Diskuze

« další předchozí »

Voytus - 30.04.2023 17:49:48 #

Antony, Judith: Díky vám! Ano, je toho hodina a další nový materiál stále vzniká. Problém je čas, scházíme se jednou týdně. Ten proces by spíše vyžadoval se kompletně sbalit, vyrazit společně někam na víkend a dát si pořádný writing session. To pořádání a zároveň účinkování je právě dobrá šance, jak se předvést před jinými skupinami. A vzhledem k tomu, jaké party mi sem Martin nabízí, je vesměs volba jasná, protože Flower jsou jim žánrově nejblíž. Zároveň je dobré nové materiál pilovat na domácí půdě, než se s ním vydáme jinam, což teď potřebujeme ze všeho nejvíc. Pořádně to prohrát před lidmi. No a to další, pořádání a běhání okolo, to už jde ruku v ruce, protože za ta léta mám angličtinu jako druhý jazyk. Takhle, asi bych nesvedl zasvěcenou debatu o průmyslu, či ekonomice, ale to tady stejně nepotřebuju. A stejně jsou pak vždycky po ruce lidé, kteří v tom jedou se mnou. Můj bratr, zároveň bubeník, nám dělá plakáty a letáky, zvukař s námi sdílí zkušebnu, majitel Caramellu, který je náš dobrý zpřízněnec, nám udělá dobrou cenu, Eva a její sestra jsou vždy spolehlivé na vstupu.... všechno to vždy do sebe dobře zapadne. Příští měsíc dělám ty El Perro, opět s námi. Tak pak určitě taky něco napíšu.

Antony - 30.04.2023 12:26:02 #

Voytus: Skvěle podaný report, díky. Škoda, že jste tak daleko..

Judith - 30.04.2023 11:15:37 #

Voytus: To zní báječně, lze si jen přát, abychom byli i nadále drženi v obraze o aktuálních datech a novinkách! Ale jako vážně - vy už máte hodinový autorský set? To teda hodně stříhám ušima... Prima, že všechno klaplo. Dvojrole pořadatele a účinkujícího je pekelná, a ještě hostit zahraniční návštěvu a ještě se prezentovat s něčím novým, uf. Krásně sepsáno, doufám, že s blížícím se létem tohle vlákno bude hostit koncertní zážitky čím dál častěji.

Voytus - 29.04.2023 21:26:20 #

21.4. Pan Demos, Flower Cover, The Skull Guru - Louny, Stromovka 22.4. Flower Cover, The Skull Guru - Bílina, Moskva Tedy, byl to skvěle strávený víkend ve společnosti italsko-španělské party, se kterou jsme si navíc skvěle sedli i po lidské stránce - a to je nejdůležitější.V pátek, přibližně kolem páté, jsme začali navážet aparaturu na Stromovku alias Bahno. Do poslední chvíle jsme řešili, zda to uděláme venku nebo na sále. Pochopitelně. Náš zvukař si chtěl ozkoušet některé nové komponenty, které nakoupil a to by bylo lepší venku. Ale počasí tomu nepřálo. Přes den jakž takž, ale už kolem osmé začala teplota postupně klesat pod patnáct stupňů. A v tom se blbě hraje, a aby diváci strávili cca čtyři (spíš víc) hodin v takové teplotě, natož abych tomu vystavil tu jižní skvadru, která měla tenhle minifest uzavírat. A jasně, on ten sál není zvukově úplně ideální, samé dřevo a všechno rezonuje a houká, jak zpěvové mikrofony chytají ostatní nástroje. Zvukařské peklo. Ale on je Lukáš, alias Záhy už léty protřelý a poradí si. Proč tenhle sál? Protože je velký a de facto zadarmo. A pak, trochu jsem si to maloval, že po zimě to bude první větší akce a lidé budou celí natěšení a přijde jich hodně. Jenže, je to nějaké složité po době covidové. I přesto, že jsem zvolil fakt symbolické vstupné 150,- , s ohledem na studenty, kteří po dlouhé době začali chodit na koncerty a řada z nich rozšířila i pořadatelský tým našeho dvoudenního květnového festivalu Antikotel. Už to chtělo trochu omladit, po devatenácti letech. Šlo by to bez sponzorů? Ani omylem! Ještě před úvodními Pan Demos bylo v sále třicet platících, naštěstí řada seděla venku a užívala si zbytky prvního výraznějšího slunce letos. Pan Demos předvedli svůj standard, jsou to všichni přímo excelentní hráči a se svým bigbítem, okořeněným punkem, hardrockem i funky a dalšími styly by jistě naplněnější sál rychle zvedli od stolů. Takhle bylo publikum poměrně vlažné a jen pomalu se trousilo dovnitř. Na nás už byl ale sál celkem slušně zaplněný a my jsme mohli spokojeně zahájit náš autorský set. Těžko se mi hodnotí vlastní kapela, ale nějaké poznatky by byly. Hostující The Skull Guru, kteří dorazili někdy na sedmou a okamžitě jsme museli hodit řeč - organizační věci, hudební scéna u nás a u nich, zvláštnosti české kuchyně atd - se usadili zhruba uprostřed sálu a pozorovali. Líbili jsme se jim, to potěší. Set je čím dál sehranější, výkony jistější, množství not menší, takže je to celé čitelnější, trojhlasy se stávají naší nejsilnější zbraní a tohle pódium je nám malé. Též aplaus během jednoho klávesového intra a podobně odměňovaná sóla nám zvedla sebevědomí. Odehráli jsme poctivou hodinu a po koncertě zaslechli i názor, že se nedá poznat, co je cover a co je vlastní. Ne, teď už bylo vše vlastní. Naši italsko-španělští hosté byli nadšeni, jak jsme si sdělovali dojmy během výměny aparatury. A jeden z kytaristů si zahrál přes můj aparát, protože neměl redukci, přes kterou by zapojil spešl vidlici, jakou jsem v životě neviděl. Byl z toho docela špatný, což je jasné, když jste na něco zvyklí. Ovšem, nemám problém svého George Dennise zapůjčit - alespoň vznikla příležitost si ho poslechnout v rukách někoho jiného. Ohledně bicích se bubeníci dohodli, že tento koncert se odehraje na naše a Bílina na jejich. Odehráli přibližně dvouhodinový set, během něhož přehráli zásadní kusy ze všech čtyř alb. Překvapili přídavkem v podobě jedné instrumentálky od Čechomoru a nadupanou verzí Son & Daughter od Queen. Mimořádná sehranost poměrně komplikovaného materiálu brala dech, vzhledem k tomu, že zkoušejí párkrát do roka, protože bubeník žije ve Španělsku a ostatní tři v Itálii. Po koncertě přišla ta nejneoblíbenější část každého hraní - balení aparatury. Jindy bychom vše nechali na sále a balili až druhý den, ale tentokrát, kvůli fotbálkovému turnaji muselo vše do aut. Naštěstí jsme měli hodně pomocných rukou, takže to šlo rychle. Naši zahraniční přátelé ještě pokračovali na “jedno” do jednoho z nonstopů s několika fandy. Já nešel, byl jsem hotovej. Vzhledem k nervům, které jsem ohledně té akce měl, jsem na ten den prakticky nespal - přijdou lidi? Zaplatí se to? Nebudeme v mínusu? Naštěstí se povedlo. I přes pouhých 80 platících (na ten sál se vejde jednou tolik, možná i víc) jsme nakonec skončili v plusu. Druhý den volám Willymu, zpívajícímu kytaristovi, že bychom dali někde kafe. S tím typickým přízvukem hlásí: “Yes, Voytus, come over here, we are on Šalanda.” No, ten název si o italský přízvuk přímo říká. Takže debatíme dál o hudbě a inspiracích, já Andremu (ten druhý kytarista) doporučuji Wishbone Ash, které mi místy těmi kytarovými dvojhlasy připomínali. V triku Opeth se okamžitě dostávám i k nim a s Willym zjišťujeme, že máme oba nejraději Ghost Reveries. Borce zaujme černé pivo a hned ho musejí ochutnat. Nic takového u nich neznají. Přes jídelní lístek se seznamují se zvláštnostmi naší řeči, jako jsou háčky, čárky a kroužky a trochu je do toho zasvěcuji. Bubeník José, který má nejslabší angličtinu, a tak se občas doptává, se ukazuje jako největší showman celé party. A pak už vyrážíme společně do Bíliny, kde už na nás čeká Martin Peschl, který to celé domluvil. Moskva je hospoda bez pódia, ale má svou letitou tradici a my se sem rádi vracíme, protože se tu schází vnímavé publikum. Opět poctivá hodina, shodná z předchozím večerem a lepší výkon, který je patřičně odměněn. Stíháme jen kousek jejich setu, protože někteří z nás to večer předtím moc neodhadli, a tak chtějí být co nejrychleji doma. K tomu zdravotní indispozice zpěváka Jirky, který jen den předtím dobral antibiotika. I tak to na jeho výkonu nebylo znát. Po koncertě mi Willy volá, že už se blíží do Loun a jestli tedy ještě někam jdeme. Já a klávesák už jsme na “tajném místě”, neoficiálně otevřeném klubu, který jeho provozovatel, zvaný Indián, přetvořil v dílnu s kytarovými aparáty. I kvůli tomu je sem chci vzít, protože něco takového se jen tak nevidí. Je tu i část party ze včerejška, takže všechno klape. Eva od vstupu, jeden z mlaďasů Jirka, který vládne dokonalým britským přízvukem a pár dalších. Skull Guru jsou nadšeni, dopřávají si Plzeň, okukují aparáty a k tomu zní z gramofonu Šest strýců v Redutě, u nichž si basák Matteo okamžitě všímá charakteristického zvuku baskytary. Venku na cigárku se opět zakecáváme o hudbě, s Willym zjišťujeme, že máme oba v oblibě britský folk (však také poznal, že náš Jirka zpívá při zvukovce Time Has Told Me od Nicka Drakea). Také je překvapen mou, alespoň rámcovou znalostí italské scény 70. let. Klubovna se pomalu vylidňuje a nám se chce ještě někam pokračovat, protože je pořád o čem se bavit. A protože už takhle v noci není moc možností, musíme do jednoho ze dvou disco barů. Naštěstí je tam vstřícná barmanka, která nám povolí vlastní playlist, se kterým sborově hulákáme. Tedy, že si zrovna tady někdy s někým zazpívám staré Queen a dokonce Musical Box od Genesis, to bych tedy vážně nečekal. Končíme asi v pět ráno. A to je ještě čeká koncert v pražském Crossu. No co, české pivo jim jede. Další den vytvářím skupinou konverzaci na messengeru, protože chceme zůstat v kontaktu a něco naplánovat na příští rok. Zároveň je to seznamuji s naší scénou, prostřednictvím odkazů na youtube. Kuře v hodinkách od Flamenga se jim zalíbilo. Napojení na Louny navíc posiluje zjištění majitele hotelu, ve kterém jsou ubytováni, že to na tom místě v Itálii, kam jezdí na jezero, má jeden ze členů skupiny loď. Je to super, jak je někdy ten svět malý. A když si s někým takhle sednete, tak je dobré z toho vytěžit i něco dalšího. Takže uvidíme, jaké jsou možnosti. Zatím z toho byl jeden nezapomenutelný víkend a věnovaný vynil Umashi's Odysse, který jsem jim vychválil do nebes.

stargazer - 29.04.2023 09:44:35 #

Tak to je hóoódně,,,,,hodně něco neuvěřitelného. Steve a celý tým u mě povýšili, jako nikdo jiný. Doufám, že i v Praze budou mít plno. Moc jim to přeji - celému týmu.

Judith - 29.04.2023 09:36:02 #

Hydra se samozřejmě předvedla :) cca čtvrt hodiny před koncem, což byla bohužel přesně ta doba, kdy spousta lidí musela jít, aby se dostali domů. Vytahovaly se hojně mobily a celkově jsem tuhle vsuvku vnímala spíš jako narušení toku večera. Ale měli krásně vymyšlené, že před to zařadili sólo na bicí a to bylo opravdu takové vyvolávání a hecování, jako u nějaké kmenové hostiny. Celkově chci říct, jelikož se mi to trochu rozleželo - tohle byla od začátku malá a řekněme méně významná zastávka turné. Že odehráli naprosto stejnou show jako před desetkrát větším publikem, se stejným nasazením, to by bylo na klobouček i za normálních okolností. Ale že deset hodin jednali s maďarskými celníky zrovna proto, aby stihli zahrát pro pár stovek lidí v Brně (a maďarský celník pustil americké hudebníky přesně tak, aby i při nejlepší snaze měli skluz přesně ty dvě hodiny, co koncert normálně trvá... no nic...), že to jednání měl na hrbu stejný člověk, který potom naprosto dokonale akci nazvučil, že stihli postavit scénu v rekordním čase (za deset osm venku ten kamion ještě nestál) a kdo ví jestli se vůbec měli kdy najíst, a že to zrovna za těchto okolností proběhlo v takové pohodě a radosti, to prostě nemám slov. Vai po skončení osobně pomáhal uklízet a bourat a ještě tam rozdával podpisy. Jsem maximálně spokojená a vyladěná, akorát tam fakt byl průvan (jinak bychom se asi kolektivně uvařili ve vlastní šťávě) a spala jsem tři hodiny, takže dneska asi budu mít v poslechovém vlákně absenci, pěkně mi třeští kebule. Kromě šesti skladeb z alba Inviolate hráli po jednom nebo dvou kusech skoro ze všech ostatních desek, byl to moc pěkný průřez.

stargazer - 29.04.2023 08:07:45 #

Zdravím Judith. V první řadě díky za dojmy s koncertu mého oblíbence Steva Vaie. Já tohle turné vynechám, jelikož se účastním jiné akce a Steva jsem vidél naposledy, kdy prezentoval výročí vydání slavného Passion and Warfare. Někde jsem zaznamenal, že Steve bude hrát na turné k Inviolate i na kytarový speciál Hydra. Nevím, jestli to platí po celou koncertní šňůru, nebo jen pro určité země. Otázka : Viděla Hydra Moravu nebo ne?

Judith - 29.04.2023 02:38:52 #

Steve Vai v Brně - Semilasso 28/4 To nejdůležitější na začátek - bylo to absolutně boží, nejen díky hudbě, ale taky pro to, jak umí Vai pracovat s energií v sále. Cítím se, jako bych absolvovala nějakou harmonizační seanci. Asi bych mluvila jinak, být odkázaná na veřejnou dopravu do odlehlejšího místa, protože koncert začal s téměř dvouhodinovým zpožděním (skončil o tři čtvrtě na dvanáct a kolem půl se sál začal zřetelně vylidňovat, nehledě na pár nešťastníků, kteří odcházeli už před jedenáctou). Když jsem před osmou hodinou dorazila na místo, visela u vchodu cedule, že z logistických důvodů je začátek posunutý na 21:30 - nakonec se začalo hrát asi o tři čtvrtě na deset. Jako motorizovaný obyvatel nejbližšího maloměsta jsem se prostě na hodinu otočila doma a naporcovala kuře na polívku, byl to teda nezvyklý pocit. Vůbec jsem cestou tam (poprvé i podruhé) měla dojem něčeho neskutečného. Královo Pole je historická dělnická čtvrť, kde dodnes podél hlavní třídy stojí domy z vepřovic a na místě kulturního domu Semilasso stával před dvěma stovkami let zájezdní hostinec; více o historii včetně vysvětlení zvláštního názvu na Wiki >> odkaz Jde o kulturní stánek, kam jezdí kočovné herecké společnosti, den před Vaiem tu koncertovala Olga Lounová a na nedělní odpoledne je plánováno odpolední posezení u dechovky. Kapacita pro koncerty je 600 lidí a můžu říct, že bylo plno. Lístky se prodávaly bez dalšího rozlišení, kolem ochozu na balkóně byly židle (dámy usazené hned u pódia měly rozhodně blíž k sedmdesátce než k šedesátce), za nimi stály další dvě tři řady lidí a dole bylo plno až dozadu, opravdu impozantní pohled. Odvrácenou stránkou bylo vedro v sále (představte si rozměrově trochu lepší tělocvičnu) a vzhledem k odloženému začátku pochopitelné, ale dost nepříjemné mocné pivní výpary. Když se pak začaly sundávat svrchní vrstvy, bylo té člověčiny místy až příliš. Po půl hodině naštěstí asi někde něco otevřeli, zacítila jsem průvan a bylo to lepší. Po příchodu zaměřena následující loga a obrazy: Frank Zappa na mikině takřka v životní velikosti, to bylo milé. Kšiltovka Suicidal Tendencies, triko Uriah Heep, Dream Theater - třikrát, King Crimson Tour 2016 (sprostě jsem záviděla), Vai samozřejmě taky, Iron Maiden, moc pěkná mikina Animals As Leaders (člověk si uvědomí, že má na světě přátele), Metallica, vtipně univerzální Heavy Metal atd. Věkově byla asi nejsilněji zastoupena kategorie Vaiových vrstevníků a pak cca čtyřicátníci, ale i pár vysloveně mladých tváří se našlo. Žen tak desetina (paní vedle mě si o půl dvanácté četla esemesku: Vrať se nám, maminečko!). Nikdy jsem si nevšimla, kolik máme na Moravě vysokých chlapů. Jinými slovy: prd jsem viděla. Naštěstí Vai nastoupil v zářivě zelené košili a svítily mu pražce, takže jsem ho na moment zahlédla. Zavřela jsem si radši oči a kochala se vnitřním zrakem dlouhou linií portálů, které slibovaly vystřelit mě každý do jiného neskutečna. Váhala jsem trochu moc dlouho, po třetí skladbě se začalo řečnit. Vai je skutečný gentleman. Nejprve varoval přítomné dámy před svým kytaristou Dantem, prý stačí Ahoj a jste v jináči. Děkoval zvukaři a tour managerovi v jedné osobě, který na maďarské celnici deset hodin udatně bojoval, aby je pustili. Představoval spoluhráče a o něco později pozval dva (asi) techniky a monitor engineera, aby si taky zahráli - kytar bylo k dispozici dost, takže na scéně přibyli tři další kytaristi a předvedli malou choreografii; inženýr později i zpíval a za svůj téměř operní projev sklidil velké ovace. Někde po tomhle prvním zastavení jsem si všimla zajímavé věci. Na začátku atmosféra připomínala spíš fotbal (ne že bych někdy na nějakém byla) - lidi byli dost nabuzení, nervózní, strkali se... Po dvaceti minutách jsme se všichni jakoby natočili stejným směrem, najednou zavládl klid a prostorově jsme do sebe zacvakli jako na grafice M. C. Eschera. Vzpomněla jsem si na jeden článek, jak se chovat v náročných situacích: hoďte se do pohody a potom svým klidem nakazte ostatní. Vai tohle umí. Byl naprosto vycentrovaný a uvolněný, užíval si každou vteřinu s tím svým úsměvem Mony Lisy. Každou skladbu prožíval a párkrát si na konci vysloveně zavýskl: Jo! Mně pár citoslovcí a mimovolných výkřiků (kromě těch aktivně vedených) později taky uniklo, takže ho naprosto chápu. Nebo s jakou hrdostí se díval na toho svého mladého kytaristu, když hrál sólo... fakt je to formát největší. Zvuk byl čistý jak studánka, bylo slyšet každou strunu a taky všechny ty momenty, kdy nástroje jako by úplně zmizely a existovala jenom hudba, čirá a všudypřítomná. Na straně, kde jsem stála, bylo trochu hůř slyšet basu, celkově se mi nejvíc zdály vytažené bicí. Byl to prostě nářez, žádné zjemnělé preludování - podlaha vibrovala a tělní dutiny si užívaly každý úder do kopáku. Pokud jde o setlist, dá se dohledat (celé turné jede podle téhož plánu), poznala jsem akorát skladby z alba Inviolate (bylo jich pět nebo šest) a Tender Surrender, která byla uvedena jménem. Během ní publikum znatelně zjihlo a chlapík za mnou ji celou "odzpíval" nebo spíš odmňoukal se setinou vteřiny předstihu, nezvyklý sonický zážitek. Koncert byl doprovázen světelnou show, která se poměrně často obracela do publika, a video projekcí, jaká by u každého jiného umělce působila kýčovitě. Velehory, katedrály, ohnivé růže, děti cachtající se ve vodě, animace spermií kroužících kolem vajíčka a následně vývoj plodu včetně detailního zobrazení rostoucího penisu, záběry hrajícího Vaie v mladších letech s bujnou hřívou... Dneska už je zubem času zřetelně poznamenaný a auru ušlechtilého hřebce nahradila vlídná moudrost, která si ze sebe umí udělat srandu. Ten člověk je klubko holých drátů, nejživější jasné energie, a něco z něj na okolí ulpívá. Nemyslím, že dneska vůbec usnu, ale jdu to zkusit. Jsem ráda, že jsem byla u toho.

Judith - 15.04.2023 17:23:09 #

Jo, listování v archivované diskusi už nefunguje, ale modrou šipkou nahoře se dá přepínat na další stránky. Dobré něco, fakt díky!

loutkář Cvak - 15.04.2023 17:08:51 #

Tady ještě o něco novější příspěvky: >> odkaz

« další předchozí »