Profil uživatele Filozof
Recenze:
Queen / Sheer Heart Attack
| 2007-08-07 | Sheer Heart Attack
Stále titíž Queeni. Stovky drobných fórků, pečivá produkce a vrstvení zvuků, ihned rozpoznatelný zvuk, nádherná Mayova kytara, dostatečně tvrdé k poslouchání a přitom každá skladba originál, rozpoznatelná (a většinou i dost melodická) jedinečnost...
Až metalové prvky ve skvělém hitu Brighton Rock, krásná melodika ve skvělém hitu Killer Queen, neodolatelné vybrnkávání a echo na vokálech v Tenement Funster, skvělé změny tempa v Flick Of The Wrist, jemná, vysoko zpívaná Lily Of The Valley, krásné vokály v Now I´m Here, nádherná In The Lap Of The Gods s úžasným, vysokánsko položeným vokálem, vznášejícím se nad hlavní melodií, bez pardonu přecházející v metalový nářez Stone Cold Crazy (kdepak by při poslechu této skladby někoho napadlo, v jakých popově-umělohmotných vodách se skupina utopí o 10 let později)... Prostě spousta skvělé hudby. Dva poněkud slabší popěvky Dear Friends a Misfire jsou naštěstí krátké a pak hned famózní Bring Back That Leroy Brown - aneb zrockovaný charleston s boogie-woogie piano vložkou, stop-timy a dalšími neodolatelnými prvky včetně banja. Kam na to ti chlapíci chodí? :-)
No ale už se ženeme do finále - skvěle gradovaná s hymnyckým chorálem vyšperkovaná In The Lap Of The Gods je důstojným zakončením celé desky. Co dodat? Prostě Queen v nejlepším období, kompaktní, propracovaná deska, často bez mezer mezi skladbami - ku prospěchu věci. Joj, to byla muzika!
Hodnocení - ne tak špičkové, jako Night a Day, a pro mne i malinko méně přitažlivé, než I. a II. 4 hvězdičky si ale plně zaslouží.
» ostatní recenze alba Queen - Sheer Heart Attack
» popis a diskografie skupiny Queen
Queen / Queen
Queen I
Skvělý hardrock (Keep Yourself Alive, My Fairy King, Liar, Modern Times Of Rock´n´Roll - asi nejtvrdší zvuk Queen vůbec, včetně netypické kytary), klasické queenovské balady (Doing All Right, The Night Comes Down), legendární queenovská pompéznost (Jesus), už hodně dobrá práce s vokály - jasně ukazující na pozdější fantastická představení, výborná, jedinečná Mayova kytara, ještě o něco slabší Freddieho hlas, o něco chudší (ale i tak dostatečně bohatá) produkce, než na pozdějších albech a horší zvuk. Toť jednička Queenů - album, které díky stejně dobrým melodickým nápadům a invenci musím hodnotit stejně vysoko, jako dvojku.
Je otázkou, zda by se Queen prosadili a vydrželi, kdyby na začátku kariéry neměli možnost rok zkoušet nové, špičkové studio De Lane Lea úplně zadarmo. Zde posunuli svůj zvuk i muziku o ohromný kus daleko a kdo zná třeba CD Queen In Nuce, ví přesně o čem mluvím. V každém případě je dobře, že tu možnost měli a neochudili nás o mimořádnou porci kvalitní muziky během příštích 10 let.
Kritika jim vyčítá u prvních alb lpění na glamrockových schematech, moderních v té době. ALE - co by byli Queen bez Freddieho teatrálnosti?? Já jim to za zlé nemám. Chopili se toho nejlepšího z glam-rocku a použili velmi nápaditě. Víte o někom, kdo by glam-rock TAKHLE zúročil? Já ne.
Nedá se nic dělat. To byly doby, kdy Queen prostě hráli fantastickou muziku. Tvrdou, nekompromisní a přitom chytlavou - a to je velmi vzácné...
A ještě poznámka na závěr. Přirovnání Kneekala Queen k Led Zeppelin považuji za hloupé opsání nesmyslu od Vlčka nebo Wicha. Nevěřím, že by to kdo mohl myslet v této době vážně. Snad pouze Ti, kteří znají jen 4 interprety - Moravanku, Wagnera, Queen a Led Zeppelin by si to mohli myslet. Ale ti by neměli takovou hudbu veřejně hodnotit...
» ostatní recenze alba Queen - Queen
» popis a diskografie skupiny Queen
Colosseum / Valentyne Suite
| 2007-08-01 | Je až komické, jak moc se liší zvuk a produkce prvních dvou alb Colossea. Máte-li je na jednom CD bezprostředně za sebou (vydání Sequel Records na CD) a necháte-li CD běžet po skončení první desky, gigantický skok, který se odehraje s úvodními tóny The Kettle je nepřeslechnutelný i pro hluchého. Mnohonásobně těžší a tvrdší vyznění jejich hudby Vám dá chvíli, než si uvědomíte, že vlastně slyšíte téměř tytéž muzikanty s toutéž invencí. Ano - Kettle a Elegy je stále to staré dokonalé Colosseum, jen o trochu dále. Zda ku prospěchu věci, to ponechám na posluchači.
Následující Butty´s Blues je skorem sedmiminutové, spíše pomalejší, houpavé blues s využitím dechové sekce v pozadí. Jde o dílo Litherlanda, kterému všechny čest. Není příliš typické, aby kytarista dokázal napsat tak skvělé party pro trubky v pozadí, které dávají skladbě úplně jiný rozměr a posouvají ji o několik kategorií výše. Jejich skvostná vibrata jsou prostě k uzoufání dokonalá... V místech, kde "pracuje" sólový saxik Dicka se asi nejvíce blížíme zvukem první desce Colossea. Nádhera.
Následující The Machine Demands A Sacrifice dává větší prostor varhanům a končí poněkud psychedelicky, ale podle mne spíše jen uvádí to, co se bude dít dále - v legendární blues-jazz-rockové Valentynské suitě.
Úžasnou jízdu rozjíždí Hiseman, dávajíc najevo, že Colosseum je a vždy bude především jeho dítko. Krátké představení varhan a posléze kytary a následující unisono motiv, po chvíli saxofon a zklidnění dávají tušit, že se začínáme pohybovat trochu hloubějí v jazzových vodách a končí sranda. Greenslade se pohybuje mezi klávesami, vibrafonem a klavírem a pravděpodobně on dokáže v pozadí nejlépe jednotit virtuozní hudebníky. Zanedlouho basový podklad, nad ním asi nejznámnější varhanní preludování a vzápětí vypálení z baterie bicích ... všechny nástroje se postupně připojují v rozvíjení hlavních motivů, nápaditě, s vehemencí, invencí a velkou chutí jednou provždy odkázat všechny pochybovače o rocku jako umění do říše plácalů. Po šest minutách nastupuje druhé téma - February´s Valentyne, pověstné svými vokály a nádhernou zpěvnou melodickou linkou, tu mírnou, tu zdivočelou. Třetí téma napsal Heckstall-Smith s Hisemanem a jeho začátek má odrážet klid před bouří. Souhlasí. :-) Závěrečné vyvrcholení skutečně připomíná bouři a to velmi povedenou.
O všech třech tématech (January´s Search, February´s Valentyne i The Grass Is Alwais Greener) říká Hiseman v červenci 1969, že už nějaký čas předtím, než dali dílu konečnou podobu. Ta ostatně vznikala (nebo alespoň myšlenka na něj) už v dobách, kdy někteří z členů působili u Mayalla v jeho Bluesbreakers a tvořili s ním jeho první bluesovou suitu Bare Wires (o společných tématech jsem již psal jinde). Kdo ale dobře poslouchá, slyší zásadní rozdíl. Jednak Vanlentyne Suite je opět (jako celé Colosseum) postaveno na bicích a druhak a hlavně - Bare Wires je vlastně pouze směsicí pospojovaných motivů lineárně za sebou a nedá moc práce si představit, že by to mohly být klasické bluesové skladby zcela samostatně. Vylentyne Suite je o notný kus dál. Hudba je jednotná, neštěpí se a kompozice využívá celou jí vyměřenou plochu (16 a půl minuty) tvůrčím a rozvíjejícím způsobem. Spolupráce hudebníků na jednotě tématu je obdivuhodná. A to je nutno přihlédnout k tomu, že jednotlivá témata psali nejméně tři z nich.
Více psát nebudu. Doporučuji poslech. Opakovaný. Podle vlastní zkušenosti vím, že k hudbě Colossea není jednoduché proniknout pro nepřipraveného posluchače. Ale stojí to za to. Věřte mi.
Ano, tady JE rocková hudba Uměním. Beze sporu.
Dávám plných 6 hvězdiček.
» ostatní recenze alba Colosseum - Valentyne Suite
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Queen / A Night at the Opera
Co napsat, k téhle legendární perle perel? Queen na vrcholu? Dokonalost sama? Oslava invence a talentu?
Ačkoliv si nemyslím, že by Seržant... byl nejlepší album Beatles, musím souhlasit s Merhautem. Tohle JE Seržant... Queenů. Ale i celých sedmdesátých let.
Hned v úvodu se ukazuje, že Mayova kytara ještě vyspěla a její tón je suverénnější a jiskřivější než dříve. Kouzelná minutovka Lazy On A Sunday Afternoon dá motivem vzpomenout na When I´m Sixty Four. Následuje úplná extáze v 3/4 rytmu - fantastická I´m In Love With My Car a další a další perly - dalo by se psát o každé. Především ale o nedostižné The Prophet´s Song - neskutečně krásných osmi minutách, kde se snoubí rock s fantastickým kánonem. Nezlobte se - to opravdu nelze popsat. Musí se slyšet. Dokonalé. A ten skvělý klavírní přechod do krásné balady Love Of My Life... Uááááh! Jsme téměř u finále - Dokonale od Beatles obšlehnutá a přesto si Queenovského ducha zachovávající Good Company nás uvede k jedné z nejlepších skaldeb rocku vůbec. 180x navrstvené vokály, které způsobily skutečnou slávu. Freddie říká, že do té doby stále bojovali s penězi a živořili. Teprve nesmrtelná Bohemian Rhapsody, kterou prosadili do rádií i na klip i přes její šestiminutovou délku, jim zajistila hvězdnou slávu. Nechtěli ji vydat - prý kapesní opera - koho to dnes zajímá...? A vidíte. Dnes, jak se ozve Mamáááá, just killed a man, ..., všem nám běhá mráz po zádech a stadion může spadnout.
Freddie děkujem. Byl jsi opravdu jen jeden. A nejen hlasem. Nikdo jiný už "Cikánskou rapsodii" (ano - bohužel nemá s Čechami nic společného) nesložil a možná ani nesloží. A klip k ní považuji dodnes za jeden z nejlepších vůbec.
Desku mi před 20 lety pustila poprvé tehdejší dívka: "Honzo, tohle se Ti bude líbit... je to úplně skvělýýý...". Moc chytrá a moudrá dívka to byla. Ale ani tak jsem nemohl tušit, že ani po dalších dvou desítkách let a tisícovkách titulů v hlavě deska nespadne z nejvyšších příček.
Ano - i tady se loučíme God Save The Queen, ale zde tento fórek vyznívá přeci jen vtipněji. I když "královnu" nezachránil.
» ostatní recenze alba Queen - A Night at the Opera
» popis a diskografie skupiny Queen
Queen / Jazz
Desku Jazz nepovažuji za nejlepší album Queenů, ale je mému srdci nejbližší. Završuje nejlepší (střední) období skupiny a zachovává všechny atributy toho nejlepšího z tvorby skupiny: pečlivou produkci, mnohovrstevnatost a šťavnatost skladeb, výborné vokály Freddieho i nezaměnitelný tón Mayovy vlastnoručněsotcemvyrobené kytary, použité s invencí a nápaditostí. Bohužel v posledním období Queen (1980 a dál) už sklouzly do popové vaty a laciného hávu pozlátka diskoték. Některé ještě jakž takž dobré skladby (např. na albu Works) ještě mohou soupeřit s ostatními v té době, ale už rozhodně ne se starými dobrými Queeny.
Ať už zmíním kterýkoliv vrchol alba - dokonalý legendární Mustapha, hříčka, která je prostě nesmrtelná (a jen tak mimochodem skvělá hudba), slavná Dívka s tlustou prdelí a výbornými vokály, krásná, “orientálně” znějící kytárka v jemňounké Jealousy, legendární hit Bicycle Race, který svého času propagovala po Londýně jezdící skupina dívek na kole nahoře i dole bez, pouze v podkolenkách a čepičkách, skvělá hardrocková jízda v Dead On Time, přenádherná zpěvná Mayova kytara v Dreamer’s Ball, vždy mohu jen znova oblíznout všech deset (abych použil Merhautův květnatý styl).
Pro mne je obzvláště famózní poslední skladba More Of That Jazz, s unikátní atmosférou a geniální mixáží citací předešlých skladeb, jako jakási rekapitulace tohoto klenotu.
Děkuji, tohle velmi mohu.
» ostatní recenze alba Queen - Jazz
» popis a diskografie skupiny Queen
Queen / Queen II
Druhá deska Queen je podle mne vyvrcholením prvního (víceméně hardrockového) období skupiny, které končí příští deskou Sheer Heart Attack. Jde o velmi kvaitní muziku, na hony vzdálenou od laciných s...ek, které předváděli v posledním období (po roce 1980). Celé období - i tato deska - ale nese naprosto originální a rozpoznatelné znaky Queen. Opravdu si je nesplete ani začátečník. Až trochu pompézní, vrstvená produkce vokálů a mnoha drobných fórků dává charakteristický zvuk a ani chvíli se nenudíte. Nemáte čas. Ale popořádku.
Slavnostní, jakoby svatební pochod nás uvede do jedné z nejlepších síní této +/- hardrockové budovy. V prvním pokoji (Father To Son) je melodický motiv ve zdánlivém protikladu tvrdé kytaře, která posléze převáží a přinese slušnou porci skvělé tvrdé muziky, na konci však usmířenou s jemnou melodií, nesenou místy vrstvenými vokály. V druhé místnosti nás čeká pomalá, baladická Bílá královna s krásnou tajemnou atmosférou, která však umí i zařvat. Při procházce zámkem se zastavme také v místnosti sedmé (The Fairy Feller’s Master-Stroke), kde nás cirkusový ansámbl provede několika zvukovými kouzly a mnoha fórky a špílci. Způsob, jakým vrství jednotlivé drobné nápady a motivy dává nahlédnout do obrovského talentu tvůrců i do tajemství enormní obliby této skupiny. Přepečlivá a dlouhá práce ve studiu se zde plně úročí. Změny rytmu, neočekávaný vstupy klavírního motivu, který nás přenese do vedlejší místnosti, plné melodicky vrstvených vokálů... (Nevermore). Krása. V devátém pokoji čeká naopak černá královna, další majsterštyk. Vrací se tvrdší muzika a kouzla Mayovy kytary. Nádherné oblažení každé rockové dušičky. Až muzikálové vstupy překrývajících se frází Freddieho vokálu rozehrávají skvělé poslechové divadlo. Znáte někdo jinou skupinu na světě, která by si TAKHLE pohrála ve studiu s vokály? Já ne. Desítka je roztomilá Funny How Love Is, relativně jednoduchý popěvek, ale díky quenovským atributům výborně poslouchatelný. Závěr obstará luxusní výstupní hala v podobě Seven Seas Of Rhye s říznou HR kytarou. Jo jo. Může být.
Podle mne vynikající muzika. Škoda té kapely...
» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen
Jethro Tull / This Was
Začínali jako všichni dnes důležití - jako obdivovatelé a napodobovatelé základních kamenů MPH, o nichž píši v recenzi Colossea. Tito se konkrétně naučili celé album Bondovo Sound Of 65 a 3/4 z něho zařadili do repertoáru. Ale nezůstali u něj a je to dobře. Hiseman, Bond, Mayall, Baker, Heckstall-Smith či Jack Bruce sice z nikoho z členů JT nevyrostl, ale zase dokázali stvořit hudbu odlišnou, nenapodobitelnou a v jistých směrech stejně dobrou. V každém případě však zcela originální. A to je dobře. Nepotřebujeme další skvělou RnB či bluesovou skupinu, zato JT by výrazně chyběli.
U Jethro Tull je zvláštní, jak se liší jejich zařazení. Díky jejich proměnlivé hudbě a skutečně nezvykle širokému talentu Andersona je můžete řadit do klasické hardrockové čtyřky (jak bylo zvykem v Čechách), do prog-rocku (ve své době byli velmi progresivní), do blues-rocku (podle začátků), do folk-rocku (podle pozdějších alb), ale také klidně do art-rocku (podle složitých a dlouhých kompozic se zřetelně vyšším zaměřením) a vše bude vlastně částečně dobře. Na škatulce ale nezáleží - říkejme jejich stylu třeba flaute-rock. Flaute (flétna) je totiž ten nejzřetelnější prvek, kterým se odlišují. Nejen její použití, ale novátorské pojetí hry na tento nástroj, kdy Anderson krátkými, odsekávanými tóny napodobuje rockové nástroje a hraje tak, jak nikdo před ním. Také širším spektrem nástrojů (kromě flétny i piáno, varhany, devítistrunná kytara ap.) se liší od klasické čtyřčlenné blues-rockové sestavy dr-bg-g-voc.
Stejně tak se velmi rozcházejí názory na to, která deska je nej... Tatáž deska bývá jedněmi urudovanými znalci hodnocena nejvýše i nejníže v jejich diskografii. Shoda panuje snad jen u legendárních opusů Aqualung a Too Old To Rock´n´Roll...
Ale k první desce. This Was natočili v převratném roce 68 a relativně zřetelně odkazuje na jejich blues-rockové začátky. Díky přítomnosti Micka Abrahamse, bluesového nadšence, který byl poslední velkou protiváhou Andersonovi, je deska proti pozdější tvorbě přeci jen poněkud neurovnaná. Typická blues má jen dvě - Some Day The Sun Won´t Shine For You (jemňounké pomalé blues s ještě jemnější hamonikou, trochu připomínající jediný bluesový pokus PF) a It´s Breaking Me Up (výrazně těžší, s dominující kytarou a skvělými bicími). Obě výborná, ale nijak výjimečná ve srovnání s mnoha jinými skvělými bluesovými kapelami. Je zajímavé, že obě složil Anderson, nikoliv "bluesman" v kapele - Abrahams.
Další skladby - My Sunday Feeling s ostrým nástupem celé desky, Dharma For One, nejen v sólech ukazující, že Bunker na bicí opravdu umí (a je dokonce během celé desky napůl mezi klasickou rytmikou a bubenickými symfoniemi mistrů v Cream a Colosseu), se skvělým saxíkem a Cat´s Squirrel (tradicionál založený v této verzi na skvělém riffu) - ukazují zřetelně k hardrocku.
Beggar´s Farm s už klasicky skvělou rozjetou flétnou (která asi právě tady tolik inspirovala české Flamego před Kuřetem v hodinkách), založené na monotónním hypnotickém motivu a náhlých změnách rytmu, A Song For Jeffrey a Kirkova (o němž Ti nejlepší říkají, že je jediný, kdo si opravdu může zahrát co chce) kompozice Serenade To a Cuckoo pak patří k jemnějším protipólům, kde Anderson místy navazuje na staré anglické muzikantsví, zavánějící folkem, který se má více projevit v pozdějších letech. Každá ze skladeb je však typicky tullovská a ani jedna nenudí, vyznačují se nápaditostí, propracovaností a pestrostí, která rozhodně nebývá typickým znakem blues-rocku. Stále se něco děje a neznat pozdější jejich desky, psal bych zde o jednotném kabátě.
Digitálně remasterovaná reedice z roku 2001 sice nemá bohvieaký superzvuk a navíc dost šumí, ale zato obsahuje 3 výborné bonusy - skladby ze singlů roku 68. Pocta šéfovi klubu Marquee, který jim velmi věřil One For John Gee a následující Love Story jsou svým způsobem nejbližší klasickému blues-rocku, který je na řádných skladbách alba často dost zakuklen.
Posledním bonusem je Christmas song - zvláštní, gradující skladba se zvonečky a smyčci v 6/4 rytmu (počítám-li správně - nejsem muzikant), kde vlastně poprvé zazní nezkreslený, plný Andersonův zpěv v nižších polohách a ukáže tak svoji zvláštní barvu, dodávající jeho hlasu kouzlo a naléhavost, tak ceněné na pozdějších deskách JT.
Výborná hudba, bezesporu jedno z nejlepších alb JT.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - This Was
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Under Wraps
| 2007-07-26 | Naprostá hrůza, u které se nechce a nechce věřit, že by ji Anderson a spol. nahráli a vydali.
Připitomělá snaha být "in" i za cenu, že vše pokazím dementním syntezátory. neskutečně sterilní, nudné, ba víc - nasírací album, které mne navždy odradilo od kupování a poslechu dalších desek JT - po roce 1979.
Jedno ze tří alb (z několika tisíc), které jsem smazal/prodal.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Under Wraps
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Colosseum / Those Who Are About to Die Salute You
O první desce legendárního Colossea bych mohl napsat recenzí několik. Například osobní dojmologii, věcný popis, nebo rozebrání její výjimečnosti v kontextu světového blues-rocku. Pokusím se vše shrnout pár větami, aby subjektivní recenze měla smysl i pro ty, kteří o Colosseu nikdy neslyšeli a pravdivě přiblížil velikost tohoto počinu i těm zkušenějším.
Existují 4 základní stavební kameny současné hudby. 4 milníky, které způsobily, že dnes posloucháme to, co posloucháme. A tyto milníky daly základ dvěma nejlepším hudebním skupinám, které nosila na svém povrchu tato planeta. Jedním z nich je právě Colosseum. Těmito milníky prošli hlavní protagonisté této mega-group - Jo(h)n Hiseman, Dick Hecktall-Smith, vyučili se zde u těch nejlepších učitelů, aby dál - v Colosseu - rozvinuly svůj výjimečný talent a geniální hudební cit a obohatili jej o další prvky až nadpřirozené souhry a jazzových vlivů, které ještě u Mayalla a Bonda nejsou přítomny. A tak zatímco na LP Bare Wires Hecktall-Smith již zkouší uplatnit své nápady, teprve v Colosseu tytéž motivy použije a rozvine v novou kvalitu. A Hiseman musí založit vlastní kapelu, aby plně dokázal, že má na víc, než být skvělým interpretem za bicím setem vůdčích dobových ikon. A povedlo se jim to. Povedlo se jim to tak moc, že nezbývá, než pravit spolu s Goldem: "Ralphe, mně z toho zůstává rozum stát!"
Podíváme-li se na to, co dvě výše zmíněné superskupiny (Colosseum a Cream) spojuje, je to ten fakt, že v obou jsou nejlepší instrumentalisté své doby a navíc se pro tentokrát podařilo jejich virtuozity znásobit - jak o tom kdysi výstižně psal Jiří Černý. Zároveň je zajímavé, že v obou skupinách dominují bubeníci. Není to ale náhoda. Výborných kytaristů či zpěváků je spousta, ale právě mimořádné výkony rytmiky dělají z oněch dvou skupin téměř zázrak. Vůbec se zde nedá hovořit o klasické rytmice, která by doprovázela, udávala rytmus či podmalovávala výkony dalších nástrojů. Zvláště výkony Gingera Bakera (bubeníka Cream) a Jo(h)na Hisemana (bubeníka a zakladatele Colossea) jsou samostatnými ódami pro dvě ruce a nohy. Skladby jak Cream, tak Colossea často působí, jakoby několik géniů najednou hrálo sólo a nějakým zázrakem se nerušili, nýbrž více než doplňovali. Prostě tam není nikdo, kdo by se držel aspoň trochu zpátky - v tom nejlepším smyslu slova. A nejlepším dokladem je právě první deska Colossea - asi nejlepší deska, kterou kdy moderní hudebníci natočili.
Hned úvodní skladba musí zvednout ze židle každého milovníka rocku, blues-rocku, jazz-rocku a příbuzných žánrů. Jedná se o kompozici šéfa jednoho z výše zmíněných pilířů moderní hudby - Grahama Bonda. Každý, kdo ale zná skladbu "Walking In The Park" z desky "There's A Bond Between Us" The Graham Bond Organisation, by si měl před jejím prvním puštěním na desce Colossea radši sednout. Zatímco u autora jde o relativně běžné bílé RnB, jakých slyšíme na deskách britských RnB skupin té doby mnoho, Hiseman a spol. z ní vytvořili nejenergičtější studiovou skladbu, která se kdy vyskytla na LP desce. Je to takový nářez, že Vás donutí vyskočit, tančit a dupat po místnosti jako blázen. Divoká jízda Vám nedovolí myslet na fantastické výkony hudebníků, protože neskutečná energie prostě všechno přetluče. Výrazně tomu pomáhá dechová sekce (fenomenální Dick-Hecktall Smith na sax a hostující Henry Lowther na trubku), která povyšuje hudbu Colossea nad hudbu Cream, kteří při vší úctě ve třech nemohli mít takové možnosti. Je všeobecně známo, že dechovou sekcí lze blues či blues-rock výrazně povýšit nebo úplně zkazit. A tato skladba (i celá deska) je nejlepším příkladem toho prvního. Ne jednoduchém
Druhá skladba, tentokrát z vlastní autorské dílny, je skupinou označena za blues, ale k tradiční bluesové jednoduchosti má hodně daleko. Dominující bicí dokáží i z klidnějšího tempa získat maximální dynamiku a krátká klávesová, saxofonová a kytarová sóla, navěšená na pestrou Hisemanovu hru výborně doplňují, ale nepřekrývají jedno neustávající bubenické sólo a nemálo míří do jazzových vod.
Následující "Mandarin", kombinuje jazzové postupy a prvky s měkkostí japonské stupnice a dává prostor k zvukovým experimentům kytar prohnaných přes různé efekty. Pozadu opět nezůstává ani Hiseman.
Další skladba "Debut" se rozjíždí jako jemná jazzová hříčka s opakovanou kadencí pěti rychlých tónů, připomínajících Ravelovo Bolero. Postupně ale zjišťujeme, že podklad slouží jen k navození atmosféry pro vynikající sólíčka jednotlivých členů, navěšených na základní rytmus jako korálky. Přes 6 minut trvající Debut se skvěle rozjíždí a všichni hráči využívají rovnocenný prostor na maximum. Skladba výborně drží pohromadě a v okamžiku, kdy se vrací mírně snový kytarový motiv a skladba se dostává do finále je nám hodně líto, že končí.
První klasické pomalé blues "Beware The Ides Of March" je příležitostí především pro skvělý saxofon Hecktall-Smithe, ale také pro nádherný zvuk kláves, které zpracovávají Bachovy motivy takový způsobem, že se tají dech. Jeden z těchto motivů, zvukem připomínající cemballo, se geniálně mění na divokou jazz-rockovou jízdu se silnou dávkou odvážné progrese, odkazující zvukem před dokončenou pátou minutou velmi silně k divočejším skladbám King Crimson. Uklidnění v závěru uvádí najazzlou hříčku s bubínky, krátkým klasicky jazzovým pianem a opakovaným motivem, tvořeným unisono vedeným bezeslovným zpěvem a saxofonem.
Sedmá skladba je šťastnou perlou pro každého bluesmana srdcem i duší. Přenádherné, neskutečně citlivě zahrané, pomalounké, jako med se táhnoucí, Backwater Blues - původem od jednoho z prvních legendárních country bluesmanů Leadbellyho (Huddie Ledbetter) - je nejdříve skvělou příležitostí pro famózní a citlivou hru Jima Roche na kytaru. Jim bohužel s kapelou pobyl pouze 3 měsíce a nám nezbývá, než se jen domýšlet, co by na nás ještě vytáhl, kdyby zůstal. Druhý vrchol nastává v okamžiku, kdy se skladba zklidní a z ticha vystupuje pouze citlivá melodická linka baskytary, aby nás nechala vychutnat vstup a následné orgie saxofonu. Dlouhé sólo má neskutečnou gradaci a emocionalitu a je jedním z nejfantastičtějších instrumentálních výkonů bluesových vod posledních sta let. Značného efektu dosahuje také náhlou změnou barvy tónu před koncem, který bychom nejradši oddálili do nekonečna. Nutno slyšet. Pode vším - jako ostatně všude jinde se vlní a dynamicky mění Hisemanovy bicí, aby tvořily kontrapunkt saxofonu i výborného vokálu.
Poslední skladbou je téměř titulní (správný název je pouze "Those About To Die"), která se mi vždy jevila jako nejslabší skladba alba, ačkoliv zachovává všechny atributy předešlého - včetně skvělých střídajících se kláves se saxikem a opět dokonalých bicích pode(nade?) vším. Navíc přidává dramatické změny tempa a neočekávané zvraty, připomínající bouři.
Those, Who Are About To Die, aneb Morituri Te Salutant zní dnes - po smrti nenahraditelného Hecktall-Smithe - bohužel už hodně ironicky. My víme, že staří dobří Colosseum nám již nikdy naživo v původní sestavě nezahrají, ale to, co tu po sobě zanechali nám naštěstí zůstalo. Můžeme si to pouštět každý den a vždy znovu se díky tomu zvednout a říci si, že umírat ještě nemá smysl. Ne, dokud je naděje, že ještě jednou uslyšíme ty nádherné tóny desky všech desek Není druhé takové a nenatočili ji nikdy už ani sami její tvůrci. Nevadí. Lze ji pouštet dokola.
Z pěti možných uděluji 7 kvězdiček. A nechtějte mne zviklat.
» ostatní recenze alba Colosseum - Those Who Are About to Die Salute You
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn
Tak jsem si 2x znovu poslechl album, abych oživil dojmy a přemýšlím, co napsat.
Mám tu výhodu, že nejsem muzikant a nevnímám jednotlivé výkony, zvuk kytary, kláves ap., ale hudbu. Neřeším, který nástroj způsobuje který zvuk a vnímám vše jako celek, plně podléhajíc dojmům z výsledného tvaru.
Album důvěrně znám - z mládí zažité desítky poslechů z kazety a od roku XY z nějaké zvláštní verze CD - o níž dále.
Snažil jsem se donutit napsat něco o jednotlivých skladbách, ale nejde to. Alba PF mám tak pevně spojená, že je nelze kouskovat. podařilo se jim vždy u vnímavého posluchače vyvolat náladu a celkové okouzlení - povstupu do jejich čarovného světa, že úplně přestáváme vnímat hudbu jako u jiých kapel, ale jsme ponořeni do jakési aurální studánky rozkoše a nelze se vymanit. Je to skvělé, dokonalé, geniální, ale hlavně kouzelné. Nelze to srovnávat s žádnou jinou kapelou, protože žádná jiná recept na podobné kouzlo neobjevila (s čásečnou výjimkou KC a VDGG).
Ano - je to psychedelie, ale přesto, že snad nejvyhraněnější a nejprogresivnější své doby (srovnej např. s místa velmi podobným Tangerine Dream od Kaleidoscope - UK), kupodivu velmi lahodná a poslouchatelná. Vrstvení ploch, gradace skladeb, katarze ... prostě nadpozemské.
Přátelé, nechtějte po mně víc. PF miluji (jako snad jedinou kapelu) od A do Z a mají pro mne jen dokonalá alba a ještě dokonalejší. Ano - mám u nich větší favority, ale když si PatGoD pustím, atejně bych mu dal 100%...
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd