Profil uživatele Ryback
Recenze:
Caravan / In the Land of Grey and Pink
| 2008-10-18 | Tahle skupina mě teda nějak zvlášť k srdci nepřirostla. Ale album In the Land of Grey and Pink je výjimka; právem patří mezi jejich nejslavnější. Žádné jejich album předtím ani potom mě tak nenadchlo (vlastně jsem mohl vynechat slovo „tak“;-), jako toto. Je to vlastně jediné album, které si od Caravan pouštím. Krásné skladby navlečené do progrockjazzového hávu.
„Popík“ Love to Love you opravdu trochu nehezky vyčnívá, je z jiného soudku, na druhou stranu mě ta píseň připomíná pěkné věci, které skládal McCartney pro Beatles. A dá se říct, že Beatles vlastně byli do alba Revolver taky (na svou dobu) popík. Takže se u této písně osobně moc znechuceně nešklebím ;-), tak jako třeba kdysi u písně Your Own Special Way od Genesis, když jsem album Wind and Wuthering jednu dobu poslouchal, a která mě teda lezla na nervy mnohem víc.
Golf Girl, úvodní skladba, je také výborná. Vleze pod kůži a člověk si jí potom brouká celý zbytek dne ;-)
A dvacetitříminutová kompozice Nine Feet Underground… Jo, tohle prostě rockové skupiny v první polovině sedmdesátých let minulého století opravdu uměly… Artrockové, hardrockové, ale i jazzové (viz. třeba v té době s jazzrockem si tykající Miles Davis).
P. S. Zajímavé je, že na Syda Barretta si občas při poslechu In the Land of Grey and Pink také vzpomenu…
Ale za srdce mě tahle skupina nechytla; tak, jako se to povedlo třeba Van der Graaf Generator, Gentle Giant, Can, Plastikům… no, je jich naštěstí dost ;-)
Zvláštní (ale zvláštní pro koho? asi pro mě ;-) je, že podobným způsobem jsem si nikdy nedokázal najít cestu ke skupině Camel, ale od nich se mi toho alespoň líbí víc…
» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan
Gentle Giant / In a Glass House
| 2008-10-02 | Pamatuju si dobu, když jsem objevil King Crimson a poslouchal Lizard. Říkal jsem si, že tohle nahrála parta lidí, která buď utekla z blázince, nebo z něj právě dostala vycházku ;-)… A pak jsem objevil tenhle skleněný klenot – album In a glass house od Gentle Giant. Ještěrka vedle tohoto alba přestala vypadat podivně – vedle tohoto alba působila podivně asi jako Please Please me od Beatles.
Voytusova recenze je naprosto přesná, zajímavá a vyčerpávající a nemá tedy cenu opakovat již jednou vyřčené a rozebírat jednotlivé skladby.
Na členech Gentle Giant obdivuju mimo jiné jednu věc – jejich obrovský hudební rozhled. Protože to, jakým způsobem oni vkomponovávají do svých složitých kompozic vlivy (nejen) moderní vážné (=často právě té podivně rozkouskovaně znějící) hudby, aniž by ale cokoli kopírovali, to jsem u nikoho nikdy neslyšel (třeba u Franka Zappy je inspirace Stravinským zřetelná, viditelná; u Gentle Giant bych nedokázal nikoho jmenovat - koneckonců Gentle Giant si inspiraci nikdy nespojovali se sebemenším napodobováním)… Je to naprosto originální, nepozérské, a po nějakém patnáctém poslechu člověk s úžasem zjistí, že se mu ta na první poslech nemelodická roztříštěnost líbí a – ba co více – že daná skladba-obraz najednou dostává ucelenou, smysluplnou, dosebezapadající, melodickou podobu. Jaký museli mít členové Gentle Giant talent, něco takového jako Skleněný dům vymyslet! Všechna alba – od prvního po Interview – jsou poznamenána tou krásnou, naprosto originální, ojedinělou hudbou. A i na následujících třech posledních studiových albech se v tom „popíku“ stále najdou dobré věci… Fakt klobouk dolů…
Album In a glass house je pro mě osobně bezkonkurenčně nejlepší hudební počin roku 1973. Ano, lepší než Selling England…, lepší než Skřivánčí jazyky, dokonce lepší než Odvrácená strana Měsíce… Ale – chce to opravdu nekonečnou trpělivost, tohle album zvlášť. Mě trvalo roky (nepatřím také mezi maniaky, kteří poslouchají jednu jedinou kapelu), než se mě začalo líbit! A stále se ještě domnívám, že křivka mé oblíbenosti u tohoto alba nedosáhla vrcholu…
P.S.
Věděli jste, že nepsané heslo skupiny Gentle Giant bylo „rozšířit hranice současné populární hudby s rizikem, že se stane velmi nepopulární“? ;-)
» ostatní recenze alba Gentle Giant - In a Glass House
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant
Gilmour, David / On an Island
Psávalo se, že The Piper at the Gates of Dawn od Pink Floyd začíná tam, kde končí Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od Beatles.
Po výborných koncertech Davida Gilmoura z let 2001-02 vyšlo v roce 2006 nové studiové a netrpělivě očekávané album této legendy On an Island a dá se s trochou nadsázky říct, že toto album začíná tam, kde končí poslední studiový floydovský výplod - The Division Bell…
David není nejmladší, takže samozřejmě nějaký rockový nářez, natož pak avantgardní progresi či psychedelické běsnění, nečekejte… Četl jsem zklamané názory, že to album je nemastné neslané, ale já vám mohu říct toto : chce to trpělivost. Po prvním poslechu se to album možná bude líbit málokomu. Zní totiž opravdu až hodně vyklidněně. Když jsem to album ale slyšel po čtvrté, začala se líhnout nesmírná krása a skrytá propracovanost citlivých skladeb. Po pátém poslechu (kdy jsem si v ložnici zapnul malou lampičku a popil střídmě vodky ;-) jsem musel sám sobě konstatovat, že toto album JE na pět hvězdiček…
Dostal jsem toto CD ve speciální edici i s DVD, obsahující hlavně sessions z roku 2006, DVD mimo jiné obsahuje i věrné předvedení Astronomy Domine - na to, že Gilmourovi je přes šedesát let, to je docela jízda… Na DVD potěší, že u všech skladeb hostuje „šedý vlk“ Rick Wright… který se koneckonců podílel i přímo na albu On an Island… A je to znát a je to dobře ;-)
Skladby se nesou opravdu ve vyklidněném, pohodovém, až takovém snovém, fantazijním duchu, jediný rockovější „nářez“ přijde ve floydovsky zabarvené skladbě Take a Breath. Na albu velice příjemně překvapí instrumentálky. Nejen že nejsou vatou, ale přímo naopak. Procítěná Red Sky at Night nám představuje Gilmoura také jako hráče na saxofon a tato instumentálka je pro mě osobně jednou z nejlepších věcí na albu a možná i jedna z nejlepších věcí, kterou sólový Gilmour složil - SUBJEKTIVNĚ vnímáno. Instrumentálka Then I Close my Eyes je zase příkladem, že Gilmour dokáže napsat emocionální skladbu, aniž by musela být, nebo znít, romanticky smutně… Také moc potěší, že album neobsahuje žádný komerční ústupek a la Take it Back, čehož jsem se upřímně řečeno trochu obával… David Gilmour si naštěstí uvědomil, že tohle už opravdu nemá zapotřebí a udělal si album vyloženě tak, jak prostě chtěl.
Shrnuto a podtrženo, pro fandy Pink Floyd VÍCE než doporučuji, je to koneckonců první studiové album od roku 1996, kdy vyšlo výborné album Ricka Wrighta Broken China (když nebudu počítat Rogerovu operu)… Pro trpělivé fanoušky jakékoli odnože rocku, který není založený na stylu - kdo zahraje na kytaru nejrychleji - doporučuji také. Hudba na tomto albu je víc než krásná - čím víc poslechů, tím víc ta krása košatí a tak nějak pozitivně nabíjí. Což v dnešní době není na škodu a dokáže to málokdo…
» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David
Plastic People Of The Universe, The / Co znamená vésti koně
První album, které jsem od zasloužené legendy českého undergroundu Plastic People of the Universe slyšel a také mé nejoblíbenější; po umělecké stránce vyzrálí a skutečně progresivní Plastici jsou zde kromě svého klasického, temného zvuku trochu načichlí koketérií s církevní a moderní vážnou hudbou; opravdu klobouk dolů před Mejlou Hlavsou, výhradním autorem hudby Plastiků (trošičku škoda, že po tomto albu více „zrockovatěl“, ale Mejla se prostě vždycky vyvíjel a v devadesátých letech se nebál nechat se ovlivnit dokonce i techno/housovou scénou). Jedná se o třetí (po Pašijích a také vynikajícím Jak bude po smrti) spolupráci Hlavsa - hudba a Brabenec - texty a nelze než žasnout, kam se Plastici, po umělecké stránce - přes komunistickou šikanu, zakazování a perzekuce - posunuli od rozverných bondyovek…
Aspoň že Mejla neemigroval a my tak nebyli ochuzeni o jeho rozsáhlou tvorbu… A dokonce na sedmdesátá a osmdesátá léta vzpomínal bez hořkosti, kterou by přitom šlo pochopit…Vždycky mě mrzelo, že počátkem osmdesátých let emigroval Pavel Zajíček (ale dá se tomu divit?), protože skupina DG 307 (kterou založil v roce 1973 Pavel Zajíček a Milan Hlavsa), ať s Mejlou nebo bez něj, také vždycky produkovala zajímavou, originální hudbu a dnes je právě skupina DG 307 (jejichž hudba je v posledních letech založena na čím dál tím více smyčcových nástrojích a Zajíčkově recitaci vlastní poezie) důkazem, že i underground se může a dokáže vyvíjet a to nikoli (zaplaťpánbůh ;-) do tuctově popových směrů...
P.S. Plastiky a DG 307 mám téměř kompletní a v posledních letech mě hrozně baví pustit si všechna alba chronologicky, jak běžel čas… Nevím, jak to mají jiní, ale mě to baví, sledovat ten vývoj, začít s plastickými prvopočátky Muž bez uší z roku 1969 a skončit u sólovky Pavla Zajíčka Kakofonie cesty z roku 2007… Každý koneckonců vyhledáváme dobrodružství někde jinde ;-)
» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The
Hammill, Peter / In a Foreign Town
| 2007-08-16 | Petera Hammilla mám moc rád, nejsem ale na druhou stranu nekritickým obdivovatelem jeho rozsáhlého díla, které vstřebávám od roku 1992. Naštěstí jeho tzv. slabší chvilky se dají spočítat na prstech jedné ruky, což je vzhledem k jeho desítkám vydaných alb (+ dvě knihy básní a povídek) víc než slušný úspěch.
Jak tohle album charakterizovat?
Upřímně řečeno - děs a hrůza, šílené „eightees“ bicí, pro mě osobně prostě veliké zklamání. Jen tři skladby ční nad tímto pop-rockovým podprůměrem, úvodní Hemlock, Time to Burn a The Play´s the Thing. Poslední jmenovaná jako by vypadla z Hammillova úžasného, předchozího, na klávesách postaveného alba „And Close as This“. Jaký to rozdíl! „And Close as This“ a „In a Foreign Town“! Plzeňské pivo vedle laciného výplachu pivních trubek…
Když jsem si počátkem devadesátých let toto CD půjčil v jedné CD půjčovně, měli v katalogu nabízených CD u tohoto alba uvedený omylem rok 1968 (místo 1988). Jak já se na to album těšil, i když mi bylo divné, že o žádném Hammillově albu z roku 1968 nevím! To bylo panečku překvápko, když jsem se oddal poslechu alba a během první písně zaregistroval (pln údivu, pochyb a předtuch) na zadní straně CD rok 1988!
Album doporučuju jen těm, kteří musí mít Hammilla kompletního!
„Hammillem nepolíbené“ odkazuju na zlatá sedmdesátá léta… Nebo na jeho (zatím) posledních deset let… Samozřejmě na cokoli od Van der Graaf Generator…
P.S. Ano, každý má své slabší chvilky. Jenže třeba u Bowieho „Let´s Dance“ musím objektivně uznat, že se jedná alespoň o kvalitní pop, ale „In a Foreign Town“… Kazetu, na které jsem měl toto album nahrané, jsem před pár lety vyhodil do koše se smetím...
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In a Foreign Town
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night
I když mám z kouzelného hammillovského „trianglu“ Chameleon in Shadow of the Night, The Silent Corner and the Empty Stage a In Camera nejraději (jako Mirek Kostivý) Silent Corner, na Chameleona nedám také dopustit. Kytarové písně se střídají s klávesovými (zejména ty klávesové jsou skutečné perly, klavírní In the End je jedna ze skladeb, hovících si na vrcholku mého pomyslného Hammillova TOPU); žádná rozjuchanost se opět nekoná (Fool´s Mate je opravdu v tomhle ohledu dost výjimečné, neobvyklé album – dodnes si pamatuju, jak jsem valil bulvy při písni Sunshine a Hammillově la la la ;-).
Vrcholem alba je kompozice In the Black Room/Tower - věc, kterou zkoušeli už VdGG v roce 1972 těsně před jedním ze svých rozpadů. A že tahle závěrečná skladba zní stejně šíleně a vášnivě jako nejlepší VdGG, na to vemte jed!
P.S. Opět se jedná o album, které doporučuju naposlouchat; když jsem to album slyšel poprvé, vůbec se mi nelíbilo, ale - zraje jako víno!
P.S. II. Moc mě mrzí, že skupina Van der Graaf Generator nefungovala v letech 1972-1974, období, které tolik přálo art rocku a kdy vzniklo spousta perel progresivního rocku, období, které bylo a už nikdy nebude…
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Phillips, Anthony / Private Parts and Pieces X. - Soirée
Těžko uvěřit, že jeden a týž člověk složil hudbu nacházející se na tomto albu a třeba Sides…
Anthony Phillips, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let opustil Genesis, přičemž jedním z velkých důvodů byla neschopnost překonat trému z koncertování…
Anthony Phillips, který se poté vrhl na studium klasické hudby a mohl jen přihlížet rostoucí popularitě skupiny, kterou opustil a ve které v její počáteční fázi zanechal svůj rozvíjející se, nesmazatelný rukopis…
Anthony Phillips, vydávající slavné artrockové album The Geese and the Ghost až v roce 1977, kdy "in" byla punková revolta…
10 alb Private Parts & Pieces, které Anthony (zatím) vydal od roku 1979 do roku 1999, lidé buď milují nebo... vůbec nemusí. Každý není naladěný na hodně osobní hudbu na hony vzdálenou rocku a popu a blížící se vážné hudbě (jindy třeba podávající si ruce s ambientem – doporučuju vynikající Private Parts & Pieces VII.) … A je fakt, že i já jsem neskousl třeba Private parts & Pieces V., jediné album z "Private parts" série, které je i na mě trochu moc. Anthony na něm jen brnká a brnká na dvanáctistrunnou kytaru...
Toto album tvoří romantické instrumentálky hrané Anthonym na klavír, blížící se pro přirovnání Schumanovi než čemukoli, co kdy jeho kolegové z Genesis vyprodukovali. Jasně ukazují, jaký velký talent v Anthonym byl a je. Album nám představuje Anthonyho cit a schopnost napsat skladbu nesoucí cit pro melodii a přitom se "koupat" v teritoriích vážné hudby, aniž by musel být "moderně disharmonický"… Kdyby žil Anthony Phillips v době Liszta (nebo pár let před ním), troufám si drze tvrdit, že by byl velkým konkurentem společností oblíbených romantických skladatelů tehdejší vážné hudby.
