Jethro Tull - This Was (1968)

Tracklist:
01. My Sunday Feeling (3:43)
02. Some Day the Sun Won't Shine for You (2:49)
03. Beggar's Farm [Abrahams/Anderson] (4:19)
04. Move on Alone [Abrahams] (1:58)
05. Serenade to a Cuckoo [Kirk] (6:07)
06. Dharma for One [Anderson/Bunker] (4:15)
07. It's Breaking Me Up (5:04)
08. Cat's Squirrel [tradd./arr. Abrahams] (5:42)
09. A Song for Jeffrey (3:22)
10. Round [Abrahams/Anderson/Bunker/Cornick/Ellis] (1:03)

Bonus tracks (2001):

11. One for John Gee [Abrahams] (2:06)
12. Love Story (3:06)
13. Christmas Song (3:06)

All songs written by Ian Anderson, except where noted.



Obsazení:

Ian Anderson - lead vocals (1-3, 7, 9), flute, mouth organ, claghorn, piano
Mick Abrahams - guitar, lead vocals (4)
Glenn Cornick - bass
Clive Bunker - drums, percussion, charm bracelet

Dee Palmer - french horn

 
25.03.2024 Antony | #
5 stars

Zkouším právě poslechnout letitou nahrávku prvotiny starýho Jethra vod Tullovejch. Mistr Jethro Tull, anglický zemědělec (1674 Basildon, Anglie – 21. února 1741 ), roku 1701 vynalezl secí stroj. Džejtý dozajista netušil, že se jeho jménem vyzbrojí, dílem náhody, britská kapela potrhlých maníků, co v mládí vypadali stařeji, než dnes ve svém stáří. Jelikož se jedná o moji oblíbenou desku, od mé oblíbené kapely, budu nekritický. Tuhle muziku žeru absolutně. Ač se to může zdát zvláštní, dostala mne, mladýho metalisty, kdysi jako jedna z prvních k art rocku. Dávno tomu. Její vibrace mne nalaďují na poslechovou výpravu do krajů výsostného hudebního požitku.

Nelze přeslechnout dobový vliv na technikálie, neboť dnes podivně znějící stereo, se takhle tehdy prostě dělalo. Extrém v první skladbě, striktní nástrojové vlevo/vpravo, nebyl teda ani tehdy častý, avšak zde činí jeden z trademarků otvírací pasáže, na něž se lze těšit jako na originální neobyčejný rukopis. Autorské tahy štětcem jsou znát v každé skladbě, ať už jde o bluesové tradicionály, instrumentálky, autorské skladby, nebo dlouhé pasáže na hranici improvizace. Album je nečekaně pestré, až rozevláté, a z každé noty tryská surová hudební matérie, kterou ze sebe muzikanti chrlí. Poslech desky klade na posluchače nároky, neboť skladby se dost liší zvukovou produkcí, rozložením nástrojů, pojetím mixu. Pra-stereofonický přístup z první skladby se ještě zopakuje v sedmičce It’s Breaking Me Up, ostatní skladby přinášejí prostor v méně rušivé konstelaci. I když je znát, že se trochu hledalo, výsledek je velmi uspokojivý a k té muzice patří.

A muzika? Blues, blues, rock, rock. Anderson vs. Abrahams. Krásná reakce hudební chemie, kdy se do nádobky nasypala spousta ingrediencí, a dvě výrazné osobnosti míchaly a míchaly. Díky tomu vzniknul přepestrý koktejl, co má kvanta spojujících chutí, a kvanta zcela protikladných. Objevování zaručeno donekonečna. Slyším tu desku snad posté, a každý poslech je objevitelský zážitek. Co víc si vlastně přát, než neustálé nalézání nového ve starých (ne)známých deskách, které jsou tak blízké a současně tak bezedné a neprobádané. Jako nášup si dávám tři bonusy z japonské CD verze od Toshiba Records. Jsou stejného ducha a prodlužují hudební zážitek o dalších vítaných osm minut.

Dokonalé dílo, které charakterem už nezopakovali, neboť dvojautorské přepětí ustoupilo. Ale nebylo to na úkor, neboť další alba dokázala Andersonovu originalitu, svébytnost a výjimečný talent.

Hodnotit můžu jedině plnou palbou.


reagovat

zdenek2512 @ 25.03.2024 20:57:56
O téhle desce jsem na rozdíl od ostatních dříve četl a po case si ji nahrál. S odstupem se mi hodně líbí už kvůli jinému bluesovému soundu, který díky Micku Abrahamsovi tehdy skupina hrála. Další Stand Up je jinej, neméně dobrej. Jethro Tull jsem si po poslechu a nahrání Stand Up hodně oblíbil. 

hejkal @ 25.03.2024 21:03:41
Jethro Tull môžem vo všetkých polohách (až na jednu). Je pravda, že prvé dva albumy počúvam málo, od Benefitu po The Broadsword And The Beast ich mám najradšej. Tento album si cením najmä kvôli bubeníkovi. Bunker ide!

jiří schwarz @ 25.03.2024 23:03:18
Čaro tohodle dílka, které mám moc rád, byť na mě působilo malounko prvotinově, neuzrále, bylo dáno těmi dvěma osobnostmi (Anderson-Abrahams), asi ne úplně kompatibilními, je ilustrováno teprve následujícími LP JT a Blodwyn Pig z let 1969-70. Tam již oba jasně dotahovali své představy, k čemu ten který směřoval. Všechna 4 zmíněná alba jsou u mě za 5*. This Was byl prostě jakýsi kompromisní průsečík talentů těch 2 velikánů. JT však vydrželo tvůrči vzepětí déle - v r. 1971 následoval klenot historie rocku Aqualung. 

jiří schwarz @ 25.03.2024 23:49:22
Ten svůj přechozí post jsem psal jen tak z hlavy (kde jsem měl This Was uloženo tak za 9/10). Teď po dalším poslechu se trochu hanbím za formulaci "prvotinově". Asi to bylo dáno z hlediska dalšího vývoje JT, že i oni měli bluesový kořen, který však dost opustili, tedy že šlo a jakousi prehistorii kapely. Není to tak, je to skvělé, silné album, baví mě moc.

Antony @ 26.03.2024 12:01:48
Nebudu tvrdit, že mám rád všechna alba JETHRO TULL, to se ostatně dozvíte z mého recenzního seriálu, ale od debutu po The Broadsword And The Beast (1982) poslouchám všechno. Pak už jen sem tam něco.
Jde o výraznou kapelu, ke které jsme se každý nějak museli postavit. Jen tak přehlédnout se nedají. První dvě alba vnímám jako projev dřevní muzikální schopnosti, kdy vše z nich tryská úplně živelně, divoce a nespoutaně. Jejich spontánnost mne vždy spolehlivě dostane.

hejkal @ 26.03.2024 13:02:55
Hej, prvé dva albumy majú kopu predností, ja počúvam všetko, len jeden album nie a ešte posledný štúdiový album si asi tak skoro nepustím.

Apache @ 26.03.2024 13:40:23
Já se k Jethro Tull zatím nijak moc nepostavil.
Kdysi (tuším v roce 1989) jsem párkrát slyšel Aqualung jakožto všemi doporučované legendární album a zapamatoval jsem si z toho jen titulní věc. Která je samozřejmě perfektní. Ale zbytek u mě tak nějak u každého poslechu prošuměl, což mě nakonec nemotivovalo slyšet od nich víc. Asi to na mě bylo moc progresivní. :-) 
Pak znám ještě Locomotive Breath v podání W.A.S.P. (nejsem si jist, zda jsem slyšel i originál, ale nejspíš jo), a to je určitě další dobrá pecka. No a ze zvědavosti jsem si vždycky chtěl poslechnout tu desku z druhé půlky 80. let, za kterou dostali tuším cenu Grammy pro nejlepší heavy metalové album roku. Což bylo tehdy hojně komentováno jako velmi podivné rozhodnutí. :-) 
Je to už 35 let, co jsem Jethro Tull poprvé a naposledy seriózně zkoušel. A tak nějak cítím, že by další pokusy nedopadly dnes o moc lépe. (Příliš prog.) 
Ale jak praví známé úsloví, nikdy neříkej nikdy. :-)
Dívám se, že na rateyourmusic je nejlépe hodnoceno album Thick as a Brick (1972).
Aqualung je druhý a třetí je Song from the Wood (1977).
Další tři vysoce hodnocená alba jsou Stand Up (1969), Heavy Horses (1978) a Minstrel in the Gallery (1975).
Souhlasíte s tím, fanoušci? Jsou tohle jejich nejlepší desky?

hejkal @ 26.03.2024 15:38:49
Apache - Najlepší album je Benefit. Ale všetky menované patria k vrcholným, takže v pohode. Akurát si neviem predstaviť, že by sa ti ktorýkoľvek zapáčil. :)

stargazer @ 26.03.2024 16:35:53
Apache : Já sice JT neposlouchám jako kdysi, ale u mě je určitě první trojka bez pořadí : Thick as a Brick, Songs from the Wood a Broadsword. Po těchto třech přidám ještě další tři o něco málo slabší : A, Heavy Horses a Aqualung. 

Apache @ 26.03.2024 17:10:09
hejkal: Benefit je tam v pořadí hned za těmi všemi, co jsem jmenoval, jako sedmý. A taky si to neumím představit. :-) Ale nikdy nevíš... Zkoušet to teď ještě nemám v plánu, ale třeba k tomu jednou dojde.

zdenek: A + The Broadsword and the Beast patří na rateyourmusic taky k těm lépe hodnoceným albům. Vlastně všechno z let 1968 - 1982 je tam hodnoceno dost dobře. Z pozdějších desek jsou dobře hodnoceny dvě: Crest of a Knave (1987) a Roots to Branches (1995).

zdenek2512 @ 26.03.2024 17:21:57
Apache: já mám rád od Jethro Tull stejně jako předpisatelé vše do Broadsword And The Beast, nejradši mám This Was, protože je jediné s Mickem Abrahamsem a je nejvíce bluesové, Stand Up vyjadřuje hudební názor Iana Andersona a je pro mě až avantgardní, Benefit se mi stejně jako hejkalovi líbí nejvíc. Pro mě výborný je Bursting Out a taky kompilace Living In The Past, která obsahuje mimo hity singly a taky část koncertu.

Jarda P @ 26.03.2024 18:04:50
Já jsem na Jethro Tull vyrůstal počínaje albem Stand Up, od Thick Aš A Brick pak již online. Jelikož patří mezi mé top 5 kapel, musím mít od nich vše včetně Andersonových sólovek kromě Under Wraps, ze kterého jsem si udělal výběr několika poslouchatelných skladeb. K This Was jsem přišel později a dlouho jsem mu nemohl přijít na chuť, dnes už ho mám rád stejně jako ostatní. Koncertů jsem zažil několik, od skvělých po ten poslední hrozný. Proto se už soustředím jen na domácí poslech.

Apache @ 26.03.2024 19:28:12
Oprava: Moje předchozí reakce na stargazera byla omylem adresována zdenkovi.

Antony @ 26.03.2024 21:25:52
Při tom množství nahraných alb budou velké rozdíly v těch, která má kdo od JETHRO TULL nejoblíbenější. Takže nejlepší album je pro každého to jeho, které mu nejvíc sedlo. Jinému se líbit vůbec nemusí. Typicky hejkalova averze ke Stand Up. Moje TOP trojice vyplyne z recenzí. Zajímavá je jasná shoda na propadáku, tam se najde jen málo výjimek.

hejkal @ 27.03.2024 04:42:21
Averzia je silné slovo, skôr je ho menej počúvam, vyberám si zvyčajne čosi iné.

Judith, ešte mi napadlo, že Passion Play je atypický album, artroclový konceptuálny kus bez typických Jethro Tull atribútov. Ten by mohol byť druhým v poradí na definitívny súd. Väčšina fanúšikov kapely je k nemu rezervovaná, to sa mi už osvedčilo ako dobrý indikátor na počúvanie interpretov, ktorých celkovo nemusím (napr. David Bowie).

Judith @ 27.03.2024 08:50:09
hejkal: Díky za další tip, třeba někdy. Soudy mi připadá lepší dělat na základě typického, spíš jsem ale fanda indiferentních postojů. Nemyslím, že je nutné se vůči všemu vymezovat, ani vůči velkým jménům. Na světě by bylo o dost líp, kdybychom si dovolili na plno věcí nemít názor, to mi připadá až jako nemoc dnešní doby. Určitě nebudu hanit něco, co neznám, ale některé věci jsou mi prostě šumák.

jiří schwarz @ 27.03.2024 09:27:54
Judith, udělalas mi po ránu radost svým příspěvkem v obecné rovině. Ano, nemít názor je leckdy mnohem poctivější, než ho mít, tím spíš, když hodnocená věc přesahuje mé obzory (často formované pár pitomostmi z internetu).

Antony @ 27.03.2024 11:01:57
Ano, nemít názor na něco, je leckdy nejenom poctivější, ale i odvážnější.
Ale jak z příspěvků vyplývá, na JETHRO TULL nějaký názor mají všichni. Nikdo nemůže po pravdě říct, neznám, neslyšel jsem, nemám názor.

Apache @ 27.03.2024 11:29:21
Podle mě je to s tím názorem jednoduché. Nemít názor na něco, čím se zabývám celý život, je nepochopitelný nesmysl. Mít názor na něco, o čem nevím ani ň, je to stejné.

Judith @ 27.03.2024 12:38:00
Kdyby byl náhodný čtenář za sto let zmatený, probíhá tu paralelně diskuse k následujícímu albu a komentáře se prolínají :-) Pokusím se dovysvětlit svoje stanovisko. Za mě by bylo ideální, pokud by se každý nechal vést svou intuicí, kam ho to táhne, čemu se bude věnovat. Pro mě je tato intuice nesmírně cenná a nenahraditelná, takový osobní radar, který si nechci rozhodit. Za jeden posluchačský život se nedá ani zdaleka stihnout všechno a spoléhat na vlastní nos mi dává největší smysl. Nejen v tom, jak hudbu vnímám, ale i v tom, co si vůbec budu pouštět. Spoustu věcí nemám potřebu zkoušet - nemám prostě pocit, že bych měla. Nic mi tam necinká. A když přesto něco ochutnám a nešmakuje, beru to jako prostý poznatek, bez vyvozování závěrů. Tohle myslím onou indiferentností. Proč je to důležité? Když se řídím svým nosem, i nelibost může být známkou, že je dobré zkoušet dál. Někdy se velké zážitky rodí z ambivalentních pocitů. Ale opakovaně zkoušet něco, kde libost postrádám, protože "tohle by měl milovník art rocku znát", jak se občas říká, nebo "k této skupině se každý musí nějak postavit, nejde je jen tak přejít", což přímo zaznělo v komentářích, mi smysl nedává. Nebudu se vyhraňovat. Přijde mi, že tím bych si cestu k určité hudbě do budoucna komplikovala. Ten čas může přijít a já budu mít lepší výchozí bod, když si o ní nebudu dohromady nic myslet.

Antony @ 27.03.2024 13:40:53
Obávám se, že náhodný čtenář bude zmatený především z toho, že nejobsáhlejší příspěvky o svém postoji k JETHRO TULL napsali ti přispěvatelé, kteří se programově k tomuto postoji vymezují. Kouzlo nechtěného.

Judith @ 27.03.2024 14:16:32
Být náhodným čtenářem je tvrdá řehole :-)

Apache @ 27.03.2024 15:37:35
Já jsem si názory lidí, kteří Jethro Tull skutečně znají, přečetl rád. Zajímaly mě. Je mi ale úplně jasné, že ne každý má kapacitu na to, aby to dokázal pobrat.

balu @ 27.03.2024 16:34:48
pro mne je  osobní radar a intuice pro orientaci v hudbě nejdůležitější, ostatně v sedmdesátkách žádný internet nebyl :))

A This Was je parádní album !!!

Antony @ 27.03.2024 16:57:53
balu:
Bažejo! Ani v osumdesátkách nebyl. A jak jsme hráli a poslouchali..

Apache @ 27.03.2024 21:48:19
balu: A jak to přesně souvisí s internetem?

balu @ 27.03.2024 23:22:13
Apache
no musel sis ten svůj hudební vesmír tvořit sám a sám si vyhodnotit reference a pídit se po zajímavých albech.

Apache @ 27.03.2024 23:56:31
Tak to jsou snad věci, které za tebe žádný internet neudělá, ne?

hejkal @ 28.03.2024 05:09:48
Jasné, že neurobí. Ale aké je to fasa, spomínať na mladosť, keď tráva bola zelenšia, chlieb chutnejší a rocková muzika z dekadentného Západu zakázaná. Och, to boli časy!

hejkal @ 28.03.2024 05:44:18
A teraz vážne. Internet je nástroj ako každý iný. Naučiť sa s ním robiť je dôležitou podmienkou pre jeho úspešné použitie. Vnímam tu taký ten podvedomý pocit, že dostupnosť umenia, čo by malo byť základným právom pre všetkých, je vnímaná ľuďmi, ktorí zažívali jeho nedostatok a museli vyvinúť isté úsilie na jeho získanie, že im umenie dodávalo istý status čohosi hodnotnejšieho, vyraďovalo ich z davu. A v slobodnom prístupe k umeniu sa tak necítia, a tak frflú. Našťastie sú tu platne, merania DR a pod., ktoré nahrádzajú tento stratený pocit. 

Pritom aj v internetovom prostredí je potrebné vyvinúť veľké úsilie, aby človeka nezavaliala lavína obrieho umeleckého obsahu. Ale je také ľahké nechať sa ňou pohltiť, ba dokonca pasívne počúvať random playlisty, personalizované odporúčania a stratiť aktívny prístup k hudbe. Tomu rozumiem, ale to je iný problém a internet nie je jeho príčinou, len dôsledkom. Kto má proaktívny vzťah k hudbe, ten aj dnes nachádza dostatok správnych podnetov. Kto nie, ten sa vytešuje, aké to kedysi bolo super. Nebolo. Teraz je to lepšie, len sa musíme naučiť pracovať s novými prostriedkami a vyhľadávať v neporovanteľne väčšom oceáne muziky.

Antony @ 28.03.2024 08:38:25
hejkal:
To jsi napsal naprosto přesně a výstižně. Každou větu podtrhuji a podepisuji. Díky!

28.05.2014 Akana | #
3 stars

Soudě podle prvního alba nebyl Ian Anderson v začátcích Jethro Tull zdaleka tak dominantním principálem jako ve všech pozdějších obdobích. This Was působí spíš jako zápolení dvou kohoutů o zásadní vliv na příští směřování kapely. Tím druhým je kytarista Mick Abrahams a jeho zásluhou jede album na výrazně bluesové vlně vycházející z creamovské stylově rozvolněné a přitvrzené mutace žánru. Nejvýraznější kompozice My Sunday Feeling, Beggar's Farm nebo It's Breaking Me Up mají zřetelný bluesový půdorys, v případě Some Day the Sun Won't Shine for You jde rovnou o čistou dvanáctku bez rockových příměsí.

Anderson, přestože je většinovým autorem, zatím pro svou budoucí progresivní rozpínavost nenachází dost prostoru. Jeho signifikantní neposedná flétna se do věci vkládá zatím jen sporadicky, ale právě na takových místech (opět My Sunday Feeling a Beggar's Farm, dále Serenade to a Cuckoo a Round) cítíme první závany originality. Mick Arahams si po tomto albu založil vlastní bluesrockovou kapelu Blodwyn Pig a to se ukázalo jako správný krok. Na This Was totiž názorové tření obou vůdčích osobností nepřináší kýžený součin jejich vkladů, naopak působí jako brzda pro další vývoj kapely.

I co do repertoáru budí album dojem neujasněné, tápající skrumáže bez jednotící vize. Z deseti skladeb jsou hned čtyři instrumentální, z nich Serenade to a Cuckoo je cover jazzového standardu. Move on Alone zpívá Abrahams, takže Andersonův vokál najdeme pouze v polovině písní a to ještě zdaleka ne v tak sebejisté poloze jako na dalších nahrávkách. On sám jako zpěvák se zatím hledá a stejně tak Jethro Tull coby nová bluesrocková naděje z Ostrovů, která však záhy tenhle stylový kabátek odhodí a vydá se zkoumat podstatně dekorativnější šatníky. Album This Was je v tomto směru i přes svou roztříštěnost zásadní křižovatkou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

luk63 @ 28.05.2014 10:17:13
Asi takhle nějak to cítím i já. Z tohodle "zárodku" brzy vznikly dvě výtečné kapely. Díky za čtivou recenzi.

Petr_70 @ 29.05.2014 07:58:43
Já tam naopak ten kýžený součin vkladů obou hlavních protagonistů vnímám velmi zřetelně. U mne je to rozhodně víc než za tři stars, líbí se mi více než např. následné Stand Up, právě pro ono napětí a barvitost dané odlišnou stylovou orientací a současně skladatelským umem Andersona i Abrahamse.

23.12.2011 nowhere_man | #
5 stars

Jethro Tull je pre mňa jedna z najobľúbenejších kapiel. A zároveň najoriginálnejších. Mám napočúvanú celú ich diskografiu a patrím medzi tých fanúšikov Tullov, ktorým sa veľmi páčia už prvé dva albumy. This was je vynikajúcim debutovým albumom, ktorý vďaka gitaristovi Mickovi Abrahamsovi je tak trochu iným oproti ostatným albumom Jethro Tull. Neviem prečo, ale tak to cítim. Pekne to rozbieha My sunday feeling, po ktorej príde krásne blues Some day the sun won't shine for you. Veľmi rád mám aj Beggar's farm so zvláštnou atmosférou. Move on alone je tiež podmanivá miniatúrka a takisto neviem čím. Serenade to a cuckoo je skvelá inštrumentálka s parádnou flautou, skrátka Anderson je fakt jedinečný na tento nástroj. Rockovejší drajv nám predstaví Dharma for one, kde sa zas predvedie bubeník Clive Bunker. A máme tu ďalšie pekné blues It's breaking me up. Po ňom nasleduje Abrahamsova predvádzačka (v dobrom) Cat's squirrel, ktorú som veľmi dôverne poznal z repertoáru Cream, ale Jethro Tull jej vtisli tiež originálny tvar. Tajomnom dýcha skladba A song for Jeffrey a album uzatvára akési outro Round.
A bonusy? Musím spomenúť prvý singel, ktorý kvôli tlačovej chybe vyšiel ako Jethro Toe v roku 1968 - na A strane melodická Aeroplane, na B strane v podobnom duchu Sunshine day. Obe skladby je možné nájsť na CD Boxe 20 years of Jethro Tull (1988). Na reedícii samotného albumu This was môžme nájsť: singlovú inštrumentálku One for John Gee, rockovú Love story (tiež singlová) a vianočnú Christmas song (opäť singel). Tieto tri skladby boli neskôr súčasťou 2LP Living in the past (1972). No a na poslednej reedícii nájdeme ešte dve zaujímavosti, ktoré ma zaujali: nahrávku pre BBC So much trouble a skvelú bluesovku Stormy monday blues.
Toľko k debutu Jethro Tull. This was je mojou jethrovskou srdcovkou, takže nemôžem inak ako dať plný počet.
reagovat

Mohyla @ 17.03.2014 18:17:42
Chuťovka, pre mňa, teda myslím nielen pre mňa" povinné cviky!!

16.12.2011 makrelaman | #
5 stars

40TH ANNIVERSARY COLLECTOR´S EDITION 2008 2CD: Hurá! Tak takto si predstavujem zberateľskú edíciu. Prvý disk obsahuje vydarenú remastrovaný originál monomix a záznam z dvoch nahrávaní v BBC. Verzie týchto skladieb sú prakticky totožné s verziami na štúdiovom albume. Veď vieme ako sa prvý album zrodil. Pani zobrali pôžičku v banke 1.100 libier a hor sa do štúdia. Nahrali ho za pár hodín, žiadne serepetičky, lebo Time Is Money. V DHARMA FOR ONE z týchto BBC Sessions je dlhšie sólo na bicie, ale hrozný výkon na saxofón Mr. Anderson. Za ten by sa nemusela hanbiť žiadna tancovačková kapela s Hornej-Dolnej. Ale nájdeme tu prekrásne verzie bluesových skladieb SO MUCH TROUBLE a STORMY MONDAY. Druhý disk obsahuje nové stereomixy a tomu tlieskam. Pri remastrovanom katalógu The Beatles sa vydavateľ k tomuto neodhodlal a večná škoda! Stereo mixy najmä zo začiatku 60-tich rokov sú často hrôzostrašné. Ľudkovia sa v tých časoch tešili, že z jedného reproduktoru ide gitara a z druhého spev. Ale skúste to dnes počúvať cez slúchadlá.... Album THIS WAS milujem. Bolo zrodené v podmienkach podobných ako Led Zeppelin I. Pravá nefalšovaná radosť z hudby! Je celkom iné ako ďaľšie počiny Iana Andersona. Tu mu do toho dosť kafral Mick Abrahams, ktorý je doposiaľ bluesový fanatik. Jethro Forever. Kto ľúbi Jethro Tull nech tam beží a okamžite kúpi!
reagovat

11.11.2011 Petr Gratias | #
4 stars

První řadové album Jethro Tull pro mě voní mládím. Psal se rok 1970 a já jsem album poprvé objevil po posledních prázdninách po ZDŠ (Už bylo dva roky staré). Měli jsme bigbítovou kapelu Harrow Of Tomorrow a zkoušeli jsme přes léto v jednom klubu v centru města, kde zkoušely v upraveném sklepním prostoru i jiné kapely. Na zdech visely veliké fotografie prapodivného vousáče s rozčepýřenými vlasy s flétnou u úst, navíc stojícího na jedné noze. To mě fascinovalo. Ještě silnější fascinace však přišla, když jeden ze starších hudebníků na pásku pustil právě tohle album a já jsem od prvních tónů pocítil neuvěřitelné vibrace, které ve mně zůstaly i po více jak čtyřiceti letech. Nedokázal jsem to vyjádřit tehdy nějakými písemnými pocity, ale cítil jsem výraznou hudební mimořádnost.

MY SUNDAY FEELING – fantastický nástup. Prokreslený rockový riff kořeněný blues, ve kterém dostává vedle elektrické kytary příležitost i flétna. Flétna v rockové hudbě v tak mocném nasazení, to bylo hodně nezvyklé, třebaže tenhle subtilní nástroj ve svém inventáři měly v dané době i jiné skupiny. Tady se ovšem flétna dostávala na suverénně frontmanský post. Samozřejmě nelze pominout výbušnou bicí baterii a velmi kreativní baskytarové linky. Hlas zpěváka je mírně naechován a má zvláštní timbr. Perfektní frázování a čistota projevu. Je tady rock, blues, jazz a všechno ve výtečných proporcích. Fantazie…..

SOME DAY THE SUN WON´T SHINE FOR YOU – tak tady se jde k bluesovým kořenům. Elektrická kytara Micka Abrahamse hraje klasické bluesové téma. Abrahams se tady zde propojuje ve zpěvu s Ianem Andersonem, který zde hraje na foukací harmoniku (třebaže jsem na fotografiích viděl baskytaristu Glenna Cornicka s držákem na harmoniku na krku). Bicí zde pauzírují a tím více vynikne hudební emoce a jasná přehlednost a čitelnost skladby…

BEGGAR´S FARM – magický začátek. Opakující se schéma pro elektrickou kytaru a baskytaru a svištící flétnové tóny v pozadí. Výtečně pojednaná rytmika baskytaristy Cornicka a Cliva Bunkera. Máme co dělat opět s blues, i když modifikovaným do jazzové polohy. Andersonův pěvecký projev nepracuje s nějakými závratnými schopnostmi hrát drsného rockového shoutera. Ponechává si roli vypravěče a písničkáře – o to víc se ďábelským způsobem ujímá hry na flétnu a celé skladba mocně graduje v Bunkerových breacích, aby potom opět došlo k mírnému zklidnění a závěrečnému prokreslení flétnové exhibice za rychlého virblování a prudkého zastavení…..

MOVE ON ALONE – volná bluesová forma písňového typu, kde je melodická linka zvýrazněna vypravěčským způsobem a velmi citlivým aranžováním další instrumentace. Abrahams vedle sólových vyhrávek hraje i výtečné doprovody, které jako spojovací můstky se krásně na sebe nabalují a vytvářejí rozvolněnou, ale přesto přehlednou harmonii…

SERENADE TO A CUCKOO – tahle skladba sice není z dílny Jethro Tull, přesto podle mého sopudu aspiruje mezi nejsilnější záležitosti na albu. Výtečně vypreparované flétnové party. Anderson si se svým hlavním nástrojem pohrává s neuvěřitelnou lehkostí, nijak nesvazován základním schématem a tak skladba volně přechází z jazzu do blues a zpět. Pohoda v prvním plánu. Melancholicky otevírané tóny znějí velmi podmanivě, stejně jako expresivní nátisky při hře. Abrahams do skladby vložil vynikající jazz-bluesové sólo hrané v oktávách. Nádherná poslouchat. Bunkerovy bicí nástroje swingují a Cornickova baskytara šlape v bezpečných tóninách s melodickými obrazci. V další části instrumentální skladby se opět ujímá sólového partu Anderson na flétnu. Nemohu se nabažit jeho krásně proměnlivých tónů. Nádherný výraz a citlivost a přitom nic podbízivého… Závěr má po výrazném ztišení mocnou gradaci. Nádhera!

DHARMA FOR ONE – ale tady už zase přitlačíme. Výrazně zrychlené tempo bicích a baskytary vtáhne do tématu flétnu a v mezihře nám předvede Bunker divoké minisólo na svou baterii, které se po dalším instrumentálním chorusu opět vrací s ještě větší razancí svými divokými breaky. Ovládne další část skladby a ukáže nám, že i na bicí nástroje se dá „zahrát“ a nejenom do nich bohapustě mlátit jako o život. Myslím, že bubeníci už tenkrát dokázali rozpoznat jeho kvality. Postupně se do jeho rytmů připojuje Cornickova stejně divoká baskytara a v pozadí Abrahamsova elektrická kytara….

IT´S BREAKING ME UP – další blues křtěné rockem. Anderson opět hraje na foukací harmoniku a společně s Abrahamsem se opět propojují i ve zpívaném projevu. Klasická bluesová dvanáctka se vším všudy, ale výtečně proaranžovaná. Odpovídá duchu doby, kdy byl o elektrické blues v Británii výrazný zájem. Třebaže si Anderson nikdy nemyslel, že umějí zahrát správně blues a že to jen předstírali, myslím že se jedná o falešnou skromnost. Skladbě se nedá nic vytknout. Všechno šlape přesně jak má a pouze hlasy jsou poněkud zastrčené za instrumentací. Kytarové téma s vděčným modelem nekonečných improvizací, přesto hrané s jistou uměřeností a pokorou….

CAT´S SQUIRREL – ani tato skladba nepatří do autorského potenciálu Andersona nebo Abrahamse. Známý traditional ovšem kapela uchopila téměř geniálním způsobem. S výrazným přispěním vibrací jakoby od Cream. Nádhera. Rytmika šlape jako hodinky a propojování baskytary a bicích má jedinečnou úroveň. Abrahams na elektrickou kytarou mírně ovoněnou hallem předvádí jedinečné kreace a mění barevnost a pohrává si s jednotlivými tóny a rozlamuje akordy, kterými spojuje jednotlivé chorusy. Možná jeden z nejpřesvědčivějších okamžiků jeho kytarového mistrovství na albu. Blues do morku kostí, které se výtečně rozvíjí a tříští v prostoru a dává vyniknout symbióze hráče a kytary. Emocionální a živočišně dravé bez zábran!

A SONG FOR JEFFREY – jestliže Anderson v předešlé skladbě pauzíroval, tak tady si tuhle absence bohatě vynahradil. Vedle foukací harmoniky má opět na rtech flétnu a zase zpívá. Jeho hlas je podivně modulovaný a téměř nečitelný a utumený. Ostatní instrumentace ho jaksi přebíjí. V tom ovšem bude zjevný záměr a tak se můžeme pokochat klouzavými kytarovými tóny a těmi flétnovými proměnami. Harmonie skladby není komplikovaná a melodická linka je hodně čitelná a opisuje dané téma. Přesto má v sobě jedinečné kouzlo a šamanskou atmosféru jako při nějakém obřadu nebo vyvolávání ducha ohně. Kapela se výrazně ztlumí a prudkou razance se na okamžik vrátí zpět a jsme ve finále!

ROUND – propojení jazzu a blues ve volné formě. Melancholické tóny flétny a skladba je zcela nečekaně po pár vteřinách ukončena. Trochu nepředpokládaný závěr, spíš jakési hudební intermezzo bez výrazné tečky….

Na rozdíl od jiných alb Jethro Tull se mi zdá, že je zde poněkud nevyvážený zvuk a stereo místy pokulhává, ale jinak je pro mě album famózním příkladem výtečného startu. Možná zde není všechno úplně jak má být, ale dosud jsem na svoje okouzlení nezapomněl a tak třebaže jsem zvažoval plný počet hvězdiček, nakonec jsem jednu ubral.
Přesto se domnívám, že je to famózní start velmi nadějné kapely, která bude dlouhá léta znamenat špičkovou kvalitu...


reagovat

19.02.2008 hejkal | #
3 stars

Vidím, že toto album je tu pitvané dosť a dosť, tak ja len stručne - dobrý album plný blues, bubeník exceluje, v tesnom závese sa drží zvyšok nástrojodržcov a Jethro Tull vynikajúco tají, s čím sa hodlá živiť v ďalšej dekáde.
My sunday feeling a Beggar's farm vedú.
Slušné tri hviezdy.
reagovat

17.02.2008 Voytus | #
3 stars

Kdyby mi někdo v roce 1968 pustil toto album, asi bych netipnul, že tahle parta vydrží pohromadě dalších čtyřicet let a bude patřit ke kapelám, které budou mít výrazný vliv na hudbu.
Debut Jethro Tull je ve znamení jazz/blues, tehdejší módní psychedelii tu nenajdete. Autorsky převažují Anderson a Abrahams, najdou se i covery - Serenade to a cuckoo od Rahsaana Rolanda Kirka a tradicionál Cat's squirrel.
Je ale znát, že Abrahams s Andersonem se zde místy trochu 'perou'. Myslím si, že kdyby Abrahams v Jethro Tull zůstal, zůstali by i oni u tohoto stylu a neprosadili by se v tak velké míře.
Abrahams je výborný jazz/bluesový kytarista a je znát, že i rytmice Bunker - Cornick tento způsob hraní sedí.
Anderson v době natáčení hrál na flétnu údajně teprve půl roku, což při poslechu překvapí. Využívá tento nástroj jinak, než třeba David Jackson u VDGG. Dokonce pod kytarovými sóly vytváří na vyloženě sólový nástroj doprovody. Krom toho přispěl i foukačkou a pianem,a samozřejmě zpěvem, o který se dělí s Abrahamsem. Aranže dechů v Move on alone napsal David Palmer, který zůstane dlouholetým spolupracovníkem, až se nakonec připojí jako stálý člen v letech 1976 - 1979. Píseň mi ale na albu sedí stejně jako I'm glad na Beefheartově debutu - moc 'hitová':-)
Po natáčení odchází Abrahams, protože Andersonův vliv převáží a až na pár vyjímek zůstane Anderson výhradním autorem kapely, který na nějaká žánrová omezení nehledí.
Jako debut zdařilé, ale jak jsem napsal v úvodu, těžko odhadnout, čeho by tahle parta mohla být schopna.
Jo a nejoblíbenější song? Asi Beggar's farm se zlověstným riffem a mezihrou, která je nějakým záhadným způsobem držená na uzdě, aby se při sólování všech zůčastněných nerozsypala. A hned po ní blues Some day the sun won't shine on you, kterou hrají dodnes.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 17.02.2008 21:39:19
Však také demo nahrávky skladeb I'm Glad (podobně jako Call On Me) pochází z let 1965-66, takže je více než pravděpodobně, že je Beefheart hrával s Magic Bandem někdy v začátcích kapely ještě o rok dříve.

05.12.2007 Beriq | #
3 stars

Zdařilý debut. Lze na něm ještě cítit vliv Micka Abrahamse, který je tu i hojně autorsky zastoupen. Prostě zatím Jethro Tull hrající ještě blues či blues rock. Až u dalšího alba to byli Jethro Tull hrající Jethro Tull. Ale je zajímavé slyšet kořeny této skupiny a počátky tvorby minstrela Andersona který se zvláště předvedl v Serenade To A Cuckoo- jedné ze dvou instrumentálek na albu. V pozdějších výběrech (a že jich skupina měla)se jako zastoupení tohoto alba objevovalo především A song For Jeffrey.
reagovat

26.07.2007 Filozof | #
4 stars

Začínali jako všichni dnes důležití - jako obdivovatelé a napodobovatelé základních kamenů MPH, o nichž píši v recenzi Colossea. Tito se konkrétně naučili celé album Bondovo Sound Of 65 a 3/4 z něho zařadili do repertoáru. Ale nezůstali u něj a je to dobře. Hiseman, Bond, Mayall, Baker, Heckstall-Smith či Jack Bruce sice z nikoho z členů JT nevyrostl, ale zase dokázali stvořit hudbu odlišnou, nenapodobitelnou a v jistých směrech stejně dobrou. V každém případě však zcela originální. A to je dobře. Nepotřebujeme další skvělou RnB či bluesovou skupinu, zato JT by výrazně chyběli.
U Jethro Tull je zvláštní, jak se liší jejich zařazení. Díky jejich proměnlivé hudbě a skutečně nezvykle širokému talentu Andersona je můžete řadit do klasické hardrockové čtyřky (jak bylo zvykem v Čechách), do prog-rocku (ve své době byli velmi progresivní), do blues-rocku (podle začátků), do folk-rocku (podle pozdějších alb), ale také klidně do art-rocku (podle složitých a dlouhých kompozic se zřetelně vyšším zaměřením) a vše bude vlastně částečně dobře. Na škatulce ale nezáleží - říkejme jejich stylu třeba flaute-rock. Flaute (flétna) je totiž ten nejzřetelnější prvek, kterým se odlišují. Nejen její použití, ale novátorské pojetí hry na tento nástroj, kdy Anderson krátkými, odsekávanými tóny napodobuje rockové nástroje a hraje tak, jak nikdo před ním. Také širším spektrem nástrojů (kromě flétny i piáno, varhany, devítistrunná kytara ap.) se liší od klasické čtyřčlenné blues-rockové sestavy dr-bg-g-voc.
Stejně tak se velmi rozcházejí názory na to, která deska je nej... Tatáž deska bývá jedněmi urudovanými znalci hodnocena nejvýše i nejníže v jejich diskografii. Shoda panuje snad jen u legendárních opusů Aqualung a Too Old To Rock´n´Roll...
Ale k první desce. This Was natočili v převratném roce 68 a relativně zřetelně odkazuje na jejich blues-rockové začátky. Díky přítomnosti Micka Abrahamse, bluesového nadšence, který byl poslední velkou protiváhou Andersonovi, je deska proti pozdější tvorbě přeci jen poněkud neurovnaná. Typická blues má jen dvě - Some Day The Sun Won´t Shine For You (jemňounké pomalé blues s ještě jemnější hamonikou, trochu připomínající jediný bluesový pokus PF) a It´s Breaking Me Up (výrazně těžší, s dominující kytarou a skvělými bicími). Obě výborná, ale nijak výjimečná ve srovnání s mnoha jinými skvělými bluesovými kapelami. Je zajímavé, že obě složil Anderson, nikoliv "bluesman" v kapele - Abrahams.
Další skladby - My Sunday Feeling s ostrým nástupem celé desky, Dharma For One, nejen v sólech ukazující, že Bunker na bicí opravdu umí (a je dokonce během celé desky napůl mezi klasickou rytmikou a bubenickými symfoniemi mistrů v Cream a Colosseu), se skvělým saxíkem a Cat´s Squirrel (tradicionál založený v této verzi na skvělém riffu) - ukazují zřetelně k hardrocku.
Beggar´s Farm s už klasicky skvělou rozjetou flétnou (která asi právě tady tolik inspirovala české Flamego před Kuřetem v hodinkách), založené na monotónním hypnotickém motivu a náhlých změnách rytmu, A Song For Jeffrey a Kirkova (o němž Ti nejlepší říkají, že je jediný, kdo si opravdu může zahrát co chce) kompozice Serenade To a Cuckoo pak patří k jemnějším protipólům, kde Anderson místy navazuje na staré anglické muzikantsví, zavánějící folkem, který se má více projevit v pozdějších letech. Každá ze skladeb je však typicky tullovská a ani jedna nenudí, vyznačují se nápaditostí, propracovaností a pestrostí, která rozhodně nebývá typickým znakem blues-rocku. Stále se něco děje a neznat pozdější jejich desky, psal bych zde o jednotném kabátě.
Digitálně remasterovaná reedice z roku 2001 sice nemá bohvieaký superzvuk a navíc dost šumí, ale zato obsahuje 3 výborné bonusy - skladby ze singlů roku 68. Pocta šéfovi klubu Marquee, který jim velmi věřil One For John Gee a následující Love Story jsou svým způsobem nejbližší klasickému blues-rocku, který je na řádných skladbách alba často dost zakuklen.
Posledním bonusem je Christmas song - zvláštní, gradující skladba se zvonečky a smyčci v 6/4 rytmu (počítám-li správně - nejsem muzikant), kde vlastně poprvé zazní nezkreslený, plný Andersonův zpěv v nižších polohách a ukáže tak svoji zvláštní barvu, dodávající jeho hlasu kouzlo a naléhavost, tak ceněné na pozdějších deskách JT.
Výborná hudba, bezesporu jedno z nejlepších alb JT.

reagovat

05.12.2004 Ravil | #
4 stars

Pro mě má This Was takovou zvláštní náladu a stojí vysoko nad prvotinami Cream i Led Zeppelin. Celé to album má úplně zázračnou atmosféru. Už tady se projevuje ta solitérnost a jedinečnost tvorby Iana Andersona a Jethro Tull. Není to jen vynikající bluesrock.
A to samé cítím například u alba From Genesis To Revalation od Genesis, na které se často nadává.

reagovat

Bonzo @ 02.06.2005 00:00:00
No to s těma zeppelinama to si nemyslim oni meli taky dobrej blues rock, takze si myslim ze je to tak nestejno.

Filozof @ 26.07.2007 12:43:34
Srovnávat Cream a Jethro Tull je zcela mimo mísu. Jde o jinou generaci hudby a v podstatě i zcela jiný žánr.

Antony @ 26.07.2007 14:09:14
Fresh Cream - prosinec 1966, This Was - konec 1968. Rozdíl generace se vešel do dvou let?? Nerozumím. Navíc debuty JT a Cream jsou stylově velmi podobná alba.

Filozof @ 27.07.2007 09:24:34
Antony:
Ano. Je nutno se dívat správnou optikou. Neskutečný posun mezi roky 64 - 66, další neskutečný 66 - 68. Do 4 let se vešlo víc změn a generačních obratů, než do následujících mnoha let. Pouvažuj, kde byla hudba v roce 66 a kde v roce 68. Tehdy se skutečně za dva roky posunula tolik, co dnes o generaci.

Filozof @ 27.07.2007 09:26:48
Pokud bys bral debuty Cream a JT jako stylově velmi podobná alba, znamenalo by to, že máš "velmi hrubý rastr". Pokud jdeš hlouběji, nevystačíš s ním.
Pro mne je mezi nimi diametrální rozdíl.

Antony @ 28.07.2007 16:11:22
Filozof:
Řekl bych, že je to spíše o měřítku, ne o optice. Generace zůstává vždy generací, ať se během jejího věku stane sto převratných vývojových změn nebo jen jedna. Z tvého příspěvku vyplývalo, že vývoj určující hudbu 66 hrála jedna generace (např dvacetiletí) ale v roce 68 jiná generace (dvaačtyřicetiletí, nebo dvouletí???) Navíc měřit něco tak subjetivního jako je velikost posunu vývoje hudby za určité období je velmi ošemetné. Dle mého se daleko větší převraty děly od 68 do 70, a 70 - 72, než v tebou uváděných obdobích.

Ad JT/Cream debuty - mám velmi jemný rozlišovací rastr zcela dostačující pro hloubkové zkoumání hudby. Znám málo tak vzájemně podobných alb - stylem, výrazem, atmosférou, vyzněním, zvukem - jako jsou debuty JT a Cream. Můj mnohokráte ověřený posluchačský názor.

Filozof @ 29.07.2007 07:44:01
Antony
Zcela běžně se u sportovců či hudebníků používá slovo generace ve smyslu vztahujícím se k sport/hudbě. Tedy během 20 let se vystřídá klidně několik generací sportovců či hudebníků.
Změny mezi roky 66 - 68 a 68 - 70 jsou dejme tomu souměřitelné. Šlo mi o rozdíl proti dnešku. To, jak se měnila hudba tehdy je nesouměřitelné s tím, jak se mění dnes.
Ohledně Tvého rastru pro Cream/JT - vzpomněl jsem si na Tvé názory o Africké hudbě či historické pořadí blues - jazz a myslím, že bychom toto téma měli nechat stranou. Já také nevrtám v progrocku, kde se tolik nevyznám...

Antony @ 10.08.2007 16:43:08
Filozof:
Nulová argumentační hodnota tvého příspěvku mě vede k tomu, že se k němu ještě jednou vyjádřím, neboť zde zaznívají z tvé strany nejen nesmysly, ale především věci zcela nesouvisející.
Generace sportovců a hudebníků existují, to slovo se používá, ale nic se tím nedokazuje v rámci naší diskuze.. Ani ve sportu nejsou generace dva roky od sebe, od toho to jsou generace, vlastní význam slova je v příkrém rozporu s tím, jak jej používáš. To je stejné jako používat slovo den, ve významu rok.
Stylová podobnost debutů JT / Cream - Zde jsi se ani o argument nepokusil, pouze predvádíš cimrmanovský úkrok stranou. Ostatně důvěryhodnost tvého hudebního úsudku je silně podlomena tebou tvrdošíjně opakovanými výroky a neznalostmi typu - Psí Vojáci jsou módní pop, JT patří do velké hardrockové čtyřky, CCS a Alexis Korner - fatální okno... A tak dále. Na vznik a vývoj blues existují různé odborné teorie, že ty se mechanicky držíš té nejčastěji omílané ti automaticky za pravdu nedává... Špenát také nemá nejvíc železa, i když se to sto let tvrdilo.

Filozof @ 12.08.2007 21:28:48
Antony
Vyprdni se na to. Cítím, že nechceš argumentovat, ale hádat se. Já ne. Nechtěj, abych připomínal Tvoje "slavné" výroky o původu Jazzu a Blues a o Africe.
Nejsi dokonalý a nevíš vše. Nikdo z nás. Jenže zatímco já to přiznám a nedělám ze sebe odborníka třeba v progrocku, Ty vyrábíš dojem, že musíš mít vždy pravdu. Nemusíš.
Pokud řadíš Jethro Tull výhradně k folku a Cream se Ti pletou s LZ, je to Tvoje věc a jistě počítáš s tím, že si Tě podle toho každý zařadí.
A už se v tom nerýpej. Spíše piš recenze. Podle svého - úplně svobodně - tam vyjádři, jak to vidíš, třeba i sebedivněji. Máš na to právo.
Howgh

Antony @ 13.08.2007 06:18:04
Filozof:
Opět jsi potvrdil to, co předvádíš v každé diskuzi za posledních pět let. Dostal jsi se až na dno internetové komunikace. Mlžení, lži, podsouvání, obviňování z nesmyslů. Byl bys dobrý strůjce inkvizičních procesů...
Pro pořádek:
1. Nikde neřadím Jethro Tull výhradně k folku. Pokud ano, kde?
2. Nikde se mi Cream nepletou s LZ. Pokud ano, kde?
3. Moje výroky o původu jazzu a blues se dají klidně připomínat, je to jen jedna z teorií. Opět je vidět, že si musíš pomáhat jejich stavěním do role něčeho, co nemá být připomínáno jako něco nesprávného, opět argumentace nula, jen berličky.
4. Nikde nepíši, že mám jedinou a tu správnou pravdu. Pokud ano, kde? Naopak u tebe cítím, že si na své neomylnosti zakomplexovaně trváš i za cenu nekalých praktik - výmysly, podsouvání. Důkazů jenom v této diskuzi je dost.
5. Cítíš, že nechci argumentovat, sice máš na svoje pocity právo, ale je to jen tvoje obrana neobhajitelného dalším výsmyslem. Pokud opravdu nemáš co dalšího říci, pak je to lépe skončit. Tvých bezobsažných výkřiků už tu bylo dost.

Z výše uvedených důvodů tě soukromě řadím do kategorie - neználek, dezinformátor, lhář, manipulátor. Jako k takovému budu přistupovat, tvé názory jsou pro mě skutečně bezcenné. Nehodlém přehrabovat haldu pseudoinformační hlušiny abych našel něco vyjímečně užitečného. A vždy se ozvu, když budeš hlásat hovadiny, jak je tvým častým zvykem. I když neznám vše, zdaleka ne, a nemám problém to přiznat, orientuji se v této oblasti natolik, abych nedovoli šíření nesmyslů.

Filozof @ 13.08.2007 16:34:30
Antony
Běž si nadávat a urážet do lhářů jinam. Tady je server lidí, které zajímá muzika a ne Tvoje komplexy.
Jasně jsem napsal: "HOWGH".
Děkujeme

Antony @ 13.08.2007 18:24:52
Filozof:
Lhář není nadávka, to je prosté konstatování. Nebudem si zakrývat skutečnost, tím nic nenaděláš. Věnuj více energie korektní diskuzi a ne osočování druhých. Do té doby jsi pro mně ztráta času.

04.12.2004 | #
3 stars

Myslim že o tom že M.Abrahams je skvelý gitarista netreba pochybovať,kto pozna jeho solovky alebo BLODWIN PIG tak všetko vie...Pisal sa rok 68 a ked si uvedomíte že čo sa produkovalo u nás doma v tedajšom Československu a vo svete
,je jasne že všetky trvalé odkazy čo sa z vonka priniesli museli byť dobre.
Nemam vyhrady,pekny bluesový počin.Inak ten cover s tou smečkou psov nie je zlý napad...Debut trocha v tieni dalších troch albumov čo nasledovali,ale myslím že stojí za to.Ak zoberieme že už tu boli v tom čase CREAM,HENDRIX,L.ZEPPELIN a každý s dosť vybrusenými debutmi,tak This Was je dobrý album ,ale v tieni toho všetkeho,skor pre fans M.Abrahamsa-Cats Squirrel pekna inštrumentalka,inak aj na prvom albe CREAM.Schvalne porovnajte si tie verzie Claptonovu a Abrahamsovu...Tak čo?
Však je dobrý ten Mick...Dam 3 a pol a to určite!
reagovat

sbaumruk @ 29.06.2006 00:00:00
Tak zaprvé, Led Zeppelin v době vydání This Was ještě neexistovali a Cream už (skoro) neexistovali.
A právě do časové posloupnosti mezi tyto velikány vstoupili Jethro Tull svým prvním albem. Jeho zásadním přínosem je používání lichých rytmických meter (A Song for Jefrey). Vzpomínám si na nadšenou reakci Radima Hladíka při poslechu skladby Some Day The Sun Won't Shine For You (na stránkách Melodie).
Zkrátka, po rozpadu Cream se čekalo, kdo bude v jejich hudebním stylu pokračovat a čím jej obohatí. Jethro Tull albem This Was tato očekávání vrchovatě naplnili. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se po odchodu M. Abrahamse od hudby ovlivněné blues odvrátili.
Zadruhé: Hendrixe bych do toho nemíchal, ten se k britskému elektrickému blues přihlásil v podstatě jedinou skladbou, a to Red House z prvního alba Are You Experience.

Filozof @ 26.07.2007 12:44:17
Viz reakce na recenzi Ravila.

02.09.2004 Hans | #
3 stars

V pripade This Was se da rict, ze prvni album neni sice prevratne ale kapela ma dost energie na to aby vytrvala, rozvijela styl a na dalsich deskach se uz jenom zlepsuje. Nektere kapely nemaji kolmy start, nektere naopak po bombastickem uvodnim albu ztrati nit a zaniknou nebo zustanou v pozadi. U Jethro Tull nastesti zafungovalo to prvni. Tahle deska neni typicka pro styl Jethro Tull, ale velke zaklady v sobe jiz ma. This Was je zajimavou smesici blues, jazzu a rocku a je zrejme ze na to mel velky vliv tehdejsi kytarista Mick Abrahams, skalni vyznavac klasickeho blues. Proti nemu stoji novatorsky Anderson a vznika jiskrive napeti. Anderson predvadi jak bravurne ovlada snad jakykoliv dechovy nastroj, ktery je mu vlozen do pracek, Abrahams zase dokonalou praci s kytarovym tonem a bluesove citeni (ten clovek to ma proste v krvi). Zbytek kapely, tedy Bunker a Cornick zase dokazují univerzalnost a schopnost vcitit se do kazde myslenky dvou hlavnich "skladatelu". Tak na tehle desce proti sobe kontrastuji akusticka bluesovka Some day the sun won't shine for you, nadherne zahrany a zazpivany tradicional Move On Alone a napriklad rockovejsi a poradne naslapana Dharma for one s vybornym solem na bici. Ian Anderson (tedy duse Jethro Tull :o) si po tomhle albu a duelu s Abrahamsem nejspis jeste vice uvedomil, co vlastne chce.
reagovat

20.08.2004 ČENĚK PIVOŃKA ,LIPOVÁ LÁZNĚ ,580 ,79063 | #
3 stars

Dnes už je to rocková historie,ale když album spatřílo světlo světa,bylo to absolutní novum.Na takové novinky se nedá zaapomenout ,orogresivní album,ale mistrovské dílo to nebylo doba zrání byla před jethro jěště několik let dál.Jednalo se spíš o vypuštění páry i když je tam znát drive a profesionální prřístup.Já osobvně to alum mám rád,je to historie tenkrát se psal rok 68 a mně bylo 15 let co k tomu dodat ,A´t žijí JETHRO TULL AHOJ HODNOCENÍ DOBRÉ
reagovat



Detail hodnocení alba (hodnoceno x)
5 hvězdiček - hodnoceno 10x
makrelaman, nowhere_man, Matouš, oravda.cz, Mohyla, ivazzoo, Zdeněk, Petr59, Antony, jiří schwarz
4 hvězdičky - hodnoceno 3x
Petr Gratias, Ravil, Filozof
3 hvězdičky - hodnoceno 9x
Hans, Beriq, Voytus, hejkal, kaktus, Akana, luk63
2 hvězdičky - hodnoceno 0x
1 hvězdička - hodnoceno 0x
0 hvězdiček - hodnoceno 0x




Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0833 s.