Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome (1977)

29.03.2024 hejkal | #

Posledný štúdiový album progresívnej kapely Van Der Graaf (Generator z názvu pri tomto diele vypustili) zo 70. rokov (a nadlho vôbec) sa volá The Quiet Zone/The Pleasure Dome a vyšiel v septembri 1977.

Album sa vymyká z dovtedajšieho soundu, najmä tým, že z kapely vypadol ako klávesák, tak dychár. Pribudol huslista Graham Smith, ktorý výrazným spôsobom pomohol aj pri Hammillovej najlepšej sólovke Over, ktorá vyšla v apríli 1977. Navyše sa do kapely vrátil pôvodný basák Nic Potter.

Všimol som si na internete, že tento album vyvoláva zmiešané reakcie. Ja s ním problém nemám, naopak, považujem ho za výborný. V opise muziky sa často skloňuje aj termín new wave, čo je pre mňa červené súkno. Našťastie, počujem to inak.

Hammill bol hudobný génius a jeho rukopis je na albume všadeprítomný. Už pri úvodnej skladbe Lizard Play počuť, že to bude klasická temná melancholická jazda po deviatich kruhoch Pekla. Jeho ponurý recitál nemá páru, však si vypočujte The Habit Of The Broken Heart alebo krehkú fresku The Siren Song. Najväčšou devízou kapely je nálada. Hammillov plač podkreslený často iba akustickou gitarou, klavírom a husľami rozpráva príbeh aj tomu, kto po anglicky nerozumie ani ň. Stačí mu na to modulácia hlasu. Vrcholom prvej strany platne (The Quiet Zone) preto bola monumentálna dúha pocitov zvaná Last Frame.

Druhá strana platne (The Pleasure Dome) síce začne rovnako melancholicky (The Wave), ale obsahuje aj zvláštne vybočenie, priam komerčnú a pozitívne znejúcu skladbu The Sphinx In The Face (zopakuje sa krátko i na záver). Kým sa k nej dostaneme, vypočujeme si azda jedinú ráznu skladbu na albume. Cat's Eye/Yellow Fever (Running) je jediná vec, ktorú zložil huslista Graham Smith a jeho paľba je tu naozaj úctyhodná. Keby mali Ukrajinci takéto zbrane a muníciu, mongolská horda fejkujúca Slovanov by bola už dávno minulosťou. Chemical World je psychotické inferno, z ktorého by aj Dante dostal porážku a majstrovská pečať ťaživej tvorby s visačkou Van Der Graaf.

Album The Quiet Zone/The Pleasure Dome je, ako som už spomínal, výborný, ba až dokonalý. Mám ho rád.

reagovat

zdenek2512 @ 29.03.2024 06:56:35
Myslím, že se svým názorem na tuhle desku dost vymykáš všeobecnému názoru na ní. Souhlasím s tím, že ta deska je výborná stejně jako ostatní, které skupina kolem Petera Hammilla vytvořila. Vždy když si jí pustím obdivuji zpěv Petera Hammilla a použití houslí, tenhle nástroj v rockové hudbě miluji.

hejkal @ 29.03.2024 10:24:06
Ja Hammilovu tvorbu zo 70. rokov milujem ako celok.

zdenek2512 @ 29.03.2024 11:09:15
To já taky něco víc a něco méně, sólo desky z osmdesátek a devadesátá nemám naposlouchaný.

Antony @ 30.03.2024 11:49:25
hejkal: Překvapils. Příjemně. Album mám také za 5*, ale u tebe bych to nečekal.

hejkal @ 30.03.2024 14:12:35
Husle mám v tvrdej muzike rád a tu ani miestami nepoznať, že tam mohol byť saxofón. Takže nemám problém s albumom ako takým. :)

jiří schwarz @ 31.03.2024 01:21:11
VDGG jsem měl rád (ale nikdy to nebyly mé úplné srdcovky). Můj zájem upadl dost albem Still Life, takže hodnocené album (výborná recenze) jsem neznal - Hejkal vždy vyloví pro mě zajímavou věc. Tady je už Hammill jakoby uvolněnější, ale stále nesmírně expresivní, až šansoniérsky, ty elektronické klávesy nijak nepostrádám (už jich bylo v minulých opusech dost), to zvukové zjednodušení mně vyhovuje. Pod recenzí Jirky 7200 je reakce Dannyho, který srovnává Hammillův vokál s Bowiem. Ano, nezávisle na něm mě to taky napadlo (ale jistě to neplatí pro alba VDGG z kraje 70tek).

hejkal @ 31.03.2024 06:51:21
Som rád, že občas padnú moje písačky na úrodnú pôdu. Still Life bol aj pre mňa nadlho míľnik, za ktorý sa mi nechcelo. Ale potom som začal intenzívne spoznávať Hammillovu sólovú tvorbu a prekonal som ho. Neľutujem.

zdenek2512 @ 31.03.2024 07:31:53
Mám radši počátek VDGG zvláště Pawn Hearts a H To He Who Am The Only One, po obnovení činnosti VDGG a vydání Godbluff, které se v jistém smyslu podobalo Nadir´s Big Chance, tak Still Life je spíše podobný deskám Yes, nebo Genesis. Mně se líbí více World Records, který je celkově tvrdší a na téhle desce záměnu saxofonu za housle jsem uvítal, zajímavá změna. 

hejkal @ 31.03.2024 07:40:56
H To He a Godbluff sú najlepšie albumy skupiny. Aspoň pre mňa. Ale aj ostatné im šliapu na päty.

Antony @ 31.03.2024 12:35:01
hejkal:
Nešlo mi ani tak o "husle", jako o skutečnost, že na albu prakticky absentují prvky, které jinde vyžaduješ jako téměř nepostradatelné. Jde o blues a hard formu rockové muziky. Proto jsem skutečně rád, že i v Hammillově muzice najdeš potěšení. Ale skutečně to u tebe vidím spíš jako anomálii, v jinak jasně strukturovaném profilu posluchačských preferencí.

Pro mne tohle album dlouho mírně zaostávalo za předchozími. Ale nedávno jsem si pořídil desku jak jsem ji položil na talíř, tak to přišlo. Dokonalá věc!

hejkal @ 31.03.2024 12:53:30
Rozumiem. Zistil som, že anomálie sú korením každej rutiny. :)

Voytus @ 31.03.2024 21:21:27
No vida, tak tady taky nejsem sám. Tohle album mám také rád, i když je to díky absenci dechů a varhan opravdu jiný Van der Graaf. Ale mě tyhle změny u Hammilla a spol až tak zásadně nevadí, oni byli vždycky o momentu překvapení.

hejkal @ 01.04.2024 06:14:27
Ja mám rád nálady, ktoré Hammill votkáva do svojej hidby. Temnotu, ktorá je až Lovecraftovská. Melanchóliu krehkejšiu ako motýlie krídla. Hnev sťa asteroid pre cca 65 mil. rokov...

Priznávam sa, že ma veľmi neprekvapuje, podobne ako Zappa, skôr napĺňa istotou.

Jarda P @ 02.04.2024 19:39:49
Můj zájem o VDGG končí albem World Record, Quiet Zone už mě nezaujaly tehdy ani dnes. Spíše dávám přednost prvním Hammilovým sólovým album.

02.05.2020 jirka 7200 | #

Zvláštní a zároveň krásné na muzice a vůbec celkově v jakémkoliv umění je skutečnost, že k některým dílům musí posluchač prostě dorůst, jaksi vnitřně dozrát. Jekési pochopení The Quiet Zone/The Pleasure Dome u mne nastalo až po rozkrytí krásy Hammillových sólových alb.

Před lety jsem zaslechl úryvek z této desky a nějak mne nezaujal. Pravděpodobně jsem materiál porovnával s předchozími deskami Generátorů a pro jeho vnější odlišnost mi ten dílek puzzle nechtěl nikam zapadnout. Až když jsem přijal Hammillovu druhou tvář v podobě jeho různorodých a osobních výpovědí v podobě autorských písní na jeho sólových počinech, teprve potom vše do sebe zapadlo.

Styčných bodů mezi těmito dvěma hudebními světy se vyjevilo povícero. Hammill natočil své sólové album Over během léta 1976 ve studiu Rockfield s Guy Evansem (bicí), Nic Potterem (basa) a Graham Smithem (housle). Deska vyšla v dubnu 1977 a o měsíc později se po personálních rošádách a zkrácení názvu souboru na Van Der Graaf objevili titíž lidé ve stejném studiu – ovšem s cílem nahrát jinou muziku, kterou složil – zase Peter Hammill. Nebyla to schizofrenní situace ? :-)

Říkal jsem si, není přece možné, aby po tak posmutnělém Over, které Peter věnoval sebezpytování svého nitra po rozchodu s přítelkyní, nenašel ještě nějaký odkaz i na albu The Quiet Zone. Je jich tu plno, sice v textech více zašifrovaných, ale ty depresivní nálady se jasně zjevují - o nemožnosti porozumění ostatním a černobílém a většinou pochmurném vidění světa.

První pět písní na straně A jsou hudebně velmi vyvedené – skvěle nasnímaný obyčejný zvuk Hammillovy otřískané akustické kytary se překvapivě mísí s dominantním zvukem houslí Grahama Smitha a precizní, hutnou rytmikou. Od třetí The Siren Song jsou do nahrávky implementovány i skvělé linky klavíru.
Všem skladbám vévodí procítěný Peterův zpěv, tak jak ho máme zažitý. Ta akustická, klidná atmosféra skladeb působí hodně nezvykle, i když i v této podobě to třeba v Last Frame pěkně rockově zajiskří. Na podstatě muziky Generátorů se ale nic nemění, jen je zde podána v jakési „unplugged" verzi – bez typického zvuku kláves a saxíku.

Strana B působí živěji a rozmanitěji : The Wave je mistrovská záležitost – mám pocit, jako by to byla část nějakého symfonického díla - jedna z nejemotivnějších a nejartovějších věcí na albu. Mimochodem, nálada v těchto písních mi dala upomenut na album Nám se líbí od Jiřího Schelingera, kde se skvělí muzikanti nepochybně nechali inspirovat, včetně podobně pojatých houslí Jana Hrubého.

Jako druhá na nás bez okolků vystřelí Cat's Eye / Yellow Fever (Running), kterou (jako jedinou na albu) složil houslista Smith. Prokázal na ní svoje nesporné hráčské kvality, až ze strun jeho nástroje se během této skladby muselo kouřit, jakej to byl čardáš. The Sphinx in the Face je velmi specifický alternativní taneční song. Nejnáročnější číslo si kapela připravila na závěr. Chemical World je hodně experimentální záležitost, která mi ne vždy sedne. Smysl vyňatého úryvku z The Sphinx in the Face na závěr mi uniká dodnes.

Závěrem : zvláštní, v první půli žánrově sevřené album s dominantními party houslí, akustickou kytarou a piánem. Skladby jsou jemně podmalovány klávesy a velmi vzácně i saxofonem odejitého Jacksona. V druhé polovině muzikanti popustili uzdu fantazii a každá píseň je trošku z jiného soudku. Celek mě po letech velmi oslovil.

Nemůžu nezmínit naprosto famózní zvuk, plně dynamický, se skvěle sejmutými nástroji, nahrávka vzbuzuje pocit, že sedím přímo mezi hudebníky. Dlouho jsem neslyšel tak zvukově povedenou nahrávku. Na další pomalu tři dekády poslední album VDGG.

Ukázka z alba – skladba Last Frame >> odkaz


reagovat

jiří schwarz @ 02.05.2020 16:05:10
Krásně napsaná recenze bude brzkym imperativem pro muj vyhledávač. Těším se, díky.

EasyRocker @ 04.05.2020 16:23:45
Dodatečně Jirkovi díkec za vandergraafy, kterých není nikdy dost. Souhlas, vlastně i s bodováním. Solidní deska, i když u mě nemá nadpozemské vibrace jako mé numero uno Godbluff nebo Still Life. Ale u mě je o dost silnější než World Record, které mi zkrátka nějak nesedlo.

Danny @ 07.05.2020 09:42:46
Když jsem četl tvou recenzi, musel jsem se vnitřně usmívat, vzpomněl jsem si na mé první setkání s tímto albem. Slyšel jsem ho už před mnoha lety kdesi u kamaráda, měli jsme takový klub přátel hudby, a po několika skladbách jsem si přál, aby to už skončilo nebo aby to z nějakého důvodu vypnul. Nepřiznal jsem to, abych nebyl za méněcenného, ale hudbě jsem nerozuměl. Nedokázal jsem ji jakkoli uchopit, tedy ani poslouchat. Od té doby jsem ji neslyšel! Na tvůj popud jsem si to pustil z netu, už to jedu podruhé...

Je to tak, některé nahrávky nás zastihnou nepřipravené, ještě nemáme v potřebné míře naposloucháno, naše poslechová zkušenost je pro tuto muziku nedostatečná. Muzika je to krásná, plná emocí i zajímavých postupů. A díky instrumentaci a použitým nástrojům i barevná. Budu se muset k této kapele po letech vrátit. Za tento tip ti děkuju.

A ještě pocit: slyším v muzice, jako by to klidně mohl být David Bowie (ve způsobu vedení hlasu a frázování) nebo Peter Gabriel, toho zas v hudebních postupech. Nemyslím tím, že by od sebe opisovali, nebo se napodobovali, spíš to byl duch doby, způsob kompoziční práce, která se tehdy (u některých umělců) praktikovala. Zajímavé!

06.12.2005 Ryback | #

i přes úžasný, „kosmický“ obal toto album moc „kosmicky“ nezní a kvůli absenci varhan a (téměř) saxíků ani moc vandergraafovsky (abych jen nechválil ;-)... přesto je to album plné silných melodií, velmi originální a parádní „Cat´s eye / Yellow fever (Running) jsem dokonce v 93 slyšel v Praze na Hammillově koncertě a tato skladba výrazně trčela nad „normálními“ rockovými písněmi vybranými z jeho tehdy aktuální sólovky Noise... na albu příjemně dominuje vášnivé violončelo Grahama Smithe- překvapení a změna – to koneckonců Hammillovi nikdy nebylo cizí ;-)

reagovat

04.08.2004 Mayak | #

Toto LP/CD je v kontexte tvorby VDGG zvláštne najmä tým, že vzniklo prakticky v období končiacej zásadnej tvorby skupiny a v čase, keď líder kapely Peter Hammill mal na konte už 5 sólových albumov. Je to tu náležite cítiť. Hammil, mimo toho, že spieva (samozrejme na vlastné texty), hrá všetky gitarové a klávesové party. Rytmiku na albe tvoria Nic Poter (basa) a Guy Evans (bicie) na saxofón sa sem tam objavuje David Jackson, ale prekvapujúco veľa priestoru tu má huslista a hráč na violinčelo Graham Smith.
Skladby majú minutáž v priemere od štyroch do šiestich (na záver sa opakuje ešte krátky silný motív z "The Sphinx in the Face") a sú napriek svojej "dľžke" skutočne tým lepším, čo VDGG kedy vydali. Mám akúsi slabosť na toto album. Mimo CDs "Pawn Hearts" a "Still Life", ktoré sú nepochybne všeobecne uznávané za vrcholy tvorby tejto veličiny art rocku, asi moje najobľúbenejšie...
reagovat

Ryback @ 10.08.2007 12:24:27
"Hammil, mimo toho, že spieva (samozrejme na vlastné texty), hrá všetky gitarové a klávesové party" - ještě že se Hammill nepustil do bicích, tak jako na Black box ;-))