Profil uživatele Voytus
Recenze:
Opeth / Orchid
| 2016-09-07 | Ze švédských hvozdů se v roce 1995 vyřítilo monstrum jménem Opeth s debutovým albem, poeticky nazvaným Orchid. Nejen názvem, ale i obalem s květinou se museli dost odlišovat od kolegů na metalové scéně. A když k tomu připočtete obsah alba, máte co do činění s partou, která si od samého začátku buduje na scéně kultovní postavení. V hudbě jsou totiž již přítomny všechna poznávací znamení budoucí tvorby této skupiny. Rozsáhlé kompozice překračující deset minut, střídání metalového nářezu a křehkých akustických pasáží a především specifická atmosféra. I s jednoznačným žánrovým zařazením je to problematické.
Tvorba Opeth je od začátku fůzí různých metalových odnoží, ať už death, doom, black, heavy nebo prog. A já tu navíc slyším i prvky stoner rocku, například v dusavém boogie úvodní skladby In the mist she was standing. Nástup této skladby je důrazný, typické jsou dvojhlasně vedené kytary, často připomínající středověké postupy. Motivy se velmi často mění, či procházejí různými variacemi. Akerfeldtův pěvecký projev vysloveně nahání hrůzu, však na tomto albu používá rejstříky typické pro tvrdě metalové styly, často i blackmetalově skřehotá. Občas ve skladbě problesknou akustické kytary, ale zatím jsou vždy po chvíli utnuty metalovou smrští. Závěr skladby se nese opět ve středověkém duchu, když oba kytaristé spustí kontrapunkticky vedený dvojhlas.
To druhá píseň Under the weeping moon je kompozičně ještě zajímavější. Tady už dostávají víc prostoru akustické kytary a poprvé se ozve i čistý zpěv. Tajuplné vybrnkávání uprostřed skladby je silně podmanivé, až psychedelické.
Ve znamení klavíru bubeníka Anderse Nordina je následující taujuplná instrumentálka Silhouette. Velmi zajímavé zpestření jinak kytarové hudby.
Forest of October začíná ve valčíkovém rytmu, což je pro budoucí Opeth také dost příznačné. Skladba je plná zvratů a zabere mnoho poslechů, než se jí člověk prokouše. Ovšem atmosféru podzimního lesa tu v souladu s názvem Akerfeldtova parta vystihuje dokonale. Temné, hutné elektrické kytary střídají lehce disharmonické akustiky, nad tím se jako cáry ranní mlhy pozvolna valí dlouhé, tklivé tóny, následované divokým kytarovým sólem, podpořeným důraznou dvojšlapkou.
A v podobném duchu bych mohl pokračovat: Skladby procházejí nejrozličnějšími zvraty, tvrdé pasáže střídají jemné, rozjímavé akustické kytary, pěvecky převažuje hluboký hrdelní murmur, čistého zpěvu je zatím pomálu. I tak není výsledné dílo příliš tvrdá hudba, což mají na svědomí hbité dvojhlasé kytary, hrající spíše melodické linky, než riffy. Nutno vyzdvihnout i práci rytmiky, vyloženě netypická je místy výrazná hra baskytaristy Johanna De Farfally, který navíc podporuje Akerfeldta ve zpěvu. Kytarová sóla připomínají hru neo-klasických kytaristů, prozatím běhají v různých arpeggiích, dalo by se říct, že společně se zpěvem a občasnou dvojšlapkou (opravdu jí tu zase až tolik není) představuje to "nejmetalovější", co na albu lze nalézt. Zajímavý je začátek skladby The Apostle in triumph, kde se k akustickým kytarám přidávají bonga, což je dalším vítaným oživením. Dalším poznávacím znamením jsou i různá intra a outra skladeb, která by klidně mohly stát samy o sobě, jako například minutovka Requiem. Nutno přiznat, že jde o velmi zajímavý debut, který ovšem vyžaduje řadu opakovaných poslechů, protože není zrovna jednoduché jej vstřebat.
» ostatní recenze alba Opeth - Orchid
» popis a diskografie skupiny Opeth
All Them Witches / Our Mother Electricity
Debutové album bluesových psychedeliků z Nashville otevírá tajemný chorál, který nejprve nabývá na intenzitě, ale po chvíli jej utíná v podstatě důvěrně známý bluesový kytarový riff, jakých je rozeseto na tisíce. Ovšem když se připojí basa s bicími, ani nevadí, že jsme tohle už někdy někde slyšeli. Zrovna zvuk bicích je pro uši skutečným požitkem, hutný, úderný, všudypřítomný, s výrazným cinkáním doprovodného činelu, známým spíše jako ride. A světe div se, on bicman kromě hajtky, kopáku, rytmičáku, kotle a jednoho přechodu ani nic jiného nemá. Ale bohatě to stačí. Heavy like a witch, tak se ta úvodní píseň jmenuje, je skutečně heavy blues - zakouřené a posilněné whiskey - nebo spíše bourbonem, které právě vylezlo odněkud z močálů. V závěru se ozve i sólo na varhany. Pokračujeme peckou The Urn, jež je variací na prastaré blues Rollin'and tumblin', ale samozřejmě ani zde nejsou "čarodejníci" první, kdo se inspiroval. Tak nebo tak, hraje jim to parádně. Bloodhounds provází tvrdé bicí a sekaný riff. Guns se nejprve tváří jako bluesová dvanáctka, ale v druhé půli dojde i na hutné riffování fuzzem okořeněné kytary za asistence bonhamovské bicí artilérie. Elk.Blood.Heart otevírá ve phaseru vykoupaná kytara, tady se dostáváme k pomalému třídobému blues, ovšem harmonické schéma právě tady uhýbá od dosud nastoleného modelu a skladba se může pochlubit řadou variací základního tématu. Donekonečna opakovaný refrén tak vyzní jako mantra, pod kterou se ale pořád něco děje. Dynamika se postupně zvyšuje, ke konci do toho bicman mlátí jako neandrtálec a z kytarového sóla stříká kyselina na všechny strany. Ukázkové psychedelické blues.
"Čarodějníci" rádi jamují a přesně o tom je píseň Until it Unwinds. K bicím, přicházejícím odněkud z hlubin prastaré jeskyně se nejprve přidají zvláštní kvílivé zvuky a už je tu basák, aby do toho chaosu zasáhl riffem, který bohatě vystačí na celou skladbu. Navíc se tu objevují klávesy fender rhodes, což je zvuk, který tuhle kapelu výrazně odlišuje od podobných současných retro partiček. Rozostřený zpěv v kombinaci s tím vším jen posiluje halucinogenní účinek skladby. A jako mantra tu zní "Something is wrong with me, I can't see." Atmosféru té zdánlivě jednotvárné písni dodává i hostující foukačka, správně nařvaná, jako z nahrávek starých bluesmanů. Po psychedelické smršti je tu klidnější píseň Easy, ale nečejte Lionela Ritchieho, i když by se tahle pohodovka s téměř country slide kytarou dala označit jako balada, však i bicman se tu poněkud krotí. Táhlé tóny kytarového sóla mají schopnost nás přenést do jiného světa. Family Song for the Leaving je ve znamení vybrnkávané akustické kytary, i zpěv je tu někde na pomezí country a blues. Nabízí se výjev z filmů z této oblasti, partička muzikantů někde na verandě ve městě, kde se dávno zastavil čas - jen takové ty keře se honí po prašných cestách. Ovšem závěrečná Right Hand je opět tvrdé, zemité blues, tentokrát v rytmu valčíku, s narůstající intenzitou a navrátivším se chorálem z úvodu desky. "Čarodějníci" si opět vystačí s jediným motivem, který parádně korunuje vypjaté kytarové sólo.
Album možná nepřináší nic vyloženě neslyšeného, ale jeho síla je v atmosféře a dynamice, se kterou skupina dokáže výborně pracovat. Také stojí za zmínku, že All Them Witches nahráli toto album ještě v prvním roce svého vzniku. Materiál je to svěží, žije a dýchá, po zvukové stránce je to čisté, syrové, ničím nepřikrášlené. Žádné velké dumání nad tím, jak to vlastně udělat, prostě spustí základní riff a pracují s náladami. A to mi bylo vždycky blízké.
» ostatní recenze alba All Them Witches - Our Mother Electricity
» popis a diskografie skupiny All Them Witches
Elder / Dead Roots Stirring
Elder. Starší. Tohle slovo může vyvolávat různé asociace - stařešina, rada starších. Zcela jasně vidím, jak sedí ve wigwamu, mlčky si podávají dýmku míru zahaleni mírkou dýmu a jen tak po očku pokukují po Vás, novém příchozím. Jestli vůbec budete vpuštěni na území jejich kmene. Vlastně je až s podivem, že jsem se dosud nesetkal s žádnou skupinou tohoto jména. To to ještě nikoho nenapadlo? Nebo mě vyveďte z omylu, ale já si opravdu nevzpomínám.
Elder mi nabídl youtube, že by se mi mohli líbit. Upoutal mě už samotný obal, přesně v duchu plakátů a obalů 60. let, když hippies objevili Muchu. Dnes se tenhle výtvarný styl zase dostává do módy. Jako kde co. Třeba power trio. Elder jsou power trio - basa, kytara, bicí - co chcete víc? Jaká vlastně je hudba takových Starších? Pěkně hutná, na to vemte jed. Ne, jed neberte. Nacpěte dýmku míru a zaposlouchejte se.
Dead Roots Stirring je v pořadí druhé album této stoner/doom metalové party se silnými vlivy novodobého psychedelického rocku. (Teda, doom metal si představuji úplně jinak, ale podle různých internetových zdrojů se tam zřejmě nacpe lecjaká hudba). Na padesáti minutách se rozprostírá pouhých pět skladeb, takže stopáže jsou víceméně jasné.
Gemini začíná zapnutím zesilovače a už se do toho opírá hutný kytarový akord v monotónním rytmu, což záhy podpoří hutná basa a pomalý, důrazný bicí doprovod. Kytara přechází do vyhrávky a s první minutou přichází i zpěv. Nachraplaný, nařvaný, ale melodický. Skladba plynule střídá různé riffy, přes metalovou hutnost se tu objevují i durové postupy, takže to není zas až taková temnota. Ve čtvrté minutě skladba zrychlí a ke slovu se dostává sólice páně Nicka DiSalva. Tempo i motivy se změní ještě několikrát, ono při délce 10 minut by byla trochu otrava se točit kolem jednoho, dvou motivů. Místy tenhle útvar nemá daleko k nějakému organizovanému space rockovému jamu.
Titulní Dead Roots Stirring pokračuje v nastoleném valivém tempu a la Black Sabbath ve svých nejpomalejších okamžicích. Tentokrát hraje prim zkreslená basa, pak tajemnou atmosféru rozřízne ještě tajemnější kytarová melodie a celé úvodní téma se opakuje, aby byl posluchač řádně napjatý. Po chvíli přichází zpěv a s ním další změna riffu. Skladby nemají refrény, spíše sází na melodické vyhrávky a změny témat mezi slokami, což je přinejmenším nezvyklé. Dead roots střídá změny pomaleji, ale nic se dlouho neopakuje a skladba stále přináší nové a nové riffy. Ale pozor! Na poprvé můžete nabýt dojmu, že se v ní vůbec nic neděje. Ale některé motivy Vás přinutí zaházet si hlavou v onom příjemném, valivém tempu. Jakožto si i vychutnat zajímavé kytarové linky nad tou vší valivostí.
Třetí skladba, logicky pojmenovaná III. je instrumentálka s akustickou kytarou, temnými údery kotlů a chytlavou kytarovou linkou navrchu. Tady se pracuje ještě více s opakováním hlavního motivu, až dokud se Vám řádně nezaryje do hlavy. V polovině se přidává basa s bicími a je tu další spacerockový jam. Ale organizovaný, na to bacha! Kompozičně se pánové opravdu vyřádili.
I předposlední The End svědčí o důsledném promýšlení jednotlivých skladeb. Riffy nejsou kdovíjak prokouknutelné, chce si to prostě naposlouchat. Song je oproti předešlým třem o něco rychlejší. Zpěvu je pomálu, za to kytarových sól a vyhrávek si užijete dost a dost. Ovšem nejde o sólování nijak bezhlavé, DiSalvo se soustředí na melodie. Kytara mu asi bude bližší, než zpěv. Ke konci dojde na obzvlášt vytvrzené riffování.
Závěrečná Knot jde rovnou na věc. Nejrychlejší a druhá nejdelší skladba na albu. Dost možná pro začátek i nejchytlavější. Ale také nejčlenitější, co do množství rytmických vychytávek. Baskytarista Jack Donovan i bicman Matt Couto se tu opravdu vyřádili. I tenhle útvar mění tempo a náladu, od "veselého" začátku, k téměř "morbidnímu" riffu uprostřed, osamělému vybrnkávání zkreslené kytary a další psychedelické ploše, díky níž album skvěle graduje.
Tuhle těžkotonážní nálož jsem si opravdu oblíbil. Ale nebylo to hned. Na tomto albu se toho děje hrozně moc, aby to všechno odhalil hned první poslech. Spíše doporučuji dávkovat postupně - skvělý je v tohle dvoj vynil, na kterém album vyšlo. Nejprve jsem trochu prskal, že musím furt otáčet strany a vyměňovat desky, přičemž jen na třetí straně jsou dvě skladby, zbytek po jedné. Ale má to své - jednak si můžete navolit náhodné přehrávání podle vlastního uvážení, a pak, ona ta krátká pauza na vydýchání mezi skladbami je opravdu třeba.
Elder bych rozhodně doporučil jednak fandům Black Sabbath a jejich následovníků, ale třeba též fandům takových Neurosis, Isis a dalších, metalově alternativních spolků. Nebudete litovat.
» ostatní recenze alba Elder - Dead Roots Stirring
» popis a diskografie skupiny Elder
Blood Ceremony / The Eldritch Dark
| 2015-01-18 | The Eldritch Dark bylo první album, které jsem od Blood Ceremony slyšel, tedy začnu právě od něj. Jak to v dnešní době sociálních sítí bývá, skupinu jsem objevil prostřednictvím facebooku a okamžitě jsem zbystřil. V době, kdy se v podstatě kašle na trendy a mainstream produkuje jednu rychlokvašku za druhou, kde kdo si hraje, co chce a sem tam má štěstí, že to taky někdo uslyší. V globále nejsou Blood Ceremony totiž ničím jiným, než další partou, co se rozhodla hrát po staru, poctivě. S kytarou, basou a bicíma. Hutně, až třeba po Sabbathovsku. Jenže namísto Ozzyho před mikrofon postavili černovlasou divoženku Aliu O'Brien, která nejen, že parádně válí na hammondy, ale také stírá příčnou flétnu, jako Ian Anderson zamlada. A se zpěvem se nemazlí, zpívá přirozeně, bez příkras. I hudba je taková. Jako byste vzali do studia Jethro Tull a Black Sabbath a počkali, co z toho vznikne.
Desku otevírá průrazný kytarový riff, ke kterému se připojí baskytara a bicí a rázem Vás přenese někam do počátku 70. let. Hutná riffařina po několika opakováních přejde do krátké mezihry na varhany a la Jon Lord na začátku In Rock, a pak se do toho znovu opře i rytmika. Temný kytarový motiv je dokonalým podkladem pro text, který vcelku obligátně začíná slovy "Black magic has risen in Witchwood....". Přes veškerou temnotu je píseň melodická, hlavní vokál je podporován druhým hlasem, refrén se hned zaryje do hlavy. Pomalý čtyřdobý rytmus je občas vystřídán třídobou mezihrou, které kraluje zlověstný motiv na varhany. Povinně dojde i na kytarové a varhanní sólo, členitá stuktura čítá i nějaké to zklidnění, bridge, dejme tomu. Úplně na konci do sabbatovského boogie vlítne divoká flétna a jen, co si odbyde sólo, tak riffuje společně s kytarou. Extáze už na začátku alba.
Goodbye Gemini bylo to první, co jsem slyšel. Z ticha se vynořuje motiv na flétnu, postupně za asistence baskytary sílí, až se do toho opřou zase všichni. Další melodická věc, která chytí a nepustí. Refrén si možno zpívat hned napoprvé: "Goodbye Gemini, now sleep - your dreams, my sorcery, Goodbye Gemini, now sleep - and forget all you see....". Co do formy je o dost jednodušší, než úvodní skladba, možná proto byla vybrána jako singl.
Lord Summerisle se může zdát být nezvyklou písní, ovšem skupina se netají i folkovými vlivy. Je to asi takové, jako když na jistém velmi známém albu následuje po dvou nářezech píseň Planet Caravan. Pěvecký part tu přebírá baskytarista Lucas Gadke, Alia jen dotváří náladu ve druhém hlase. Tato křehká balada v sobě nese jméno jedné z hlavních postav filmu The Wicker Man a je skvělým balzámem pro uši.
Ballad of the Weird Sisters už je zase hutným, potemnělým útvarem. A to i přesto, že se tu objevují housle. Však má skladba v sobě ukrytou jednoduchou folkovou linku a vypráví příběh o čarodějnicích, které se pokoušely otrávit hrdinku písně a jejího druha po návratu z dalekých cest. V pravidelných intervalech se mezi slokami připojuje flétna, vyhrávající téměř skočnou melodii a nebo podporující tvrdé kytarové riffy.
Eldritch Dark s hororovou atmosféru pokračuje v náladě nastolené předešlým songem. Stoupající kytarovo-klávesový motiv střídají disonantní pasáže, rytmické zvraty opět směřují od pomalého valení až k tvrdému boogie, při kterém nelze neházet hlavou do rytmu.
Drawing Down the Moon je naopak dalším lehčím kouskem s jasnou, čitelnou melodií a ne tak děsivou atmosférou, byť ve druhé půli následuje úderný refrén. Vedle Goodbye Gemini co do struktury nejpřímočařejší věc.
Faunus je krátká instrumentálka, takový klid před bouří, předěl před závěrečnou hymnou The Magician. Tu otevírá kytarová vybrnkávačka, kterou postupně přebírá zbytek kapely. Už asi po minutě následuje první zvrat do mého oblíbeného sedmičtvrťového rytmu, ve kterém už pak jedou i sloky. A zase jeden chytlavý refrén: "My name is Haddo and my will remains, To see this world away, Before another day". Po nějakém tom hutném riffování následuje tichá mezihra na hammondky a skladbu uzavírá pomalý, temný motiv, přesně v duchu starého dobrého hard rocku 70. let, aby nakonec jen vybrnkávání na baskytaru ukončilo třetí, zatím žánrově nejrozmanitější a kompozičně nejdotaženější album této kanadské party, která si podle mého zaslouží pozornost. I přes veškerá přirovnávání, které jsem použil, je totiž jejich hudba originální a nápaditá.
Po přibližně roce s touto deskou, kterou jsem pořídil na červeném vynilu, a která mě nepřestává bavit, nemůžu jinak, než za plný počet. A při vzpomínce na loňský koncert na Sedmičce a pokec se členy nutno zmínit, že jsou též výbornou koncertní kapelou, která umí dát písním nové nápady a vychytávky v aranžích. Dopoučuji!
» ostatní recenze alba Blood Ceremony - The Eldritch Dark
» popis a diskografie skupiny Blood Ceremony
Pearl Jam / Backspacer
Na Backspacer nedám dopustit. Je to album, po kterém sahám hodně často. Za ty čtyři roky po vydání se mé nadšení nikterak nesnížilo. Je na něm totiž kus poctivé hudby a kopa pozitivní energie, takže když potřebuju dobít baterky, je to jasný. Je to album velmi krátké, jen 36 a půl minuty, ale nejspíš i proto jej dám třeba i dvakrát po sobě.
Úvod obstará dravá jízda Gonna See My Friend. Jasný, výrazný riff, typický zvuk kytar a energický rytmus. Však je také bicman Mike Cameron jedním z nejlepších na téhle scéně. To zaujetí pro hru je cítit z každého úderu. Eddie Vedder trápí hlasivky jako na prvních albech, ale nezapomíná na melodické pasáže. A navíc je to i o něčem: Vypravěč písně jde navštívit svého kamaráda, aby věděl, že je všechno v pohodě a že kámoš už nebere drogy.
O drogách je i další píseň Got Some, ale zde zase Vedder coby dealer nabízí namísto nějakých sraček návykovou rockovou píseň (Got some if you need it). Opět jde o rychlou jízdu bez zbytečných kliček, inspirovanou skupinou Devo a jejich písní Gut Feeling. Proč ne? Členové Pearl Jam konec konců přiznali inspiraci New Wave, možná proto to album tak odsejpá.
Třetí The Fixer byla vybrána jako první singl. Píseň střídá 6/4 a 5/4 rytmus, což také znamená, že se na ní podílel Cameron - jeho záliba v "divných" rytmech se dala postřehnout už u Soundgarden. Jinak je ale svým způsobem opět přímočará a Eddie zpívá z pozice někoho, kdo má potřebu napravovat věci a situace, které jsou špatně: "Když je něco temného, nechte mě na to posvítit, když je něco studeného, nechte mě to zahřát" atd. Optimistický song, který dokáže zvednout náladu. Nejen zde zazní klavír producenta Brendana O'Briena.
Johnny Guitar inspirovala obálka jedné desky Johnny "Guitar" Watsona a ani tahle píseň není žádná výplň.
Ovšem s další, nazvanou Just Breathe, se dostáváme k velmi romantickému rozpoložení, k akustické kytaře se přidávají smyčce (to snad ještě na žádné desce neměli)a Eddie zpívá jaké to je pouze dýchat s někým, koho máte rádi. Song nemá daleko k folku, a tak možná ani není divu, že si jej vybral Willie Nelson na album Heroes (2012).
V romatické náladě ještě chvíli zůstaneme s písní Amongst the Waves, která je o Vedderově další vášni - surfování. Obě skladby mají společného ještě více - bezstarostné melodie, jako by se vytratil veškerý vztek, typický nejen pro jejich začátky, ale třeba i pro předchozí bezjemenné album.
Unthought Known pojednává o skrytých obavách v každém z nás, a textař jako by východisko nacházel v otevřeném prostoru a přírodě, podobně jako hrdina filmu Into the Wild, ke kterému vytvořil Eddie Vedder skvělý hudební doprovod. Melodická záležitost, stále spíše v klidnější náladě.
Ovšem další vypalovačka - Supersonic, to je zase ta správná jízda! Cameron nasadí zběsilé tempo a Vedder jako by se jej snažil svým zpěvem a překotným chrlením slov snad ještě předehnat. Ani kytaristé nezaostávají a hoblují jak o život. Možná je to ta správná pecka, kterou prodává dealer z druhé písně. Text je oslavou hudby samotné, radosti z ní a toho co nám přináší - a proč s ní ten, kdo k ní kdy přičuchnul, už nemůže přestat: "Supersonic gone & took my soul/ I caught the rhythm but the clock was slow yeh/Supersonic, truth be told/I don't need you to live, but I'll never let you go." Dvě minuty totální hudební euforie, návyková píseň s výraznou, hravou melodií, jako další z této desky. Má nejoblíbenější!
Speed of Sound zase na moment zklidní, ale nic neztácí na optimistické náladě. Force of Nature je zas o něco říznější, hlasitější, ale tak strašně pozitivní, že i ten největší depkař musí skákat radostí. Vedder přirovnává lidské nálady a emoce k přírodním dějům a myslím, že i neznalec angličtiny musí cítit, co se snaží sdělit.
A jsme na konci. The End! Ne, Morrison se nekoná. Závěrečný song je takovou hladivou záležitostí, vrací se smyčce i akustická kytara. Takové smíření, všechen vztek jako by nás opouštěl, přemýšlíme o našich přátelích, o tom, jak se věci a situace můžou postupem času změnit. Jak by ne, i ti Pearl Jam přeci jen stárnou, ani se mi nechce věřit, že album nahráli pánové před padesátkou. Pokud má toto albnum představovat začátek nové etapy, tak jsem jedině rád. Backspacer je také stará známá klávesa na klávesnici a staromilec Vedder chtěl tímto vzdát hold psacím strojům, na kterých dodnes píše texty.
Ovšem žádná slova nevyjádří ten příval pozitivní energie, která se na posluchače po celou desku valí. Jen tak dál! V kontextu tvorby skupiny jasný plný počet.
» ostatní recenze alba Pearl Jam - Backspacer
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam
Bond, Graham / The Sound of 65 (GBO)
Graham Bond je velmi zvláštní postavou britského blues. Za svůj život toho moc nevydal, ale rozhodně mu to neubírá na významu. Naopak, jeho pojetí blues nemá obdoby - ať už provedení, či sestava - hammondky, dva saxofony, baskytara (případně kontarabas) a bicí. Kytara opravdu nebyla zapotřebí.
Debutové album Graham Bond ORGANization je ve znamení převzatých i autorských bluesových skladeb. Výběr převzatých skladeb je vcelku standartní - Hoochie Coochie Man od Willie Dixona a Got My Mojo Working od Muddy Waterse jsou takové fláky, že snad není bluesman, který by je nehrál. Snad jen, že verze GBO patří k těm nejlepším a nejživelnějším verzím, které v případě těchto coverů znám. V té první je i krátká pasáž, kde maestro Bond hraje najednou na hammondky a saxofon.
Každá ze skladeb má svou specifickou náladu, Bondovy hammondky (ale i uhrančivý zpěv) jim dodávají zvláštní, záhrobní atmosféru. Netuším, jak moc v této době jel v okultismu, ale jeho blues na mě působilo vždy dost temně - zde vpodstatě všechny autorské věci - Neighbour Neighbour, Spanish Blues, Oh Baby (skvělé sólo na bicí). Skvělé a podobně děsivé jsou i oba tradicionály - Early in the Morning, Wade in the Water. Train Time, kde se Jack Bruce předvádí na harmoniku, nemá chybu. Také si nejsem jistý, jestli další verze této skladby překonaly právě tuto nahrávku. Vpodstatě tu každá ze skladeb stojí za zmínku.
Hodnotit výkony Bakera, Bruce, Heckstall-Smithe i samotného ORGANizátora nemá smysl, sóla jsou perfektní, souhra ohromující, energie pohlcující.
» ostatní recenze alba Bond, Graham - The Sound of 65 (GBO)
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham
Drake, Nick / Pink Moon
Třetí a poslední řadové album Nicka Drakea vyšlo v únoru 1972. Tentokrát měl možnost si nahrát desku podle svých představ. Což tento v té době už velice uzavřený hudebník přesně naplnil. V duchu své málomluvné osobnosti se domluvil jen se studiovým technikem Johnem Woodem, snad jediným člověkem, ke kterému měl v hudební branži důvěru, a během dvou dvouhodinových sessions nahrál v říjnu 1971 jedenáct písní, které vyšly pod názvem Pink Moon. Pouhých 29 minut trvající nahrávka je ve znamení akustické kytary a zpěvu. Jen v titulní písni zbyla jedna stopa i pro klavír. Nickova hra je velmi úsporná, přitom ale dost technická, zpěv přirozený, písně melancholické, texty osobní, ale často s nejasným poselstvím, jehož význam nechal autor na posluchači samotném. Popisovat ani není možné, lepší se zaposlouchat.
» ostatní recenze alba Drake, Nick - Pink Moon
» popis a diskografie skupiny Drake, Nick
Drake, Nick / Bryter Layter
Druhé album vydal Nick Drake 1. listopadu 1970. Dnes, po více než 30-ti letech od vydání je toto album vyzdvihováno do nebes jako jeho nejlepší deska.
Je podstatně optimističtější a odlehčenější než debut, nedrží se tolik folkového základu. Naopak, nabírá ještě více jazzových vlivů.
To se odrazilo i v aranžích. Hostů je více, opět z řad Fairport Convention (Dave Pegg - baskytara, Dave Mattacks - bicí, Richard Thompson - kytara), ale i úplně odjinud - Velveťák John Cale (viola, piano, celesta, cemballo), též dva pianisté, hráč na saxofon a flétnu, doprovodné zpěvačky.
Ač producent Joe Boyd chtěl Drakeovu hudbu dostat před širší publikum, sám Drake mu to nijak neusnadnil. Už jsem zmínil, že album není tak posmutnělé jako debut, to ale ještě neznamená, že by bylo o mnoho přístupnější. Drake totiž víc sází na náladu, než na chytlavé melodie a refrény. Takže album vyžaduje soustředěný poslech, pokud z něj opravdu chcete něco mít. Jinak okolo Vás během 40-ti minut doslova proteče a jeho kvality Vás zcela minou.
Na albu najdeme tři instrumentálky - úvodní introduction, pátou Bryter Layter a závěrečnou Sunday. Zpívané písně snad ani nemá cenu rozebírat jednotlivě. Všechny jsou plné křehkých, na první poslech nevýrazných melodií, jistě zaujmou obě Hazey Jane (řazené nejdříve rychlejší Part Two, pak teprve pomalá Part One), jazzová Poor Boy (výborný klavír Chrise McGregora, též vokály Pat Arnold a Doris Troy), i obě věci s Johnem Calem (Fly, Northern Sky.
Texty jako by se odvíjely od počasí, přírody a přírodních zákonů. Přírodné děje vstupují do písní zcela přirozeně a ovlivňují autorovu výpověď a cítění. Moře a obloha splývají v jedno, měsíc a hvězdy to vše pozorují. Vítr si pohrává s listím, které ještě nespadalo ze stromů. Po městě se toulá Nick Drake, lehce omámený tím vším. Materiální stránka života pro něj moc neznamená. Raději nechá své myšlenky unášet větrem do neskutečných výšin severní oblohy. Sám, nikým nerušen. 'Co se stane ráno, když je svět tak přelidněný, že se ani nemůžeš podívat z okna'. Na téhle desce hrálo moc lidí, to už příště nebude zapotřebí.
» ostatní recenze alba Drake, Nick - Bryter Layter
» popis a diskografie skupiny Drake, Nick
Drake, Nick / Five Leaves Left
'Ovocný strome, ovocný strome, nikdo tě nezná, jen déšť a vzduch, o nic se nestarej, budou stát a zírat, až tu nebudeš'
Tato slova snad nejlépe vystihují Nicka Drakea. Za svůj život vydal pouhá tři alba - dohromady jen něco málo přes hodinu a třičtvtě hudby - vystupoval minimálně, rozhovory pro svou uzavřenou povahu také moc neposkytoval, žádný obrazový materiál po něm nezůstal, jen hrstka fotografií. Alb se také moc neprodalo, až po jeho smrti. To už se k němu hlásili lidé jako Robert Smith z The Cure (název pro svou skupinu našel Smith v písni Time has told me - Čas mi řekl, že je stále těžší tě najít/ ustaraný lék pro ustaranou mysl), Peter Buck z REM, kteří hráli několik jeho písní na svých koncertech, Mikael Akerfeldt z Opeth a řada dalších. V roce 2004 s vydáním kompilace Made to love magic se dokonce umístily dvě jeho písně v britských hitprádách. A to téměř 30 let po jeho smrti.
Debutové album je překvapivě vyrovnanou kolekcí písní ve folkovém duchu. Otevírá jej chytlavá Time has told me ve třídobém taktu. I aranžmá tu navozuje dojem pohody - jen klavír, kontrabas a citlivá elektrická kytara.
Skladbu River Man už ale hraje Nick sám, jen od druhé sloky se připojí skvěle zaranžované smyčce, přesně zapadající do zasněné nálady. Zpěv mi dost připomněl Tima Buckleyeho. Netypický pětidobý takt ani nepostřehnete, jak tato píseň plyne.
Three Hours je silně náladová, conga a baskytara udržují napětí, zato dobře vynikne Nickova akustická kytara, na kterou často hraje v nestandartních laděních.
Čtvrtou skladbu Way To Blue Drake jen zpívá, doprovod obstarají smyčce.
První stranu uzavírá nejkratší píseň Day is Done, opět jen s kytarou, zpěvem a smyčci.
Ve svižnější 'Cello Song se vracejí conga a kontrabas a v souvislosti s názvem skladby i violoncello.
V další klidné The Thoughts of Mary Jane hraje Drake opět sám, jen za asistence dechových nástrojů.
Zato v Man in the Shed s jazzovými názvuky uslyšíme vedle kytary ještě kontrabas a klavír, který tu má dost prostoru pro sólové vyhrávky.
Předposlední je Fruit Tree, z nějž jsem použil úvodní slova. Píseň o slávě a smrti - Život je jen vzpomínka/ co dávno proběhla/ divadlo plné smutku/ kvůli dávno zapomenutému představení.
Po této snad nejsmutnější písni přichází výborný závěr, skladba Saturday Sun. Je to svým spůsobem třídobé blues, jediná skladba s bicími, též vibrafonem a klavírem, na nějž hraje sám Drake. Jakkoli se skladba líně převaluje v duchu sobotního východu slunce, text končí slovy: Sobotní slunce se změnilo v nedělní déšť a tak si neděle sedla v sobotním slunci a plakala po celý den.
Obzvlášť melancholická deska pro deštivé počasí.
» ostatní recenze alba Drake, Nick - Five Leaves Left
» popis a diskografie skupiny Drake, Nick
Soundgarden / Louder Than Love
| 2010-12-12 | Na druhém albu pokračují Soundgarden v pomalém drcení posluchačovy mozkovny. Činí tak jednoduchým způsobem - drhnou tvrdé riffy na podladěnou kytaru a basu, pod tím duní nekompromisní bicí souprava a úplně nahoře ječí Chris Cornell svá temná poselství.
Deska je skutečně velmi temná, ale ne depresivní, spíše naštvaná. Snad veškerý nahromaděný vztek kapela pustí z řetězu v písni Gun. Ta začíná velmi pomalu, ale neustále nabírá na rychlosti, aby se zvrhla v metalický masakr s ujetým kytarovým sólem. Stejně tak nekompromisně drtí bluesový Power Trip a I Awake. Protikladem je pak zběsilá vypalovačka Full On Kevin's Mum, jejíž téma snad název prozradí sám. Zrovna narážek na sex je tu dost a dost, ať už v singlovce Loud Love nebo v Big Dumb Sex, která paroduje glam metalové kapely. S refrénem byly u vydavatele problémy: "I know what to do, I'm gonna fuck fuck fuck FUCK YOU, FUCK YOU". Chuť experimentovat dokazují v lichých taktech hrané Ugly Truth a Get On a Snake.
Jinak mi na albu chybí výraznější nápady, takže i přes těch několik jmenovaných zůstává Louder Than Love spíše ještě hledačskou deskou, sloužící spíše jako dokument vývoje grunge, než jako nějaký z jeho zásadních počinů.
» ostatní recenze alba Soundgarden - Louder Than Love
» popis a diskografie skupiny Soundgarden
Clapton, Eric / Layla and Other Assorted Love Songs (As Derek and The Dominos)
Druhé album Erica Claptona a doprovodné kapely z řad Delaney and Bonnie, tentokrát schované pod pseudonym Derek and The Dominos vyšlo v listopadu 1970, původně jako dvojalbum. Kromě již osvěčených spoluhráčů se tu objeví i skvělý slide kytarista Duanne Allman. Produkce se ujal všestranný Tom Dowd (kromě blues, rocku, jazzu produkoval i klasickou hudbu a spolupracoval například s Wishbone Ash, Rayem Charlesem, Allman Brothers, Johnem Coltranem a mnoha dalšími, včetně Cream) a jen díky němu se natáčelo prakticky neustále. Některé skladby byly nahrány naživo ve studiu, ale atmosféra bluesového jam session dýchá z každé z nich.
A co vlastně k písním napsat? Není na škodu vědět, co vlastně hlavní protagonista v tu dobu prožíval. Během 60. let se stal blízkým spolupracovníkem George Harrisona a jen tak mimochodem se zamiloval do jeho tehdejší ženy Pattie Boyd. A o tom je tohle album především. Ať už úvodní dvojice I Looked Away a Bell Bottom Blues, nebo Have You Ever Loved a Woman? a Why Love Have to be so Sad?. Z těchto písní přímo cítíte Claptonův smutek a zoufalství. Vrcholem tohoto truchlení je titulní Layla. Kromě toho, že Derek z názvu desky je Eric, tak Layla je již zmíněná Pattie.
Z vyloženě bluesových je zapotřebí zmínit Nobody Knows You When You're Down and Out a Key to the Highway. Obě sice převzaté, ale dodnes Claptonem hrané na koncertech. Druhou zmíněnou odstartuje fade-in, prý proto, že kapela začala ve studiu jamovat a zrovna se netočilo. Naštěstí byl Tom Dowd pohotový a tento jam stihl zaznamenat.
A když už jsme u těch převzatých skladeb, tak je tu výborný cover Hendrixovy Little Wing. Tu nahráli potom, co se doslechli o smrti tohoto velikána.
Hudební stránku netřeba složitě řešit - kytara, hammondky nebo klavír, basa, bicí. Naprostým vrcholem je sólová hra slide kytaristy Allmana, který dostává hodně prostoru. Černošský klávesák Bobby Whitlock vypomáhá s vokály a občas dostane i prostor pro sólový hlas. A jeho mohutný hrdelní vokál dost kontrastuje s Claptonovým naříkáním - především I Looked Away, tam odhalené snad veškeré Claptonovo zoufalství z nenaplněné lásky.
Jakkoli je album plné takových nálad, samo nepůsobí nijak depresivně, místy i naopak - smutek a neštěstí tu slouží jako jakýsi ventil.
Natáčení ale neprobíhalo nijak v pohodě, sám Eric začíná brát heroin a ani ostatní nijak nezaostávají. Však také další osudy členů nejsou nejlepší - Duanne Allman zemřel při nehodě na motorce o rok později ve 24 letech. Baskytarista Carl Radle zemře v roce 1980 na následky alkoholismu ještě před čtyřicátým rokem života. Bubeník Jim Gordon též propadá alkoholu a později je u něj diagnostikována schizofrenie, potom co zabije svou matku.
Oba zbývající přeživší se setkávají až po letech v roce 2003.
A co Derek? Věřte nebo ne, ale Derek si svou Laylu nakonec opravdu vzal. Ale to až o devět let později a za dalších deset let se rozvedli....No, je to pořád blues, ne?
» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Layla and Other Assorted Love Songs (As Derek and The Dominos)
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric
Soundgarden / Ultramega OK
...aneb Ultramega docela to jde, ale mohlo to být lepší...
Těmito slovy s odstupem času tituluje toto album zpěvák Chris Cornell. Skupina nebyla spokojená především s produkcí, ale hudebně si nevede špatně. Ještě před Nirvanou a podobnými to byli totiž právě Soundgarden, kdo vydal LP u větší firmy. A je to opravdu těžkotonážní porce muziky. Od úvodní Flower až po závěrečný 'cover' Lennonovy One Minute of Silence se s tím nijak nemazlí. Základem jsou temné riffy, roztodivně hrané bicí - Matt Cameron jen střídmě použije standartní rockový doprovod, jeho doménou jsou zde hlavně různorodé přechody. H/C punkové kořeny Soundgarden zatím nezapřou, snad jen, že celé album prošpikovali odkazem hard rockových a metalových kapel a navrh přidali ještě jeden cover - Smokestack Lighting od Howlin' Wolfa. Jenže je tak vzdálená originálu, že ji lze považovat vpodstatě jen za inspiraci.
Melodie tu moc nečekejte, Chris Cornell ječí a vříská, snad aby překonal Planta. Jeho hlas může některým labilnějším osobám způsobovat bolení hlavy - jedna ze 'zběsilostí' se jmenuje Head Injury, že by to byla pravda? Záměrně nepíšu označení píseň, či skladba, jelikož na tomto albu jsou jen 'zběsilosti' (= rychlé), 'ukrutnosti' (=pomalé) a 'podivnosti' Ze zběsilostí stojí ještě za zmínku Circle of Power, naječená basákem Hiro Yamamotem. Z ukrutností jsem si oblíbil valivou Beyond the Wheel s motivem tak jednoduchým, že jej vymyslí i ten, kdo nikdy nehrál na žádný hudební nástroj. Pak už následuje jen pomalé drcení - Cornell postupně vystřídá celý svůj čtyřoktávový rozsah a kytarista Thayil to dorazí vřískavým sólem. Další pěkný kousek z této kategorie je třídobá bluesovitost Instant Mace právě od Mr. Thayila.
Umírněnější zběsilost Mood for Trouble zahrnuje i akustickou kytaru (asi deset vteřin) a snese označení melodická věc.
A podivnostmi jsou jako-že-okultní Yamamotovy 665 a 667. Prý proto, že jestli je 666 tak silným číslem, jak se říká, pak by z něj mohla něco mít i tato dvě čísla.
Vcelku vydařený debut, řádně temný a nervní, jak se na grunge sluší.
» ostatní recenze alba Soundgarden - Ultramega OK
» popis a diskografie skupiny Soundgarden
Zappa, Frank / Chunga’s Revenge
Třetí deska vydaná během roku 1970 je uvedena pod Zappovým jménem a je to zároveň jeho třetí sólové album. Opět jde o kompilaci různého materiálu, doplněnou několika novými písněmi, ve kterých se objevují budoucí členové nových Mothers.
Ze stálého osazenstva je tu Ian Underwood, kromě dechů a kláves také na kytaru. A nové tváře: legendární jazzový hráč George Duke (klávesy, pozoun, zpěv), britský bubeník Aynsley Dunbar, zpívající baskytarista Jeff Simmons, ale především zatím nejnadanější Zappovi zpěváci Mark Volman(The Phlorescent Leech, nebo také Flo) a Howard Kaylan(Eddie). Oba dříve působili v Turtles. Kromě krkolomných melodií, které s přehledem zpívají, často v šílených výškách, přispívají mluvenými improvizovanými pasážemi, zejména na téma groupies.
A skladby samotné? Něco zbylo z nahrávání Hot Rats - jazzová 20 small cigars, pár skladeb je koncertních - zběsilá Nancy and Mary music (v závěru George Duke napodobuje hlasem bicí nástroje, k čemuž se bleskově přidávají Flo and Eddie a já padám smíchy), dvě skladby jsou hlavně kytarovými jamy - zlověstná Transylvania Boogie a titulní skladba. Oba noví zpěváci mají silné bluesové cítění, a tak není divu, že bluesová Road Ladies je skutečnou pastvou pro uši.
Tvrdší kousek je třeba taková Tell me you love me, Zappův smysl pro humor se naplno objevuje ve vlezlé Rudy wants to buy yez a drink a v Would you go all the way?, kde George Duke ke konci vyhrává americkou hymnu na pozoun, a která si v rytmu boogie utahuje pravděpodobně z Beach Boys. Nejzábavnější a přes nečekané změny rytmů nejpřístupnější část desky.
The Clap je kousek pro perkuse a nahrál ji Zappa celou sám. Album uzavírá další melodická věc, Sharleena.
Ač všeobecně hodnocené jako slabší, mě album hodně baví a vlastně tu nenacházím vyloženě slabá místa, skoro si myslím, že bych ji doporučil jako seznamovací album něakomu, kdo Zappu vůbec nezná - na experimentální šílenosti z desky předchozí tu nedochází a těch chytlavých a melodických pasáží je tu dostatek.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Chunga’s Revenge
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Weasels Ripped My Flesh
Další posmrtné album Mothers, tentokrát především koncertní. Jak asi vypadaly ty nejbizarnější části živých vystoupení této pošahané party?
Často se jednalo o dost chaotické, téměř freejazzové improvizace (Didja get any onya?), v některých skladbách se jen dementně hýká, kašle, křičí a chrochtá (Prelude to the afternoon of a
sexually aroused gas mask), jinde jde zase o komplexní rytmy s šíleným sólováním saxofonu Iana Underwooda (Toad of the short forest), v těch studiových dojde na phasing a další efekty (Dwarf Nebula), ale je tu i několik útvarů, které jsou regulérní písně - coververze Little Richarda Directly from my heart to you, které vévodí housle a zpěv Dona Sugarcane Harrise, hitovka My guitars wants to kill your mama, kterou hráli i Steve Vai, Joe Satriani a Eric Johnson na prvním turné G3, nebo již známá a vydaná Oh No. Pulzující The orange county lumber truck je prostorem pro Frankovu kytaru a desku uzavírá titulní skladba - minutu a půl dlouhá zpětná vazba, následovaná potleskem.
