Profil uživatele jirka 7200
Recenze:
Everon / Paradoxes
| 2020-09-14 | Muzika je skvělá v tom, že se nejedná o žádnou fyzikální veličinu, její odnože nelze jednoduše změřit a zaškatulkovat. To platí bezpochyb mj. třeba o německých hudebnících z Krefeldu, kteří tu začali na prahu devadesátek budovat zajímavý hudební spolek pod jménem Everon. Ralf JANSSEN (kytara), Christian MOOS (bicí) a SCHYMY (basa) spolu hráli několik let, ale pro větší rozlet jim chyběl dobrý zpěvák. Na inzerát v tisku se ozval Oliver PHILIPPS, který získal ostruhy v JESTER'S PALACE. Pro kapelu se stal příchod tohoto člověka naprosto zásadní událostí srovnatelnou s nalezením šému pro Golema. Oliver totiž nejenže doplnil místo zpěváka, ale byl schopný ovládat různé klávesové nástroje, do nahrávek vymýšlel a nahrával party sólové kytary, ale především se stal hlavním autorem všech písní. Tady někde vznikly základy neotřelého soundu EVERON.
Debutní album, jehož kontury počaly vznikat v roce 1992, zastihlo muzikanty v skvělé kondici, jejich hudební erudice jim umožnila technicky brilantně rozvinout jednotlivé skladby tak, jak si představovali a netrpí jako mnoho jiných určitou nedotažeností. Na tom měl rovněž velkou zásluhu producent Joachim Ehrig (kdysi bubeník kultovních Grobschnitt), který jim nabídnul nahrávání ve svém studiu Woodhouse. Jejich rafinovanou kombinaci AOR, Rush a prvků renezanční muziky dodal určitý řád a pod jeho produkční taktovkou vzniklo album Paradoxes, které nakonec vyšlo u legendárního holandského labelu SI v roce 1993, který byl progresivním formám rocku velmi nakloněn. Nahrávka se stala jednou z nejprodávanějších z firemního katalogu, dobře vedla i v Japonsku. Následovaly koncerty s Fish, Pendragon či Jadis.
Co album obsahuje, v krátkosti přiblížím v následujících pár větičkách :
Úvodní chladivé tóny syntenzátorů v Face The World a dramatické hradby kytar ve stylu Rush se lámou v melodický AOR a posluchače nutí k přemýšlení, jaký že styl muziky vlastně Everon produjuje….Druhá Private Warriors s úvodem melodie s renesanční atmosférou také mnoho nenapoví, opět se tu mísí razantní rytmika s prog rockovými prvky s až soft rockovými melodiemi ve spravedlivě vyváženém poměru. Zpěvák Oliver PHILIPPS dává na odiv svůj vysoko položený hlas, udivuje svým rozsahem a zároveň ukazuje svoji techniku často aplikovaným vibrátem. Následná rocková balada Circles na první poslech rovněž klame tělem. Po několikanásobném poslechu však posluchač objeví další vrstvy v precizních aranžích kláves a dalších nástrojů. Velmi komplikovaně vytváří rytmické pletivo bubeník Christian MOOS, ač se to na první poslech nezdá.
Po první trojce odlehčenějších songů navazuje další trojice náročnějších skladeb, kde prvky AOR ustupují do pozadí. Je to patrné v Shadowboxing, která opět kombinuje postupy starověké muziky s náročně propracovaným a hutným prog rockem obohaceným krásné kytarovým sólem - jeden z vrcholů alba. Titulní Paradoxes a Reflections jsou velmi členité, vystupují zde na povrch rytmické struktury podobné Rush…
Sedmá It Almost Turned Out Right ukazuje jednodušší a melodickou tvář ne nepodobnou třeba zámořským Journey. Předposlední Marching Out mi připomíná kolegy Sieges Even a závěrečná Open Windows navazuje na Rush v období Signals, ovšem ve vlastním podání...
Závěrem : debut německé kapely Everon způsobil na prog rockové scéně malé pozdvižení, ač se dle svých kapela přímo do tohoto stylu neřadila. Provzdušněné skladby se zvonivou kytarou a zpěvem, jež mi připadá jako kombinace Gedyho Lee, Damiana Wilsona a Arno Mensese vkusně a naprosto přirozeně kombinují prog rock typu Rush, Sieges Even nebo Landmarq s prvky AOR a melodikou renezance.
P.S. : Toto je začátek vyprávění o Everon, recenze na následující desku bude následovat do tří dnů.
» ostatní recenze alba Everon - Paradoxes
» popis a diskografie skupiny Everon
McKennitt, Loreena / Parallel Dreams
Třetí album Loreeny McKennitt Parallel Dreams bylo vydáno v roce 1989 a přineslo několik zásadnějších změn. Poprvé se stala výhradní autorkou všech skladeb a krom dvou z nich i celé album otextovala. Navázala také dlouhodobou spolupráci s kanadským kytaristou a producentem Brianem Hughesem, který se podílel na mnoha dalších nahrávkách a produkci ve studiu během celé její kariéry, rovněž se stal důležitou personou a hlavou její doprovodné kapely.
Repertoár se zčásti proměnil. Z předchozího období tu jakoby zůstaly tři křehké a něžné skladby. Dvě jen s dominujícím doprovodem harfy – Moon Cradle a Annachie Gordon, ve které jsem si vyslechl tragický žalm o nenaplněné lásce dívky Jeannie a chudého Annachie Gordona. Třetí, závěrečná velmi pomalá instrumentálka Ancient Pines s komorně zakomponovaným zvukem cella završila album.
Ostatní skladby byly aranžerským zásahem Briana vkusně dobarveny dalšími nástroji. Hned úvodní Samhain Night rozkvetla doplněním kytary a citlivým zvukem houslí. I song Huron 'Beltane' Fire Dance dopadl velmi zvláštně. První část této instrumentálky mi připomněla indiánský zpěv za doprovodu bubnů z vydělávaných kůží. V druhé části se proměnila v smyslný a plnokrevný keltský rej doposud nevídané rychlosti. Další neveselý kousek zhudebnila Loreena v písni Standing Stones. Za doprovodu harfy, basy a houslí a klasické rytmiky jsem vyslechl příběh z Orknejských ostrovů, kde byla ze žárlivosti prolita krev!
Prosba opuštěného děvčátka z dublinského chudobince zaznamenaná v šedesátých letech pojednává o přání založit vlastní rodinu v písni Dickens' Dublin (The Palace) nemůže ponechat ani jedno oko suché, mě jež tolik neovládá cizí jazyk to trochu rušilo. V pomalé Breaking the Silence pozadí skladby ovládly jemné syntenzátorové plochy a střídmý rytmus rozetnulo až ostře znějíci sólo akustického kytaristy.
Angažovaný text byl věnován Amnesty International.
Závěrem : Loreena na své třetí desce okouzlila emočně vypjatými a posmutnělými i obsažnými songy, na které se oproti předešlým albům pochlubila bohatěji prokreslenými aranžemi a v některých skladbách i naznačenou rytmikou. Fanouškové tuto změnu přijali pozitivně a Parallel Dreams bylo vyhlášeno v kategorii nezávislých nahrávek albem roku.
» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - Parallel Dreams
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena
McKennitt, Loreena / To Drive The Cold Winter Away
Písně na druhé, koncepční album s tématem keltských tradic, Vánoc a vítání Nového roku byly nahrávány v kostele Panny Marie v kanadském Guelpu, benediktínském klášteruv Glenstalském opatství a Annaghmakerrigu v Irsku. Je tedy zřejmé, že materiál na desku vznikal nejen na místech duchovních, ale také v prostorech zvukově výjimečných, které propůjčily nahrávce při poslechu dojem nekonečného vesmíru. Ve spojení s neméně působivým hlasovým projevem Loreeny, jejíž soprán rovněž krásně zapadl do duchovní nálady písní, vzniklo neobyčejně působivé dílo.
Já sice obecně takováto vánoční alba nemám rád a podobné produkty přežvýkaných koled v rytmu a charakteristickém zvuku určitého interpreta ( jako například strašlivé CD Roba Halforda z minulého roku) vůbec nevyhledávám. Je to hlavně tím, že různé variace v rámci populární či rockové muziky působí většinou v lepším případě komicky a i ty povedenější se nedají krom Vánoc poslouchat. Toto album je však vyjímkou potvrzující pravidlo, hlavně proto, že těch osm anglických tradicionálů krom songu King, (kterou nahráli i Steeleye Span) mi nebyly nikterak známé.
Tentokrát jsem nalezl na CD deset písní. Loreena přispěla hned třemi autorskými kousky,dva z nich v instrumentální podobě. V meditativním Banquet Hall napsaným pro harfu a finger cymbals ( českej výraz pro dva miniaturní činely připevněné k prstům mě nenapadá) vykouzlila přímo hmatatelný dojem zasněženého vánočního večera. The Stockford Carol je jen prostinkým melodickým ornamentem a třetí skladbou se stala hned následující The Snow, ve které Loreena použila text kanadského básníka Archibalda Lampmana, jež se proslavil oslavou krásné přírody ve své zemi. Lépe snad ještě text s muzikou dohromady nesouzněly.
Ostatních sedm upravených anglických tradicionálů a málo známých kostelních písní ze 17 – 19 století v podání Loreeny s harfou, cellem a houslemi i v tak střídmých aranžích rozkvetlo do nebývalé krásy.
Introverní skladby i s decentním hudebním orámováním ani po několika dekádách neztratily své kouzlo. Znovu jsem některé skladby porovnal s různými jinými verzemi folkových, country či pouličních písničkářů a jejich variace byly jen velmi slabým odvarem. Pro večerní meditaci není vhodnější nahrávky.
Dovětek : Lorena McKennitt si založila rodinnou vydavatelskou firmu Quinlan Road a nahrávky prodávala na svých pravidelných vystoupeních, neúnavně rozesílala poštou, nebo ponechávala ve spřízněných obchůdcích k prodeji. Její hvězda pomalu ale jistě stoupala vzhůru a zároveň albem To Drive The Cold Winter Away ukončila jednu etapu svého hudebního vývoje….
» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - To Drive The Cold Winter Away
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena
McKennitt, Loreena / Elemental
Kanadskou multiinstrumentalistku a zpěvačku Loreenu Mc Kennitt jsem tu nedávno představil s jejím komerčně nejúspěšnějším albem The Book of Secrets, na kterém se nacházela ve vrcholné kondici, obklopena zvukovými inženýry a špičkovými muzikanty, kteří dopilovali a rozvinuli aranže na devadesátkových deskách do plnějších tvarů. Pokusil jsem se na toto období (jakože) zapomenout, rovněž tak na její pozdější inspirace z Asie a Středního Východu a proti toku času proplul až do roku 1985, kdy se objevil debut Loreeny s názvem Elemental.
V tomto období se Loreena věnovala skládání muziky pro divadlo, studovala keltskou kulturu a vyhledávala staré irské lidové písničky. Po mnoha pobídkách od přátel a kolegů natočila během jednoho týdne devět křehkých skladeb – sedm irských tradicionálů a dva své autorské příspěvky, které se mezi mnoha lety prověřenými songy, co se týče kvality nijak neztratily.
První z nich, procítěně podaná Stolen Child, ve které se Loreena doprovodila na harfu, je později decentně doplněna basou, cellem a citlivým podkresem syntenzátoru. Jako text byla použita báseň Ira Williama B. Yeatse, která v sobě kombinuje romantické prvky s tajemností a irskou mytologií.
Druhá autorská byla umístěna na koneci alba a lze ji nalézt pod názvem Lullaby. Jedná se o instrumentální skladbu, kde se její herecký kolega Douglas Campbell emotivně ponořil do přednesu básně anglického mystika a prokletého básníka Williama Blakea, která by svým obsahem i pateticky dramatickým zpracováním mohla být klidně použita jako intro pro nějaký song Manowar.
Zbývajících sedm irských tradicionálů v podání Loreeny jsem si rovněž oblíbil, protože, jak je známo, dobrou píseň nedělají jen noty a melodie, ale i způsob přednesu a samotné aranže skladby. Ty jsou u tohoto alba dech beroucí, lidové písně dostaly naprosto nový rozměr, lze je začadit někam na pomezí liturgické písně smíšené s náladou středověké tržnice, ovšem zahrané komorním tělesem. Rovněž zvukový režisér Bill Mather se nebál experimentu a krom skvělého zvuku (jak je slyšet, někdy stačí i stodola) domixoval pro dokreslení atmosféry do nahrávek zvuky štěkajících psů ( Stolen Child), jinde použil efekt letní bouřky (Lullaby) nebo pokřikujících racků kroužících nad mořem (Banks of Claudy). To vše zastřešil výrazný, někdy ve výškách až kovově bodající projev Loreeny.
Závěrem : kvalitní debut s irskými tradicionály a dvěma autorskými počiny ve středním tempu s kouzelnou atmosférou a s neméně zajímavými, romanticky posmutnělými texty v neotřelém podání Loreeny McKennitt je předurčen pro relax a rozjímání a věcích mezi Nebem a Zemí.
» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - Elemental
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena
Deep Purple / Whoosh!
| 2020-08-15 | Nová deska Deep Purple mě zaskočila stejně, jako před časem vydaný singl Throw My Bones / Man Alive. Tyto písně představily poněkud odlišnou hudební tvář kapely. Až při poslechu celé desky tyto písně zapadly do celkové mozaiky a vyjevily svůj smysl…..
Mnohavýznamové slovo Whoosh! vyextrahované ze sitkomu Hotýlek mi dokonale padl k obalu pilota letadla (ne, to není skafandr kosmonauta), jež prostoupil jakousi bránou času a nahlédl do neradostné (možná blízké) budoucnosti. Z postapokalyptických představ Iana Gillana v textech mě trochu zamrazilo, zůstal jsem ale v přítomosti s v klidu naposlouchal jednadvacátou desku Párplů.
Nakonec jsem byl příjemně překvapen. Můj náhled na Whoosh! zůstal i po mnoha posleších vcelku pozitivní. Kapela nebyla v křeči a ve stresu, aby se trápila pocitem, zda za sebou zanechá dostatečně instrumentálně a skladatelsky velký pomník, kterému se budou další generace klanět. Takové nálady jsem zaznamenal třeba u poslední desek Kansas či Ozzyho.
Muzikanti si pronajali studio a za pár dní byly písně na světě. Producent Bob Ezrin je přiměl natáčet ve studiu dohromady a po třech čtyřech zaznamenaných verzích je vyhnal ze studia. Po hrubém mixu se opravilo pár drobností, firma dodala obal a deska byla na světě.
Hudebníci se nezdráhali do skladeb vložit reminiscence na všechny styly, které je za pět desetiletí ovlivnily. Zakopnout se dá o funky, jazz, rockabilly, rock ´ n´ roll, progresivní rock , blues, boogie nebo náznaky swingu. V písních najdete rovněř veškeré atributy Deep Purple – důrazné hammondky, rockovou kytaru s několika pěknými sóly a precizní rytmiku hutnou jako skála. Gillan uvolněně přednesl texty, žádné výšky, jako v Child in Time však nečekejte. Pomalu všechny skladby byly doplněny mužskými či ženskými sbory a méně razatní rockovou kytarou, což působí trochu staromódně, jako by DP trénovali na turné po barech v Las Vegas, nebo si prostě jen přiznali, že mají sedmdesátku na krku. Já osobně mám takový neblahý pocit, že podobně zabarvený sound vymyslel Ezrin ve snaze poměnit zažité stereotypy. Ten tah, cílený spíše na vrstevníky kapely v pokročilém důchodovém věku pravděpodobně nezkousnou mladší ročníky přilákaní posledními dvěmi, moderněji namíchanými deskami.
Odpovědi je pravděpodobně hledat mezi řádky v textech písní. V „Throw My Bones" zaznělo třeba toto :
Všechno, co mám, je to, co potřebuju
a jak vidím, stačí mi to
Proč bych měl jít do velkého neznáma,
když si tady můžu složit kosti a jen tak sedět?
Má li někdo výtky, tak Gillan v songu „No Need to Shout“ vzkazuje :
(Není třeba křičet)
Dobrá, slyším, co říkáte
(Není třeba křičet)
Ne, ne, jen zavřete hubu a jděte pryč
Mě osobně zaujaly temnější a méně typické skladby, jako pomalá Step by Step, The Long Way Round s drobnými, ale pěknými výšivkami kytary a kláves. The Power Of The Moon s hloubavým textem mi trochu nepatřičně připomněla švédské Ghost, kteří také rádi čerpají z retro nálad podobných vzorů. Kdo by to byl řekl, že zrovna s touto skladbou se muzikanti nejvíce potrápili. Vrchol desky jednoznačně zaujala, progresivně laděná post apokalyptická Man Alive s Gillanovým vyprávěním v mezihrách. Hodně skličující záležitost.
Závěrem : Deep Purple předložili třináct písní, do kterých se muzikanti snažili zapracovat nálady mnoha stylů, ze kterých celý život vycházeli. I po dvacítce poslechů musím říci, že mě písně stále baví, což je asi největší poklonou a možná i cílem. To o mnohých albech DP z období 1985- 2012 napsat nemohu. Zároveň neprožívám ani nějaké vrcholné nadšení. Vinu bych tentokrát nedával materiálu samotnému, nad kterým muzikanti dle svých slov nijak nehloubali a natočili jej jen tak pro radost. Problém spíše spatřuji v poněkud krotkém, někdy utahaném a dechy uhlazeném zvuku.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
McKennitt, Loreena / The Book Of Secrets
| 2020-08-12 | Pokud se řekne „keltská muzika“ , někomu si vybaví taneční show Lord of The Dance, další si představí Clannad, Shinead O Connor či tradiční pojetí The Chieftains. Někdo si vzpomene na popem ovlivněnou Enyu, někdo na punkově laděné The Pogues. Mě se vybaví kanadská (sic!) písničkářka, hráčka na klavír, harfu a akordeon - Loreena McKennitt.
Ta, ovlivněna svými irskými předky, jala se důkladně studovat tuto kulturu. Balzámem na duši byly její folkově laděné desky z osmdesátek. V letech devadesátých se její inspirační okruh rozrostl a krom irské lidové hudby se nechala ovlivnit mj. arabskou kulturou. Její alba byly také jakýmisi zhudebnělými cestovními deníčky z míst, kudy vedla její pouť.
Obdivoval jsem i její přístup ke světu showbussinessu.První desky si produkovala a vydávala sama na vlastním labelu Quinian Road, veškerou reklamu si zajišťovala sama koncertováním po malých klubech nebo prodejem desek formou bazaru. Později se dohodla s Warner Music na distribuci za pro ni výhodných podmínek. Takto si zachovala uměleckou svobodu a nikdo s ní nemohl manipulovat.
V devadesátkách se její tvorba protnula se zájmem posluchačů, kteří chtěli poznávat muziku rozdílných etnik i kultur a její desky z té doby se prodávaly v milionových nákladech. Asi nejznámější v té době byla mnou recenzovaná deska The Book of Secrets, poslední z trilogie „cestovatelských" alb.
Deska byla natočena ve studiu Petera Gabriela, na jejím vzniku se podílely desítky muzikantů, kteří svými hudebními nástroji z různých kultur obohatili celkové vyznění. Zvuk se poněkud vzdálil folkovým začátkům desek z osmdesátek, na tomto albu je velmi košatý, s bohatými aranžemi a výraznou rytmickou strukturou. V každé skladbě jsem při pozorném poslechu objevoval nové a nové nástroje - akustické kytary, flétny, housle, bouzouki, mandoly a mnohé další. Hlas Loreeny byl nahalován a trochu více zapuštěn do étericky znějící muziky.
Instrumentálky Prologue nebo Marco Polo ovlivněné arabskou muzikou mi připomněly tvorbu Dead Can Dance. Hlavním hitem na této desce se však stal Tanec maškar (The Mummers' Dance), který útočil na hlavní příčky světových hitparád a dočkal se několika tanečních remixů. Další instrumentálka La Serenissima pro změnu vybídla fantazii svou barokní náladou k představám plavby kanály starověkých Benátek. Při poslechu překrásné balady ze starověké Anglie si nezapomeňte otevřít text zhudebněné básně Alfreda Noyese – to je vskutku dojemná, až horrorová love story! V Skellig a Dante's Prayer se zpěvačka navrátila k irsky znějícím melodiím. Velmi sugestivní náladu ze svého nitra uvolnila i Night Ride Across The Caucasus (Noční cesta přes Kavkaz). Zvídavější posluchač na jejím webu mohl stáhnout brožurku, kde autorka všechny své inspirace k jednotlivým skladbám detailně rozebírala.
Závěrem : inspiračně velmi pestrá deska v éterickém oparu (nejen) irské a arabské muziky ve spojení s nepodbízivým popem. Precizně hudebně i zvukově vyšperkované album naleštěné masteringem Boba Ludwiga. Pro večerní relaxaci velmi vhodný tip.
» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - The Book Of Secrets
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena
Black Star Riders / Another State of Grace
| 2020-08-05 | Na zatím poslední studiové řadovce Another State Of Grace z roku 2019 se opět posunul celkový výraz kapely Black Star Riders směrem k melodickému soft rocku okořeněný tu a tam ostřejší kytarou. Prim získaly jednodušší aranže a zdůrazněny byly melodické refrény.
Na celkové změně soundu této partičky měl jistě i svůj díl producent Jay Ruston, který předchozí desku Heavy Fire jen mixoval, tuto současnou však navíc produkoval, nahrával a upravoval aranže. Současně pracoval na nové desce glam metalových Steel Panter a pravděpodobně něco z té přímočaré jednoduchosti přenesl i na zatím poslední album Jezdců. Mě více zamrzel odchod Damona Johnsona na sólovou dráhu, ten totiž do skladeb na předchozích albech vždy otiskl trochu bluesové a jižanské zemitosti. Přátelské vazby s Rickem to však nenarušilo, oba dva spolu nadále vystupují s akustickými kytarami ve společném projektu. Nahradil jej zkušenej Christian Martucci ze Stone Sour, kterej s Warvickem vytvořil nový skladatelský tandem. Nebyla to jediná rošáda - na bubenické sesli usedl Chad Szeliga (Breaking Benjamin), tato změna byla však jen kosmetická, na celkový projev souboru to nemělo téměř žádný dopad.
Již na minulé desce jsem chválil management, jak pestře a vyváženě sestavil songy na albu. I tentokrát Jay Ruston odvedl dobrou práci. Pět pop rockových songů (1,5,6,8,10) s aspirací na zařazení do denní rotace běžných rádií bylo zamícháno mezi neméně chytlavé písně avšak s hutnějším výrazem, které měly navodit rockovější atmosféru. Another State Of Grace a Ain't The End Of The World je v podstatě jediným hard rockovějším ohlédnutím za Thin Lizzy a irskou melodikou. Těžkotonážní hard and heavy kabátek s hammondkami v pozadí muzikanti oblékli skladbě Underneath The Afterglow . Na současně znějící moderní melodický metal vsadila Standing In The Line Of Fire a hitová odrhovačka Poisoned Heart.
Závěrem : Black Star Riders se posunuli do role žádaného koncertního taháku, zaštítěného kytarovou legendou Scottem Gorhamem a rtuťovitým frontmanem Rickem Warwickem. Za ta léta nashromáždili dostatek materiálu, aby utáhli celý set bez převahy coverů od Thin Lizzy, i když i na ten občas dojde. Proměnili se však v soudobý rockový mainstream, který se sice dobře poslouchá, ale starší ročníky pravděpodobně neosloví. Snaha zaujmout každého této kapele v mých očích trochu láme vaz.
» ostatní recenze alba Black Star Riders - Another State of Grace
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders
Twin Age / Moving the Deckchairs
Od vydání zatím poslední desky souboru Twin Age „Moving the Deckchairs" uběhly již dvě dekády. Po vcelku přívětivých recenzích na mnohých hudebních serverech se veškeré další zmínky o chodu kapely ztratily ve víru zapomnění. Tak to někdy chodí, zastavme se tedy alespoň na chvíli u tohoto alba...
Délka stopáže opět oproti předchozímu CD narostla - sice jen o tři minuty, ale také o tři písně. Je tedy jasné, že se celkové zkrátila délka skladeb, jen tři z nich dostaly větší prostor k vyjádření vnitřních nálad a pocitů, zbylých šest si muselo vystačit s průměrnou délkou pěti minut.
Ve většině recenzí se uvádí, že na tomto albu došlo k určité změně hudebního směrování. To je i všeobecně přejímaný verdikt hudebních periodik. Já po dlouhodobějším studiu zastávám poněkud odlišný názor. Jistě, drobné indicie odlišností lze predikovat z kratších, úderněji pojatých skladeb, výraznějších refrénů a zajímavém a zpestřujícím zapojení zpěvačky Idy Rönn. Celkově největší posun dle mého nastal však ve výsledných aranžích a mixu, který dle mého názoru nahrávce poněkud ublížil. Bicí (sice stále bravurnějšího a lepšího Jörgena Hansona) byly nahalovány a brutálně vytaženy do popředí, společně se zpěvem, basovkou. Kytara se v celkovém objemu zvuku spíše ztrácí, na tomto albu se posunula do méně nápadité a podružné role. Naopak, nejdůležitější nástroj v tomto hudebním stylu – klávesy všech podob byly maximálně upozadněny a větší prostor dostaly jen minimálně. Krásný a zajímavý hlas Idy a vkusně doaranžované cello basáka Petere Petterssona celkové vyznění něměly šanci zachránit.
Pachatelem byl dle bookletu jistý Clas Sjöstrand, majitel malinkého studia v Göteborgu, kde vznikaly především demo nahrávky místních rockových, především metalových souborů. Clas byl pravděpodobně osloven kapelou, která měla jen omezené finanční prostředky na nahrávání a on se Twin Age ujal, materiál nahrál, zmixoval, vyprodukoval a zmástroval. Do celkového vyznění vnesl svůj názor a své představy, tak jak to u producentů bývá.
Pokud máte trochu představivosti, proveďte malý test. Imaginárně při poslechu pohněte šavlí na mixážním pultu a vytáhněte zvuk kláves a potlačte trochu bicí a basu. Já na konci pokusu zjistil, že ve výsledku by songy z 90% navazovaly na úspěšný albu Lialim High.
Pár slov k obsahu. Album otevírá křehká Days Long Gone – duet Idy a Johana, jehož hlas je jemně zkreslen. Pěkná skladba, kde kytarista jen tak jemně tu a tam hrábne do strun. Škoda zbytečně hřmotné rytmiky. Další, přímočará a jasná hitovka It Never Ends uhání jak o závod, v tak svižném tempu slyším kapelu poprvé. S následnou Losing the Time I've Won si kapela vyhrála. Skladba je v aranžích velmi střídmá, v mezihrách se střídá akustická kytara se syntenzátorem nebo drobnými zdobnými krajkami elektrické kytary. Velmi pěkně vystavěná a vygradovaná píseň. První z vrcholů na albu. Na čtvrté My Dreams are Fulfilled miluju melodickej refrén, opět s nápaditým zapojením Idy. Radost poslouchat nápadité bubnování Jörgena Hansena.
Instrumentálka The Last Itas nepřináší nic moc zajímavého, zato šestá, střednětempá Waking up je velmi povedená, jasně identifikující soubor podle svébytného frázování zpěváka a nádherné melodie se nemohu nabažit. Two Stories opravdu na mě tak působí – jako dvě části skladby spojené v jeden celek, zvukař opět experimentoval s hlasovými efekty. Do předposlední křehké balady How Can You Dream naštěstí nezasahoval, nechal ji v plně akustickém provedení se španělkou a cellem. Tu a tam ztemnělé pódium osvětluje tenký parsek kláves na pozadí. Ida opět pěkně doplňuje Johana. V závěrečné, rtuťovité a dramaticky pojaté The Gates Will Open to na chvilku vypadá, že se klávesy proderou odkudsi ze sklepa, ale bylo to jen chvilkové zdání….
Závěrem : kapela přišla do studia s kvalitním materiálem, který by mohl kvalitativně a důstojně navázat na předešlý opus Lialim High. Skupina neustrnula na místě a prokázala schopnost vývoje směrem ke svébytnějšímu projevu. Bohužel zvukař s výsledným mixem desce podtrhl nohy. Škoda, že Twin Age nedisponují takovými možnostmi, jako kolegové z IQ, neboť tento materiál by byl kandidátem na remix jako hrom…..
P.S. : Jinak jsem slíbil, že se podělím o výsledky mého detektivního pátrání. Podařilo se mi kontaktovat klávesáka Carla Johana, který uvedl, že si kapela dala jen pauzu :-). Každoročně se schází a uvažují obnovení koncertní činnosti, hlavně díky žádostem fandů z Itálie. Tak držím palce, k tomuto požadavku se připojuji a jistě se mnou í mnozí z vás!
» ostatní recenze alba Twin Age - Moving the Deckchairs
» popis a diskografie skupiny Twin Age
Twin Age / Lialim High
Kapela se vcelku pružně po necelém roce pochlubila svým druhým albem Lialim High(1997). Je s podivem, že po tak povedeném debutu nebyla oslovena žádnou vydavatelskou firmou a tak se i na druhém CD skví znak jejich vlastního labelu Altair Rec. Nahrávání samotné se oproti debutu protáhlo z jednoho měsíce na dvojnásobek a na první poslech je znát, že si jsou muzikanti daleko jistější ve společné souhře, aranže se zdají propracovanější a skladby působí vyzrálejším a kompaktnějším dojmem.
Kapela stále operuje na přesně vymezeném poli neo prog rocku archaičtějšího vyznění s náladami ne nepodobnými Genesis nebo Marillion, ve zpívaných pasážích s prvky IQ, ovšem interpretovaných po svém. Ze skladeb jako by na mne dýchla i taková tajemná atmosféra romantiků typu raných Visage či Ultravox.
Po vydání alba vyráží Twin Age na několik koncertů a všude, kde hrají, zastiňují většinu hlavních hvězd. Mladíci s věkovým průměrem 24 let (nejen klávesák působí dojmem středoškoláka) ohromují posluchače muzikou i koncertním provedením, které nepostrádá akci a kde dochází i na změny kostýmů. Takto to probíhá třeba i na holandském festivalu ProgFarm 1998, kde jak jeden přímý účastník uvádí, ještě během vystoupení mizí všechny nabízené CD...
Na albu samotném se nachází (rovněž jako na debutu) šest skladeb, ale celková stopáž je o deset minut nafouknuta, což přijímám s velkou radostí, neboť úvodní Twelve Feet Tall (nyní nasazená v Progboard hitparádě) přináší na ploše jedenácti minut pravé neo prog rockové hody s několika změnami nálad i tempa doplněnou o něžnou klávesovou mezihru, kde zazní i flétna. Druhá Blinded je krásná balada s podkresem kláves a klavírem, kde zpěvák Johan Hansson snad konečně přesvědčuje, že jeho projev není plochý a nevýrazný, tak jak se to některým posluchačům připadá. V závěrečné třetině songu se připojuje svým sólem kytarista John Löwenadler a skladba graduje do fantastického finále. Čtvrthodinku strávenou s ústřední skladbou alba – The Pelican Lie jsem si rád zopakoval snad třicetkrát. Úvodní, jakoby slavnostní kaskády kláves nás připravují na krásné sólo kytary podkreslené mellotronem a na příběh o těžkém rozeznání lži od pravdy odvíjející se ve středním tempu. V tomto opusu lze najít vše, co fanda této muziky hledá, klávesové mezihry, kytarová sóla…. ale to bych se již opakoval. V podobném duchu se odvíjí i následující dvě skladby, závěrečná dvouminutová instrumentálka The Final Decision klidní emoce.
Závěrem : Skvělé album dnes polozapomenuté skupiny, které vstup do první ligy zabránila jen neexistence spolupráce s nějakou význačnejší firmou, jež by je více propagovala. Album je dnes beznadějně vyprodáno, o jeho šíření později starala i francouzská firma Musea, která se zaměřuje na podporu a šíření nekomerčních nahrávek všeho druhu do celého světa.
V recenzi na třetí desku se podělím i pár informací ze světa Twin Age, podařilo se mi totiž kontaktovat klávesáka Carla Johana……
» ostatní recenze alba Twin Age - Lialim High
» popis a diskografie skupiny Twin Age
Twin Age / Month of the Year
V první polovině devadesátých let se ve Švédsku formovaly nové naděje progresivního rocku. Starej pardál Roine Stolt založil The Flower Kings, Landberg vydali v té době několik pozoruhodných alb, zrovna tak namátkou Anekdoten, Sinkadus, Anglagard nebo Simon Says či Ritual. Při podrobném prozkoumání alb těchto uskupení fanoušek této muziky zjistil, že každá kapela si zvolila trochu jinou cestu a čerpala z rozdílných zdrojů. Některé do svého výrazu zakomponovaly melodiku místních lidových písní (Änglagård), některé okořenily svůj sound alternativou (Anekdoten) či folk rockem (Ritual), některé přidali více melodií (Galleon).
Členové Twin Age hledali svůj výraz v Dream Theater revivalu Illusory Dawn, později v projektu Altair vzhlíželi více ke kanadským Rush. Po založení Twin Age pilovali svůj hráčský um na starých skladbách od Genesis a zároveň psali svůj vlastní materiál na debutní desku. Tu si nakonec vydali na vlastním labelu Altair, světlo světa spatřila v roce 1996 pod názvem Month Of The Year. Nebylo tedy velkým překvapením, když se na ní objevilo šest skladeb se sympatickou stopáží 40 minut, které své velké vzory v podobě ranějších Genesis nezapřely. Překvapivě k faktu původního zaměření muzikantů nejde o nějaké bohapusté kopírování této skupiny, ale spíše sympatické rozvíjení původního odkazu, tak jak jej kapela zanechala přibližně po albu Wind & Wuthering v půli sedmdesátek. Tím nechci říci, že by se v Twin Age nacházeli virtuosové a skladatelé stejné úrovně, ani Gabrielův styl zpěvu nenaleznete, Johan Hansson frázuje spíše jako Peter Nicholls z IQ, má i kapánek podobnou barvu hlasu. Ozývají se naopak fandové, kteří by si přáli, aby Genesis v osmdesátkách pokračovali v podobném duchu.
Typicky severskou ponurost jsem tu nenašel, písně mají spíše jemně melancholickou náladu, odhehrané ve středním tempu a pokud bych neznal souvislosti, řadil bych je mezi anglické partičky. Zvuk je více postaven na klávesových hradbách. Při pozornějším poslechu lze však odhalit nesporné kvality jejich původce - Carl Johana Kilborna. Tento klávesák svůj nástroj zdatně a invenčně obsluhuje, druhou rukou v pohodlně zvládá třeba mellotron. Kytarista John Löwenadler se drží více vzadu, musíte jeho party v nahrávce chvíli „hledat“ ale jeho krásné kytarové ornamenty dokážou skladbu krásně rozvítit (The Majority, Emily Dawn). V úvodní In The Well zastoupí v pohodě klávesovou linku.
Všech šest skladeb na ploše čtyřiceti minut pohladí po duši každého fandu neo prog rocku se symfonickým nádechem. Tři sklady svou stopáží přesahují osm minut a dávají tak prostor k několika klávesovým mezihrám. I ve zbývajících třech „pětiminutovkách“ lze možno vysledovat několik přechodů a změn tempa. Jen The Majority, která je takovým malým hitem s úvodním klavírním intrem v duchu Beatles ma jednodušší strukturu, jako jediná se drží systému „sloka refrén sloka“ a zpěvák tu svým dramatickým projevem asi nejvíce vyvolal mlhavý obraz IQ.
Texty jsou hodně neuchopitelné, jedná se spíše o takové abstraktní útržky pocitů složené do příběhů, takže při mé nedobré angličtině se tu s jejich obsahem nepodělím. Někdy mám trochu pocit, že byly vystavěny tak, aby dobře zapadly do melodie.
Konečný závěr si na tuto kapelu budete muset vytvořit sami. Někteří kritici ji šmahem odsoudili do pozice plagiátorů raných Genesis, z čímž já v žádném případě souhlasit nemohu. Takto to dle mého může připadat posluchači, který letmo odkliká několik útržků ze skladeb, kde mu částečná zvuková podoba nástrojů může vyvolat podobný „retro“ pocit. Kdo dá Twin Age šanci, objeví sympatickou snahu hudebníků o vlastní výraz. To v ruku v ruce s precizním a krásně čitelným zvukem není vůbec málo….
» ostatní recenze alba Twin Age - Month of the Year
» popis a diskografie skupiny Twin Age
Dead Can Dance / A Passage In Time
V roce 1990 se Dead Can Dance v rámci propagace své páté desky Aion poprvé odpoutali od evropských břehů a poctili svou návštěvou užaslé návštěvníky osmi amerických měst. Krom zasvěcených hudebních nadšenců v masovějším měřítku kapelu nikdo moc neznal, proto speciálně pro USA vzniknul výběr „Passage in Time“, který se stal takovou okružní cestou po posledních třech albech DCD.
Na obalu ani v bookletu není nikde uvedeno, kdo vybíral písně na tento sampler, pravděpodobně tedy rozhodli na ústředí vydávající firmy 4AD.
Z první, eponymní desky nebylo uvedeno nic a z následné Spleen and Ideal zazněla jen Enigma of Absolute. Zde rozumím tomu, byla snaha předložit obraz DCD v jakési ucelenější a kompaktnější formě a zbytečně novým posluchačům neplést hlavu goticko post punkovými vlivy z počátečního období souboru. Jen dvě ukázky z třetího počinu skupiny Within The Realm Of A Dying Sun byly překvapující volbou, zde bych rád ještě viděl třeba takovou Xavier nebo Persephone.
Výběr se tedy točí kolem nahrávek z Aion a The Serpent's Egg, pravděpodobně nejuznávanějšími díly DCD. Deset nominovaných skladeb hovoří za vše. Byla tedy zdůrazněna tvorba s evropskými základy v jakési její duchovní podobě. Vyjímkou je exoticky působící song The Host of Seraphim, kterou jsem krom filmu Baraka slyšel v mnoha dokumentech o bídě třetího světa, ale i v nejemotivnějším bodu snímku Mist od Stephena Kinga.
>> odkaz
Jako třešnička na dortě se na konci CD krčily dvě naprosto nové písně, kvůli které jsem tehdy bez zaváhání album koupil. Bird tehdy dokonale šokovala – její masivní elektronický sound prolnutý zvuky pralesa jak odněkud z daleké Amazonie s autentickými hudebními perkusemi místních obyvatel zněl omamně, až nebezpečně. Zároveň ukazoval, jakou cestou se v příštích letech chtějí DCD ubírat… V následné Spirit klidnil Brendan emoce a trochu napověděl, že i nadále bude čerpat z tradic Starého kontinentu….
Závěrem : skvělý dárek pro posluchače v USA, který si na průlom Dead Can Dance na zdejší trhy musel ještě počkat…
Po jeho pozdějším celosvětovém vydání dnes mohu doporučit všem zájemcům, kteří se doposud s touto kapelou nestřetli....
» ostatní recenze alba Dead Can Dance - A Passage In Time
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance
Dead Can Dance / Spleen And Ideal
Při čtení nedávné recenze EasyRockera na album Dead Can Dance - Within .... jsem, nahlédnuvší do hodnocení její ostatní produkce z hrůzou zjistil, že na Progboardu u některých zásadních alb není ani čárka. K několika posledním jsem tu recenze zavěsil, nyní tedy nastal čas k ohlédnutí se hluboko do minulosti, až k opusu Spleen and Ideal. Zpočátku mne nenapadlo, jak obtížný úkol to bude. Přes třicet let, co tuto desku znám, se mé vědomí po poslechu několika minut muziky vždy uvedlo do jakéhosi stavu alfa a já se od okolního světa téměř odpojil. Nyní jsem se musel soustředit na obsah, což se mi povedlo až na několikátý pokus a já pár řádků ze sebe přece jen vysoukal...
O deskách Dead Can Dance toho bylo napsáno mnohé, i to že Spleen and Ideal vytyčil jedinečný směr a zvuk kapely, který se stal po několik dekád jakýmsi trademarkem tohoto souboru. Nebylo by tedy od věci určit prvky, které jejich styl defilovaly.
Ač původně z Austrálie, kam emigrovali jejich rodiče, vrátili se oba hlavní protagonisté DCD do Anglie po uši zamilovaní do etnické hudby, kterou nasáli v tamních arabských a libanonských restauracích. V roce 1985, kdy se počali prosazovat v londýnském rockovém undergroundu , nazráli k rozhodnutí ve své muzice více pootevřít dvířka cizokrajným kulturám ale i evropské vážné hudbě, kterou v té době vstřebávali v londýnských knihovnách. To byl jeden díl skládačky.
S tím úzce souvisel jejich způsob projevu a zpěvu, role byly jasně rozděleny. Lisa s visáží gotické královny s vysoko natupírovanými vlasy začala používat zpěv ovlivněný glosolálií (tedy spojování slabik do neexistujících slov) a zastupovala spíše princip východních kultur, Brendan okouzloval všechny kolem zjevem rozervaného bohéma a jeho projev byl více evropský...
Třešničkou na dortu a posledním kouskem se staly i jejich texty ovlivněné symbolismem, jako uměleckým směrem, především básněmi Charlese Baudelaira. Brandon uvedl : „Naše písně byly o pravdě a klamu, podmíněnosti a svobodě, pochybnostech a víře a jejich kombinacích. Hledání dokonalosti, dosažení ideálu ..."
Posledním dílkem puzzle se stala vydávající firma 4AD, která dala jim prostor i podobně laděným a výrazným spolkům , například Cocteau Twins, X Mal Deutschland nebo This Mortal Coil.
Spleen and Ideal posunulo Dead Can Dance umělecky o nutný kus kupředu. Z ponurého gotického rocku prolnutého post punkovými prvky se rodila nová koncepce avizovaná již na předchozím EP Garden of The Arcane Delights. DCD se obklopili muzikanty ovládající hru na tympány, cella a housle a trombony, čím dosáhli potemnělého bombastického orchestrálního zvuku. Lisa doplnila písně hrou na čínskou obdobu cimbálu zvaný jangqin, na který hraje dodnes. Deska vzbudila velkou pozornost a dostala se na druhé místo v kategorii nezávislé muziky.
Na desce najdeme pět písní s rockovou rytmikou - The Cardinal Sin, Masmerism,Advent , Avatar a Indoctrination (A Design for Living). Každá z nich obsahuje rytmický vzorec, ve kterém se hypnoticky opakují monotónní figury basy a bicích. V temnějších, majestátních, gotickým rockem nasáklých skladbách se oba hlavní protagonisté o zpěv podělili. Každý do skladeb vnesl svým hlasem jinou náladu – Brendan jakoby svým barytonem konejšil, Lisa spíše zneklidňovala.
Například v Cardinal Sin repetitivní rockovou rytmiku doplnily dva trombony a Brendan mohl v klidu svým zpěvem vybudovat krásnou melodii. Podobným způsobem svým chladným hlasem Lisa okrášlila skladu Mesmerism, kterou obohatila decentní hrou na jangqin. Vedle trombonu byly použity i housle.
Zbývající čtyři sladby De Profundis (Out of the Depths of Sorrow), Ascension, Circumradiant Dawn a Enigma of the Absolute byly od rockové rytmiky oproštěny. Tyto malé, symfonicky laděné klenoty spíše připomínaly doprovod tajemných církevních slavností.
V prvních dvou (Acension je instrumentálka) excelovala Lisa, v houpavé Enigma of the Absolute rytmizované mohutnými údery na tympány zazářil Brendan…
Závěrem : na prvních třech albech a EP lze krásně sledovat vývoj této kapely. Od post punku a gotického rocku do oblasti pojmenované různými přívlastky : darkwave, modern classical, neo classical či ethereal wave. Album Spleen and Ideal mám hodně rád a v podstatě mu nemám co vytknout. Vzhledem k celé diskografii souboru však dávám čtyřku.
» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spleen And Ideal
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance
Black Star Riders / Heavy Fire
Vítejte v dalším pokračování volného vyprávění o americké rockové kapele Black Star Riders. Hudebníci po vydání The Killer Instinct nelenili a během mnoha povedených koncertů, kde v setlistech neustále ubývalo procento zastoupeních songů Thin Lizzy, psali postupně nový materiál na třetí desku. Ta vyšla v roce 2017, stejně jako předešlé kotoučky u Nuclear Blast pod názvem Heavy Fire. Rovněž v sestavě ani na producentské stolici nedošlo k žádným změnám, proto jsem nemusel přemýšlet o vnějších vlivech a po hlavě se vrhl do kotle s muzikou.
S úvodní Heavy Fire se kapele povedl vybrat dobrej flák, kterej mixuje jednoduchou údernost Motorhead s hrozivě drnčící basou s melodickou kostrou Thin Lizzy ozvláštněnou jižanským kořením.
When the Night Comes Down – úvodní riff v relaci AC/DC nakopl druhou skladbu, to vybudované napětí však opadlo v melodickém refrénu. Hard rockový základ skladby se zakalil melodickým punkem, podobným, jako produkovali třeba Green Day, doprovodné sbory mi silně připomněly Pink Floyd, asi moje deformace :-) Pop rockový feeling Dancing with the Wrong Girl rozvolnil atmosféru a já se při poslechu moc nebavil.
Následná Who Rides the Tiger dala upomenout na domovskou kapelu Ricka Warwicka - Almighty, ty ozvěny alternativního metalu a grunge jsou tam cítit. Z letargie mě kupodivu vytrhla povedená rocková balada Cold War Love.
Na další prosluněnou pop rockovou Testify or Say Goodbye navázal ostřejší rock v podobě Thinking About You Could Get Me Killed, kterej mě moc nezaujal. Podobně na tom byla i následné balada True Blue Kid. Pookřál jsem až u bluesem načichlé Ticket to Rise. Předposlední Letting Go Of Me opět vystavil na odiv vlivy melodickým punku a desku uzavřel ploužák Fade Away, skvělá pecka na závěr koncertního setu – přímo vidím ty mávající ruce s rozsvícenými mobily nad hlavou.
Závěrem : Black Star Riders dozráli. Zbavili se věčného stínu Thin Lizzy, které dnes lze najít v několika skladbách jen v náznacích. Skladatelské duo Warwick /Johnson se přestalo stylizovat do role nositelů tradice ostrovních hard rockových mistrů.Tím se jim uvolnily ruce a na albu tak mohli rafinovaně pomrkávat na Warwickovy druhdy alternativně metalové Almighty, použít i trochu punkového a pop rockového koření a vše zkombinovat s melodičtějšími postupy páně Johnsona. První deska Nlack Star Riders byla oslavou sedmdesátek, současná tvorba je takovou upomínkou let devadesátých.
Dramaturgicky dobře sestavené album, ovšem cílová skupina jsou pravděpodobně mladší rockeři plus mínus, kterým se dle prodejů deska líbí a neřeší takové blbosti, jako je třeba neustále nižší kvalita zvuku. Na mě menežeři nezamířili, proto mám asi logicky k tomuto albu poněkud vlažnější vztah.
Co změnili Black Star Riders na zatím posledním albu Another State of Grace prozradím až příště.
» ostatní recenze alba Black Star Riders - Heavy Fire
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders
Black Star Riders / The Killer Instinct
Při poslechu druhé desky Black Star Riders, která vyšla v roce 2015 pod názvem The Killer Instinct si všimnete několika drobných změn. Tou nejzanedbatelnější je změna na postu baskytaristy, které uvolnil Nick Mendosa muzikantovi z Ratt, Robbie Cranemu. Tou významnější je jméno nového producenta, kterou obsadil Nick Raskulinecz, velkej fanda Rush (taky s nimi dvě desky natočil) a chlápek co pracoval na deskách s Alice in Chains, Foo Fighters či Ghost. Jeho moderněji pojatý a ostřeji formulovaný zvuk Jezdce černé hvězdy vytáhnul ze škatule retro souboru, který čerpá jen z odkazu Thin Lizzy. I Warwick zmírnil snahu o přesnou nápodobu Lynottova projevu. Deset nových písní je sice postaveno na podobném modelu, ale už je znát určitý příklon k současným, americky znějícím hard rockovým spolkům. To pro někoho může být kladem, pro mě je to mínus.
Sex, Guns & Gasoline zbyl dle slov kytaristy Gorhama z nahrávání debutu, ale já mám celkově pocit, že těch písní bylo vyřazeno více. Nejméně u poloviny alba mám dojem přelouhovaného čaje, který nabízí jen slabší odvar All Hell Breaks Loose. Nechci tím říci, že jsou ty songy vyloženě slabé, ale již nemají tu sílu.
Zaujala mě až čtvrtá Soldiertown s keltskými motivy a vyřvávaným refrénem, je to taková sestra Kingdom of the Lost z prvního alba. Na ní hned navazuje uvolněná a pohodově znějící rocková pecka Charlie I Gotta Go. Jízda pokračuje – poloakustická a nádherně vygradovaná Blindsided nemá chybu. Jasná parafráze Boys Are Back In Town nelze přeslechnout v titulní The Killer Instinct.
V DeLuxe verzi na druhém CD najdeme pět věcí v akustickém provedení a nezveřejněnou Reckoning Day, která se jinam nevešla. Akustických desek mám doma nepočítáně a mám toto provedení rád, tyto verze však nepřinášejí nic zajímavého, žádnou změnu v aranžích či tempu – naprosto zbytečné.
Shrnuto : Black Star Riders se dostali do nelehké situace. Mají být stále revivalem Thin Lizzy, který občas zahraje své songy, nebo se oprostit od zatím dominantního vzoru a jít si svou vlastní cestou? Na to snad odpoví další deska.
» ostatní recenze alba Black Star Riders - The Killer Instinct
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders
Black Star Riders / All Hell Breaks Loose
Skupiny, v jejímž středu se zrodila charismatická persona to po jejím odchodu neměly jednoduché. Své o tom ví Queen, Iron Maiden či Judas Priest, které po odchodu frontmana marně hledaly rovnocennou náhradu. V případě Thin Lizzy byla situace ještě komplikovanější. Zesnulý Phil Lynott nebyl jen zakládajícím členem, zpěvákem a baskytaristou, ale rovněž skladatelem většiny skladeb na dvanácti vydaných albech a to nemluvím o jeho nezaměnitelné vizáži a osobnosti.
Po jeho smrti skupina Thin Lizzy fungovala s občasnými pauzami a v různém složení přehrávala hity z Lynottova období, žádné nové skladby nikdy nebyly napsány. Zpěvu se ujal kytarista John Sykes a v takovém stavu to jelo až do roku 2009.
Po Sykesově odchodu prošla kapela novou inkarnací. Ústřední postavou a poslední mohykánem Tenké Lízy z Lynottova období se stal Scott Gorham, kytarista co vytvořil rozpoznatelný kytarový dvojzápřah a význačný spoluautor skladeb. Důležitou a invenční personou byl i kytarista Damon Johnson, člověk s velkým žánrovým rozptylem, který neměl problém zahrát country, střihnout si jižanský rock, nebo hrábnout ostřeji do strun u Alice Coopera. Dalším protřelým hráčem na poli hard rocku, který se zapojil, nebyl nikdo jiný, než basák Marco Mendosa, známý z předešlého hraní v TL, nebo svou svou kooperací s Whitesnake, Johnem Sykesem či Teden Nugentem. Nesmím zapomenout na neméně známého a hudebně kreativního šoumena Jimmyho DeGrassa, jehož hru bylo do té doby možno poslechnout u Megadeth, Dokken či u Lity Ford. Jediným neameričanem se překvapivě stal irský rodák Ricky Warwick, šéf druhdy populárních Almighty a bývalý manžel půvabné moderátorky z MTV, jež uváděla pořad Headbangers Ball. Ten vyplnil prázdnou pozici zpěváka.
Tato sestava si hudebně porozuměla a na turné začal vznikat nový repertoár. Skládání se ujal Johnson a Warwick, u poloviny skladeb asistoval veterán Gorham. Po ukončení cestování padl návrh studiově zaznamenat vzniklý materiál. Scott Gorham po natáčení uvedl, že se z pietních důvodů a zachování Philova odkazu kapela přejmenovala na Black Star Riders. Ono to ani jinak nešlo, autorská práva na původní repertoár TL vlastnila manželka Phila – Caroline a tímto krokem se předešlo případným právním sporům.
Na rozdíl od jiných uskupení, v tomto případě jsem tušil, co se na desce objeví. Repertoár vznikal původně pod hlavičkou Thin Lizzy a jednalo se o novou nahrávku kapely po 27 letech. Muzikanti si tedy jistě nechtěli uříznout ostudu či znechutit fandy nějakým, naprosto odlišným stylem. Za ta léta hraní se jim konec konců musela usadit každá notička pod kůži, některá možná pozměnila i DNA.
Čekal jsem retro, ale že to bude až takové retro, to mne nenapadlo. Sedmdesátkovej melodickej hard rock, tak jak to Lynott hrnul ve svém nejlepším období. Warwick se za léta působení v Thin Lizzy dokonale naučil Philovu artikulaci a zpěv, dokonce i s jeho typickými nádechem a frázováním. Gorham s Johnsonem se pěkně doplnili, jejich nástroje jsou v nahrávce krásně odděleny, takže si lze vychutnat každý úder do strun. Zvukově to prostě není slité, jak většina dnešní hard and heavy produkce.
Zásluhu na tom měl hvězdný producent Kevin Shirley, který navlékl Black Star Riders jednotící hutnější rockový kabát, ovšem v dobovém duchu, aby podtrhl určitou paralelu se starými deskami TL. Legenda masteringu, Bob Ludwig podtrhla vyrovnaný zvuk. Pro větší autencititu kapela nahrála písně živě ve studiu s minimem dodatečných zásahů do nahrávek.
V aluminiovým obalu z trupu letadla s vyznačenými 21 nálety jsem našel gramofonovou desku, která obsahuje 11 písní se sympatickou stopáží 46 minut. Po několika posleších pomalu vylezly na povrch silné kousky – odpichová a pozitivní Bound to Glory, irská odrhovačka s originál partem na dudy hostujícího Patricka D'Arcyho v Kingdom of the Lost s pomalu až zpěvně punkovou náladou nebo Hey Judas s pěkně namixovanou akustickou kytarou. To jsou takové krásky, které padly hned do ucha. Při delším poslechu svou krásu obnažily i mnohé další songy, které ani trochu nezaostávají. Třeba netypicky pomalá a temná Blues Ain't So Bad nebo funky Hoodoo Voodoo.
Závěrem : kacířsky zde prohlašuji, že je docela škoda, že tato deska nevyšla pod hlavičkou Thin Lizzy.
Tvrdím, že by ostudu předešlým albům neudělala, ba mnohé by nechala za sebou. Jako pocta Philovi Lynottovi a vzpomínka na skvělou kapelu je to fajn. Buhužel, asi mělo zůstat u jednoho alba, protože tak vysoko nastavenou laťku až Black Star Riders žádným následujícím albem nepřekonali…
» ostatní recenze alba Black Star Riders - All Hell Breaks Loose
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders
Janison Edge / The Services of Mary Goode
Další z neo progových projektů na britské scéně v roce 1998? Hudebníci z funkčních i tehdy zrovna nefunkčních kapel se bezostyšně zaplétali v promiskuitním angažmá v mnohých partičkách. To mi prolétlo hlavou při letmém pohledu do barevného bookletu anglické kapely Janison Edge. Na pozici bubeníka totiž tu objevil Dave Wagstaffe z Landmarq, který se svým domovským souborem rovněž pracoval na novém albu. I další jména ze sestavy budou jistě zvídavému hudebnímu fandovi a milovníkovi progresivního rocku dobře známá. Baskytarista Paul Brown se v projektu Medicine Man setkal s kytaristou Karlem Groomem (Shadowland , Threshold). Ten v Janison Edge sice nehraje, ale písně zmixoval. Kytaru obsloužil Ian Salmon (Shadowland, později Arena) a klávesy nahrála ústřední postava tohoto projektu Mike Varty. (Shadowland, Credo), který se chopil rovněž role dvorního skladatele a producenta tohoto tělesa. Za mikrofon se postavila irská herečka a zpěvačka Sue Collins (zde Element). Zajímavá směska :-)
Právě Mike Varty na tomto albu naplno využil možnost prokázat své kvality, neboť prosadit své vize v kapele s Clive Nolanem - to moc nešlo. S agilní Sue dali dohromady devět písní, ta je rovnou i otextovala a pro vydání CD dokonce s Mikem spoluzaložila firmu Gargoyle Rec.
Z již z výše uvedené plejády jmen by se dalo přibližně odvodit, jak asi tyto deska může znít. Ano, dle předpokladu - thrash metalový opus nevzniknul, ale příjemná neo progresivní rocková záležitost z větší části ovlivněná tvorbou Landmarq s aroma Areny. Pokud by někoho napadly kacířské myšlenky o tom, zda nešlo jen o další rozmělňování a paběrkování nápadů a postupů výše zmíněných kapel, tak já za sebe mohu prozradit, že mě naopak to razantnější a méně mainstreamové pojetí Janison Edge, které necílilo na první signální, se stalo nakonec bližším, než produkce mnohých jejich souputníků.
Při pomalu až detektivním pátrání jsem paralel s Landmarq objevil podezřele mnoho. Deska The Services of Mary Goode vznikala ve stejném období jako album Science of Coincidence a ve stejném roce byly i vydány. Hlavním pojítkem, krom společného bubeníka bylo i poděkování v bookletu Landmarq za podporu Ianu Salmonovi a Mike Vartymu. Bicí obou souborů Dave nabubnoval v Thin Ice studiu Karla Grooma a mastering obou desek se uskutečnil v Abbey Studiu. Obě desky nazpívaly zpěvačky s podobnou barvou hlasu…..
CD na ploše 64 minut je rozděleno do devíti částí, je tedy zřejmé, že se jedná o spíše košatěji pojaté skladby, které postupně budují svůj výraz a atmosféru. Primárním nástrojem jsou tu několikery syntenzátory, mellotron i hammondky Mike Vartyho, které se důmyslně proplétají s často sólující a zvonivou kytarou Iana Salmona. Zvuk mnohdy odkazuje spíše až někam k raným albům Genesis, než k tvorbě neo prog rockových kapel. Líbí se mi, že vedle adrenalinově a rockově postupně vygradovaných skladeb ( např. A Twist in the Tale of Earth History, Beneath the Boy či The Day That I Fall) tu nacházím i pomalé a lyrické kousky plné emocí (Oldman nebo Julie Lies), nechybí ani poťouchle muzikálová Joker. Sue Element nezapře svou profesi herečky, dokáže v každé skladbě trochu pozměnit svůj projev, i když tak sexy polohu, jako Tracy Hitchings prostě nemá. V závěrečné a nejdelší, skoro dvanáctiminutové The Day That I Fall jsem našel vše výše jmenované, navíc i několik kytarových a klávesových sól.
V obsahu básnicky pojatých textů se poněkud ztrácím, mohu tedy jen napsat, že jde o fiktivní a ucelený příběh Mary Goode, která neměla lehké dětství. V dospělosti ztratila kontakt s realitou a poblouzněná zaútočila proti domnělým viníkům svého stavu – rodičům a církvi.
Závěrem : polozapomenutá perla anglického neo prog rocku. Příznivci Landmarq s Tracy, Areny a podobných spolků zklamáni jistě nebudou! Neo progresivní rock Janison Edge neobohatili o nové postupy, ale dobrousili jej takřka k dokonalosti!
» ostatní recenze alba Janison Edge - The Services of Mary Goode
» popis a diskografie skupiny Janison Edge
Pattern - Seeking Animals / Pattern - Seeking Animals
Kalifornskou kapelu Pattern – Seeking Animals založil producent, skladatel a muzikant John Boegehold, kterého rockové publikum zná především pro své úzké vazby s věhlasnou skupinou Spocks Beard. John nashromáždil za poslední léta v šuplíku několik nápadů, které se rozhodl zhudebnit. Nejdříve oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z (jak jinak) SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.
Toť fakta. Než jsem se zde na Progboardu stačil zmínit o tomto debutu, tak se na pultech objevil jeho následovník s názvem Prehensile Tales. Ten mě dostal do kolen svým tahem na branku v podobě čtyř melodických hitů i dvěma náročnějšími kompozicemi. Tato recenze dostala přednost, nyní se pokorně vracím k eponymnímu albu z roku 2019.
Krátce shrnu své dojmy. Kdo velebí tvorbu Spocks Beard, tak ten rukopis Johna B. jistě rozezná. A v tom je možná malý problém, který je umocněn i identickým stylem hry muzikantů ze SB, ale i mixem a masteringem Richa Mousera, který rovněž několik desek s Fousem natočil.
Provedl jsem malý experiment. Na harddisk jsem
nahrál do jednoho adresáře písně z posledního, poněkud mainstreamově laděného a slabšího alba SB – Noise Floor a tuto devítku písní. V přehrávači jsem nastavil náhodné přehrávání a takto zjistil, že jde o hodně podobný materiál, obsahově i zvukově. :-)
Něco malinko konkrétního o obsahu. Album je ohraničeno nějlepšími (i nejdelšími) písničkami - No Burden Left To Carry a Stars Along The Way. Melodický neo prog rock s mnoha přechody – top kvalita!. Tyto skladby stíhá i pomalá Orphans Of The Universe. Přímočarý pop rockový hit s rošťáckým pohvizdováním pojmenovali tvůrci No Land's Man. Podobně laděná je i No One Ever Died And Made Me King s implementovanou parafrází na hard rockový riff.
Nyní se dostávám k songům, které mě již tak neoslovují. These Are My Things je taková houpavá záležitost, zhudebněná dechovka v rytmu um ta-ta, um ta-ta. Přímo vidím pod podiem řady fandů s rukama kolem ramen, jak se pohupují do rytmu. We Write The Ghost Stories je to samé v bledě modrém. Fall Away a The Same Mistakes Again řadím mezi děsně rozvláčné AOR cajdáky, které mě v této podobě silně uspávají.
Shrnuto : John Boegehold natočil písně určené pro SB (moje teorie) s aranžemi, které si zde vytvořil dle své chuti. Nahráli je hudebníci SB, zmixoval a mástroval zvukový mág Rich Mouser, který s SB již pár desek vytvořil (chválím naprosto skvělej zvuk!!!). Dostali jsme soubor písní podobný repertoáru SB, ovšem s několika slabšími skladbami, které by u SB neprošly. Dávám trojku, ortodoxní melodici mohou klidně jednu hvězdu přidat.
» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals
Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales
Tak to je převapení! Novotou vonící album kalifornského souboru Pattern-Seeking Animals mne zaujalo zprvu především krásným obalem polského mistra temných koláží Mirekise.Říkal jsem si, tuto kapelu nesmím přejít bez povšimnutí. Album vychází v těchto dnech, necelých 10 měsíců po zveřejnění jejich prvotiny, což je dnes rychlost takřka nevídaná. Pro neznalé : nejde o žádné začátečníky, ale o staré harcovníky z Kalifornie, které si pozval před rokem producent a dvorní skladatel progresivních rockerů Spocks Beard, John Boegehold k natočení písní, jež během posledních měsíců složil. Oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.
Na novinkovém albu Prehensile Tales z května 2020 zůstalo vše při starém. Hudebníci jsou od předešlé spolupráce sehraní, jako přesně namazaný stroj. John tentokrát donesl k nahrání šest písní, které, na rozdíl od předešlé desky nepocházely z léta nevymeteného šuplíku, ale na notovém zápisu ještě zasychal inkoust. Jste zvědaví, jak to dopadla druhá deska tohoto prog all star sdružení, tak jako já před prvním poslechem ?
Album je šikovně obsahově rozděleno. Na první straně se nacházejí čtyři kompozice svižnějšího a vzdušnějšího charakteru, strana druhá obsahuje jen dvě skladby, zato náročnějšího provedení. Pojďme na to!
Hned úvodní Raining Hard is Heaven začíná basovou linkou, jako Billy Jean do Michaela Jacksona. Po chvíli však poznávám hlas Teda Leonarda, tím jsem se uklidnil. Kdo by očekával nějakou paralelu na Spocks Beard, tak by mohl být trochu zklamán. Ta poučenost popem je u tohoto songu s výrazným refrénem znatelná, i když razantní a ostrá rytmika basáka Daveho a bubeníka Jimmyho drží kompozici v rockovém hájemství. Později, tak v první třetině se zlehka zjevují progresivně rockové pasáže v podobě mezihry kláves a s Tedovým pěkným sólem na kytaru. Skladba je zakončena krásnou pomalou pasáží.
Další skladba opět trochu na první poslech klame tělem. První dvě minuty se z reproduktorů valí melodický pop rock, Ted se doprovází na akustickou kytaru, náladu jitří flétna i housličky a opět se tu zjevuje v oparu až art rockem načichlá mezihra rozetnutá neuvěřitelně hutnou a rytmickou linkou basy a bicích podpořená mellotronem, na kterou se vždy velmi těším. Zábavné.
Následuje na nápady skoupější střednětempá Elegant Vampires, s pěkným houslovým doprovodem – taková soft rocková příjemná záležitost, kde obdivuji Daveho ležérní bezpražcovou basu – jinde na albu k slyšení není. Líbí se mi ta lenivá atmosféra, která lepí, jako hustý med.
První stranu uzavírá Why Don´t We Run, kde se John aranžérsky opravdu vyřádil. Ta melodie mi v uších zní už pár dní. Je zasazena do chytlavého westernového rámce, jak z podobně laděného filmu, třeba El Mariachi Roberta Rodriguese zkombinovaná s latino hitem Shakiry. Nasazuju sombrero a kolt zavěšuju proklatě nízko ! Nádherný výkon hostujícího trumpetisty Johna Fuma !
Pokud ortodoxní prog rocker vydržel až sem, je odměněn dvěma songy z druhé strany. Ty se ponořují do náročnějších, progresivně rockových vod. Pro mne je třeba vrcholem alba pátá, skoro osmnáctiminutová Lifeboat. Skladba v pomalejším tempu pomalu odhaluje svoji krásu a krůček za krokem získává na dramatičnosti v závěrečných, až symfonicky znějících okamžicích. Pro mne zatím skladba roku! I text je velmi hloubavý, emotivně v podobenství popisuje člověčí nitro uprostřed existenciální krize.
Závěrečná Soon But Not Today stojí někde napůl mezi těmito dvěma polohami alba. Tou náročnější prog rockovou a pop rockovou. Krásný začátek s klavírem a housličkami zahluší rocková mašina se sboristkami, které na pozadí pobrukují něco jako „tadada,tadada,tadada hů,hů - tadada,tadada, hů“. Dojde i na reggae ve stylu Police a to vše je slepené progresivním pojivem, jak od Spockova Fousu. Dojde i na pomrknutí na Beatles nebo Queen. To je řádně vybarvená směska, nevěřícně kroutím hlavou. Po několika posleších to do sebe vše zapadá.
Závěrem : John Boegehold odhazuje zábrany a oproti méně výrazné prvotině předkládá album podle svého gusta. V prvních čtyřech skladbách odvážně přiznává prvky popu, ale dokáže je neodolatelným způsobem skloubit s progresivně rockovým těstem ozdobeným množstvím akustických nástrojů. Skladby mají hitové tendence, věří jim i firma, neboť z tohoto alba vydala již tři singly, což zcela jistě není běžné. Nelze nezmínit dokonalý zvuk, za který je vedle Johna zodpovědný i zvukový inženýr Rich Mouser, který mástroval i poslední alba SB. Jejich Noise Floor však zní vedle této desky jako velmi chudokrevný příbuzný.
Doporučuji všem příznivcům melodického progresivního rocku, AOR a těm, co nekoukají na žánrové bariéry. Tak dynamické a zábavné album napěchované nápady a rafinovanými aranžemi se jen tak neslyší.
» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals
Big Picture / Big Picture
Muzika je nevyzpytatelná jako ženy. Sebejistě léta rozhlašujete, že vás rajcují vnadné brunety s hnědýma očima a potom naprosto nečekaně po pětiminutovém kontaktu propadnete křehké modrooké blondýnce.
Podobný pocit jsem zažil při setkání s neo prog rockovou kapelou Big Picture z Chicaga. Pokud nyní prohledáváte ve své paměti, které album jste od tohoto souboru slyšeli, tak vězte, že se jedná o spolek s jen jedním zářezem na pažbě. V roce 1993 vydali pouze eponymní album, další bylo připraveno, ale kapela se po neshodách rozpadla. Muzikanti se již nikdy nesešli a někteří jsou stále aktivní na lokální scéně, ovšem mimo rockovou scénu.
Čím mě tak zaujali? Nebylo to svou stylotvorností, komplikovanou strukturou náročných pasáží, ani temnou atmosférou, nebo hudební ekvilibristikou muzikantů samotných. Tentokrát mě dostal příjemný, z dnešního pohledu bych se nebál říci až archaicky znějící melodický neo prog rock osmdesátkového ražení. Jako by jste do šejkru vhodili desku IQ - Nomzamo spolu s Rush a jejich Power Windows a Misplaced Childhood od kolegů z Marillion.
Po pořádném protřepání se ve skle objevil produkt Big Picture. Nebyl nalit v tak nablýskané sklenici, chybí nadrcený led v podobě lepší či profesionálnější produkce, ale co naplat, když on je ten koktejl tak dobrej !
Všech sedm skladeb o průměrné délce sedm a půl minut je vcelku důmyslně vystavěno a aranžérsky vyšperkováno, takže i když je deska hodně melodická, nemám z ní pocit nějakého kalkulu či prvoplánovité snahy uspět v hitparádách. Že to hudebnící mysleli vážně, je třeba znát na závěrečné, skoro desetiminutové suitě Identity, kde mezi sebou drobně soupeřili kytarista s varhaníkem. Nekomplikovanou atmosféru si jen tak lze užít v Power of Life se zvláštním namixovaným zvukem mimo rytmus na pozadí. Jasné odkazy na Rush najdete v podobné barvě syntenzátorů a zvonivé kytaře ve Fall from Grace. Takových postřehů bych mohl uvést více, ale to bych vás ochudil o vlastní hledačství.
Kdo si chce odpoledne zpříjemnit jednohubkou of Big Picture a má rád výše zmíněné kapely či např. rané desky Clepsydry, ten by neměl zaváhat.
» ostatní recenze alba Big Picture - Big Picture
» popis a diskografie skupiny Big Picture
Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome
Zvláštní a zároveň krásné na muzice a vůbec celkově v jakémkoliv umění je skutečnost, že k některým dílům musí posluchač prostě dorůst, jaksi vnitřně dozrát. Jekési pochopení The Quiet Zone/The Pleasure Dome u mne nastalo až po rozkrytí krásy Hammillových sólových alb.
Před lety jsem zaslechl úryvek z této desky a nějak mne nezaujal. Pravděpodobně jsem materiál porovnával s předchozími deskami Generátorů a pro jeho vnější odlišnost mi ten dílek puzzle nechtěl nikam zapadnout. Až když jsem přijal Hammillovu druhou tvář v podobě jeho různorodých a osobních výpovědí v podobě autorských písní na jeho sólových počinech, teprve potom vše do sebe zapadlo.
Styčných bodů mezi těmito dvěma hudebními světy se vyjevilo povícero. Hammill natočil své sólové album Over během léta 1976 ve studiu Rockfield s Guy Evansem (bicí), Nic Potterem (basa) a Graham Smithem (housle). Deska vyšla v dubnu 1977 a o měsíc později se po personálních rošádách a zkrácení názvu souboru na Van Der Graaf objevili titíž lidé ve stejném studiu – ovšem s cílem nahrát jinou muziku, kterou složil – zase Peter Hammill. Nebyla to schizofrenní situace ? :-)
Říkal jsem si, není přece možné, aby po tak posmutnělém Over, které Peter věnoval sebezpytování svého nitra po rozchodu s přítelkyní, nenašel ještě nějaký odkaz i na albu The Quiet Zone. Je jich tu plno, sice v textech více zašifrovaných, ale ty depresivní nálady se jasně zjevují - o nemožnosti porozumění ostatním a černobílém a většinou pochmurném vidění světa.
První pět písní na straně A jsou hudebně velmi vyvedené – skvěle nasnímaný obyčejný zvuk Hammillovy otřískané akustické kytary se překvapivě mísí s dominantním zvukem houslí Grahama Smitha a precizní, hutnou rytmikou. Od třetí The Siren Song jsou do nahrávky implementovány i skvělé linky klavíru.
Všem skladbám vévodí procítěný Peterův zpěv, tak jak ho máme zažitý. Ta akustická, klidná atmosféra skladeb působí hodně nezvykle, i když i v této podobě to třeba v Last Frame pěkně rockově zajiskří. Na podstatě muziky Generátorů se ale nic nemění, jen je zde podána v jakési „unplugged" verzi – bez typického zvuku kláves a saxíku.
Strana B působí živěji a rozmanitěji : The Wave je mistrovská záležitost – mám pocit, jako by to byla část nějakého symfonického díla - jedna z nejemotivnějších a nejartovějších věcí na albu. Mimochodem, nálada v těchto písních mi dala upomenut na album Nám se líbí od Jiřího Schelingera, kde se skvělí muzikanti nepochybně nechali inspirovat, včetně podobně pojatých houslí Jana Hrubého.
Jako druhá na nás bez okolků vystřelí Cat's Eye / Yellow Fever (Running), kterou (jako jedinou na albu) složil houslista Smith. Prokázal na ní svoje nesporné hráčské kvality, až ze strun jeho nástroje se během této skladby muselo kouřit, jakej to byl čardáš. The Sphinx in the Face je velmi specifický alternativní taneční song. Nejnáročnější číslo si kapela připravila na závěr. Chemical World je hodně experimentální záležitost, která mi ne vždy sedne. Smysl vyňatého úryvku z The Sphinx in the Face na závěr mi uniká dodnes.
Závěrem : zvláštní, v první půli žánrově sevřené album s dominantními party houslí, akustickou kytarou a piánem. Skladby jsou jemně podmalovány klávesy a velmi vzácně i saxofonem odejitého Jacksona. V druhé polovině muzikanti popustili uzdu fantazii a každá píseň je trošku z jiného soudku. Celek mě po letech velmi oslovil.
Nemůžu nezmínit naprosto famózní zvuk, plně dynamický, se skvěle sejmutými nástroji, nahrávka vzbuzuje pocit, že sedím přímo mezi hudebníky. Dlouho jsem neslyšel tak zvukově povedenou nahrávku. Na další pomalu tři dekády poslední album VDGG.
Ukázka z alba – skladba Last Frame >> odkaz
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator