Rush - Caress of Steel (1975)

Album Caress of Steel není fanoušky jednoznačně přijímáno. Za mě: výborné album, jedno z nejlepších od Rush. Možná nejlepší. Hard rock se tu důmyslně prolíná z art rockem a dalšími vlivy. Kapela, jak to u velkých souborů bývá, nabízí i cosi navíc: osobité vidění hudebního prostoru, tedy prvek, který provází jen ty největší. Rush dokázali přijít s hudbou, která sice navazovala na to, co se v rocku aktuálně dělo, ale byla současně uhrančivě osobitá. K tomu kapela nabízela další bonusy v podobě neobvyklých postupů a svébytné instrumentace. O tom, že pánové na své nástroje umějí skvěle hrát, snad nebylo potřeba nikoho přesvědčovat. Rush pro mě v tomto období získali punc výjimečnosti. Jejich podoba hard/art rocku byla jedinečná, těžko opakovatelná. Byli nenapodobitelní a tím, jak byli stylově nezařaditelní, nabízeli další možnosti budoucího rocku. Oni měli být nositeli nového rockového světla... Nestalo se tak. Kapela svou budoucnost pojala jinak. Ale to je jiná kapitola a jiná recenze.

Caress of Steel je pestrobarevnou kolekcí skvělé muziky. Důležitý milník dějin rocku i mého života. Je pro mě obtížné si zachovat odstup. Proč taky?! Pokud jsem už dnes popisoval můj vztah k albu In for the Kill od Budgie, jako k mimořádné nahrávce, pak totéž cítím vůči tomuto albu. To jsou pro mě okamžiky, kdy rock byl víc než jen hudbou pro chvilkové pobavení. Caress of Steel je fantastické album.
reagovat

jirka 7200 @ 15.12.2020 09:51:45
K tomuto skvělému albu jsem obdiv ve své recenzi již vyjádřil. Další superlativy hledat nebudu - díky za připomenutí této mimořádné desky.

PaloM @ 26.12.2020 21:59:42
Trochu ma prekvapilo, že si Caress of steel dal plný počet. No, je to môj problém, pretože som po pozornom napočúvaní mp3 diskografie prvé tri CD zavrhol. Až po stúpajúcom nadšení z asi polovice albumov som najkôr doplnil zbierku o pop rockové obdobie. Úplne na záver som si kúpil prvé tri CD. Čestne prehlasujem, že nie do počtu, ale preto, že ma začali baviť.
Totiž, Rush som plne docenil zhruba v čase pred vydaním poslednej štúdiovky :-)
Ďakujem za inšpiráciu pripomenúť si obsah Caress of steel. Som zvedavý, ako po viac rokoch zapôsobí.

Když jsem si před několika lety doplňoval starší desky Rush do sbírky, myslel jsem, že každá je sázkou na jistotu a bude se mi líbit. Caress Of Steel mě však zklamala a stále na ní nenacházím nic úžasného. Úvodní vypalovačka Bastille Day naznačuje, že by to mohlo být podobné předchozí desce, kam by krásně zapadla svou hardrockovou energií. Jako otvírák skvělá věc a pro mě rozhodně nejlepší z celého alba. Ale ouha, tím pro mě to zajímavější končí a zbytek desky směřuje úplně jinam. Už druhá skladba I Think I’m Going Bald ubírá plyn a je to spíše takový ne moc zajímavý rockový průměr. Lakeside Park zvolní ještě více, ale je zase o trochu zajímavější a celkem příjemná. Zbytek desky patří dvojici dlouhých skladeb, které jenom dokazují, že délka není zárukou kvality, o čemž jsou evidentně mnozí progrockoví fanoušci přesvědčeni. The Necromancer má více než dvanáct minut a skládá se ze tří částí, první je pomalá balada, druhá je rocková a v závěru ještě intenzivnější (něco ve stylu instrumentální části 21st Century Schizoid Man od King Crimson, ale ne zase tak divoká), třetí potom uvolněná pohodovka. Jenže každá část je uvozena otravným mluveným slovem, spíše mumláním, a přestože ta hudba není úplně blbá, tak to jako celek moc nefunguje a moc mě to nebaví. Poslechnu si to, ale asi tomu nerozumím. Podobné to je s ještě rozsáhlejší The Fountain Of Lamneth. Ta na původní vinylu zabírala celou druhou stranu a trvá dvacet minut. Jenže to podstatné se odehraje zhruba během prvních čtyř minut, kdy je představen i jakýsi hlavní hardrockový motiv, který se později ještě zopakuje, ale v závěru už spíše otravuje a působí jako násilné natahování skladby. Jinak se skladba nese spíše v poklidnější náladě, zazní tu i pár hezkých melodií, jenže stejně jako u The Necromancer to nedrží pohromadě. Mám z toho spíše takový pocit sebraných nápadů ze zkoušek poslepovaných do dlouhých skladeb. Na demo by to bylo dobré, ale rozhodně by prospělo některé nápady dopracovat do samostatných kratších písní, něco vyházet, nebo to celé překopat a dopracovat v něco smysluplnějšího.
reagovat

jirka 7200 @ 21.06.2019 16:36:16
Ještě že to Terry Brown viděl jinak, ty by jsi s Rush a jejich tvorbou v roli manažera pěkně zacvičil :-) A že takových případů tlaku managementu na kapelu bylo!

I když mám na album jiný názor (viz moje recenze), stejně se ti klanim, že jsi sem nahodil hned tři recenze najednou.

Pegas @ 21.06.2019 18:51:55
Já to nepsal najednou, jenom jsem to teď vložil.
Tahle deska mě prostě nebere, nebudu ji chválit jenom proto, že to jsou Rush.

steve @ 22.06.2019 06:41:33
Je to daleko slabší než 2112, ale už je to aspoň prog a ne dřevní hardrock.

Petr87 @ 23.06.2019 17:51:37
Kruci a vidíš, já třeba tuto desku stavím docela vysoko, skoro na roveň následujícího opusu...
Sto lidí, sto chutí; v každém případě i tak díky za recenzi.

Jsou desky kapel, které v době vydání explodují jako granát, odstraní veškeré konkurenty kolem a způsobí na hudební scéně malou revoluci v podobě zavedení nových hudebních stylů. Další desky se ve své době trefí přesně do nálady určité skupiny fandů a po letech se stanou legendou. Potom jsou desky, za kterými si stojí hudebníci, avšak u posluchačů propadly. A úplně speciální kategorií je deska Rush - Caress of Steel. V oblibě ji nemá kapela a většina fandů k ní má spousty výhrad.

Popravdě řečeno tomuto postoji vůbec nerozumím. K desce jsem se prokousal až mnohem později, než byla vydána a v tom bude pravděpodobně kámen úrazu. Tehdejší neslané nemastné recenze si dokážu vysvětlit jen tak, že v době vzniku - v roce 1975 se prostě netrefila do vkusu fandů, kteří asi očekávali další hard rockovou desku ve stylu "Cepelínů" (kvůli tehdejší částečné podobě barvy hlasu obou zpěváků). Snad se již publiku trochu začaly zajídat rozsáhlé kompozice plné změn a přechodů - nevím. Rockovým rádiím v USA, které prosazovaly tehdy populární Supertramp, Kiss či Styx se tato trojka jaksi nehodila do playlistu. Rovněž rok trvající turné s již zmíněnými Kiss nebylo to pravé ořechové, neboť jejich fandům se pochopitelně nemohli Rush líbit. Nad výroky z dobových recenzí však zůstává rozum stát, posuďte sami: "moc dlouhé skladby, moc tvrdé, nesrozumitelné texty, nesourodé, nekonzistentní..."

Proč se však podobné recenze objevují i dnes, s odstupem času, naprosto nechápu. Snad fandům, kteří se ke kapele dostali až v dobách s větší klávesovou podporou připadá album moc hard rockové, nebo těm, co přísahají na album 2112, zase málo progresivní. Ano - toto album je důležitým a logickým mezičlánkem mezi hard rockovou přímočarostí a ekvilibristickým art rockovým směrem, který představila kapela na následující desce. Ale pro mé ucho naprosto dokonalým mezičlánkem. Pokud se nezaujatě ohlédnu zpět, slyším tři výborné hard rockové kompozice a dva monumentální art rockové opusy The Necromancer s fantasy příběhem z Tolkienova světa a The Fountain of Lamneth složenou rovněž z několika částí ve filozoficky pojatém traktátu o vývoji člověka od jeho zrození až k jeho zániku, které jsou plně srovnatelné s tou nejtypičtější tvorbou RUSH v následujících letech.

S Terry Brownem za zády vytvořila kapela zvukově i hudebně dokonalou desku, kterou já osobně řadím do TOP 5 studiových počinů RUSH. Dle mého strčí do kapsy vše, co bylo vytvořeno po roce 1982.
reagovat

Balů @ 23.11.2018 13:38:32
Je to prostě zlomová deska, potvrzující vývoj skupiny.
Po poslechu je jasné, že je přestupněm klasiky 2112.
A srovnávání zpěvu Gedyho s Plantem je pouze novinářský nesmysl.
Bastille day je úžasná.

Fan @ 24.11.2018 07:08:10
Také nechápu. Je to výborná deska, mám ji rád. Souhlasím s touto recenzí. Dlužno dodat, že reakce na tuto desku ve své době vytvořily velmi těžkou a složitou situaci pro celou kapelu.

jirka 7200 @ 26.11.2018 12:43:28
Paráda, alespoň na Progboardu je deska Cares of Steel, zdá se, větším poštem příznivců plně rehabilitována. :-)

Petr87 @ 26.11.2018 13:00:00
Tuto desku poslouchám v poslední době - co se týče jejich tvorby z let sedmdesátých - asi nejvíce ještě společně s "Hemispheres" a "A Farewell to Kings"...
Skvělá fošna nadupaná energií a tunami nápadů, a hlavně "pan profesor" za bicími, božský Neil Peart, se tady konečně pořádně rozehrál a dokazuje nám, že mezi tehdejšími rockovými bubeníky byl jasná špička, která svou hrou dodnes inspiruje zástupy dalších tympánistů, třeba takového Mika Portnoye, který ale bude vždycky jen ten učedník...

b.wolf @ 26.11.2018 14:09:44
Rush, to je legenda ... Kdysi jsem tu psal, že první track od Rush byl Overture z 2112, naspeedovaný v kotoučáku B115 přes tehdy velice slušné bedny a ten mě úplně odrovnal. Rush je velmi zvláštní, ale velmi parádní hudba a Caress of steel patří mezi ty desky, které se málokdy oposlouchají... 5/5

Danny @ 15.12.2020 17:52:49
Jirko, dočetl jsem tvůj komentář k Caress of Steel až teď. Jsem lempl! Výborná recenze. Jako vždy u tebe je v ní velké množství zajímavých a podstatných informací. Nevěděl jsem třeba, že sama kapela toto album neměla v oblibě. Nevíš proč? Je to kolekce spíš k chlubení než k sebekritice. Co dělala muzika Rush s fanoušky Kiss, si ale představit dokážu.

Velkou pravdu pak představuje tvůj postřeh, že Caress of Steel je mezičlánek mezi obdobími. A přesně tohle se mi na albu velmi líbí, syntéza obou přístupů. Hard rock se tu báječně snoubí s art rockem. To, že souhlasím i s posledním tvým odstavcem, je zase zřejmé z mé recenze.

Zvláštní album, zvláštní písně, asi ho úplně nikdy nedokážu pochopit, nebo vstřebat, pocity jsou spíš rozporůplný, někdy se mě líbí víc, jindy naopak. Pro mě reprezentuje první umělecký vzepětí sil kapely, která bude každým albem posouvat své skladatelské, kompoziční a aranžérské dovednosti k naprosté dokonalosti a vlastně do dneška z nich nepolevila, neuhnula ani o kousek. Když o tom přemýšlím v časových souvislostech, připadá mi, že se kapela pořád vyvýjí a stále roste, aspoň mě o tom poslední dvě díla dostatečně přesvědčují. Desku nechcu rozpitvávat, jsou tu části, které mě imponujou i polohy nic neříkající, momenty hodně syrový nemusím, naopak dovádění španělských kytar (např. v Lakeside Park)stojí za pozornost, nebo akustický vstupy v The Fountain of Lamneth rovněž.
Což o to, technicky je dokonalá, hudebně rozhodně víc jak vokálně, ale zarputilé změny temp a běsnící terorizování mozku drsnými přechody a nátlakovým běsem nedobře rezonují mou nervovou soustavu. Ty šílené techno pasáže mi připomínají německé techno thrashery Mekong Delta (možná pro ně kdysi byli velkými vzory)
3-3,5 max podle nálady.
reagovat

Popravdě řečeno, po celá ta léta, co poslouchám Rush, tohle album mi hned po 2112 a Signals přirostlo k srdci asi nejvíc.
Lámal jsem si hlavu, proč ho mnozí označují za slabší. Podařilo se mi sehnat dvě knihy o této skupině - Rush FAQ a Contents Under Pressure.
Zde jsou dopodrobna popsány okolnosti vzniku jednotlivých alb, nálady ve skupině, kapely, se kterými se dělaly šňůry atd atd.
Pohříchu ani zde však nejsou nijak detailně popsány okolnosti při nahrávání, jenom snad, že deska byla natočena za 3 neděle,
byla pro kapelu hodně experimentální a snažila se obsahem navázat na píseň By Tor z předchozího alba. Byla kritikou nedobře přijata,
pravděpodobně proto, že se málo známí Rush zde jevili jako příliš "nabubřelí" a "sebestřední", zkrátka, že si hrají na něco, co nejsou.
Dnes už víme, že lepší by bylo psát "co tenkrát ještě nebyli". Mnozí také ještě nezkousli Geddyho zpěv (mnohými označován za napodobeninu Planta,
což by mne osobně nikdy nenapadlo).
Hned první skladba Bastille day je ale velice dobrá. Zajímavý námět a kytarový riff, typicky složitý rytmus a pěkná melodická linka...
I think Im going bald - podle členů kapely tahle věc vznikla jako opověď na I think Im going blind od KISS, se kterými tehdy byli na turné, a se kterými dodnes mají Rush velice dobré vztahy. Taky prý při ní mysleli na Alexe, který trpěl představou, že plešatí, i když tomu tak tehdy ještě nebylo... Dalo by se říci, že tohle je slabší kus, ale když se do něj zaposloucháte, má i ten něco do sebe.
Lakeside park - vynikající skladba, patří na best of skupiny, kde se taky objevuje. Kapela zde krásně propojuje velice náročné Neilovo bubnování, s rockovou kytarou, která přechází do bluesových poloh a najednou se zase vrátí do rockového riffu. Všechno vede typická Geddyho basa a zpěv. Všechno tak nějak krásně plyne a hladí, což, podle mého názoru, už v současné době kapela není schopná nabídnout...
The Necromancer - kdysi jsem si tuhle desku brával sebou do lesa. Zapnul jsem při odchodu z chalupy a vždy, když jsem došel na krásnou mýtinu, často zářenou sluncem, ve sluchátkách začínal Necromancer. Já si v tom okamžiku, při recitaci, opravdu připadal jako nějaký vesmírný cestovatel, no a při Return of the prince se mi chtělo skákat a hulákat spolu tu nádhernou, i když krátkou melodii... Samozřejmě se z toho časem stával rituál, a asi proto mám tuhle desku tak rád. Kdyby nic jiného, Return of the prince mi zvedne tlak na 180...
The fountain of Lamneth - je již zcela typická skladba, plná napětí, muzikantské zručnosti, zvratů a typické Rush poezie. Mohla by klidně být na 2112. Prostě krása!
V závěru desky vás omotá jemné předivo rushovských melodií a velice složitých rytmicko - melodických zvratů, které se mnohým mohou zdát až příliš složité, nicméně mě osobně připadají jako rajská hudba a poslouchám je se zatajeným dechem... Panacea? Ta by mohla být klidně na Hemisférách a je možná lepší než zbožňované Trees.
Pánové, tohle že by měla být slabá deska? No to snad nemůžete myslet vážně? V podstatě je to paradoxně jedna z nejlepších! Dávám pět, ale u mne za 6! :D
reagovat

horyna @ 28.03.2016 10:49:39
Bohužel, první tři desky mě k srdci nikdy příliš nepřirostly, Caress se o to snažila nejvíce, nebo spíš já jsem ji jeden čas dával hodně prostoru, ale prostě to nějak nešlo, vždy mi vadil příliš afektovaný Geddyho vokální projev, který se (naštěstí pro mne) během následujích let zmírňoval.

bubak @ 28.03.2016 13:13:08
Nikdy jsem Rush nepropadl, nelíbil se mi zpěv Geddyho Lee a na můj vkus příliš překlávesováno. Po přečtení téhle recenze jsem si pustil album Caress Of Steel a nějak už mi ten zpěv nevadí a navíc špičkový bubeník a kytarista. Beru Rush na milost minimálně první čtyři desky.

Michálek @ 28.03.2016 17:35:01
A když už jsme u těch Rush - začátek Grand designs je prostě ideální jako vyzváněcí tón do telefonu! Doporučuji všem RUSHistům! :D

PaloM @ 29.03.2016 07:34:44
Tak už to nie je pravda, čo som písal pod inou recenziou (PaloM @ 18.06.2013 07:07:18) a v zbierke mám aj prvé tri CD. Súhlasím, nie je to slabý album. A v knižkách o rocku tiež hľadám okolnosti nahrávania v štúdiu a rovnako som sklamaný, že takých informácií je veľmi málo. Najviac mi to chýbalo v knihe o skupine Yes.
Ďakujem za pekné čítanie.

b.wolf @ 12.04.2016 10:34:02
Mě kdysi Rush naprosto a totálně odrovnali úvodní peckou z 2112, jal jsem se tedy postupně doplňovat DGF a k desce Caress of steel mohu dodat pouze jediné superlativum: první a zdaleka ne jedinečný skvost v tvorbě Rush. Pravda, trochu déle mně trvalo, než jsem si zvyklo na projev páně Weinriba, ale rozhodně tohle album za to stojí. Závěr stejný jako recenzent, album 5*, pro mě, zvláště za závěrečné čtyři skladby 100/100.

Toolista @ 29.09.2020 08:41:09
po prečítaní Vašej recenzie si idem pustiť tuto LP, s veľkým očakávaním ... kupil som ju pred asi 10 rokmi za 3 eurá a po zbežnom vypočutí odložil do depozitu ... nebola totiž taká ako, môj najoblubenejší, Signals ... ten mi , ako na podnose, predstavil pán Tůma v relacii Větrník, mimochodom dodnes to mam nahraté na kazete sice mono, ale ma to aj s jeho komentárom pre mňa cenu zlata ... mam naštudovanú celu ich diskografiu a v mojom rebríčku je to s občas menšími upravami takto: Signals-PowerW.-MovingP.-AFarewellTK- PermanentW a potom ostatné... ale stále “vévodí” Signals, myslim si ze aj vďaka Větrníku, škoda ze sa nedaju tieto relacie vypočuť aj teraz

CARESS OF STEEL.

Práve tento album bol prvý, ktorý ma od Rush zaujal od začiatku po koniec. Je to 45 minútový epos, ktorý vás ani na chvíľku nenudí. Hneď prvá - dravá Bastille Day síce dáva najavo, že inšpirácia Zeppelinmi ešte neodišla, ale predsa len tu cítim už viac experimentov s dynamikou ako na prvých dvoch albumoch. Striedanie jemnejších akustických pasáží s klasickými „riffovačkami“ sa tu deje pravidelne. Výborné sólo Lifesona tiež stojí za zmienku. Nasledujúca pieseň I Think I´m Going Bald je úplný náklad (myslím, že aj Katapulti by sa za takúto pieseň nemuseli hanbiť). Tri a pol minúty pri tomto zábavnom texte a Geddyho hlase ujdú ako voda a prichádza ďalšia Lakeside Park. Ďalší skvelý riff a práca s dynamikou. No a potom už prichádzajú dve majstrovské suity, a to The Necromancer a The Fountain of Lamenth. Obe sú zvládnuté kompozične aj textársky bravúrne, pre Rush to bol veľký experiment, ktorý mnoho kritikov nedokázalo patrične odceniť. Mne však viac k srdcu prirástla tá posledná. Geddy Lee v istom rozhovore povedal, že celé leto, počas ktorého nahrali Caress of Steel boli v ráži (a nieže by to v istých pasážach nebolo počuť) a bol to rozhodujúci moment, kedy uvažovali, že kapelu rozpustia. Nebyť ďalšej LP 2112, o Rush sme nemuseli už vôbec počuť. Tento album sa však zapísal do histórie Rush ako vskutku kontroverzná LP, mnohými podceňovaná. Pre mňa je však za štyri hviezdičky.

reagovat

alienshore @ 16.06.2013 14:37:04
som rád každej recenzii na Rush, tento album je kontroverzný áno ale je to v podstate prvý náznak umeleckých tendencií Rush ... Bastille Day a Lakeside Park sú totálne klasiky, The Necromancer je dobrá vec ale pri najdlhšej The Fountain Of Lamenth mi chýba jednotiaca myšlienka ... ale má dobré pasáže, Caress Of Steel má predsa len väčšiu dušu ako napr. posledné výtvory Rush takže 4 hviezdy sú v pohode ...

Petr Gratias @ 17.06.2013 20:03:09
Zdravím Petera Schona....
Docela mě pobavila věta:

Nasledujúca pieseň I Think I´m Going Bald je úplný náklad (myslím, že aj Katapulti by sa za takúto pieseň nemuseli hanbiť).

Přiznám se, že spojovat RUSH a KATAPULT by mě opravdu nenapadlo.
Vypadalo by to jako Rolls Royce Silver Shadow a Trabant.

Ještě dotaz:
je PETER SCHON v příbuzenském vztahu se jménem NEAL SCHON?
Pokud ano, tak to by bylo překvapení.
Pro informaci jenom dodávám, že NEAL SCHON hraje druhou sólovou kytaru např. na albu Santana III.....
Zdravím!

tykeww @ 17.06.2013 20:19:49
Upřímně? Raději bych chtěl ten Trabant než Rolls Royce, čímž ovšem nechci říct, že mám rád Katapult. Ten jde (na rozdíl od Rush) zcela mimo mě.

Mimochodem to přirovnání používáte, Petře, celkem často, pak ještě postavení selského žebřiňáku do rokokového salonku :-)

A dobrá recenze, Moony, tedy.. Petře :-)

Peter Schon @ 17.06.2013 20:30:03
Peter: Rozmýšľal som, či tam túto vetu dať - predsa len spôsobila "rozruch" :). Myslel som to tak, že Rush dlho takúto hudbu nerobili, a Katapult takýchto piesní urobili hotové kvantá. Preto mi pri niektorých piesňach napadlo toto prirovnanie. A k môjmu menu, ak si si stihol prečítať môj profil, zistíš, že som tu pár rokov prispieval ako MoonySK :)

Tykeww: Díky moc!

Petr Gratias @ 17.06.2013 20:39:13
Zdravím Petera Schona...
Bohužel nejsem každý den na Progboardu a tak mi některé věci unikají... omlouvám se.
Tykeww má velmi dobrý postřeh... ano, občas se k tomu uchyluji, ale nechci aby to znělo stále stejně a už vůbec ne jako urážka.
Trocha nadsázky není na škodu, ne?
Zdravím Vás oba!

PaloM @ 18.06.2013 05:07:18
Causa Katapult tu bola stokrát omielaná. Ja Katapult "môžem", ale Petr Gratias má pravdu - porovnávať sa to ani zďaleka nedá. Nemá dôvod sa ospravedlňovať. Ortodoxný fanúšik by možno povedal, že by to bola urážka Rush :-) (Berte to s humorom).
Rešpektujem vaše názory tak či onak, no byť precitlivený na slovíčko Katapult na Progboarde je riadne obohratá platňa :-)

Rush som si behom niekoľkých posledných rokov extrémne obľúbil, predtým som ich veľmi nepočúval.
Caress of steel považujem pre mňa za trošku kontroverzné dielo, možno je to prechodom k inému žánru. Zeppelínovský hard rock tu nepokročil vo vývoji a art či prog rock ešte nedozrel.
Prvé 3 CD som zatiaľ nezaradil do zbierky.

martin69 @ 18.06.2013 05:57:28
Na tomto albu, udělali Rush první krok k vlastní tváři. Což plně dokázali na následujícím albu 2112.
Caress of Steel, podle mne obsahuje spoustu zajímavého materiálu. Velmi dobré album. To nejlepší, mají Rush, teprve před sebou. Ale první krok, je vždy důležitý.

Ta pasáž "Enter the chapel..." mne vždycky dostane. Nááádherně vygradovaný zpěv, ta basa! Super kus!!! A pak přišlo 2112, tomu mohou rozumnět jenom opravdoví rockeři. Rush poslouchám pořád, texty jsou perfektní: "..má to dráty co vibrují a dávají muziku, co jsem to jeniom našel za věc?!..." lol.
reagovat

Beriq @ 25.09.2008 15:52:41
Z tvých hodnocení 2 alb od Rush, lze usoudit, že kdo není rocker není normální člověk:-)

Michálek @ 27.09.2008 10:05:16
Taky mne to napadlo :oD

Rush, to je predovšetkým vynikajúca hard rocková skupina. Pravda, "iba" výnimočne zahratá. Bez ohľadu na veľdiela sofistikovaného hard rocku 70-tych rokov, popovej rockovosti 80-tych rokov, rockovosti 90-tych rokov a Feedbacku rokov druhého tisícročia po Kristovi, podľa mňa je Caress of steel dodnes ich neprekonaným veľdielom a môj bezkonkurenčne najobľúbenejší kúsok kanadského tria.

Po Zeppelinovskom debute a, podľa mňa, nevyzretom Fly by night, nahrali konečne Rush album, ktorý spája všetko, čo je na skupine výborné, rytmiku (nemá zmysel komentovať, kto nepočul, ten by aj tak z popisu nepochopil, to sa musí počuť), ráznu gitaru, jačák (áno, mne sa sakra páči) a kopec nápaditej hard rockovej muziky.

Úvodná Bastille day správne navnadí, trošku oddychová veselá I think I'm going bald neurazí (a podľa mňa je to najslabší článok Caress), Lakeside park citlivo naladí na prvý opus skupiny. The necromancer je pre mňa najlepším momentom na doske. A v záverečnom "...the wraith of a necromancer..." sa vždy pridám.
Fountain of Lamneth je ďalší hard rockový kúsok, ktorý nenechá nikoho na pochybách, že má čo dočinenia s veľdielom.

Rush patrí do top tenu najlepších hard rockových skupín a Caress of steel je to naj, čo od skupiny možno očakávať (áno, aj iné diela sú špičkové, ale subjektívny pohľad na vec mi inak nedovolí).
reagovat

Nemůžu si pomoci, ale COS vyžaduje mnohem soustředěnější poslech než následující 2112.
První dvě skladby propojují nálady obou předešlých alb, třetí Lakeside Park je naprostá pohodovka a předznamenává Peartův básnický potenciál, jak jej v budoucnu využije v např. Analog Kid.
První opus The Necromancer mi neustále přihrává nálady Pink Floyd, a to i ty, které ještě PF nedostali do drážek.
The Fountain Of Lamneth je, přísahámkomukoliv, na pposlech nejnáročnější Rushovská skladba. Můžu ji poslouchat po desáté, po dvacáté,po třicáté a pořád mi zcela neleze do hlavy.
reagovat

cvrček @ 15.08.2007 06:44:10
Rush jsem slyšel poprvé ve 14 a od té doby o nich vím ale teď jsem si stáhnul z mininovy komplet diskografii a jsem unešen....COS asi nejlepší zvlášť The Fountain....něco tak sqjelýho jsem ještě nikdy neslyšel a jsem rád že jsem se k něčemu takovýmu skoro ve 40 dostal. Dávám 10 hvězd

Pěkné, nápadité a syrové album.Celkem nechápu, že deska celkem propadla, mě se teda líbí a připadne mi jako skvělé pokračování předešlé placky "Fly By Night" (viz. perfektní epos "Necromancer" kde Rush rozvinuli příběh By-Tora ještě dál)."Bastille Day"...není co řešit, perfektní hardrockový nářez, trocha rock´n´rollu v "I Think I´m Going Bald" a pohodovka "Lakeside Park".No "Fountain Of Lamneth" také nemá chybu, těžko říct která z částí je nejlepší, ale poslech tohoto díla je podle mě srovnatelný se skladbou "2112", ale je to jen můj názor.Takže super deska která má svou atmosféru (ostatně jako všechny desky Rush:)
reagovat

mila @ 29.12.2005 00:00:00
máš recht,taky nevím proč je C.O.S.tak psuté, dokonce sami autoři si ho moc nepovažují.Je to takový krok vpřed, kdy na twenty-one-twelve už vypráví trochu vybroušenější příběh, aby s tím nadlouho přestali...

horal @ 23.03.2006 00:00:00
Přesně!! Tato deska je uplně skvělá od a až po z !!
Mám od Rush vše a vubec nemohu říci,že by něčím hudba pokulhávala spíše naopak .