo jednou z těch odložených laskominek, na které jsem průběžně nahlížel a těšil se, jak všechno vlastně dopadne. Nelehký žánr, nelehké hledání verdiktu. Skladby jsou často založeny na dramaticky narůstajících minimalistických klávesových figurách, jež se příliš nerozvíjejí, ale spíše zintenzivňují. Hudba pak plní roli určitého temně laděného nátlaku na posluchačovu mysl. V tomhle směru se dá přirovnat k RIO, které ale bývá kreativnější. MASAL je vedle nich něco jako pochodující nelítostný stroj. Zkrušující tóniny dávají vyrůst sklíčenosti. Velmi silné a velmi působivé. Jako skvělá zpestření přicházejí apokalyptické dechy, občasné kytarové eskapády a tvrdá rytmika. Vlastně je posluchač většinu plochy napínán z blížící se katarze, která přichází o hodně později, než by si přál. Poslech je pracný a vyčerpávající. Když se k tomu ještě přidá komprimovaný zvuk, v rámci žánru obzvláště škodlivý, jde to občas ztuha. Jemnější skladby zase místy nabývají monotónnosti, rozvíjení motivů je v nich úsporné, nevyvolávají spíše čekají, co s nimi představivost posluchače udělá. Tento faktor nedovoluje dát nahrávce maximální hodnocení. Je též důležité si uvědomit, že skladby Jean-Paul Prat komponoval v letech 1974-1985, vycházejí tedy z úplně odlišné umělecké estetiky, než na jakou jsme zvyklí dnes. I to přispívá k podivuhodnosti díla. Na pětku nedosáhne, ale čtverka je to ložená. REZN - Burden (2024) DR7 Chicago. Potenciál by byl. Vcelku dobře do hlavy lezoucí post rockem říznuté zvukoplochy, sžíravé nástrojové linky a táhlé charismatické zpěvy, to je dobrá kombinace. Některé skladby se opravdu zadírají hluboko. Psychedelicky doomový odér je všudypřítomný. Potud vše výborné. Jakmile však otevřu otázku zvuku, jsme v pytli. Připečená struska z cementové drtě a kovových pilin, nepoživatelná hrouda vulkanizovaného štěrkopísku. Tahle hašlerka je tak tvrdá, že ju nepokřópeš. Z desky by to možná šlo, ale, kua, proč. Vinyly si kupuju když chci, ne že musím. SEVEN STEPS TO THE GREEN DOOR - The?Truth (2024) DR8 Velmi ambiciózní a snaživě prokomponované dílo. Je tam vše, co má být, a kupa věcí navíc. Ani se mi to nechce rozepisovat, rozmanitost zvolených forem je opravdu pozoruhodná, aniž by z toho však člověk měl pocit fusion avantgardy, což je důležité. Celek drží pohromadě v jednom stylovém rámci a tak se můžeme kochat konzistentním závěrečným dílem prog rock/metalové ságy. Vlastně je tam jediná věc, která nedovolí dosáhnout na plné hodnocení. Častý a znatelný voice tuning. Otravná pomáda, která patlá umělou hmotu tam, kde chceš vidět popraskané dřevo a vůni hlíny. A protože pětku dostávají pouze bezchybná díla, zde je to "jenom" pěkně hranatá čtverka. AXICATOR - ‘Til Thrash Do Us Part (2024) DR10 Do minuty člověka metalem vychovaného břinkne do ucha několik věcí. Za prvé, je to old school jako řemen. Za druhé, je autentický, až k neuvěření. Za třetí, jedná se o směs špinavého thrashe s počínajícím blackem, tedy něco, co v dobách metalového počátku bylo znakem až progresivního hledačství. A za čtvrté, brilantní zvuk. V průběhu poslechu se dostaví další, a to naprosto zásadní, zjištění. Ta muzika je dobrá. Co dobrá, vynikající! No teda.. Kdo by to do tohoto dua z Kentucky řekl. Na Bandcamp je neznají, na Discogs taky ne, Facebook mlčí, homepage neexistuje, ale na streamech se vyskytují. Vydáno vlastním nákladem. V roce 2024 následně vydali album To The Dungeon..., muzika je stejně laděná. Délka každého alba se pohybuje lehce přes 30 minut, takže dohromady tu máme více jak hodinu návratu do starých časů první poloviny osmdesátek. Fakt mazec. Jon ANDERSON & The BAND GEEKS - True (2024) DR6 Jedna z nejvíce probíranějších nahrávek roku, když už nic jiného. Taky křivka pocitové libosti kmitala pěkně divoce. Nejdřív nadšení, pak rychlý propad kvůli oposlouchání, nakonec přece jen potěšující benefice. YES jsou tam ve skutečnosti znát střízlivě jako podprahová asociace. Zbytek je Jon umírněný ve svém sluníčkářství, takže je snesitelný. Je to pořád líbivé až nasládlé, ale konkrétně jemu to věřím, necítím pózu. Nahrávku si dokážu užít a to je hlavní. Vinyl rip je nutností, zpraseným zvykem (překlep ponechán) převedl Anderson ezoteriku v ezoterorizmus. GIANTS DWARFS AND BLACK HOLES - Echo On Death Of Narcissus (2024) vinyl! Těžká věc, řeknu vám. Tolik bych tady po prvních třech skladbách chtěl napálit pětku, a tolik mne od toho další dvě skladby odrazují. A tak čekám a čekám, jestli to nedozraje. No, nedozrálo. Není však čeho litovat, muzika je i tak fantastická a ten méně výrazný závěr jí ubírá přesně tolik, aby se těsně nevešla do absolutního TOP2024. Hudebně se tito němečtí rockeři pohybují v psychedelicko hard blues vodách a dělají to lehkou rukou, což je vynikající způsob, jak se dostat bezproblémově do posluchačovy hlavy. Nic není na sílu, vše je pěkně a pečlivě vykresleno pro hledače prožitků. Tento způsob je náročný na dovednost v budování atmosféry, této dámsko pánské sestavě se to daří nadmíru dobře. WARHAUS - Karaoke Moon (2024) DR7, vinyl asi chci Předchozí album bylo vpravdě objevem Ameriky. Nonšalatní práce s melodiemi, samorostlá rozervanost, vemlouvavost, svébytnost, neobyčejnost. Nahrávka, co se otevírá a má bezednou hloubku. Novinka byla proto očekávaná. Image intelektuálního drsňáka na ní ještě zdrsněla, na druhou stranu se poněkud rozmázla. Pořád ovšem zůstává schopnost ze zdánlivě obyčejné písničky udělat uhrančivý song. S chutí mu to žeru. Klip "No Surprise" doporučuji shlédnout. Do pětky chyběl jen kousíček, třeba časem doroste. Ale i kdyby ne, album stojí za více než jeden poslech, pan Maarten je pozoruhodné zjevení na současné hudební scéně. ALPHATAURUS - 2084. Viaggio nel nulla (2024) DR6 Další z boomu procitnuvších italských RPI klasik. Dělají mi radost. Této jsem dal sluchu mnohokráte, abych co nejlépe posoudil, prožil a procítil, jak je na tom. Proto si mohu být jistý, že se opět jedná o výstavní ukázku umělecké práce. Hudební materiál na albu se nachází v poloze jistoty, bez velkých experimentů, odvážných tahů a přejímání vlivů. Je to dozrálá muzika, která hraje, co se očekává. Neslevuje, nepřekračuje hranice, nepřekvapuje. Stabilita podání dovolí se zasnít, muziku si užít, aniž by byl člověk vytrháván, když pominu dynamickou kompresi, která ze 3D scény vyrábí 2D placku. Pro stav vytržení je třeba hledat jinde, zde je pohoda dosti rušena nekalým zvukem, škoda. I přesto velice solidní čtyři hvězdy. TheDEEPstate... Days Of Delirium (2024) DR11 Trochu zvláštnost, ale proč ne. Tento způsob zvláštnosti může přinést ovoce. Jedná se o je reimage alba DRIFTING SUN - Veil (2024). Album se proti původnímu přičančlo vrtivou cinematic elektronikou, která mi lahodí. A zvuk, ten je mňamíííí! Připomínají to lepší, co vytvořili kanadští SAGA, anebo je mohu přirovnat k LANDS END z USA. Hladivé i chladivé, táhnoucí se i ovíjející. Melodie blízké i kosmicky odtažité. Určitá těkavost matérie není nepodobná tomu, jak si představuji pulsar, když do jej rozbliká vzdálená hvězda. Eruptivnost spoutaná siločárami a dávkovaná v přesně řízených protuberancích. Joj! DRIFTING SUN - Veil (2024) DR8 Dtto co TheDEEPstate..., ale jinak. Více classic rockové provedení, usedlejší a symfoničtější. A také zdánlivě nudnější až monotónnější, jak jsem se zprvu domníval. Ovšem nyní mne nahrávka baví stejně jako předělávka. Zde se cítím víc doma, víc na území, kde se bezpečně orientuji. Méně exotiky, více útulnosti. Obojího je potřeba. Zarážející je, že zvuk předělávky TheDEEPstate... je o několik tříd lepší. Jak jest vidno, když se chce, tak to jde. THIRD QUADRANT - Universal Circles (2024) DR10 Nadšené, snaživé, staromilské a trochu amatérsky uťáplé. Neo prog třetího věku s důslednou stylizací do osmdesátek. Míněno hudebními postupy a aranžemi, ne umělohmotným zvukem. Naštěstí. Chlapci se poslouchají docela dobře, i když nepatří mezi velmistry. To jim dovoluje zůstat sami sebou, svébytnost je dobrá věc. Trochu mi připomínají LANDS END. Převážnou dobu pomalejší přemýšlivá tempa dovolují i posluchači v muzice spočinout. Což samo o sobě dovoluje hodnocení zvednout nad průměr, neb jde o vzácnou a žádoucí vlastnost. MELTING CLOCK - Altrove (2024) DR8 Současný italský progrock si nemůže stěžovat na nedostatečnou základnu. Zpěvnost jazyka jakoby předurčovala melodiku, skladby vyrůstají jakoby samy a hudba se line lehce jakoby bez námahy. Tahle jakobýnská muzika je prostě povznášející, i když nemusí nutně přinášet nejvrcholnější umělecký zážitek. Dobře se poslouchá, a ten kdo si počká, tomu i vykvete. Tak, jako i zde. Parádní neo prog s prvky klasického rocku i akustické kantilény, místy řízně přitvrzený, ale vždy jdoucí rovnou skrze ucho do duše. Dámský vokál je relativně obyčejný a v té obyčejnosti tkví jeho neoposlouchatelnost, neboť si nepotrpí na manýry. V tomhle jsou příbuzní se SOLSTICE. Takových kapel se dají objevovat desítky a pokaždé je to radost. ELEPHANT TREE / LOWRIDER - The Long Forever (2024) Vinyl! Splitko dvou mých oblíbených hutně stoneroidních monster. To se nestává často. Většinou jsou takové produkty dělány stylem favorit + neznámý přilepenec. Tentokrát opravdu nevím, koho bych řadil výše, na LP vlastním významnou část diskografie obou a oba dva považuji za význačně osobité představitele současné podoby stoner metalu. Valivé riffy, melodický zpěv, rafinované melodie, plasticky vytvarované kompozice, jako kaldera vulkánu. Při poslechu taková hudba působí majestátně a hrdě. Krása. Kapely zde odevzdaly svůj vysoký standard, povedlo se jim ukázat, že vskutku patří mezi význačná tělesa, co se drží v přední linii. Kdybych měl srovnat provedení, LOWRIDER jede klasický stoner a melodické textury má pěkně blyštivé, ELEPHANT TREE naopak disponují potemněle plazivými songy, co si sahají až nějak do post fuzzy psychedelie. Obě strany alba si lze zhluboka užít. Nahrávku nutno poslouchat z vinylu, produkce je huhlavá a libuje si v rozdrceném prasozvuku. Lepší čtverka. LETHE - Il cavaliere inesistente (2024) DR9 MaRaCash Records, italská scéna. Moje slabost. Album mi nabíhalo pomalu, velmi pomalu. Občas jsem se o něm vyjadřoval i s despektem. Pravdou ale je, že mne neustále přitahovalo k dalším a dalším poslechům až dorostlo na solidní čtverku. Teď už poskytuje předevší radost a potěšení. Su fakt rád.. :) Pro pořádek zopakuji fakta - Skupina tímto počinem realizuje své druhé album 31 let od debutu. Charakterizují je jako koncepční album navazující na tradici italského art rocku první poloviny 70. let. Pojmem Lethe je značena mýtická řeka zapomnění, co se vlévá do řeky Styx. Kdo se z ní napil, zapomenul na svůj pozemský život. Opakem je Mnemosyne, ta zase způsobovala dokonalou paměť až vševědoucnost. Existují i skutečné řeky Lethe, jedna je na Aljašce, druhá v Německu nedaleko Brém. Tu původní situovali někam na severozápad Pyrenejského poloostrova. Kladu si otázku, co mohli v Antice o této oblasti vědět, kromě báchorek. Jinak existovali v řecké mytologii i démoni těchto jmen a dnes máme takto označován i rozsáhlý rod babočkovitých motýlů. Název alba je v překladu Neexistující rytíř (podle novely, kterou napsal Italo Calvino). Tedy rytíř, co se napil z řeky zapomnění. The SAMURAI OF PROG (featuring Marco Grieco) - A Quiet Town (2024) DR12 První ze dvou opusů, které tohle uskupení v roce 2024 vydalo. Přišel na svět v únoru a má v rodném listu tři základní hudebníky (Marco Bernard- basa, Kimmo Pörsti - bicí, Marco Grieco - klávesy a další nástroje) plus více než desítek hostů, z nichž někteří patří mezi pěkně profláklé persony - Steve Unruh (UNITOPIA, RESISTOR), Linus Kåse (ÄNGLAGÅRD, BRIGHTEYE BRISON, METHEXIS), Luke Shingler (IOEARTH), Michael Trew (AUTUMN ELECTRIC, MOON LETTERS) a další. Samotné téma alba je označeno jako kriminální příběh z jihu USA. Symfo progově laděná hudba vypráví detektivní pátrání se sposutou postav, které je pro dobarvení děje doprovázeno bohatou grafikou ed Eda Unitskyho, jehož přepáleně nazdobený styl vyvolává podezření AI automatu. Muzika se naštěstí dovede vymanit z obvyklých klišé žánru a spolu se schopností invenčně podávat témata se podařilo vytvořit nadprůměrné dílo. Minimálně třetina skladeb je vynikající (vyzdvihnu téměř dvaceti minutovou dvojici The Solution (Part I) a (Part I), nebo osmi minutový otvírák Smile Forever), zbytek též zachovává solidní úroveň. Atmosféra díla je potemnělá, jak se na detektivku patří, poslech dokáže přinášet potěšení z tajuplně laděných skladeb. Drama stále bublá pod povrchem, muzika vede do komnat, kde se rozplétají nitky záhadného děje. Je to tak trochu noir s určitými zpestřujícími prvky. Opakované poslechy stabilitu nahrávky jen potvrzují. Na druhou stranu, od Samurajů znám i lepší alba, takže hodnocení je jasné.

Antony - 29.04.2025 16:22:07 #

TOP 2024 Jako každý rok i tentokrát jsem poslechnul několik stovek novinkových alb. Nejsem vázán ani stylem, ani profláknutostí souboru, rád zkouším cokoli. Naprostá většina muziky letěla po pár skladbách do odpadu, buď kvůli zprasenému zvuku nebo pro mizernou kvalitu samotné hudby, nejčastě však kvůli obojímu současně. I tak zůstala hezká řádka alb, která se zapsala do mého vnímání velmi pozitivně. Svoje hodnocení a krátké komentáře z posluchačského deníčku zveřejním po částech. 3* - tříhvězdičková alba 2024: RED SUN SERMON - Queen Of Swords (2024) DR7 Rašplovitý fuzz psych stoner (kapela píše "melodic proto-doom metal", no budiž) s dámským vokálem lehce prohnaným přes filtry. Rozchrchlaný zvuk. Hudba místy standardní, místy lepší, občas i výborná, umí se pěkně rozjet, ale právě tou produkcí strašně trpí. S kapelou jsem si psal, nic proti nim, jsou fajn, ale posluchačské dojmy servíruji vždy bez příkras. Jo, teď se dívám, že jsem si album na Bandcamp koupil, srandovní. Co já bych z lásky k muzice neudělal.. :) MARIO LALLI & THE RUBBER SNAKE CHARMERS - Folklore From The Other Desert Cities (2024) DR9 Živý jam, hodně syrové pojetí nás vrací do pouštních podmínek 90. let. Pěkně se to táhle zmítá, seká ostrými drápy, žádná vypulírovanost, prostě hodně intuitivní a hrubé hraní i zpívání. Hodně mi to něčím připomíná některé dlouhé songy The DOORS. Akorát se mi ty 4 dlouhé tracky při poslechu pocitově slily v jeden a ke konci jsem rád, že to přestane. FUTURE ISLANDS - People Who Aren​’​t There Anymore (2024) DR5 Soul se nám potkal s tvrdým disko. Obojí je pozitivní. Punc originality zajišťuje především cohenovský vokál, společně s retro rytmy a schopností tvořit depešácké melodie. Současně jsou jednotlivé skladby dostatečně odlišené, aby album nebylo jednotvárné. Poslouchá se příjemně, a i když v tom není kdovíjaké umění, jako poslechové zpestření je to vítaný kousek. Zvuk stojí za pytel, jedině sehnat vinyl rip. TUMBLETOWN - On The Highwire (2024) DR8 Podle prvních dojmů jsem je hodnotil na 4*. Po dalších protočeních se ukazuje, že hudební materiál tohle neunese a uhnízdil se pocitově přesně mezi 3-4. Dílo je rafinované a únavné současně. Něco zde přebývá, něčeho se nedostává. Hlavně mi chybí jiskřivější nápady a vyrovnanost. Z alba se nevyloupnul žádný moment, na který bych se vyloženě těšil pro jeho emocionální erupci. Místo vrcholů tu dominují propady a fádní roviny. Nedostatečně vzdušný zvuk poslechové pohodě také nepřidává. Snižuji hodnocení na hodně solidní 3*. VESTBO TRIO - Out Of Place (2024) DR10 Z počátečních nadějných pocitů nakonec nevyrostlo nic mimořádného a tato nahrávka je prostě "jen" dobrá. Možná jí škodí přílišná jemnost nebo střídmost, což vede až k jevu, který nazývám "neudržení pozornosti". Album pokaždé jen tak proklouzá a mizí. Nic, co by se zachytilo. FINAL COIL - The World We Inherited (2024) DR8 Sranda je, že některá alba si vůbec nepamatuji, proč jsem je do předvýběru zařadil. A tak si je oživuji, aniž bych se díval, co jsem o nich tehdy psal. Pak můžu srovnat svoje poznámky, jak vzájemně neovlivněny vznikaly s odstupem času. Zrovna tadyk cítím dost rozpory v tom, co se mnou muzika dělá. Jsou tu tuhé pláty zvuku, jsou tu i působivé kudrlinky. Celkově zdejší hudbu vnímám jako pěkně obrněnou potvoru, co se snaží usmívat, aby mne přivábila, ale přitom oblažuje (překlep ponechán) tesáky. Takže si držím bezpečný odstup. Dívám se na svoji skoro rok starou původní poznámku "Alternative rock post metal z UK. Taky bavilo. Dokonce hodně, i víc.", takže dnes dodám "občas i míň". Solidní trojka. Gavin HARRISON, Antoine FAFARD - Perpetual Mutations (2024) DR12 Něco jako pěkná instrumentální cvičeníčka. Gavin bubeníček, Antoine basmužíček, k tomu spousta nástrojového křoví, kdy za zmínku stojí mrštný soprano saxofon Jean-Pierre Zanella. Stvořeno spíše pro obdiv nad nástroji a kompozičními postupy než pro požitek z poslechu. Hudbě chybí vývoj a směr, cíl, motiv, co by zaujal. Instrumentální dovednost zúčastněných je nepochybně výtečná, ale ta sama o sobě neobstojí. Náhodné potulování tentokrát nikam moc nevede, ale jako procházka docela fajn. CHILD - Soul Murder (2024) DR7 Trio z Austrálie. Hustý old school heavy blues / hard rock s pěkným zpěvem. Fajné kytarové vyhrávky. Pomalejší těžká tempa nikam nespěchají a nechávají prostor pro atmosféru. Tolik pozitiva. Problémy? Jsou. Mizerný zvuk, to v první řadě, neboť chrstá na jinak dobré dílo znečišťující nános. Vinyl by to zlepšil, jistě, ale zrovna tohle není věc, kterou bych musel mít fyzicky. Dále tu máme i v nejlepším případě jen lehce nadprůměrný hudební materiál se sklonem k bezvýraznosti. No a nakonec zmíním, že kapela je tak zahleděná zpět do sedmdesátek, za zapomněla přidat něco svého osobitého. Jelikož je jinak poslech dobrý, tak trojku dám úplně v pohodě, jelikož trojka je také dobrá. Pro zajímavost dodám, že nahrávání proběhlo roku 2018 na analogový studiový pásek (tím víc zamrzí, že je mix a mastering podělaný), ke stažení skladby kapela nabídla v roce 2023, na fyzickém nosiči (LP, CD) se na trhu album objevuje v roce 2024. OBSERVERS - The Age Of The Machine Entities (2024) DR6 Australané a instrumentálky dle známého sci-fi románu A.C.Clarkea "2001 A Space Odyssey". Píšou o sobě, že hrají "Instrumental melodic metal with a dark ambient undertone", což je celkem pravda. Dodal bych, že tam cítím postrockové spojité drsně vláčné vrstvení. Trosku se to vleče, trošku to splývá, ovšem celkově to za poslech stojí, pokud vydržíte placatou dynamiku, nebo pokud si obstaráte vinyl. K tomu se dá říct jediné - fucking loudness war! Ještě dodám, že v tom samém roce vydali ještě dvě další alba, ale jsou to jen studiové ozvěny této desky. Robot Dawn (2024)obsahuje dema, alternativní verze, rané mixy a zbytky ze studia, Tales Of The Skyrock (2024) obsahuje ambientní remixy. Tyto zbytečné nahrávky bych hodnotil na jednu ušmudlanou, takže raději nic. CRIPPLED BLACK PHOENIX - The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature + Horrific Honorifics Number Two (2024) DR5 I když nijak nechci popírat, že mne tato hudba intenzívně přitahuje a provádí se mnou náramné věci, mám i své výhrady. Velké výhrady. Z hlediska schopnosti album poslouchat výhrady doslova osudové a rozhodující. Co mne nejvíc fakt nejvíc štve, že zvuk je nevábný chrchel. Tohle deska nezachrání, a ani se mi do toho po pravdě řečeno moc nechce. Navíc, u systematického zařazení do novinek je nutno uvést, že tu sice máme hned dvě alba dohromady, jenže žádné z nich není úplně plnohodnotná studiovka. 2/3 plochy zaujímají znovunahrané vlastní songy, poslední třetinu tvoří covery jiných autorů. Z pohledy vlastní tvorby tedy nula novinek. Chtěl jsem dát plný počet, ale nemohu. Chtěl jsem dát 4 hvězdy, ale taky to, kua, nende. Sorry vole, vlastně vlku, error. Rve mi to fakt srdce, vlastně slechy, ale nedá se nic dělat. COMBAT ASTRONOMY - Method And Trap (2024) DR9 Šílenci z Minnesoty. Vpravdě až děsivá a ukrutná repetitivnost motorických rytmů. Neústupná, razící si cestu vpřed. Připomínající Gigerova monstra. Cizorodá a nelidská konstrukce, co sem přišla odjinud, tím mne přivádí v rigor mortis. Slyším v tom zkázu, i oslůavu této zkázy. Tanec v ruinách. Něco tak protismyslného jsem dlouho nezažil. Postapo soundtrack. Z toho se musím voklepat. Hu! Tohle nejsou normální 3*, tohle jsou 1* a 5* současně, děleny dvěma. LUCIFER WAS - En Fix Ferdig Mann (2024) DR10 Jeden by řekl, že se pod takovým názvem bude skrývat obhroublý stoner, ale ono ne. To, co je zde ke slyšení, se dá označit jako symfonický rock se scénicko muzikálovým charakterem. A je to jaksi těžkoprdelaté, utahané. Muzika se snaží být pompézní, máme tu sbory, střídají se různí vokalisté, načančané vrstvy efektních kláves a zvučíků všelikých. Melodie se tváří důležitě a významně. Poslech unavuje jako příliš těžká deka v létě. Zpěv je v norštine, kapela je z Osla a existuje již od 70. let. Ale tohle album nepatří mezi ta, která by oslnila. Slabá trojka. Teď si ještě konečně uvědomuji, koho mi připomínají. Jiné Nory - ADVENTURE, obzvláště jejich tematickou ságu Tales Of Belle, Part 1, Part 2. KAIPA - Sommargryningsljus (2024) DR7 "Kaipa are back!" se píše u upoutávky na album, současně s poznámkou, že hudební kariéra Hanse Lundina začínala roku 1964 v různých bandech, aby soubor KAIPA založil roku 1973. Toliko k historii, a nyní hudba. Řeknu to jednoduše. Hrají vcelku osvědčený symfo prog, s dámským vokálem a rozmáchlými kompozicemi. Podobnost s The FLOWER KINGS se nedá přeslechnout, současně je to ale muzika obyčejnější zaměnitelnější. Nijak výjimečná, nijak špatná. Samozřejmě, s řádně podělaným zvukem, což ji degraduje. Slabší trojka. NINE STONES CLOSE - Diurnal (2024) DR10 Občas zkracovaní na 9SC. Nizozemští mistři táhlých melodií, které znějí jako když PINK FLOYD poleptáš louhem, a pustíš do nich trochu víc elektřiny. 8 let nic nevydali a pak hned dvě alba naráz. Až jsem si myslel, že je to chyba ve vročení, ale ne, opravdu zvládli na trh vrhnout tuto nahrávku v červenci a druhou v listopadu. Času na přípravu měli dost, ale i tak, hezký. Hudba je snaživá, ve vypjatých okamžicích náležitě dramatická, v klidnějších hladivě melodická. Hodí se k méně soustředěnému poslechu, protože když se na ni zaměřím je patrné, že o moc víc nedá. Kýžené katarzní momenty jsou jen naznačeny, k transcendentálnímu spojení ducha tvůrce a vnimatele prakticky nedochází. Bloumá pořád někde venku, nikoli ve mně, a tato odosobněná a nezvnitřněná hudba nemůže dosáhnout vyšších dojmů. Album je vyrovnané, a průměrné. NINE STONES CLOSE - Adventures In Anhedonia (2024) DR10 Ano, ukazuje se, že 9SC chybí to, co výrazově podobní COSMOGRAF mohou rozdávat po hrstech. Takže platí z velké části vše, co pro předchozí album. Odlišnosti se najdou. Jednak je hudební plocha trochu šedší, líně se převalující, což dojem snižuje, jednak je tu ale naprosto mimořádná poslední skladba, kde se konečně povedlo to, oč celou dobu usiluji, tedy napojit se, což dojem zachraňuje. Opakovaně potvrzeno. Takže zase hodnota dobrá. INFRINGEMENT - Black Science And White Lies (2024) DR6 Tohle skončilo na půl cesty. Předchozí alba mám v paměti jako velmi zdařilé počiny, tím více působí tristně problematické dojmy z této nahrávky. Ani přes další pokusy to příliš nezajiskřilo. Asi zmrzlej prach, nebo co. To se v Norsku stává jen občas, zde tomu tak je. Jasně, původní rozčarování se trochu rozptýlilo, ale pocit zmaru přetrvává. Pátral jsem po tom, čím to je. Z velké části je to produkcí a zvukem. Pokus o "moder neo-prog" se zahleděl příliš do sebe, dokonce vytvořil nadprůměrné koncepční dílo postavené na pěkných Hammondech, tvrdých kytarách, celkem působivých melodických linkách, ale kua co z toho, když si nepohlídali sound. Digitál nepříjemně řeže do uší, poslech je obtížný, v některých místech je to zpresované peklo, což u tohoto žánru považuji za podraz. Jasně, deska by mnohé zachránila, ale tady jde o princip, který jsem již zmiňoval, ale rád jej zopakuji. Desky si kupuji, že chci, ne že musím. Ale možná, až vychladne mé nasrání, si desku nakonec objednám, kdoví.. A na okraj zmíním podivnou praktiku. Skupina stejné album nabízí 2x stejnou na jednom nosiči. Poprvé je hudba rozdělená na 2 dlouhé kompozice, podruhé na 11 krátkých tracků, ale s úplně stejným obsahem. Takže fyzicky si kupujete 2CD, ke stažení máte 13 songů, ale je to 2x to samé. Jako proč? HOLY LAMB - Minefield Promenade (2024) DR8 Lotyšsko, Riga. Poslouchat to jde, dokonce i opakovaně, ale o moc víc to nedává. Progrock s výlety pár krůčků do jazzového hájemství. Zpěv není silnou stránkou, kompoziční vynalézavost a uvěřitelnost svůj stín nepřekročí. I přes dostatečný počet poslechů se žádný vyšší vklad neukazuje, neurazí, nenadchne. Solidní trojec. Johnny RIFFMAGE - Disharm​ó​nie II: Smrť ega (2024) DR10 Johnny aneb Ján Molnár je slovenský multiinstrumentalista, který jednou za čas vyprodukuje album převážně kytarové hudby. Předchozí EP Poludnica Polnočnica (2022) považuji za nesmírně zdařilé a sedlo mi okamžitě, kdežto novinkou se prokousávám pozvolna. Album je velice syrové až hrubé, výrazově mi přijde nedotažené. Mám tam své oblíbené skladby, i místa, která musím jednoduše vydržet. Provedení na mne působí víc jako demo s nahrubo nahozenými náměty než plnohodnotné album. Instrumentální melodický ale úderný stoner po absolvování mnoha poslechů narazil na strop svého potenciálu. Rozporuplnost pocitů se potkává na čisté trojce, je to tak akorát. JOHANNES LULEY - August (2024) DR12 Fusion jazz z USA, co připomíná hodně jiných fusion jazzů, jež ve své umírněnosti vedou spíše k rozjímání, než emocionálnímu vzepjetí. Což o to, v tom by pes zakopán nebyl, zato když se postrádá i cokoli navíc, je to poněkud vyprázdněné. Ačkoli mohu s čistým svědomím projevit pozitivní reakci, nebude to nijak velkolepý jásot. Album v klidu proplyne, občas vystrčí pár většinou kytarově drnkavých případně trumpeťácky slajdových háčků, a jde se dál. Víc než tři nemohu dát za něco, co tu máme již tisíckrát, často lépe. Na závěr zmiňuji excelentní zvuk, a to i na poměry žánru. ACTIONFREDAG - Turist i eget liv (2024) DR9 Avantgardní fusion z Norska dlouho aspirovala do TOP 2024. Ale pořád mne cosi rušilo. V očekávání jak se to vyvrbí jim vyšlo vzápětí další album. I díky němu se ukázalo, že se mi u této muziky nedostává splývavosti a samozřejmosti. Celé je to drkotavé, jak trakař na hrbolaté polní cestě. Z poslechu jsem celý vytřepaný, a to ani u fusion není úplně ono. Album mělo u mne zpočátku našlápnuto, ale opakované poslechy korigovaly toto nadšení na lepší průměr. ACTIONFREDAG - Lys fremtid i m​ø​rke (2024) DR11 Druhé album norského Canterbury vznikalo v novějším období. Turist i eget liv byl nahrán na podzim 2020, mix proveden na jaře 2021, vyšel 4.10.2024, kdežto dvojka se realizovala v rozmezí 2023-24 a vyšla 8.12.2024. Stejně jako u debutu zde figuruje plejáda famózních muzikantů z uznávaných souborů srandinávského (překlep ponechán úmyslně.. :)) rocku, a stejně jako u debutu je produkt poněkud žmolkovatý. RED SAND - Pain't Box (2024) DR8 Snaživý prog rock, co disponuje i špetkou čehosi svého, povzbuzujícího. To znamená, že se pod povrchem hladiny s olejovými duhovými skvrnami občas něco zableskne. Sáhneš do hloubky, ale brzy narazíš na písčité dno, kde někdo nechal barevné sklíčko. Ani drahokam, ani perla, nic takového. Místo bezbřehého oceánu zážitků tu máme nazdobené brouzdaliště pro zážitky bezpečně omezené. No, co by člověk nedal aspoň za trochu osvěžení. Původně velmi nadějné, ale nakonec slabá trojka. Brant BJORK TRIO - Once Upon A Time In The Desert (2024) DR9 Týpek, co mi hudebně dělá většinou velmi dobře. Hraje relativně jednoduše a pořád tak nějak podobně úsporně. Songy zaujmou hypnotizujícím opakováním hrubého riffu a skoro až vykostěnou kytarou. Stejně tak zpěv, aranže, rytmika.. Akorát na posledních dvou deskách zkouší experimentovat a obohacovat, což samo o sobě není špatně, akorát Brant tak nějak zmatněl. Je jenom jako svůj odlesk na zvlněné hladině. Ačkoli se na novince jakoby vrací zpět, tak do stejné řeky nevstoupil. The WINDMILL - Mindscapes (2024) DR7 Norský neo-prog, jejich čtvrté studivé (překlep se mi poved!) album. Vždycky mne fascinovali artrockovou vymodelovaností kompozic, současně mne udivovali tím, jak málo to na mne funguje. Nejinak i zde. Formálně jš vše nejenom v pořádku, ale i dílčí momenty dovedou až nadchnout. Ale jako celek to semnou skoro nic nedělá. Ano, velký podíl na tom má bezvýrazný a utahaný zpěv, navíc s tak intonačně pokulhávající angličtinou, až i mne, jinozemce, tato nordglish tahá nepříjemně za uši. Ovšem i jinak je to jako bych nadšeně vyběhl na vrchol kopce, ale místo kýženého výhledu do krajiny bych narazil do papundeklové zdi. Škoda. Je tam hodně dobrého i slaboučkého současně, dávám rozpačitou trojku. The SAMURAI OF PROG (featuring Marco Grieco) - The Time Machine (2024) DR11 Druhé dílo je ještě načančanější, velkohubější, naškrobenější a ve výsledku jednoznačně horší. Na efekt postavené symfo skladby, tentokrát bez čehokoli oživujícího, působí jako hodně ohrkaný kolovrátek. V rukou zručných přadlen, ovšem. Tentokrát řady přadláků rozšířili hudebníci jako Clive Nolan nebo Roine Stolt, bylo jim to ale plat prdné. Celek působí strašně omšele, jako něco, co tady tisíckrát bylo a teď se to jen rutinně obšlehlo. Unavené gradace, opelichané vzletno, vyšisovaná okázalost. Stupidní příběh o cestování časem a setkávání se s význačnými osobnostmi našich dějin jen dokresluje nemohoucnost tvůrců. Jasně, v rukou zručných řemeslníků i tohle dovede nabýt v některých okamžicích jisté poslechuhodnosti, ale je to málo, strašně málo. Celkovému dojmu příslušnosti ke generickému symfo muzaku nasazuje korunu doprovodná grafika, která je vyblitá AI automatem, ať si "digital artist" Michal Xaay Loranc tvrdí co chce. Vychcánků, co produkt počítačového programu vydávají za vlastní dílo, jsem zažil už hodně. Na hodnocení hudby ovšem tato skutečnost vliv nemá, zdůrazňuji. Kvůli místy celkem poslouchatelné muzice tu trojku nakonec dávám, ale je sakra slabá. Po pravdě řečeno, tohle je to nejhorší, co od Samurajů znám. The SAMURAI OF PROG ještě v únoru 2024 pod svojí hlavičkou vydali kompilační 4CD box Omnibus-3, kde se nachází přes 40 minut dříve nevydaného materiálu. Nezkoumám, nehodnotím, jen to zmiňuji jako doklad neutuchající píle těchto muzikantů. Vzhledem k tomu, že na rok 2025 mají připravené další projekty, nezbývá než jim popřát, aby zastavili sestupnou tendenci kvality vlastních výtvorů. SLAŤ - Elegie propastná (2024) DR7 Kapela je z Brna a jde o jejich debut. Vřeštivý doomek s občasným growlingem, stonerovým zrychlením a sludge huhlem, sem tam dáma zaječí. Ani z toho není poznat, že vokály jsou v češtině, texty si moc nevychutnáš. Pěkně jim to jede, jako parní válec z kopce. Hrbolatého. Materiál solidní, v rámci stylu by se dalo říci i originální, především střídání několika druhů hlasů a odvaha pouštět se do pestřejších rytmických změn jejich tvorbu vymaňuje ze zaběhnutých žánrových standardů. Zvuk je praso klasika, vinyl je sold out, smůla. I tak si trojku zasluhují. DEAD HEROES CLUB - Hero (2024) DR12 Čtvrtá studiovka, k níž jsem dříve napsal tohle a považuji to za dobré zopakovat: - předchozí album Everything Is Connected (2013) jsem zprvu trochu přehlížel, až mne nakonec dostalo. Ze standardně vyznívajícího neo-progu se vyklubala na kytarách postavená špičková muzička, která má ducha a hloubku. Jsem zpátky na přelomu 80. a 90. let, a je to oblažující. - v prosinci 2021 zemřel na onkologické onemocnění jeden ze zakladatelů a tahounů této irské kapely, vokalista a kytarista Liam Campbell. Bylo to těsně před dokončením letos vydaného 4. alba skupiny (studiové práce probíhaly 2016-2021), událost způsobila další 3-leté zpoždění. Album je Liamovi věnované, výtěžek bude poskytnut místnímu onkologickému ústavu a charitativním nadacím. Trochu mi ten příběh připomíná osud TWELFTH NIGHT & Geoff Mann. Doplním, že na stránkách skupiny je popisován zdlouhavý proces rekonstrukce skladeb, které byly ve stavu demosnímků a zejména vokál se z nich musel pro finální mix obtížně získávat. Konečná podoba představuje finální album souboru, neboť bez svého zpěváka pokračovat nehodlají. Jeho trochu Damian Wilsonovský projev byl plný sebejistoty, dramatu a kovového chvění, to mi na novince trochu chybí. Možná nemoc, možná zdrojové materiály, těžko říct, co je příčinou, ale je tentokrát méně výrazný až unavený. I proto album hodnotím trojkou, předchozí věci jsou daleko více působivější. Zde máme silný lidský příběh, ale na hodnocení hudby taková okolnost vliv mít nemůže.

jiří schwarz - 27.03.2025 23:42:01 #

Z toho mála, co mě náhodně potkalo (hlavně díky RB): 1. Ten Years After: Woodstock 1969 2. Jon Anderson: True 3. Kalandra: A Frame Of Mind

Judith - 08.02.2025 16:51:26 #

TheProgSpace Awards 2024 - hlasování otevřeno do konce února >> odkaz Přehled nominovaných v textové podobě >> odkaz Hlasovat lze pouze jednou, takže pokud chcete jenom nakouknout na nominované, nejlépe takto. Na FB a IG TheProgSpace se průběžně objevují grafické přehledy. Osobně mám tento portál jako zdroj informací o nových albech a skupinách ráda, věnují velkou pozornost začínajícím tvůrcům.

Pegas - 04.01.2025 19:46:34 #

Já asi nebudu schopný dát nic dohromady, protože z hlavy nějak moc nedám vše, co jsem z novinek slyšel a některé jsem si ještě ani nestihnul pustit. Rozhodně by v mém žebřícku ale figurovala alba Kalandra - A Frame Of Mind a Marjana Semkina - Sirin, tahle dvě jsou rozhodně moje nejposlouchanější. Určitě bych tam dal i novinky Leprous a Pure Reason Revolution. A určitě by tam nebyl Jon Anderson & The Band Geeks - Trues.

stargazer - 04.01.2025 18:13:17 #

Já to mám jako minulý rok /2023/. Do sbírky mi přibyly tři novinky : Mike Stern - Echoes and Other Songs Al Di Meola - Twentyfour Dreams Do Come True When George Benson Meets Robert Farnon Z těchto tří hudebníků nikdo vloni nenahrál album roku. Aspoň za mě ne. Ale musím vypíchnout Jona Andersona a jeho True. To mě hodně dostalo.

loutkář Cvak - 03.01.2025 18:06:46 #

Žádný přínosný seznam tradičně dohromady nedám, novinek jsem slyšel pár a samá známá jména, naposlouchané nemám skoro nic. Nicméně vypíchnu jedno: Karel Vepřek: Písně ze dvora krále Magora >> odkaz Zhudebněné básně nejen (ale převážně) Ivana Martina Jirouse v poloze, v jaké ho běžný člověk nezná. Písničkářství, ale produkce Tomáš Vtípil, takže jiné. Jinak to prostě byl rok PPU Egon Bondy Tour, ani nevím kolikrát jsem je viděl, ale vždycky to stálo za to. Nevím úplně proč. Běžně bych takový v zásadě revival nechtěl zažít ani jednou. A za druhé: festival Marca Ribota v Hamburku. "Marc is a musical genius. So many ideas are coming out of that guy that it is actually often a problem." —John Lurie. Ribot sólově, Ribot s rockovou kapelou, Ribot s (falešnou) kubánskou kapelou, Ribot s jazzovou kapelou, Ribot s divokou experimentální kapelou. Ribot v duu naživo doprovázející promítání filmu. Poslechový večer s Ribotem. K tomu několik cizích kapel, Ribotem vybraných. Takže: dobrý rok.

Judith - 02.01.2025 21:12:35 #

2024 Slyšela jsem hodně přes stovku novinek, nějakých pětadvacet jsem si koupila. O zajímavých albech průběžně píšu do příslušného vlákna. Pokud se omezím na Top 10 a zahrnu desky, které jsem poslouchala opravdu hodně, něčím mi utkvěly, budu je mít prožitkově spojené s tímto rokem, vychází mi (bez žánrového omezení): 10. Cries For Colour - Yellow Sands. Eight Tales of Pixie Mischief >> odkaz Koncepčními projekty se ohání kdekdo, tenhle má nejen hlavu a patu, ale taky srdce na správném místě. Jemnější prog rock s bohatým nástrojovým obsazením. 9. Hamferð - Men Gu​ð​s hond er sterk  >> odkaz Doom metal z Faerských ostrovů je syrový, teskný a temný. Volání z dálky, v které se někdy ráda rozplynu. 8. Daniel Sommer / Arve Henriksen / Johannes Lundberg - Sounds & Sequences  >> odkaz Severský jazz. Holé stromy proti šedé obloze. Krása prostých linií proniká do morku kostí. 7. Crippled Black Phoenix - The Wolf Changes Its Fur But Not Its Nature  >> odkaz Asi největší překvapení. Cover verze vlastních skladeb (k oslavě dvaceti let na scéně) mají neuvěřitelnou šťávu, dravost. Nechybí temný osten, pro kapelu tak typický. Láska. 6. Utopianisti - Reason In Motion  >> odkaz Multižánrová hudba, přirozená jako dýchání.  5. Pineapple Thief - It Leads To This Nenápadná deska. Kdykoli, kdekoli. 4. Doedsmaghird - Omniverse Consciousness  >> odkaz Black / death / prog metal. Sen šíleného derviše. Pestrá a vynalézavá deska. 3. Isildurs Bane & Jinian Wilde - The Pearl of Ever Changing Shell  >> odkaz Neoprog jako řemen. Emoce, plochy, barevnosti. Též mohu kdykoli. 2. Jon Anderson & The Band Geeks - True Pár pěkných týdnů jsem tohle album doslova fetovala. Čistá radost. 1. Sleepytime Gorilla Museum - Of The Last Human Being Událost roku a deska, která ve mně bude pracovat a zrát ještě hodně dlouho. Proto ji stavím nad Andersona, který vystřílel ohňostroj naráz, aspoň v mém uchu.

Apache - 12.01.2024 13:34:24 #

To si furt ještě šetřím na horší časy. :-)

Jarda P - 12.01.2024 12:17:09 #

Já mám z roku 2023 jen Rolling Stones-Hackney Diamonds, takže pro mě je to deska roku 😁

« další předchozí »