Bizarní humor podtrhuje i obal s chlapíkem, holícím se lasičkou, coby holícím strojkem. Tato deska není pro moc častý poslech, pokud nejste vyloženě hledači experimentů, tak od ní raději dál. Pokud jí ale věnujete dostatečný čas, jistě oceníte svérázný projev a nápady.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Weasels Ripped My Flesh
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Burnt Weeny Sandwich
Burnt Weeny Sandwich je album s nevydanými nahrávkami Mothers z let 1967 - 1969. Tentokrát především studiové, ale podstatnou část druhé strany LP zabírá živá The little house I used to live in. Tato stěžejní instrumentálka desky je rozsáhlou předváděčkou prakticky všech členů Mothers, nejvíce se ale vyřádili houslista Don Sugarcane Harris a klavíristé Don Preston a Ian Underwood. Téměř devatenáctiminutová skladba byla nahrána v Royal Albert Hall v Londýně 6.6.1969 a pak doplněna ve studiu o závěrečnou část s dechy a cemballem. Úplný konec je pak znovu z koncertu a zaznamenává i incident, kdy do sálu vtrhla policie. Je slyšet hlas nějakého návštěvníka, který žádá Zappu, aby vyhnal ty v těch uniformách. Zappa zareaguje výborně: "Všichni máte uniformy". A když dotyčný nepřestává křičet, tak Frank rozesměje celý sál další hláškou: "Zraníš si krk, nech toho."
Ale i další skladby posluchače pobaví. Album je orámováno dvěma coververzemi, ostatní nahrávky jsou vícemeéně experimentální. Nalezneme tu dvě krátké pocty Igoru Stravinskému s názvem Igor's Boogie, phase one and two. Tyto miniatury budou pravděpodobně většinu posluchačů otravovat, ale jsou vtipné - sestava: dechy, perkuse a frkačky.
Dvakrát je tu i Holiday in Berlin, jednou jako předehra s falešným saxofonem a houslemi, podruhé jako majestátní velkoskladba s dechovou sekcí, kytarovým sólem a perkusemi. Na ty byl Frank vždycky tak trochu ujetý. Titulní skladba je věc pro Zappovu kytaru a v krátké Aybe Sea, která se znovu ozve i v Little house, zase hraje na akustickou kytaru a Ian Underwood se předvede na cemballo a klavír.
Toto album jsem před lety hodně poslouchal a dodnes mě baví, především díky všudypřítomnému humoru, ač jde hlavně o instrumentální hudbu.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Burnt Weeny Sandwich
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / Hot Rats
Po albu Uncle Meat Zappa dočasně rozpustil Mothers of Invention, což mu většina spoluhráčů měla ještě dlouho za zlé. On ale dobře věděl, co dělá - za prvé nebylo snadné tak početnou sestavu (9 lidí) finančně zajistit (platil každému 200 dolarů týdně, i když se nehrálo) a za druhé si často stěžoval na technické nedostatky spoluhráčů.
A tak, ve snaze docílit co nejdokonalejší nahrávky, zavírá se na dva měsíce do studia s univerzálním Ianem Underwoodem. Studiovou sestavu doplňují najatí baskytaristé Maw Bennett a Shuggy Otis, bubeníci Paul Humphrey, John Guerin a Ron Selico, houslisté Don Sugarcane Harris a Jean-Luc Ponty, doprovodný kytarista Lowell George (chvíli hrál i s Mothers, později se proslavil jako zpívající slide kytarista v Little Feat) a Zappův častý spolupracovník, zpěvák Captain Beefheart.
Kromě hudebního obsahu album předběhlo dobu i nahrávací technikou. Poprvé má k dispozici šestnáct stop. Například bicí jsou poprvé v rockové hudbě snímané čtyřmi stopami - rytmičák, kopák a další dvě stopy na ostatní přechody a činely. To mu umožnilo dosáhnout plného stereo zvuku a v konečném mixu mohl mít pod kontrolou více komponentů, než s nahráváním osmistopým, kde na bicí zbývaly nejvíce dvě stopy.
To, jak využil více stop k nahrávání kláves a dechů (vše Ian Underwood) je zřejmé už při prvním poslechu - overdubbing pomohl vytvořit mohutný zvuk velké kapely. Sám Zappa, kromě kytary, nahrával i perkuse, ale v poloviční, či naopak dvojnásobné rychlosti, což do výsledné nahrávky pouštěl v normální rychlosti (především It must be a Camel, v té je i hřeben na vlasy), dále pak psací stroj (Peaches in Regalia, Son of Mr. Green Genes). V takovém rozsahu se podobné úpravy nepoužívaly do příchodu digitálních technologií). Ještě tu Zappa hraje na 'oktávovou basu'. To není nic jiného, než baskytara, puštěná dvojnásobnou rychlostí (Peaches in regalia).
Co ke skladbám samotným? Část jsou sestřihané jamy (Gumbo Variations, na CD prodloužena o čtyři minuty, sólo ve Willie the Pimp a Son of Mr Green Genes), ty další pečlivě propracované skladby. Melodická Peaches in Regalia se jen těžko dostává z hlavy, stejně tak Little Umbrellas nebo It must be a Camel. Jediná zpívaná je Willie the Pimp. Tady si zahostuje Captain Beefheart, pak se pokračuje rozsáhlým kytarovým sólem. Riff, který hrají především housle, je též legendární. A Zappovo sólo patří k tomu nejlepšímu, co kdy na kytaru zahrál. Deska neuvěřitelně energická a živelná a přes svou náročnost z posluchače nevysává energii, ale naopak.
Oproštěna od textů, získává hudba další rozměr a myslím si, že právě tímto albem Zappa dokázal všem, že je zapotřebí s ním počítat i s jako velmi nadaným skladatelem a novátorem v nahrávací technice, nejen muzikantem, který píše 'comedy music'. Na závěr jen doporučení všem fandům jazz-rocku (ale nejen jim) a instrumentální, nejen kytarové hudby. Osobně Hot Rats považuji za jedno z nejlepších alb 20. století.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Hot Rats
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Uncle Meat
Po předchozích dvou úletech a kompilaci Mothermania přichází na řadu další plnohodné dílo Mothers, tentokrát dvojalbová porce s názvem Uncle Meat.
Multižánrová fůze v sobě skrývá vážnou hudbu, jazz-rock, doo-wop, free improvizaci, historky ze života kapely, z Evropy se vrací Suzy Creamcheeze a hraje tady pravděpodobně nejpočetnější sestava Mothers.
Nejblíže se celá koláž blíží filmové hudbě, s níž vsuvky rozhovorů dost souvisejí, z textů se stávají útržkovité útvary, které ani moc nedávají smysl, za to jsou v nich narážky na členy kapely a různé činnosti, jimž se věnují ve volném čase. Album je především instrumentální a naplno ukazuje potenciál Mothers, především pak fantastického Iana Underwooda (vpodstatě jakékoli dechové a klávesové nástroje). Nejdříve se dozvíme, jak se vlastně do kapely dostal a potom už je mu svěřeno spoustu improvizačního prostoru (Ian Underwood Whips It Out, podstatné části King Konga a další instrumentálky). Frank sám se tu hráčsky stahuje do pozadí - však ale celé album napsal a sestavil. Poprvé se objevují namíchané nahrávky ze studia a koncertů. Z těch koncertních je třeba zmínit Louie Louie (zase), hranou v Royal Albert Hall v Londýně na tamní varhany, případně zparodovanou vlasteneckou píseň God bless America, které vévodí kazzoo a zpitvořené hlasy. Velmi zábavné.
Spoustu témat Zappa rozvinul na dalších albech, případně přearanžoval - Uncle Meat Variations, Dog Breath, Mr. Green Genes nebo Cruising for burgers. Závěrečnou skladbu King Kong nahrál v roce 1970 houslista Jean Luc Ponty na své stejnojmenné album.
Uncle Meat je umělecky pravděpodobně stěžejní dílo Mothers, ale já dávám přednost dalším albům, na kterých jsou písně v jiných aranžích (Fillmore East - skvělé vokály Marka Volmana a Howarda Kaylana, Yellow Shark - orchestrání úpravy Dog Breath a Uncle Meat variations, Roxy and Elsewhere - opět Dog Breath, ale přetvořený v Son of Orange County).
Jinak ale nemám výtek, zde to snad ani nejde, Zappa totiž spoustu podivností dělá naschvál, ať už se to někomu líbí nebo ne.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Uncle Meat
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Cruising With Ruben & The Jets
| 2010-03-17 | Pod názvem Ruben and the Jets se skrývá parodie na doo-wop 50. let, styl, pro který měl Frank Zappa buď slabost, nebo mu až příliš ležel v žaludku, takže došlo k tomu, že touto jednoduchou, plytkou, vlezlou a lacinou hudbou zahltil celé jedno album.
Parodie je to dokonalá - tohle album je tak nudné, až je zábavné. Melodie i postupy jsou ve všech skladbách vpodstatě stejné, respektive podle jednoho modelu. Texty pojednávají o lásce, nedojde ani na žádné oplzlosti (až na vyjímky), opět zpívá Ray Collins, který při natáčení We are only in it for money odešel, aby se ale po roce vrátil a propůjčil svůj hlas tomuto úletu. A on by to nikdo jiný z Mothers nenazpíval lépe, Collins umí ten odporně vlezlý hlas zpěváků tohoto žánru, navíc jej dokáže i skvěle obohatit nechutným vibrátem, které zaručeně podlomí nohy všem teen-age girls. Zbytek kapely vytváří vlezlý chór, dominují hlavně baskytarista Roy Estrada (odpudivé pištění tenkým sopránkem) a Frank Zappa (zahuhlaný bas).
Album snad splnilo ve své době, co Zappa zamýšlel, ale dnes už z něj posluchač nic moc mít nebude, stejně tak jsem jej ani já nikdy pořádně nenaposlouchal.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Cruising With Ruben & The Jets
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / Lumpy Gravy
| 2010-03-17 | První sólové album Franka Zappy je podivnou směsí hudby Mothers, hudby k několika soundtrackům, které Zappa napsal ještě před Mothers, útržkovitých rozhovorů se spoluhráči a dalšími freaky, kteří byli zrovna ve studiu, a psychedelických efektů.
Polovinu materiálu známe z předchozích desek, zde jsou jen v praštěnějších úpravách - surf music a podobné.
Také se dozvíme nedocenitelné informace o hudbě prasat a poníků a to, že vše vychází z tzv. Velké noty.
Na moc poslechů toto album není a osobně jej považuji za jedno z nejslabších, jaké kdy Zappa vydal.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Lumpy Gravy
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Zappa, Frank / The Mothers of Invention - We're Only In It For The Money
"What's the ugliest part of your body?"
V roce 1968 už bylo kultovní psychedelické album The Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band nějakou dobu na světě, přesněji třičtvrtě roku (vyšlo 1.6.1967), ale 4. března 1968 vychází tato deska Mothers, aby z něj udělala sežranta Vepře a zesměšnila všechny rádoby hipíky, co se poflakovali na Haight-Ashbury a žili z LSD Stanleyho Owsleyho. Obě desky byly ale natočeny víceméně souběžně, Zappa ale válčil z cenzurou, tak se vydání desky dost odkládalo. Zase získal možnost zparodovat obal - a tak namísto slušivých uniforem (no právě, uniforem :-)) Beatles, jsou Mothers navlečení v nepříliš slušivých šatech a tváří se fakt divně. Nápis Mothers je vysázen ze zeleniny.
Kritice neušli ani konzervativní rodiče, policie, systém jako takový a většina psychedelických muzikantů. Texty jsou sice dost satirické, ale z takových, jako jsou Concentration Moon (mimo jiné je i o střílení hipíků), nebo Mum and Dad (tady dojde právě na tu druhou stranu americké společnosti, která je samozřejmě plastová, tudíž prostá jakýchkoli citů) posluchače docela zamrazí. Naproti tomu taková Who needs the peace corps? přesně splňuje podmínky psychedelické hymny ("Vykašlu se na školu, půjdu do Frisca, koupím si paruku a budu spát u Owsleyho na podlaze").
Písně jsou často přerušovány vstupy zvukového technika Garyho Kellgrena, který je shodou okolností jedním z tvůrců tehdejších psychedelických efektů, jako je flanging či phasing. Obojího je tu dostatek až přehršel. Kellgren tu většinu času, obklopen psychedelickou ozvěnou, šeptá, že už se na to Zappovi vykašle a vymaže mu všechny pásky. Navíc ví, že ho Zappa i teď zrovna poslouchá, ale už je mu to úplně jedno, páč ho čeká kšeft s Velvet Underground a taky má v žebříčcích dvě skvělý desky. Z obávané všudypřítomnosti Zappy si později utahují členové kapely ve filmu 200 Motels. Do songů ještě nepravidelně zasahují Dick Kunc a Dick Barber - jeden chrochtá a druhý prdí. Dvakrát se nám představí bubeník Jimmy Carl Black, indián skupiny (což je pravda, Black byl Čejen).
A párkrát se tu mihne Eric Clapton - nejdřív se v úvodu Are you hung up? ptá jisté dívky, zda je zakomplexovaná a též tu má několik LSD výkřiků: "Bůh! Vidím Boha!". Sem tam mezi psychedelickými zvuky zazní útržky surf music, případně telefonní rozhovor a hlášení moderátora rádia.
Některé verše nám skryla cenzura, takže jsou puštěné pozpátku - to ale jen umocní psychedelický dojem.
Na škodu není zmínit parafrázi Hendrixovy hitovky Hey Joe, zde jako Flower Punk - Květinový Spratek ("Hej spratku, kam jdeš s tou kytkou v ruce? Jdu do Frisca přidat se nějaký psychedelický kapele"), kde je sice použit ten samý harmonický postup, ale jinak rytmicky zpracovaný. V závěru songu se psychedelické běsnění rozjede naplno - změť zrychlených hlasů, ze kterých vynikají dva Zappovy, které z každého kanálu vyprávějí dvě různé úvahy rock'n'rollového muzikanta.
Též jsou tu písně o Zappových divných přátelích, kteří dělají divné věci - Let's make the water turn black a výmluvná hipísárna o tom, že jednou přijde čas, kdy si všichni budeme moct sundat šaty, když budeme tancovat. V doowopovce What's the ugliest part of your body to všem Frank řekne naplno - nejošklivější částí tvýho těla je tvoje mysl. V závěrečné skladbě Chromovaný megafon osudu dojde na avantgardní modernu, chvilku se tu hraje na bicykl a asi dvě minuty posloucháme jen přiblblý smích a kašlání.
Největší kapitolou jsou ale vokály - před natáčením kapelu opustil zpěvák Ray Collins (naopak přibyli další dva saxofonisté) a ač tu má Zappa další šikovné vokalisty, rozhodl se desku nazpívat především sám. Vokály pak různě zrychloval, takže ve výsledku znějí jako banda otravných skřetů, nebo nafetovaných kačerů Donaldů.
Málokdy zaslechneme elektrickou kytaru, snad jen sem tam nějaký riff, či krátké sólo (Lonely Little Girl), jinak je album dost o akustických kytarách a klavíru.
Písně, nebo spíš útvary na albu na sebe navazují, někdy plynule, jindy nějakým zákeřným střihem. To proto, že některé nezačínají a jiné ani nekončí.
Pro mě osobně jedno z nejlepších Zappovýc alb (ale tuhle větu budu psát asi častěji :-)).
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - We're Only In It For The Money
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank