Profil uživatele Michálek
Recenze:
McCartney, Paul / Give my regards to Broad Street
| 2017-07-08 | Jedu si takhle v noci po dálnici, mám před sebou ještě tak 200 kiláků, provoz veškerý žádný, kolem dálnice občas problikne reklama té či oné čerpací stanice, přístrojovka zeleně svítí a já si pouštím Paulovu desku z roku 84, kterou mi kdysi paradoxně přinesl soused rocker, snad aby se mi za něco pomstil.
Chyba lávky! Ačkoliv jsem tenkrát nebyl žádným fandou Beatles, do téhle placky jsem se naprosto zamiloval a dodnes mi přináší radost z poslechu.
Nových písní je tu jenom pár, ale i ty jsou krásné, stejně jako fláky od Brouků, které každý notoricky zná, zde jsou ale nově aranžovány v, pro Paula dnes tak typickém, "stodolovém" studiu.
Mám moc rád Paulův témbr a jeho obligátní basu "na první".
Studio v roce 84 bylo dozajista na vyšší úrovni než tomu bylo v šedesátých, a tak si můžete vychutnat třeba Wanderlust nebo Long and winding road v krásně dynamickém provedení.
Když jsem na jaře 86 dodělával diplomku, točil jsem jednu kazetu pořád dokola.
Na jedná straně Power Windows od Rush a na druhé Lonely Nights. Budu asi hodně flexibilní..
Film jsem viděl několikrát, a to i v době prvotního videového šílenství v roce 85.
Tenkrát mi nic neříkal, později se mi líbil hlavně jako dílko, kde je krásně zakonzervována nálada oné poloviny osmdesátek. K zahození nejsou ani pasáže, kdy kapela
hraje "naživo" ve stodole. Pamatuju si, jak jsem někde četl, že Paul si dal opravdu záležet na tom, aby nebylo poznat, že jde o playback. A ono se mu to, jak jinak, povedlo dokonale.
Hned jsem si začal obstarávat další jeho sólové nahrávky, a ty mne již neoslovily.
Lonelky ale považuji za krásnou desku k poslechu a doporučuji.
» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Give my regards to Broad Street
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul
Rush / Caress of Steel
| 2016-03-28 | Popravdě řečeno, po celá ta léta, co poslouchám Rush, tohle album mi hned po 2112 a Signals přirostlo k srdci asi nejvíc.
Lámal jsem si hlavu, proč ho mnozí označují za slabší. Podařilo se mi sehnat dvě knihy o této skupině - Rush FAQ a Contents Under Pressure.
Zde jsou dopodrobna popsány okolnosti vzniku jednotlivých alb, nálady ve skupině, kapely, se kterými se dělaly šňůry atd atd.
Pohříchu ani zde však nejsou nijak detailně popsány okolnosti při nahrávání, jenom snad, že deska byla natočena za 3 neděle,
byla pro kapelu hodně experimentální a snažila se obsahem navázat na píseň By Tor z předchozího alba. Byla kritikou nedobře přijata,
pravděpodobně proto, že se málo známí Rush zde jevili jako příliš "nabubřelí" a "sebestřední", zkrátka, že si hrají na něco, co nejsou.
Dnes už víme, že lepší by bylo psát "co tenkrát ještě nebyli". Mnozí také ještě nezkousli Geddyho zpěv (mnohými označován za napodobeninu Planta,
což by mne osobně nikdy nenapadlo).
Hned první skladba Bastille day je ale velice dobrá. Zajímavý námět a kytarový riff, typicky složitý rytmus a pěkná melodická linka...
I think Im going bald - podle členů kapely tahle věc vznikla jako opověď na I think Im going blind od KISS, se kterými tehdy byli na turné, a se kterými dodnes mají Rush velice dobré vztahy. Taky prý při ní mysleli na Alexe, který trpěl představou, že plešatí, i když tomu tak tehdy ještě nebylo... Dalo by se říci, že tohle je slabší kus, ale když se do něj zaposloucháte, má i ten něco do sebe.
Lakeside park - vynikající skladba, patří na best of skupiny, kde se taky objevuje. Kapela zde krásně propojuje velice náročné Neilovo bubnování, s rockovou kytarou, která přechází do bluesových poloh a najednou se zase vrátí do rockového riffu. Všechno vede typická Geddyho basa a zpěv. Všechno tak nějak krásně plyne a hladí, což, podle mého názoru, už v současné době kapela není schopná nabídnout...
The Necromancer - kdysi jsem si tuhle desku brával sebou do lesa. Zapnul jsem při odchodu z chalupy a vždy, když jsem došel na krásnou mýtinu, často zářenou sluncem, ve sluchátkách začínal Necromancer. Já si v tom okamžiku, při recitaci, opravdu připadal jako nějaký vesmírný cestovatel, no a při Return of the prince se mi chtělo skákat a hulákat spolu tu nádhernou, i když krátkou melodii... Samozřejmě se z toho časem stával rituál, a asi proto mám tuhle desku tak rád. Kdyby nic jiného, Return of the prince mi zvedne tlak na 180...
The fountain of Lamneth - je již zcela typická skladba, plná napětí, muzikantské zručnosti, zvratů a typické Rush poezie. Mohla by klidně být na 2112. Prostě krása!
V závěru desky vás omotá jemné předivo rushovských melodií a velice složitých rytmicko - melodických zvratů, které se mnohým mohou zdát až příliš složité, nicméně mě osobně připadají jako rajská hudba a poslouchám je se zatajeným dechem... Panacea? Ta by mohla být klidně na Hemisférách a je možná lepší než zbožňované Trees.
Pánové, tohle že by měla být slabá deska? No to snad nemůžete myslet vážně? V podstatě je to paradoxně jedna z nejlepších! Dávám pět, ale u mne za 6! :D
» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush
Barclay James Harvest / Eyes Of The Universe
Vzpomínám si na to úplně přesně. Soused, můj dobrý kamarád, a známý to burzián, věda, že BJH mám moc rád, mi někdy v roce 84 půjčil tuhle desku.
Měla pro mne fascinující obal, který navíc ještě plně korespondoval s muzikou na albu.
Ihned jsem ji položil na talíř své NZC 420 a rovnou začal nahrávat na nepřekonatelnou AIWU 6550, hezky dolby a vybudit bias, to jsem měl nejradši. :)
Z gramce pak vedl tlustý kabel pětikolíkové šňůry, pečlivě ukrytý pod kobercem u zdi, ke sluchátkům u postele, kde jsem pravidelně meditoval při poslechu
některých z alb BJH až do úplného usnutí.... Třeba takový Octoberon mě dokázal spolehlivě uklidnit a uspat i před zkouškou z fyziky.
Tohle album mne dostalo, protože je, alespoň podle mého názoru, opravdu povedené a navýsost zajímavé, třebaže vznikalo za dosti vypjatých okolností, kdy klávesák Wooly (R.I.P) dal kapele vale těsně před odchodem do studia, a tak se deska nahrávala již bez jeho účasti ve třech a za pomoci externích muzikantů, což je na muzice znát, ale nijak to výsledku neublížilo.
Vzhledem k obalu jsem očekával něco kosmického, a nebyl jsem zklamán. Deska je melancholická, pěkně se pokládá do elektronických zvuků a nálad, bubeník Mel
Pritchard (R.I.P) bubnuje svým nenapodobitelným způsobem a všemu vládnou pánové Les a John jedinečnými hlasy a krásnými melodiemi.
Ano, nejsou to Pink Floyd, každý by mohl říci, že tahle muzika je jednodušší, ale určitě uspokojí, pokud k ní přistoupíte s otevřeným hledím. Je zde typická
sólová kytara, krásné basové linky, které mi dokázaly rozvibrovat panely v pokoji tak, že jsem se bál zřícení budovy, vysoký hlásek Holroydův a zvláštně "zaťatý" projev Johna Leese dává skladbám tu pravou šťávu. Zvuk kláves odpovídá době, a pokud vám jejich zvuk vyhovuje, nemůžete mít s touto hudbou problém.
Celému opusu vévodí dvě skladby, a to pomalé The Song (They Love To Sing) a závěrečná Play To The World. Krásné to songy, které uspokojí srdce každého melancholika... Ani ostatní kousky ale nejsou žádná vata, třeba Rock 'n' Roll Lady je dosti líbivá a příjemně se poslouchá. I další desky BJH byly nahrány v podobném stylu a přinášely mi podobné uspokojení, jako tahle z roku 79.
Kapela provedla první zajímavý veletoč a zcela změnila projev oproti prvním deskám. Bohužel, při dalším veletoči koncem 80. let se s ní již hrazda utrhla a ke vší smůle nebyla u toho žádná záchrana a navíc minula i žíněnku, což ji dostalo do vegetativního stavu, kde setrvává dodnes...
» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest
UFO / A Conspiracy Of Stars
| 2015-02-24 | Hodnotit album pár hodin po jeho vydání by bylo asi předčasné, ale protože je mezi námi mnoho fanoušků této rockové legendy, kteří se, stejně jako já, těší na každé nové album, mám tu čast napsat alespoň své první dojmy.
Obecně řečeno tedy:
1/ Phil zpívá skvěle
2/ Nový basák perfektní
3/ Zvuk nádherný
Hned první skladba mne potěšila - jako by ji totiž vystřihli z Walk on water. Kytara je prostě kopie Schenkera, a protože WoW mám moc rád, tady dávám jedničku!
Druhá věc už tak zázračná není. Jako bychom ji už někdy od UFO slyšeli. A vlastně to tak pokračuje až do konce desky... tady se ještě songwriting blíží pozdní práce se Schenkerem, ale i když to celkově šlape, chybí mi tam prostě invence...
Třetí věc - a už jsme zase v minulosti, uvodní "Schenkerovské" intro jakobychom už jednou slyšeli, né?? Phil zpívá jako o život (až do konce desky) ale chybí obvyklý melodický nápad, který bylo možno najít na předchozím albu u několika skladeb.
Celé album je postavené na krásné, technicky obtížné, přitom čisťounké kytarové Moorově hře, který zcela jednoznačně hraje jako Michael, a asi to není ke škodě, protože je to jedna z mála věcí, které je možno hodnotit kladně.
Zbytek alba je již variace na výše popsané téma. Klasické ufácké balady se (opět) nedočkáme, a tak zařadíme toto dílo do sbírky, bude tam zrát a budoucnost ukáže, jak obstojí ve zkoužce času.
Dávám 3 a půl, zaokrouhluji dolů, protože předchozí album je jednoznačně lepší a dal jsem mu hvězdy 4.
» ostatní recenze alba UFO - A Conspiracy Of Stars
» popis a diskografie skupiny UFO
Waters, Roger / In the Flesh - Live
Současná polemika na téma nového opusu Pink Floyd mě přiměla provětrat videotéku a vzhledem k melancholické náladě, sáhl jsem po titulu In The Flesh Rogera Waterse, jehož Perfect sense mi, pokud jsem si pamatoval, vždycky navodila tu správně depresivně-melancholickou náladu.
Uhhh. Nakonec to dopadlo tak, že jsem celé dvojalbum projel celé dvakrát a mohu říci, že jsem byl naprosto uchvácen. V dřívějších recenzích již bylo psáno, že toto album může být směle posloucháno jako jakési best of Pink Floyd a výběr skladeb a především bezchybná zvuková kvalita konzertu to jenom potvrzují. Roger zpívá opravdu skvěle, jeho hlas zní výborně, kapela hraje fantasticky a trio vokalistek podává prostě špičkový výkon. Vrcholy koncertu - Dogs s vynikajícím kytarovým duetem, Shine on you crazy diamond, a již zmiňovaná Perfect sense, kde Roger přivede publikum do exaltického stavu podobnému typicky americké mši, a sám jako kněz předstupuje před publikum v nezapomenutelné póze s rozpřaženýma rukama.
Upřímě řečeno, neumím si představit lepší konzert, Roger je prostě třída. Takováto hudba zaslouží maximální hodnocení a možná se i vymyká běžným standardům neboť staří Pink Floyd byli opravdoví umělci v pravém slova smyslu a Roger svými vystoupeními jen potvrzuje, že byl nedílnou součástí PF a i jeho samostatná tvorba snese ta nejpřísnější měřítka.
» ostatní recenze alba Waters, Roger - In the Flesh - Live
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger
Deep Purple / Stormbringer
Když jsem v předchozí recenzi řekl A, musím ještě dodat ono pověstné B. Stormbinger! Poslední deska s Blackmorem. Poslouchám pozorně a docházím k názoru, že to musely být spíše personální neshody než rozpory hudební, které vedly k Ritchieho odchodu. V kontextu vynikajícího prvního alba, které Blackmore vydal s Rainbow a v kontextu toho, kde je Ritchie teď, příklon k soulovějšímu zvuku mu rozhodně nemohl vadit. Stejně tak oba vokalisté Coverdale a Hughes museli Ritchiemu uchu doslova lahodit, vždyť podobnou dvojici bychom v rockové hudbě jen těžko hledali. Taková Hold On je doslova rockově-soulová nirvána, kde se kromě vokálů skvěle prezentují i ostatní členové kapely. Ani Ritchie nijak nestrádá - jeho typické melodické figury, sóla kde NIKDY neslyšíte klasický shredding, tak populární v pozdějších dobách, ale sólíčka pěkně tón za tónem, často okořeněná typickým Ritchieho bottleneckem, který si přenesl i do Rainbow a vyšperkoval s ním pár skladem na jedničce.
Úvodní otvírák Stormbringer měl určitě větší ambice, ale kvalit předchozích otvíráků nedosáhl. Časem jsem ho však vzal na milost.
Love Don't Mean A Thing - připadá mi, že se v takovéto skladbě David cítí jako ryba ve vodě - jeho zpěv doslova dýchá. Nádherné je i střídání hlavních vokálních partů s Hughesem, který dokazuje, že kromě basy, by hravě zvládnul i roli lead singera. Vokály jsou i zde kapitolou sama pro sebe, stačí se jen zaposlouchat.
Holy man - Glennův vokál a zase on... Kapela jako kulisa - Ritchie jako by už ve svém sóle říkal: tohle vám budu servírovat v příštím roce se svou novou skupinou. :o)
Lady double dealer - tak tady nelze než říci - typičtí DP.
You Can't Do It Right - ani tady se DP moc neodchýlili z typického zvuku a stylu komponování. Oba vokalisté opět předvádějí psí kusy jakoby mimochodem a jestli tohle není vrchol tvorby DP, pak jím bude asi opravdu Smoke on the water...
High Ball Shooter - typický (možná nejtypičtější) Blackmoreúv songwriting, vokální exhibice dua Hughes/Coverdale, sólová plocha Johna Lorda a máme zde další flák, který ani o píď neuhnul z cesty vytyčené třeba už na Fireballu.
The Gypsy - zajímavá figura otvírá nádhernou píseň, kde se nedá než obdivovat oba zpěváky, jak jim to šlape a ladí. Ritchie opět dokazuje, že sólo se dá postavit i na jednom tónu za 4 takty a že se dá kytaristova hra ocenit i z pohledu zahrané melodie, ne rychlosti, s jakou zvládá proběhnout stupnici tam a zpátky.
Poslední věc hodnotit nebudu, Soldier of fortune je prostě báječná nesmrtelná píseň....
Co dodat na závěr? Strormbringer je fantastické album, hudebně vyzrálé, místy překračující škatulku "rock", což však nemůže tomu, kdo chce poslouchat kvalitní muziku, vadit. Při psaní recenze jsem si ho opět s chutí vyslechl celé a nemohu jinak než dát opět 5 hvězd.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Deep Purple / Come Taste the Band
Nevím, čím to je, ale u Deep Purple se mi líbí hlavně ty věci, které jsou všeobecně zarytými fanoušky přijímány jako "slabší kusy". A i když ne jako vyloženě slabší, tak alespoň "překvapivě jiné". Come taste the band byla ve své době přijata s rozpaky a následné turné popularitě Tommyho Bolina u hard core British fans taky nepřidala. Osobně si myslím, že Tommy, jakkoliv to byl vynikající kytarista, byl přeci jenom poněkud přeceňován (můj OSOBNÍ názor), a hlavní změnu přinesl do DP Glenn Hughes. Jasně je to slyšet již na předchozím albu, které, jak jinak, je považováno za slabší, ale mně se velmi líbí důraz, jaký tandem Coverdale/Hughes kladou na soulově zabarvené vokály, jednotlivé skladby jsou krásně vypointované a jaksi plnější, což pozvedá tvorbu DP na vyšší úroveň. Již nejste hned napoprvé strženi rytmem a kytarovým riffem jako tomu je třeba u Smoke nebo Highway star, ale máte šanci se zaposlouchat do nádherných vokálů a na první poslech skrytých melodií. Come taste the band je skutečný klenot plný nádherných věcí a třeba riff v Love child si v ničem nezadá s riffem Smoke on the water. I když znám sólovou tvorbu Bolinovu (Teaser je opravdu super), rád se při poslechu tohoto alba vždy zaposlouchám do jeho kytary a chtě-nechtě porovnávám s kytarou Ritchieho. Co tomu asi velký mág Blackmore tehdy říkal? Určitě tomu nevěnoval moc pozornosti (pamatuju jeho výrok ve stylu - přiveďte mi libovolného kytaristu a vytřu s ním podlahu). Já malý český drnkal shledávám zde však Bolinovu hru skvělou.
Všechny songy na téhle desce jsou fantastické, ale poslední 3 jsou, alespoň pro mne, vrcholné kusy tvorby DP. Hughesovo This time around - při jeho zpěvu mi tu vždy běhá doslova mráz po zádech, You keep on moving s "basovým riffem" první kategorie, co víc si jenom od rockové desky přát?
Jedna z nejkompaktnějších, nejdotaženějších a nejzajímavějších desek rockové historie. Možná taky nejdoceněnější, ale s tím už se teď, 38 let po jejím vzniku, nedá nic dělat.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Come Taste the Band
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Rush / Snakes & Arrows
Abych se přiznal, už bych nečekal, že někdy budu psát pozitivní recenzi na nové album Rush.
Kapelu zbožňuju, a díky její bohaté diskografii mám vždy kam sáhnout, a vždy najdu to, co hledám...
Bohužel, s Vapour trails jsem měl značné problémy to naposlouchat, album mne vůbec neoslovilo. Stejně tak se mi na první poslech zdála nudná i tahle deska. Jak dobře, že jsem se k ní po čase vrátil - pochopil jsem totiž, že jsem se pořádně seknul. Album je to vynikající! Na první poslech rozvleklé plochy v sobě skrývají krásné melodie, které s dalšími poslechy vyplynou na povrch. A není jich jako šafránu - ba naopak, prakticky každá skladba jich nabízí ihned několik, a tak mi vůbec nevadí, že první tři skladby mají v průměru cca 5 minut.
Při poslechu Snakes and Arrows mám jakési dejá vu, podobně jsem se cítil, když jsem poprvé slyšel Signals, a to je pořádná kvalita. Opravdu nepřeháním, Snakes mají na to, aby se stali Rush klasikou. Stačí jenom setřást nedůvěru po Vapour Trails a trochu se zaposlouchat. Měl-li bych být trochu kritický, tak snad jenom v tom, že pár posledních skladeb je tak trochu do počtu, prvních 8 - 9 je však naprosto vynikajících, a to včetně instrumentálek. Pět hvězd nedám, ale za čtyři to mám na 100%.
P.S.: Podobně budu postupovat i u Clockwork Angels, zatím mi to moc neříká....
» ostatní recenze alba Rush - Snakes & Arrows
» popis a diskografie skupiny Rush
![Rolling Stones, The - Through the Past, Darkly (Big Hits Vol. 2) [US] cover](graphx/covers/8764.jpg)
Rolling Stones, The / Through the Past, Darkly (Big Hits Vol. 2) [US]
V předvečer 21.srpna mi to nedá, abych přidal svoji krátkou recenzi na tenhle výběr. V době invaze jsem byl v mateřské školce, což bylo asi dobře, protože naše učitelky, tehdy sotva dvacetileté, do nás hustily antisovětskou propagandu velice důsledně, což by se mi třeba na základní škole nemuselo poštěstit. Když si dneska tuhle věc poslechu, šedesátky na mne vystříknou teplým proudem, já na chvíli ztratím orientaci v čase a byl bych schopen přísahat, že jsem jednotlivé písničky slyšel již v době svého nejútlejšího dětství, a ne až v polovině let sedmdesátých, kdy si osmihranou desku někdo v potu tváře přivezl ze zahraničí a cestou z letiště zapomněl v taxíku u otce mého nejlepšího kamaráda. Snaha RS o tvrdou, agresivní muziku je zde natolik autentická, že ve mně vyvolávala pocit odporu proti režimu, který nastolily v roce 68 tanky, které mi jezdily pod okny a po kterých jsem střílel plastovým samopalem s motocyklovou helmou na hlavě, což přivádělo k šílenství mojí babičku, která jen čekala kdy tak otočí věž a pošle nám do pokoje tříštivo-trhavý pozdrav.
Všechny skladby na tomto výběru jsou vynikající. Na rozdíl od řadových alb, kdy má člověk občas problém překousnout „vatu“ a podvědomě skončí u notoricky známých hitů, zde mi připadá, jako by byl kladen důraz na oba póly tvorby RS – na tu tvrdou, protestující a šokující, a i na tu melodickou s trochou toho experimentování. V pohodě bych se podepsal pod hodnocení projevu skupiny jako na „tvrdší verzi Beatles“, protože písně nezapřou snahu o tvrdé pojetí , vesměs však všechny těží z nesporné skladatelské invence pánů Jaggera a Richardse. Dnes již tahle hudba nikoho nešokuje, ale není na škodu si připomenout, že i třeba v USA byli v polovině 60. let citliví na dlouhý vlas – inu establishment je holt establishment, a jak se mu něco nedaří kontrolovat, snaží se to zahlušit.
Technicky jsou některé skladby velmi špatně nahrané, buď nebyly ještě zkušenosti se snímání akustických kytar nebo piana, anebo prostě nebylo na lepší studio. Mně to ale paradoxně vůbec nevadí - vždy jsem byl zastáncem „sklepních“ nahrávek, kdy umělec zní tak, jak zní, oproti vypiplaným studiovkám, kde všichni znějí stejně.
Výběr je zároveň jakýmsi rozloučením s Brianem, který v červenci 69 zemřel a jehož autorský vliv na vznik písní jsem nijak zvlášť nestudoval, ale byl zřejmě významný.
Asi nemá cenu hodnotit jednotlivé písně snad jenom Dandelion, která může být pro většinu překvapením, protože nevyšla na žádné řadovce a jedná se o zajímavou, poměrně křehkou skladbičku, která v kontrastu s takovým Jumpin' Jack Flash jenom potvrzuje mé dojmy popsané výše.
Postupem doby jsem si oblíbil některá starší i novější alba těchto hudebních legend, moc se mi líbí třeba Flowers, Sticky Fingers, ale i třeba Tatoo You nebo Steel Wheels.
Through the past darkly je však jenom jedna – pro mě 5 (nerudých) hvězd.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Through the Past, Darkly (Big Hits Vol. 2) [US]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Barclay James Harvest / Barclay James Harvest And Other Short Stories
V osmdesátých letech byly doby, kdy jsem bez BJH ve sluchátkách prakticky nemohl usnout. Čím více desek se mi podařilo na burze sehnat, tím více jsem je měl rád. Bohužel, tohle album na burze nějak nebylo a ani nikdo z mých přátel ho neměl, a tak jsem se k němu dostal až jako k poslednímu. S odstupem doby musím prohlásit, že toto album je jedním z nejlepších, které BHJ kdy vydali, má obrovsky melancholickou atmosféru, skvělé songy se zajímavými texty - prostě - BJH na vrcholu.
Všechny písně bez vyjímky mají vysokou úroveň, kapela dozrála a jednotlivé kompozice se mi zdají o chloupek lepší než na předchozím albu. Osobně "Další krátké historky" moc rád a s radostí si je beru na letní procházky do lesa, kdy příroda dojem z krásné hudby ještě umocňuje. Mým favoritem je Little Lapwing, jedna z nejkrásnějších věcí, kterou Les kdy napsal. O albu se nikde nepíše, nedosáhlo žádných závratných výšin na žebříčcích, já mu ale dávám s jistotou 5* a doporučuji všem, kterým tenhle typ muziky není cizí.
» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest
Sweet / Sweet Fanny Adams
Sweet - hudba pro kojence. Tak nějak podobně zněl titulek v Melodii, někdy v roce 76 - 77. Už nevím, kdo to měl na svědomí (Dorůžka?), ale v podstatě je to jedno. Možná to někomu vytane na mysli stejně jako mně, když jsem na Progboardu zabrousil do Sweetů a přečetl recenze dnes již důstojných pánů v letech, nikoliv však starců, kteří, mnohdy coby žáci prvních stupňů základních devítiletých škol, hltali tuto muziku ze všech možných i nemožných nosičů - kotoučů, kazet a, ti nejšťastnější, z LP desek. I já jsem vlastnil jednu kopii na své CC90 NORMAL, pravděpodobně nahranou přes mikrofon z nějakého kotoučáku B4. Bohužel mi ji sežral můj super japonský JVC NIVICO, který mi rodiče koupili za nekřesťanských 4.500 Kčs přes známeho v Kotvě, a který se pyšnil nápisem ANTI-ROLLING SYSTEM, což v překladu asi znamenalo, jednou ti tu tvou zamilovanou kazetu sežeru a budeš mít zase kulový!
Dnešní doba nám naštěstí dává možnost plně uspokojit svoje předpubertální sny, získat všechnu muziku na kvalitních nosičích, a díky youtube a torrentům občas postahovat i dokumentární filmy o svých miláčcích, jejichž hudbu naše dětské mozky na dobu neurčitou vypálily do svých závitů.
Sweety jsem si osobně znovu nahodil s nástupem CD, i když pamětníci vědí, že Fanny Adams trvalo hezkých pár let, než na CD vyšla. Dost mne to štvalo, protože tuhle desku prostě zbožňuju, nikdy se mi neoposlouchá a vždy mně nabudí.
Set me free, Rebel rouser, ale i Peppermint twist až nekriticky obdivuju, protože jsem po létech došel k závěru, právě tyhle songy mě někdy kolem roku 76 přivedly natrvalo k rockové muzice. Samozřejmě zde chybí další fláky typu Action, Fox a Sixteens, které přišly o něco později a jenom upevnily pozici The Sweet na žebříčcích po celém světě (nemluvě o Burn on the flame, mém osobním favoritu).
Škoda, že s prvními velkými úspěchy přišly i neshody s producenty a dvorními skladateli, protože pád z výšin byl krutý a devastující. Krásně o tom vypráví dokument Glitz,Blitz and Hitz, který každému doporučuju (torrent).
I přes neslavný konec tahle kapela se touto deskou zapsala nesmazatelně do historie světového rocku a ovlivnila tisíce muzikantů. Proto zasluhuje bezvýhradných a nostalgických 5 hvězd!
P.S.: Kdyby mi někdo sdělil nějaké přesnější informace o tom článku, který cituji v úvodu, byl bych mu vděčen. Docela rád bych si to ještě jednou přečetl!
» ostatní recenze alba Sweet - Sweet Fanny Adams
» popis a diskografie skupiny Sweet
Beatles, The / Magical Mystery Tour (EP)
Jsem ročník 62, a tak mne Beatlemánie, bohužel, nezasáhla ihned ve svém počátku. Měl jsem však to štěstí, že se mi ještě podařilo nasát atmosféru šedesátek, a věřte nebo ne, něco tenkrát opravdu ve vzduchu bylo, protože to cítilo i malé děcko, které tehdy poslouchalo tak akorát československé hity v podání tehdejší naší první megastar Vaška Neckáře. Dobře si pamatuji jeho televizní vystoupení, o kterém jsme pak živě debatovali s klukama ve školce (!), a křepčíce okolo konsternovaných děvčat pak s virtuálním mikrofonem imitovali Vaškovy, na tehdejší dobu nepředstavitelně odvážné, jevištní kreace. Koho by tenkrát bylo napadlo, kde on to vlastně Václav čerpal tu inspiraci v muzice, oblékání, účesu? Ano, byli to oni - byli první, byli krásní, byli nej. Bohužel, byli za železnou oponou, takže první opravdický kontakt s nimi jsem měl až po tom, co ve 101 vyšel článek doprovázený známými barevnými kolážemi jednotlivých brouků. Pak už byl jenom krůček k obstarání si prvních alb,to první bylo Abbey road, snad proto, že vyšlo "u nás". V té době již byli brouci tak trochu out, úspěšně je válcovaly novější grupy jako Sweet, Slade, Black Sabbath atd. Proto mi přišlo zcela normální jejich hudbu ocenit jako líbivou, nicméně nijaké zvláštní vášně nevzbuzující, inu, bylo mi 15. Průlom pro mne znamenal až seriál o Beatles v ČT někdy v roce 95, který mne okamžitě teleportoval do oněch báječných šedesátek, a na který se vždy rád podívám když mám spleen.
Důvodem, pro začínám takto zeširoka je fakt, že při hodnocení libovolné desky Beatles musíme být nutně ovlivněni subjektivními pocity, protože celá jejich tvorba je absolutně jedinečná, vyvíjející se, experimentující, ukazující nové směry, jindy zase navýsost muzikantsky kvalitní atd. atd. Podle mne Beatles nikdy nevařili z vody, jejich hudbu pouze ovlivňovaly vnitřní spory, které, kdoví, možná mnohdy byly ku prospěchu věci - napříkldad rozlučkový koncert na střeše studia je pro mne zcela jednoznačně nejsilnějším konzertním zážitkem vůbec a zůstane tak již napořád. Všechna alba Beatles jsou nabitá komerčně veleúspěšnými hity, já bych však jako svého favorita zvolil právě tuto desku. Důvodem jsou především skladby: I am the walrus - pro mne zcela fantastická věc, s dobovým klipem naprosto předbíhající svoji dobu o desetiletí. Naservírovat tohle na Boxing day anglánům muselo být stejně tak zdrcující, jako samotný fenomém Beatles
Stawbery fields forever - další fantazie ma samé hraně geniality. Udělat tříakordový hit all right, ale napsat tohle, to už bylo něco.
Fool on the hill - OK, píše se rok 67 a Paul příjde s tímhle klipem.... Nesporný skladatelský génius tady spojil nádhernou muziku s nadčasovým klipem, který byl vlastně improvizací, i po 46 letech zcela úchvatnou
All you need is love - pro mne osobně Beatles na vrcholu, a to jak ve svéře showbizu, tak i politickém. První celosvětové vysílání přes satelit a takováhle věc! Napadlo mne, co by asi tak znělo éterem dnes, kdyby byla nějaká akce podobného významu přenášena celosvětově? Napadá mě hodně obskurních jmen, nic by se však ani vzdáleně nepřiblížilo fenoménu Beatles vyspělých do podoby All you need is love.
Dávám svatokrádežných 5 hvězd, neboť hodnotit Beatles se mi zdá poněkud smysl postrádající.
P.S.: Vím, že Vašek byl inspirován hlavně Rolling Stones, také vím, že mnozí bardi již v počátkem 70. let poslouchali Jethro, ale mne bylo 15, tak proto ti Sweet
» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour (EP)
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Barclay James Harvest / Turn Of The Tide
Hned na úvod musím předeslat, že BJH byla moje nejoblíbenější kapela takřka celá 80 léta. V pohodě jsem s nimi proplul studium VŠ, pomohli mi nádherně relaxovat v době zkouškových období, jejich songy se mi krásně hrály na kytaře a i hlasově jsem to občas zvládnul, hlavně party Johna Leese, s těmi Lesovými to již bylo horší. :o)
Jelikož jsem v té době díky známostem v Německu odebíral PoP Rocky, měl jsem o BJH dost čerstvé informace, protože NSR byla v té době pro tuhle partu zemí zaslíbenou. Tahle deska se ke mě dostala dost pozdě, ale když už jsem ji měl, nemohl jsem se ji nabažit. Po Eyes of the universe, kdy došlo k odhodu Woolyho a na výsledku to je znát, tady kapela potvrdila příklon k elektronickému rocku, nicméně melodičnost rozhodně neztratila, ba přímo naopak, útvar je to sevřenější, a to i po textové stránce.
Úvodní Waiting On The Borderline není žádný bombastický otvírák, má však určité kouzlo. Zároveň mi hned na první poslech neuniklo, že nahrávka výborně "šlape" technicky.
How Do You Feel Now? je Johnův song pojednávající o narození jeho dcery, celkem pěkný ploužáček.
Back To The Wall - krásná basová linka a zajímavý text, typičtí BJH let osmdesátých.
Highway For Fools - rychlejší skladba, trošku vata, ale
Echoes And Shadows je již velmi zajímavá píseň, trochu angažovaná, Holroydův hlas se mi vždycky líbil, tak i tato skladba.
Death Of A City - rychlejší věc, trochu BJH klišé, nic, co bychom neslyšeli již na předchozí desce...
I’m Like A Train - zajímavé střídání tempa, pěkné plochy kláves, někomu to může přijít utahané, kdo má ale rád hudbu BJH ten si to určitě vychutná.
Doctor Doctor - opět to samé. Motiv na basu, klávesy a charakteristý Johnův zpěv.
Life Is For Living - ve své době velký hit, dodnes opěvovaný na různých fórech. Mně se to zdá poněkud kýčovité,ale v kontextu desky pojednávající především o světě po armagedonu je to docela optimistická legrácka. Určitě by to byl býval vydal Supraphon i s překladem textů, kdyby nenásledovala In Memory Of The Martyrs, která vzdává hold mučedníkům - jestli jsem to dobře pochopil - zastřelených u Berlínské zdi...
Co dodat na závěr? Album se mi moc líbilo v 80 letech, právě jako protipól tvrdší muzice, kterou poslouchám nejraději. S odstupem času ale dílko moc neobstojí, některé momenty jsou však přeci jenom zajímavé. Bohužel, dnes již vidím, že alba z let 79 - 84 byla labutí písní kapely. Pak již následoval sešup do neskutečně komerčního bahna, ze kterého nebylo úniku a pokud jsem mohl sledovat poslední "díla" na netu, nemohu se ubránit pocitu, že se již jedná o parodii. Dávám 3 hvězdy
» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Turn Of The Tide
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest
Uriah Heep / The Magicians Birthday
Osobně mi připadá velice těžké hodnotit prvích pět alb Uriah Heep. Všechna jsou senzační a tak jejich subjektivní vnímání a preference se určitě odvíjejí od takových věcí, jako byla doba, kdy jsme je slyšeli poprvé, co jsme tehdy zrovna dělali a s kým (často i opakovaně). Líbí se mi však úvaha nad tím, jaké album bych doporučil "mladé krvi" k poslouchání jako první.
Určitě mi připadá zcela fantastické, že i po 40 letech stále tahle hudba oslovuje mladou generaci, stejně tak, jako oslovovala nás. Je to tak trochu symbolické. Zatímco my jsme se museli k deskám propracovávat ilegálně, dnešní posluchači se musejí k těmto skvostům prodírat houštinou nadprodukce komerčního balastu. I to je by bylo zajímavé rozebrat, zda je to obtížnější dnes nebo tenkrát. Kdo však hledá, najde, a má pak neskutečné množství kvalitní hudby k objevování.
Po zralé úvaze bych doporučil právě tuto desku, protože obsahuje to zásadní z tvorby UH, navíc ve zcela přijatelné podobě, bez nutnosti pochopení některých hudebních experimentů a postupů, kterých je třeba na Salisbury mnoho a které by mohly negativně ovlivnit vztah k této megaskupině s tak bohatou discografií.
I ten, kdo se dostane The Magicians Birthday zcela náhodou (a netrpí nějakou poruchou intelektu nebo sluchu) musí při úvodní skladbě přinejmenším zbystřit. Hned úvodní vokál je nádhernou esencí obchodní značky UH, a táhne se celou skladbou jako zlatá niť, stejně tak vnímáme excelentní výkon basáka Garyho Thaina. David Byron je jako vždy nezaměnitelný a jeho zásluhou má i tato, harmonicky zcela prostá skladba, hned několik vrcholů a na ploše čtyř minut stačí na posluchače převést tolik nálad, co se mnohým kapelám nepodaří na celé desce. Přitom kytara hraje po celou dobu téměř unisono s Hammondkami a dává Sunrise neopakovatelnou atmosféru - fantazie!
Spider woman, Blind eye, Echoes in the dark jsou opět klasické produkty UH, Mick Box se prezentuje svými bottlenecky, Gary svou opravdu nezaměnitelnou basou, co dodat, prostě krása.
Rain - nádherná, prostě nádherná skladba, pro mne vrchol alba. Ken Hensley je opravdu špičkový skladatel, což dokazuje až do dnešní doby. Úžasný text a jedinečné podání Davidem Byronem. Rain, rain, rain, in my tears
measuring carefully my years - dojemné, když si uvědomíme, že zpěvák zemřel v 38 letech....
Sweet Lorraine - další esenciální uriášovka se všemi atributy, které k jejich hudbě patří.
Tales - zajímavá pomalá píseň, při jejíž soustředěném poslechu si uvědomíte, v čem zpočívá tajemství harmonických postupů a aranžmá hudby Uriah Heep, stejně tak i při poslechu skladby poslední, The Magicians Birthday.
Uriah Heep a jejich rannou tvorbu považuji za zcela nedostižnou ukázku progresivního rocku, když si uvědomíme, ve které době vznikla, nezbývá než smeknout pověstný klobouk. Proto těm, kdo při poslechu jakékoliv uriášovské skladby mají, byť jen trochu pocit, že je tato hudba oslovuje, radím - opatřit si všech pět prvních alb a poslouchat a poslouchat!
» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Fogerty, John / The Long Road Home: In Concert
Před časem, brouzdaje po Youtube, jsem zcela náhodou objevil báječný koncert americké legendy Johna Fogertyho. Myslím, že by byla škoda nepodělit se zde o tento skvělý zážitek, který jsem z poslechu měl a doposud mám.
Nejsem příznivcem amerického country ani jeho různých odnoží, to, co však servíruje John Fogerty na svém comebackovém koncertu je tak kvalitní věc, že se rázem zařadila mezi nejlepší koncerty, které jsem kdy viděl.
Skvělá kapela, skvělý zvuk, skvělý výkon zpěváka, který, i když již překročil šedesátku, dává tóny bez chyby, jako by mu bylo dvacet. Koncert je jednosznačně jakýmsi best of Fogertyho a potažmo Creedence Clearwater Revivalu, jsou zde téměř všechny hity, ale ani novější písně nejsou jenom do počtu. Vrcholem je Dejá Vu, která zní jako vy byla napsána v době války ve Vietnamu, a přitom je stará sotva deset let. Nemá cenu hodnotit jednotlivé písně, protože většina je notoricky známa, doporučuji však podívat se na koncert na této adrese:
>> odkaz
Kvalita zvuku i obrazu je velice dobrá!
» ostatní recenze alba Fogerty, John - The Long Road Home: In Concert
» popis a diskografie skupiny Fogerty, John
Nazareth / The Newz
Nevím jak bulharský holky, ale bulharský desky měly malé dírky. Proto, když jsme v roce 84 s kamarádem dostali licenční The Catch a po notném úsilí desku napasovali na kolík mého NZC, po krátkém poslechu několika skladeb jsme usoudili, že Nazareti jsou pro nás ukončenou záležitostí a poslední deska, která stojí za poslech byla Malice. Náhodně zachycený šot někde na satelitu potácejícího se McCaffertyho s vizáží bezdomovce mne v mém přesvědčení ještě více utvrdil a prakticky jsem neměl žádný důvod uvažovat o naposlouchání žádných novinek této kapely, a to i přes to, že, Rampant byl patrně první deskou, kterou jsem si kdy nahrál a kterou mám dodnes moc rád.
Když jsem dostal do ruky The Newz tak jsem zcela automaticky považoval toto dílo za výkřik do tmy a s cynickým úšklebkem stisknul PLAY.
Už první skladba mě příjemně překvapila. Kapela viditelně zpět u svých kořenů, včetně expozice nahrávky půl stupínku pod mezí únosnosti, ale na to už jsme u Nazareth zvyklí. Druhá věc mě opět baví, i když je to trochu komerčnější, ale já mám tyhle změny u tvrdých kapel rád. McCafferty opět využívá podmanivost svého chrapláku naplno, a tak mě napadá, jak by to dopadlo, kdyby si střihnul onen obligátní telefonní seznam?! Asi moc dobře.
Liar - opět typičtí Nazareth z dob své největší slávy. Do mysli se začíná pomalu vkrádat pocit, že bych se měl tomu skotskému chlapci omluvit, protože jeho hlas stále drží, a je asi jedno na co Dan jezdí, jestli na Whisky nebo Gin.
Enough Love - zase poloha, která mi u McCaffertyho sedí. Je tam melodie, je tam napětí.
Warning - hodně tvrdé, ale budiž, byl to asi záměr trochu vyrovnat pomalejší a "jemnější" skladby, kterých je na desce dost.
Mean Street + Road trip - jediné věci, co mne moc neberou, ale přesto Nazareth jeko vyšití.
Gloria - pro mne první vrchol alba, super ploužák. Já prostě od Nazareth žeru jakoukoliv pomalou skladbu a zrovna tahle by mohla IMHO směle soupeřit s Dream On.
Další dvě skladby potěší ty, ketří mají u Nazaretů raději onen typický dunivý projev a je tu
The Gathering - další vrchol alba. Krásně temná atmosféra postavená na zajímavém kytarovém úvodu (osobně bych se přiklonil k "lžícovému hammeringu") a vygradovaná až do maxima.
Dying Breed - na konec další ploužák, který je jakýmsi klidným rozloučením se s albem, které předčilo všechna má očekávání a téměř okamžitě se zařadilo k mým oblíbeným. Skupina stratila své členy, ale nová krev navázala přesně tam, kde kdysi skončila. Dan McCafferty, jakýsi Jarda Jágr rockové scény, bude asi stejně tak nezničitelný a pořád dobrý, což následně potvrdil i dalším albem Big Dogz.
P.S.: Tak poslouchám Snakes and Ladders a ono to taky není vůbec špatný!
» ostatní recenze alba Nazareth - The Newz
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Waters, Roger / The Pros and Cons of Hitch Hiking
Když už jsem se ve své minulé recenzi vyjádřil k "Watersově" albu The Wall, musím ještě zhodnotit jeho první post PF sólovku. Dostala se ke mně víceméně náhodou někdy v roce 88 od kolegy z práce. Sám bych si ji nikdy nepořídil, protože po The Final Cut jsem považoval PF a Waterse za pro mne vyřízenou záležitost. Překvapili mne nakonec jak PF svoji další tvorbou, tak i Roger tímto albem.
Když by se mně někdo zeptal, zda byl Rogerův vliv v PF tak silný, jak se povídá, řekl bych mu, ať si poslechne Pros a pak si udělá obrázek. Tahle deska je totiž, podle mého názoru, čistokrevný Roger Waters. Zdá se mi však, že tento opus má blíže k The Final Cut než ke zdi. Místo Gilmoura mu tu sóluje Clapton, jinak je Rogerův projev velmi typický a nikam se oproti Final Cut neposouvá. Snad jen samotné téma desky je poněkud méně pesimistické, což zřejmě způsobilo to, že se mi líbila podstatně více než Final Cut.
Jednotlivé písně jsou většinou založeny na expresívně tklivém Rogerově vokálu,semtam si Roger pohrál se zvukovými efekty, které se mi zrovna na tomtu albu velice líbí a účinkují na mě. Clapton přispívá svoji virtuozitou, nechybí ani klasické ženské vokály, které někomu vadí, mně ale nevadí.
Suma sumárum překvapivě kvalitní album, dal bych 3,5 zaokrouhluji nahoru a dávám čtyři hvězdy.
P.S.: Gilmour v roce 84 vydal také excelentní album About Face (Čelem vzad), které jsem přijal prakticky bez kompromisů a vůbec mi nevadilo, že už není od Pink Floyd.
» ostatní recenze alba Waters, Roger - The Pros and Cons of Hitch Hiking
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger
Pink Floyd / The Wall
Osobně toto album hodnotím velmi vysoko, je pro mne jakýmsi vrcholem sedmdesátých let. Přivedl mne k němu Mirek Kovářík, kterého jsem si koncem roku 79 stopnul na dálnici a on povídá, že má doma hezké album od kamaráda - The Wall. Tak jsem si ho pořídil a pak ho poslouchal velice intenzívně až tak, že dnes už ho prakticky nemůžu slyšet.
Když se tu teď objevila recenze alba, tak jsem to opět sjel a svůj původní názor jsem neměl důvod změnit ani trochu, a že jsem za těch 33 (kristepane) let už něco slyšel.
Na albu oceňuji především technickou stránku nahrávky, vynikající muziku propojenou se zvukovými efekty, což všechno skvěle koresponduje s posláním The Wall jako sdělení o stavu světa a duše. Součástí byla supershow s gigantickým pódiem a polystyrénovou zdí, následoval neméně uspěšný film, na svoji dobu naprosto špičkový.
I kdybych se chtěl jenom trochu snažit hledat na tom mouchy, album dozajista naplnilo své poslání, a já nemám důvod kritizovat na něm cokoliv. Nemám k dispozici čísla prodaných nosičů za ta léta, ale asi to bude dost a dost na to, aby se tohle dílo dostalo do pokladnice světové hudby, protože oslovilo jak rodilé Brity znalé historických vazeb, tak i lidi celého světa, které se nechali unést krásou muziky PF.
Floydi i v předchozích albech hodně experimentovali, zde se, podle mého názoru, dostali na absolutní vrchol. Krásná, inteligentní muzika, která pohladí i dojme, jemně osciluje mezi vypjatými pasážemi i uhlazenými plochami plnými upřímného sdělení. Když jsem po The Wall poslouchal i ostatní tvorbu PF, přišlo mi, že v předchozích albech začínaly rašit jednotlivé artefakty, které se nakonec propojily ve finální nahrávku The Wall. Samozřejmě kapela procházela již značnou krizí, ale co bylo špatného na tom, že natočili "Watersovo" album? Vždyť co by byl Waters bez Gilmourovy kytary nebo Wrightových kláves? Dnes máme možnost poslechnout i jiné mixy tohoto alba díky Immersion Boxu. Je tu jasně vidět, jak byl finální mix učesán, aby arrange podpořily poselství, které chtěl Roger sdělit. Nemusíte umět slovo anglicky aby vás album oslovilo, natož když mu dáte ještě onen rozměr osobní výpovědi, nemám jinou možnost než mu dát pět hvězd.
P.S.: The Final Cut bylo pro mne naopak největším zklamáním roku 83, Pros and Cons naopak velmi příjemným překvapením. :o)
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Way, Pete / Amphetamine
"Amphetamine?! Its a punk!" Tak takhle mi odpověděl na moji otázku ohledně tohoto alba samotný Pete v zákulisí klubu Retro po koncertě UFO v listopadu 2006. Přes jeho rameno na mne koukal Phil Mogg a rukou si přitom točil imaginární kličkou u spánku, jako že - neber to vážně, je to blázen..:o) Upřímně řečeno, myslel jsem si tenkrát, že si jsem to já, ze kterého si dělají blázny, obzvláště, když mi pak Phil nabídl svoje ponožky, jestli je nechci prodat na e-bay.... Až když jsem si album obstaral a poslechl, pochopil jsem, že Pete až tak nepřeháněl, protože některé okamžiky alba k punku opravdu tíhnou, především pak Peteho zpěv. Muzika je ale rocková, o tom není žádná.
Samotné album je v hudebním světě marginální záležitost, ale po jeho vícenásobném poslechu nemohu jinak, než je pochválit. Dravá kytara, skladbám nechybí nápad a i ten zpěv se mi zamlouvá. Album je překvapivě konzistentní, u žádné z osmi skladeb nemám chuť ji přeskočit. Moc se mi líbí Hole, Hangin' Out , American Kid. Opravdu velice zajímavý debut, škoda jen, že jsem ho neměl tenkrát sebou, aby mi ho Pete podepsal spolu se Strangers, které jsem sebou, naštěstí měl... :o) Dávám 4 hvězdy a doporučuji.
» ostatní recenze alba Way, Pete - Amphetamine
» popis a diskografie skupiny Way, Pete
UFO / Seven Deadly
A máme tady další gulášek uvařený z rockových ingrediencí okořeněný typickým zpěvem Phila Mogga. Kapela se rozhodla vydávat alba častěji než tomu bylo v minulých dekádách, což svědčí o tom, že si sestava s Vinniem sedla a i sound se zdá být typickým, alespoň pro tři poslední alba tomu tak je. Nikdo mi nevymluví, že se Vinnie snaží přiblížit technice a zvuku Michaela Schenkera, což je, podle mého názoru pro hudbu UFO dobře. Nemyslím to samozřejmě nijak pejorativně, Vinnie je určitě osobnost se svým vlastním stylem, ale Philovu zpěvu tenhle styl prostě sedí.
Album je to velice dobré, myslím ale, že nijak nepřevyšuje dva předchozí opusy. I zde najdeme vatu v podobě pomalu plynoucích rockových kusů, i zde najdeme skvělé věci jako by byly nahrány v domě Walk on water (kteroužto desku zbožňuju). Vyzdvihl bych především Burn Your House Down, Angel Station, Year of the Gun, Waving Good Bye. Philovi stačí i jednoduchý hudební nápad, jen trocha melodie, aby ji rozvedl do typicky Moggovského songu, při jehož poslechu vnímáte jak krásu zpěvu, tak i umění a melodičnost Vinnieho hry a skladatelské invence.
Bohužel, ostatní skladby mne již tolik neoslovují, což mi ovšem nebrání desku doporučit všem, kteří mají rádi poctivou muziku. Pro fanoušky UFO a Phila Mogga je to samozřejmě nutnost. Dávám 4 hvězdy!
» ostatní recenze alba UFO - Seven Deadly
» popis a diskografie skupiny UFO