Jedna zajímavost - skladbu Creation už hráli koncem šedesátých let Genesis, tehdy ještě samozřejmě s A. Phillipsem! Dokonce byla zpívaná, kým jiným než Peterem Gabrielem.
Private parts & Pieces X. je pro mě emocionální nádherou (mám rád klavírní nepřeslazenou romantiku… ach jo - slovo romantika je bohužel strašně zprofanovaný díky dementním telenovelám, ale snad je mi rozuměno), je to takový symbol, nebo příklad metaforizující slovo estetika.
Navíc Anthony Phillips v sobě nezapře Brita a ten takový britský melancholický feeling. Hned o úvodní skladbě Sad Ballerina se nedá říct nic jiného, než že : je to sice smutný, ale tak krásný!!!
A musím také říct, že album trvá hodinu, nejsou na něm až na jednu krátkou výjimku žádné jiné nástroje vyjma klavíru a ani na chvíli (alespoň mě) nenudí!
Nicméně každopádně je Private parts & Pieces X. z kategorie alb „ne na jedno poslechnutí, ale na postupné objevování“…
Obecně mám takový dojem, že spousta i profesionálních recenzentů alba odsuzuje proto, protože si je poslechli pro časovou tíseň jen jednou; kdyby si našli čas a poslechli si je vícekrát, třeba by změnili názor (jeden příklad za všechny : kdysi v Rock & Popu recenze na Broken China od Ricka Wrighta - kritik očekával Pink Floyd a ono to znělo trochu jinak a proto bylo prostě špatné)…
» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - Private Parts and Pieces X. - Soirée
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony
Barrett, Syd / Opel
Á, je tady jeden z mých oblíbenců, Syd Barrett. Syd Barrett, Peter Hammill, Edward Kaspel, Mejla Hlavsa, Pavel Zajíček - tohle jsou lidi, kteří obohatili (nebo obohacují) svět hudby neúměrně k tomu, v jakém jsou dnes relativním zapomnění… Kompilace Opel obsahuje věci nezařazené do studiových alb (že jich Syd má, co ;-) nebo jiné verze známých skladeb z let 1968-1970. Komu se nelíbí Sydova dvě studiová alba, protože jsou moc akustická a málo psychedelická, málo rocková, tak by si tohle album určitě pořizovat neměl, protože tato hudba vzdálená jakékoli snaze po komerční líbivosti, často ořezaná na kost, opravdu nemusí být po chuti každému… Nečekejte žádného druhého „Arnolda“.
Původní plán byl, že se na kompilaci objeví i Scream thy last scream a Vegetable man, ale ostatní Floydi nedali svolení…Je to určitě škoda, protože bonusy, zejména poněkud zbytečně zařazené It´s obvious (Take 3) a It´s obvious (Take 5), mohly být udělány jinak… Na druhou stranu je pravda, že zmíněné skladby - Scream thy last scream a Vegetable man - (i když je složil Syd) prostě existují pod hlavičkou Pink Floyd… jsou výjimečným dokumentem o rozrůstající se duševní poruše citlivého člověka, ale to je jiná kapitola… Proč také výborná skladba Opel (obecně považovaná za jednu z nejlepších věcí, které Syd napsal) nevyšla na Sydově prvním albu, ale až v roce 1988 na této kompilaci, to také neumí nikdo vysvětlit. Jak jednou řekl David Gilmour, prostě se na ní v tom zmatkovitém a nejednoduchém natáčení Madcap Laughs pravděpodobně zapomnělo… Asi nikdo si nedokáže představit, jaká to musela být práce, spolupracovat s neustále se měnícím „trochu mimoušem“ Sydem, který se čím dál tím víc propadal do propasti schizofrenie, hloubené navíc nestřídmou konzumací LSD… Ale na druhou stranu, buďme rádi, že tato kompilace vůbec vyšla! Představte si fandy Syda Barretta z konce šedesátých let, kteří se něčeho nového dočkali až koncem osmdesátých let!... Mě je třicet a jsem rád, že jsem byl takového dlouhého čekání ušetřen…
Osud Syda Barretta je hodně smutný, celá jeho nevelká tvorba jako by byla takovým výkřikem citlivého člověka, toužícího zpočátku „malovat“ nehitovou abstraktní hudbu (jenže po prvních singlech Pink Floyd tlačeného opačným směrem), potom lze v jeho hudbě stále častěji nalézt touhu/přání/výkřiky do tmy : nechte mě žít v pohádkovém jednoduchém světě, já se nedokážu přizpůsobit hořkému blázinci reálného života… Syd Barrett, geniální, šílený, citlivý, přecitlivělý, dítě, které nikdy nedospělo...něco jako Edgar Allan Poe… Není týden, kdy bych si na něho a jeho krásné písně nevzpomněl… Zrovna včera jsem si broukal nádhernou, až dětskou Birdie Hop, píseň právě z této kompilace…
Omlouvám se, nějak mi to dnes kecá… teda píše ;-)
» ostatní recenze alba Barrett, Syd - Opel
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd
Orme, Le / Felona e Sorona
tak toto koncepční, hodně na klávesách (pro Italy typické) založené album je jedno z mých vůbec nejoblíbenějších alb, která kdy v hudbě obecně vznikla, ...všem fandům prog/rocku, kteří ještě italský art rock neobjevili, tuto kapelu doporučuju... sám Peter Hammill byl (nebo je) jejich velký fanda a mám takový dojem, že toto album o ve vesmíru se potkávajích planetách vyšlo i v anglické verzi a dvě skladby otextoval právě Peter Hammill... Felona e Sorona je opravdu delikátní lahůdka, aniž by byla jakkoli přeslazená... stejně jako v případě předchozího alba Uomo Di Pezza se jedná opravdu o mistrovské dílo
» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le
Balletto di Bronzo, Il / Ys
;-)))
musím naprosto souhlasit s Antonym a zejména s Progrockerem; při druhém poslechu tohoto pozoruhodného alba mě napadaly podobné věci...
v Itálii vznikla v první polovině sedmdesátých let velká řada skvělých alb od skvělých skupin (Premiata Forneria Marconi, Le Orme...) a určité pojítko (což nemyslím nijak negativně) většiny italských alb je kromě typicky italské hravosti to, že jsou neagresivní... křehká jak Nastěnka z Mrazíka... ale tohle album, lehce si tykající s psychedelií, je opravdu bouřlivý, bohatý, plnokrevný, progresivní nářez, o kterém jsem si myslel, že ho dokáží vyprodukovat jen Van der graaf generator... ;-)
» ostatní recenze alba Balletto di Bronzo, Il - Ys
» popis a diskografie skupiny Balletto di Bronzo, Il
Blue Effect / Nová syntéza 2
pompézní a la Uriah Heep (s trochou nadsázky) přichází Blue Effect s nádhernou, košatou, propracovanou porcí jazz-rocku, dokazující, že kvalitní jazz-rock je možno vytvořit i tak, aniž by musel směřovat do tuctového, klišoidního popu, nebo naopak, do navztekaného, plastikovského undergroundu... je to přesně MEZI... toto album – Nová syntéza 2 - pro mě bylo a je příjemným překvapením v tom smyslu, že i v českých končinách vzniká hudba srovnatelná s anglickou... také bych pochválil texty (u Blue Effect obecně), které jsou svou nekonfliktní jednoduchostí/srozumitelností (ústupek době?) úžasným protipólem přeintelektualizované poezii/textům některých kapel (mám takový dojem, že na albu Svět hledačů je text o umývání nádobí, aniž by to bylo myšleno jako cílený humor či metafora – nebo alespoň mě to tak přijde ;-)... váhal jsem mezi čtyřmi nebo pěti body, ale čtyři není koneckonců málo...
» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza 2
» popis a diskografie skupiny Blue Effect
Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome
i přes úžasný, „kosmický“ obal toto album moc „kosmicky“ nezní a kvůli absenci varhan a (téměř) saxíků ani moc vandergraafovsky (abych jen nechválil ;-)... přesto je to album plné silných melodií, velmi originální a parádní „Cat´s eye / Yellow fever (Running) jsem dokonce v 93 slyšel v Praze na Hammillově koncertě a tato skladba výrazně trčela nad „normálními“ rockovými písněmi vybranými z jeho tehdy aktuální sólovky Noise... na albu příjemně dominuje vášnivé violončelo Grahama Smithe- překvapení a změna – to koneckonců Hammillovi nikdy nebylo cizí ;-)
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Van Der Graaf Generator / Present
uf... nachystal nám to ale Peter překvápko, co? ještě k tomu po infarktu... dvojalbum VdGG v legendární sestavě, pane jo! myslím, že spoustě lidí se splnil sen... první disk obsahuje "songs", druhý "improvisations"- a musím říct, že osobně (po několikerém poslechu) se mi víc líbí druhý disk. je na něm vidět, že vitalita starým pánům opravdu nechybí... beztak mě napadá, že Hammill a spol. vydali druhý disk částečně proto, aby zavřeli pusu těm, kteří by je chtěli obviňovat z reunionu pro peníze;-)
první disk není vůbec špatný, zejména první tři skladby... ale mě osobně trochu nesedla "Abandon ship" a "On the Beach"; na Hammillových sólo výletech si ty skladby představit dokážu, ale tady... přesto - klobouk dolů a nenechte se odradit tím, že druhý disk se vám na PRVNÍ poslech třeba nebude líbit. trpělivost (následné poslechy) přináší růže ;-)
je to každopádně album, které mě velice potěšilo, protože je na něm to, co jsem měl vždycky na VdGG rád - krásný Hammillův zpěv, jazzově naladěné bicí (nenapadá mě technicky zdatnější hudebník než Guy Evans, Hammill měl štěstí na to, kým se na konci šedesátých let obklopil), ten úžasný free saxofon a způsob hry na varhany...dal bych pět bodů, ale kvůli těm dvěma skladbám nemohu...
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Present
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Zappa, Frank / Waka/Jawaka
ač spíš jazz než rock, tomuhle říkám jazz-rock ve vrcholné formě... vždycky mě fascinovali lidé/skupiny jako Zappa, Van der graaf generator nebo třeba Plastic people of the universe, protože jejich hudba je plná vitality, emocí, nápadů...žádnej mrtvej močál/stojaté vody... a tohle album je spolu s Hot rats jeden ze symbolů progresivního jazz/rocku, který inklinoval spíš k undergroundu než k laciné,tuctové líbivosti a i dnes zní zajímavě a svěže... ono se už jen stačí podívat, jaké hudební nástroje se na tomto albu objevují ;-)
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Waka/Jawaka
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Weasels Ripped My Flesh
tak tohle je fakt úlet... Floydi mají svou Ummagummu a Zappa třeba tohle... je moc dobře, že Frank pobýval střídavě v Anglii a střídavě v Americe, protože do sebe nasál hudební atmosféru obou světadílů a výsledek je víc než úžasný... jeho hudba je, řekl bych, víc britská, ale nesklouzává do takového toho typicky britského melancholického soundu, ale naopak, do jakéhosi záměrně neintelektuálního humoru, což osobně velice hodnotím (prostě si nehraje na intoše ;-)... a jeho koketérie s moderní vážnou hudbou mě přijde mnohem progresivnější (jak já to cítím)než třeba popem zabarvená hudba Yes či Jehtro Tull... takže: jestli vám nevadí experiment v hudbě, vřele doporučuju
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Weasels Ripped My Flesh
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other
první "klasické" van der graafovské album, obsahující snad jediný jejich hit (i když hit je u této kapely prapodivné slovo), Refugees... dodnes se fanouškové dožadují, aby ho Hammill zahrál... album je kombinací písničkových postupů (Hammill) a prog/rock/jazzových postupů (others), už na tomto albu Hammill boří klišé sloka/refrén/sloka/refrén/sólo, tato strukturová nekonvenčnost košatěla v následujícím období...album vyšlo počátkem roku 1970, natočeno bylo na podzim 69 a voní ještě naivitou šedesátých let, i když rozdíl oproti Aerosolu je téměř tak markantní jako v případě prvního alba Genesis a následného Trespass... temné skladby Darkness, White Hammer s opravdu šíleným závěrem a After the flood jsou vyváženy světlejšími skladbami, takže album jako celek se velmi příjemně poslouchá... v letech 69/70 byli VdGG a Black Sabbath nejhlasitějšími kapelami a jednomu fandovi koncertu z té doby nakrátko závěr White Hammer dokonce poškodil sluch ;-)
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Genesis / From Genesis to Revelation
co k tomuto albu říct? už zde jsou k slyšení kvalitní a originální melodie, bohužel (podle mě) kýčovitě zprzněné smyčci; nakonec na Genesis Archives, kde jsou některé skladby v jen "band" verzích, je to víc než slyšet... McCartney zuřil, když ve stejné době bylo podobně "postiženo" Let it be, ale Let it be z toho vyšla nakonec docela dobře, v porovnání s tímto albem... nic proti smyčcům (poslouchám i klasiku, Yes, Wakemanna, Phillipse...)... ale já to cítím tak, že hudbu na tomto albu kazí...
také občas registruji názory, že toto album je moc "pop" a má to být vyjádření v negativním slova smyslu...potom tedy nevím, jak definovat třeba rané Beatles...?From Genesis...? je zajímavá, křehká hudba (viz. třeba úžasná In the beginning- ne mnoho kapel se může chlubit takovými silnými melodiemi, řada (nebo několik) kapel nedostatek talentu, invence zakrývá minimalismem a pseudointelktuální avantgardou) ... Genesis byli mladíčci, kteří začínali, ne nepodobní začátkům Van der graaf generator, v určitém smyslu ne nepodobní nekomplikovanosti Barretta... každý se přece vyvíjí...
a furt radši takovéto "pop" než songy a la "Your own special way"... toliko můj názor ;-)
» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis to Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis
Van Der Graaf Generator / World Record
z trojlístku Godbluff, Still life, World record je toto album hodnoceno nejméně kladně, což vůbec neznamená, že je zde jakkoli horší muzika,jde pouze o to, že Meurglys III je relativně zbytečně dlouhá, mdle-neinvenční kytarově sólová část mohla být kratší... sám Hammill to o dvacet let později uznal...ale je to stále dost kosmetické a relativní "pochybení"... ze zmíněného trianglu je toto album asi největší nářez, opravdu šílený a temný jazz-rock, Edgar Poe v hudbě, ale ta hudba prostě... ŽIJE!!! navíc je to poslední album v klasické, legendární sestavě (nemluvím-li o momentálním comebacku) a Wondering mě přijde jako pravá reprezentativní skladba na rozloučenou... mimochodem, když to album vycházelo, tak reklamy lákaly větou: Van der graaf generator is for everyone ;-)... no, tak to opavdu nevím ;-)))
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - World Record
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Uriah Heep / Return To Fantasy
trochu nechápu, proč je tohle album tak negativně kritizovaný? protože si hardrocková kapela dovolila natočit album, které není 100% hard? je to "barevnější" hudba, ale to je přece jen dobře... předposlední album, natočené v legendární sestavě s Byronem... řada písní má ten pro UH charakteristický, jakýsi mystický, pohádkový, emocionální nádech... těžko to definovat, nutno slyšet ;-)
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Van Der Graaf Generator / Still Life
i kdybych Hammilla "nemiloval", musel bych tomuto albu dát plný počet... není tady slabé místo... mám doma originální videokazetu Hammilla z Německa, 1992, a zahrál i pouze na klavír My room- zajímavě tam i lehce zaimprovizoval... ale abych neodbočoval... Pilgrims a Still life mají úžasnou, magickou, procítěnou, poeticky smutnou atmosféru... a zbytek alba vlastně také...nejenže tu není slabé místo, je to přímo "nahuštění" silné hudby do 45 minut!
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator