Alan Parsons Project, The / Freudiana

Dalo-li by se album Tales of Mystery & Imagination E.A.Poe označit jako projektovskou Atom heart mother, dalo by se toto album označit jako projektovská The Wall. Prakticky vše si udělal Eric Woolfson sám a album je do diskografie Projektu zařazováno tak nějak ze zvyku. Na obalu je totiž pouze Freudiana, nic víc. Zní to jako muzikál (ještě víc než The Wall), dokonce se album dočkalo jevištního ztvárnění (prosinec 1990 – Theater an der Wien). Kolik repríz (a jestli vůbec nějaké) mělo, buklet neuvádí.
Co k tomu napsat. Je to vyrovnané album, poslouchá se dobře, ale jak jsem psala, je to spíš muzikál, a tak je k té hudbě třeba přistupovat a nesmíte očekávat zázraky. Objevilo se tady několik nových jmen – Leo Sayer (stylově hodně podobný Lennymu Z.), Eric Stewart (z 10cc), Kiki Dee, Marti Webb atd., jsou tu i staří známí – Graham Dye, John Miles a Chris Rainbow. Ten poslední zmíněný si tady nazpíval a capella „sborově“ Destiny. Přestože má skladba jen 51 vteřin, má to sílu. Škoda, že to není delší, i když ta poslední klidná píseň navozenou atmosféru neruší. Jinak jmenovat další skladby nemá smysl, protože to album funguje jen jako celek – podobně jako již zmíněná The Wall.

Co se mezi pány Woolfsonem a Parsonsem odehrálo, těžko říci. Jestli měl W. pocit, že se P. jen veze, nebo se P. zdálo, že W. zneužívá jeho jméno a nahrává něco, pod co by se nepodepsal, nevím. Tímto albem zkrátka spolupráce této dvojice definitivně skončila, pokud tady lze o spolupráci vůbec mluvit.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Freudiana
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / Gaudi

Po nadúrodě alb z let 1984-5 je Gaudi tak trochu návrat ke stylu z let 70., úrovně tehdejších alb bohužel nedosahuje. Album bylo věnováno katalánskému architektovi Antoniovi Gaudímu. Úvodní La Sagrada familia pojmenovaná po vskutku neobvyklé a bez jakékoholiv přehánění megalomanské stavbě chrámu Svaté rodiny (dodnes nedokončené), je velmi povedená pompézní skladba, pokoušející se vystihnout její velikost. Too Late je poslední skladbou, kterou si L. Zakatek s Projektem nazpíval. Píseň je docela dobrá, ale Lenny tady od autorů (autora?) moc prostoru nedostal, škoda. Docela zajímavá je i Standing on higher ground se zpěváky Geoffem Baradalem a Ch. Rainbowem. Naopak nijak zvlášť na mě nezapůsobila Money talks a už vůbec ne Closer to heaven nebo Inside looking out, to jsou opět typické rutinní „projektovky", že by je ani sebelepší zpěvák nepozvedl. Ale konec dobrý, všechno dobré, závěrečná Paseo de Gracia pojmenovaná po jedné barcelonské třídě znovu rozvíjí motivy úvodní Svaté rodiny, tentokrát ve svižnějším tempu s nezbytnými motivy flamenca a kastanětami (nejspíš ovšem syntetickými), tak se ten neslaný nemastný dojem trochu smaže…

Při prostudování obalu alba lze objevit jistou pozoruhodnost. Alan Parsons je zde uveden pouze jako producent. Sice je na vnitřním obalu napsáno (stejně jak je tomu už od alba I Robot): „All tracks written by Eric Woolfson and Allan Parsons“, ale všichni víme, jak někdy tato kolektivní spolupráce funguje, a jaký tanec se občas po rozchodu odehrává…

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Gaudi
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / Stereotomy

Ach jo. Někdy hudebníci podrobují své fanoušky těžkým zkouškám…
Tak tohle lze označit jako syndrom z nadvýroby… Tři alba v krátkém sledu, tak už to na kvalitě je znát. Pokud by se vám dostalo do ruky, tak poslouchat se to dá, ale zajímavější jsou tu jen dvě (tři) věci – laškovná Beaujolais (kde zní Project překvapivě jako Police a i zpěvák Ch.Rainbow zejména v refrénu připomíná Stinga) a úvodní a závěrečná Stereotommy s výtečným Johnem Milesem, ta se povedla. Jinak je to jedna velká nuda. Naštěstí jsem to pořídila levně v bazaru…

Poznámka k obalu: LP má výraznější obal než je tenhle (snad z CD?) – je celý černý s modrým obrázkem a písmo je červené – nahoře název alba, dole název skupiny, tady to je naopak.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Stereotomy
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / Vulture Culture

Další problematické album, na první poslech cílené pro německý hudební trh, kde se v té době alba Projektu prodávala nejvíc. Na jedné straně celkem zajímavé skladby jako Let´s talk about me, Days are numbers, či Somebody outhere, na druhé rutinní songy Separate lives a The same old sun, aneb nic nového pod stále stejným starým sluncem, aneb The same old Eric Woolfson… Ani discoinstrumentálka Hawkeye mě moc nenadchla. Asi nejzajímavější skladbou je tady stejnojmenná Vulture Culture se skvělým Lennym Zakatekem, který si tady zavzpomínal na svou funkovou minulost.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Vulture Culture
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / Ammonia Avenue

K tomuto albu mám trochu rozpolcený vztah. Podobně jako Eye in the sky se mi ze začátku moc líbilo, ale nějak se mi většina věcí časem oposlouchala, tak ho dnes už poslouchám, jen když potřebuju nějakou hodně odlehčenou hudbu. Už to směřuje hodně ke komerci, trochu zajímavější mi připadá úvodní Prime time, Let me go home a snad ještě Dancing on the higwire. Vyčnívá tady jediná skladba - You don´t believe, přestože se hrála v rádiu (i československém), tak je o třídu výš než ten zbytek. Jinak je to dobré tak akorát jako hudební kulisa.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Ammonia Avenue
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / Eye In The Sky

Když jsem toto album slyšela poprvé, tak se mi moc líbilo. Časem jsem se ale seznámila i s ostatními projektovskými alby, a tak dnes ho považuji za průměrné. Na tomhle albu se už začíná ukazovat určité vyčerpání formule, podle které Projekt vytvářel předchozí alba. A připadá mi, že tady už Projekt byl spíš továrnou na hity, než nějakým uměleckým souborem.
Sirius je hezký, já tyhle jejich krátké předehry mám ráda. U Eye in the sky mě v začátku upoutala ta kytara, která hodně připomíná styl Pink Floyd (jinak ta občasná podoba zvuku obou je pochopitelná, jejich spolupráce určitě ovlivnila obě strany, a myslím, že obě strany měly hodně podobný hudební vkus i představu o konečném zvuku – aspoň ve své době). To zajímavé v této skladbě je ale jen velmi krátké. Jinak je to taková hitovka, nijak zvláštní. Následující Childern of the moon mi připadá mnohem výraznější. Má to tak nějak plnější a pestřejší doprovod a i zpěvák David Paton má pro mé ucho příjemnější hlas než E. Woolfson. Píseň Eye is the sky je pro mě dnes už příliš šablonovitá, je to spíš řemeslo, v tomhle (CHotM) cítím mnohem víc invence. Text je na Projekt překvapivě angažovaný, ale naštěstí vše zůstalo jen v obecné rovině, tak to tolik nevadí: („…je příliš pozdě na naši záchranu, ale zkuste nám porozumět/ moře byla prázdná, v zemi byl hlad/ nechali jsme slepého muže kráčet v čele Cesty příliš dlouho/ je teď snadné vidět, že jsme došli špatně/ nic pro život/ nic pro smrt…“). Gemini je taková nejen hudební, ale i textová koláž. Zpěv tady je spíš jen jako další nástroj (Chris Rainbow se tady rozhodně nestrhal). Ale tím, jak je to v projektovské éře neobvyklé, je to právě zajímavé. Vím, že skladba Silence and I je mezi fanoušky Projektu ceněna vysoko, ale mě zas tak zázračná nepřijde. Hlavně zpívaná část mi připadá dost nudná. Ta mezihra v půlce je ale dobrá. You´re gonna get your fingers burned je na Projekt trochu nezvyklá, ale budiž (navíc mám pro Lennyho Z. slabost). Psychobabble mi ze začátku připadala naprosto příšerná, ale časem jsem to začala brát jako recesi a dnes se mi to líbí. Zpěvák Elmer Gantry to zpívá s takovou tou správnou dávkou přezíravosti, jak si to text žádá. Ono to má něco do sebe, ale nevyjeví se to hned na první poslech. Mammagamma je další instrumentálka, která se v rádiu hodně hrála, podobně jako Lucifer taky těsně před celou, aby nějak zaplácli mezeru. Slyšela jsem určitě i nějaké velmi okleštěné cover verze. Takže to spoustě lidí připadá známé, ale celé to ve skutečnosti zná jen málokdo. Já mám tuhle instrumentálku moc ráda. Step by step naopak není styl, co se běžně hraje v rádiu, ale trochu to vybočuje z toho, co Projekt obvykle v době vzniku alba hrál, navíc to zpívá Lenny... A Old and wise - tak tohle je to, co mám na mysli tím OBVYKLE. To je dnes pro mě už jen projektovská šablona. Je to hezké, je to melodické, ale to je tak nějak po hudební stránce všechno. Neuráží mě to, ale když mám čas na obsluhu přehrávače, tak to dneska většinou přeskočím. Tak nějak jsem se tohohle stylu za ty roky přejedla a vybírám si výraznější kousky.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eye In The Sky
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / The Turn Of A Friendly Card

Tohle album bývá fanoušky Projektu za vrchol, já bych ho ve svém soukromém žebříčku řadila až za Tales of… , Pyramidu a I Robot. Ale je to tam na vrcholku těsné, všechna tato alba mám moc ráda. Turn of a friendly card je možná nejpompéznější album Projektu, tady asi dostal symfonický orchestr nejvíc prostoru přesto, že jde o rockové album. Album o lidech a jejich hrách je velmi vyrovnané, hudebně i textově, není tu slabé místo.
May Be A Price To Pay a drsňákem Elmerem Gantrym: „…Je to ďábelský lektvar vymykající se kontrole/ A já jsem bezmocný, nemohu to dát do pořádku/ Něčí nepoctivost ovládá mou duši/ A je chladno v žáru noci// Něco je dnes v tomhle domě zlého/ Zatímco Čaroděj spal, Učeň se rozhodl hrát…“ Games People Play - svižná skladba o „hrách, které lidé hrají uprostřed noci“ s Lennym Z. V pomalé skladbě Time jako solový zpěvák debutoval Eric Woolfson. Trochu se ta skladba vymyká, hlavně textem, ale na druhé straně nijak tady neruší: „Čas plyne jako řeka/ Čas mi dává znamení/ Kdo ví, jestli se někdy znovu potkáme/ Jestli vůbec/ Ale čas/ Stále plyne jako řeka/ Do moře…“ – je to opravdu nádherná píseň. I Don't Wanna Go Home – tak tu by si mohli gambleři vybrat za hymnu („…Je příliš pozdě, aby ses vrátil se zpět/ Nikdo tě nezval, abys to zkusil/ Ale oni tě zaslepili diamanty/ A všemi těmi penězi…“). Úvodní instrumentálka The Gold bug inspirovaná Poeovou povídkou o hledání pokladu (u nás překládána jako Zlatý skarabeus) má úžasnou atmosféru, působí na mě ohromnou pohodou. A pak následuje několikadílná eponymní svita. Nejprve Turn of a friendly card (Part I), melancholický povzdech nad občas těžko pochopitelným lidským počínáním. V Snake eyes se pak pokouší Chris Rainbow přesvědčit štěstěnu, aby při něm stála, a poslala mu tu správnou kartu a věří, že vše bude „alright, alright, alright“ (když by se gamblerům nelíbila ta první skladba, kterou jim tady APP nabídl, tak tohle by byla další varianta). Po instrumentálce The Ace of Swords nám zazpívá opět Eric Woolfson – Nothing left to lose: „…Dal jsi to nejlepší, co jsi mohl dát/ Měl jsi jen jeden život/ Bojoval jsi tak těžce, když jsi byl otrokem/ Po tom všem, co jsi obětoval, nezbylo nic, co bys zachraňoval// Nemáš co ztratit…“ A v závěru v Turn of a friendly card (Part II) Chris Rainbow zazpívá: „…A myslí si, že to jejich životy usnadní/ Ale dveře před nimi jsou zatarasené/ A hra nikdy nekončí, když celý tvůj svět závisí/ Na otočení šťastné karty…“
Pokud jste nikdy skupinu Alan Parsons Project neslyšeli, myslím, že tohle by bylo album, kterým by bylo možné začít. Je mnohem přístupnější než Tales of… a přitom je tady všechno to, čím Projekt přispěl do hudební historie. Než uklouzl na šikmé ploše komerce…

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - The Turn Of A Friendly Card
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / Eve

Začátek je velmi slibný, instrumentální Lucifer s Johnem Leachem a jeho cimbálem patří k vrcholným skladbám Projektu. Pamětníci tuto skladbu zaručeně znají, protože to byla obvyklá výplň před časovým znamením, hlavně v pořadu „Pozor, zákruta!“ si ji oblíbili. You Lie Down With Dogs – L. Zakatek zpívá o ženě, která má vřelejší vztah k psům než k lidem, a tak jí na konci vzkazuje „…Leháváš se psy, vstáváš s blechami…“ I'd Rather Be A Man má doprovod, v něm Projekt použil postupy podobné jako v instrumentálce Hyper-Gamma Spaces, hlavní melodie je ale jiná. You Won't Be There je nádherná pomalá píseň s D. Townsendem. A pak tu máme další objev: v písni Winding Me Up, která začíná natahováním hracího strojku, se poprvé objevuje Chris Rainbow, velmi výrazný „hlas“ Projektu, i když se často objevoval jen jako doprovodný zpěvák (nepřeslechnutelný). Kdyby album pokračovalo stejně i na druhé straně, bylo by to na 5 bodů, ale ono tak nějak ztratí dech. Ne hned, Damned If I Do s L. Zakatekem je vynikající kousek, ale pak dojde ke zlomu. V následující Don't Hold Back se setkáme s dalším známým jménem – s Clare Torry. Ale zatímco její výkon v The great gig in the sky (na albu The Dark side of the moon) patří k nezapomenutelným zážitkům, to, co předvedla tady, patří k odvrácené straně její tvorby… I když to není jen její chyba. Tahle skladba jí nedala moc prostoru, aby předvedla, co v ní je, proto je její projev nevýrazný a i doprovod a sbory zní rutinně, nemá to šmrnc. Secret Garden není špatná instrumentálka, ale na tomhle albu je zcela ve stínu Lucifera. Lesley Duncan píseň If I Could Change Your Mind sedla lépe. Přesto mám dojem, jako by pánové Woolfson a Parsons měli problém napsat píseň pro zpěvačku, jako by měli pocit, že pro ni musí být melodie i doprovod jednodušší…

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eve
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / Pyramid

U tohohle alba jsem hodně zaujatá, mám k němu silnou citovou vazbu. Bylo to mé první setkání s APP, ale dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, kdo to vlastně nahrál. Moc se mi to líbilo, ale dlouho to pro mě byly jen neznámé skladby neznámého autora. Asi po 7 letech jsem začala mít první podezření, ale dokud jsem to LP nedržela v ruce a poprvé si ho nepustila (to bylo 11-12let od doby, kdy jsem si ho nahrála!), jistá jsem si nebyla. Poláci zrovna tohle album nepouštěli a výběr, který kdysi vyšel a který v polském rádiu hráli, se vzácně NESHODL s výběrem, který provedl autor průřezu albem do Větrníku (a tedy s tím, co jsem měla nahrané).

Úvod Voyager je pojmenován po rok před tím vypuštěných sondách (vzpomínáte? Mj. nesly E.T. civilizacím i disk, jakési LPíčko, s nahrávkami ze Země – dnes by si s ním leckterý pozemšťan neporadil, co teprve chudáci emzáci…) I když je ta instrumentálka krátká, je to spíš jen předehra, přímo tuhle „kosmickou“ část zbožňuju. Je to trochu minimalistické, ale právě to, jak to tak jenom naznačuje, to je na tom to krásné. Plynule navazuje What Goes Up… („…A co vzchází z vaší mysli/ Mění se v kámen/ Jestli všechno musí padnout/ Proč se vůbec budují zázraky/ Jestli všechno musí pominout/ Ani pyramida nechce vytrvat…“). Je to podobné jako ta úvodní instrumentálka, jen to tak něco naznačuje, a následují skladba Eagle Will Rise Again to teprve rozvine a dokončí („…Mnoho slov je vysloveno, když nebylo co říci/ Vrhají se do uší toho, kdo nezná cestu…/…Nech mě spatřit světlo, dovol mi být světlem// A tak, bez varování, bez posledního sbohem/ V rozbřesku ranní oblohy/ Orel znovu vzlétne“). Na CD to tak není znát, ale na LP jsou skladby 1 – 3 v jenom celku a začátky prakticky nelze nalézt, je to taková trojskladba. Následuje One More River, která nás pobízí, abychom se příliš nezabývali minulostí („…ještě jedna míle a ještě jedna cesta/ poslední most a jeden menší náklad/ ještě jedna řeka/ ještě jedna řeka…“). Motiv této skladby se zopakuje i v Can’t Take It With You, která sa stala jakousi šablonou, podle níž pak vyrobili spoustu podobných skladeb, ale tady to je použito poprvé. A v druhé časti alba je pak monumentální In The Lap Of The Gods s atmosférou tajuplnou jako pyramidy… Moc pěkné a ten cimbál (nebo nějaký jemu podobný nástroj)… Myslím, že právě tady se hodně povedlo to propojení rockových nástrojů, symfonického orchestru a sboru. Motivy se opakují a při tom se přidávají postupně další nástroje a hlasy, čímž to celé graduje – je vidět, že A.Powell to uměl udržet po kupě. Píseň Pyramania je nutné brát s rezervou. Album reagovalo na tehdejší módu pyramid, které bylo možné koupi v nejrůznějších provedeních a velikostech. Ta píseň je tak trochu satira na ten tehdejší pyramidový mor. A Hyper-Gamma-Spaces - jedna z nejzneužívanějších instrumentálek - tentokrát v Československé televizi. Téměř u každého dokumentu o vesmíru ji pouštěli do závěrečných titulků… (a já v duchu zuřila, protože jsem pořád nemohla zjistit, kdo to hraje). Shadow Of A Lonely Man - na závěr je to podle mě trochu uspávací, i když to možná byl záměr, abychom se po to všem tady tak nějak zklidnili. Ale zase na druhé straně, to album není takový nářez, aby na konci musela být taková ukolébavka…

U CD verze si nelze nepovzdechnout nad tím, jak se zmenšením formátu utrpěla grafická stránka obalů. U LP byla skvělá koláž uvnitř obalu, tady se ji vůbec neobtěžovali otisknout.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Pyramid
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / I Robot

Po úspěchu Poeových Povídek se Projekt nechal inspirovat jiným spisovatelem, tentokrát I. Asimovem. Toto album je trochu přístupnější než debut, přesto tady pánové udrželi laťku hodně vysoko. Myslím, že je album dost podceňované a jsou mnohem víc vyzdvihována alba, která nic nového v tvorbě Projektu nepřinesla.
Hned úvodní instrumentálka I Robot se sólem cimbálisty Johna Leache patří k tomu nejlepšímu, co Projekt nahrál. Pravdou je, že oni instrumentálky uměli, skoro vždy patřily k vrcholům alba, nikdy nešlo jen o zaplácnutí místa, když se skladba pro žádného zpěváka nehodila. V I wouldn´t want to be like you se nám představuje Lenny Zakatek, který byl podle mě nejvýraznějším zpěvákem Projektu. Tuto skladbu si lze poslechnout i na www.progarchives.com. Some other time – ta se mi líbila hned na první poslech a dodnes se mi neoposlouchala. Naléhavý hlas Petera Strakera, v mezihře cimbál… V Breakdown se setkáváme s Allanem Clarkem – pokud znáte skupinu Hollies, tak právě jeho hlas je jejich poznávacím znamením. Spolehlivým. Baladická Don´t let it show s Davem Townsendem se pomalu rozvíjí z velmi tichého úvodu do mohutného finále. Tam se navíc hudba změní, připravuje se místo pro druhou polovinu alba, která je nahrána bez pauz. Začíná asi nejvíce „robotickou“ písní The Voice, s poněkud hororovou atmosférou: „…vrháš se po stínech, které se objevují zezadu/ vyděšený tmou, která je ve tvé mysli/ jsi vyděšený pohybem, kvůli tomu, co bys mohl najít/ že někdo tě pozoruje // dřív než utečeš a skryješ se/ chystá se, že tě dostane/ nemáš žádnou volbu/ protože před hlasem nemůžeš uniknout…“ V instrumentálce Nucleus se ozývají na začátku zvuky, o nichž jsem slyšela, že by to měly být psací stroje. No, nevím, mohly by to být klidně zvuky z „pravěkého“ výpočetního střediska… U Parsonse jeden nikdy neví. Day after day má trochu fádnější melodii, ale doprovod se povedl, tak se poslouchá dobře. Total eclipse trochu připomíná The fall of the house of Usher, je nemelodická, hlasy a několik málo nástrojů se vrství přes sebe v organizovaném chaosu, postupně přechází v závěrečnou Genesis Ch.1V.32, s velmi výraznou nosnou melodií - povedené finále. Rozhodně je to na 5 bodů.

Poznámka k obalu: Na LP je název alba i jméno skupiny napsaný velmi nečitelným písmem a dá se přečíst jen zblízka.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - I Robot
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Alan Parsons Project, The / Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe

Toto album je v historii hudby dost ojedinělý počin. Iniciátory byli tři pánové, zvukař a producent Alan Parsons (nahrávali s ním mj. Pink Floyd alba Atom Heart Mother a Dark Side of the Moon), producent Eric Woolfson a aranžér a dirigent Andrew Powell. Společně usoudili, že se propojení rockové a klasické hudby věnuje málo prostoru, a tak se to tady pokoušeli napravit. Natáčení se zúčastnilo téměř 300 hudebníků, se kterými A. Parsons dříve spolupracoval. Někteří hudebníci byli v době vzniku alba vázani smlouvami, tak se jejich jména na původním obalu neobjevila.
LP verze a CD verze alba se trochu liší. Na první poslech lze poznat, že na rozdíl od LP na předělu mezi skladbami (The System Of) Doctor Tarr And Professor Fether a The Fall Of The House Of Usher cituje Orson Welles úryvek z Poeovy povídky. Jsou tam ale další rozdíly, které na první poslech tak zřetelné nejsou. Orson Welles v r. 1987 (kdy vznikala nová varianta alba) už nežil, AP využil původní nahrávku z roku 1975, kterou měl v úmyslu doplnit původní LP, ale tehdy z toho nakonec sešlo.
Album je inspirováno dílem Edgara Alana Poea, jak básněmi - A Dream Within A Dream, The Raven, To One in paradise, tak jeho povídkami, většinou dosti temnými - The Tell-Tale Heart, The Cask Of Amontillado, The Fall Of The House Of Usher, s výjimkou (The System Of) Doctor Tarr And Professor Fether o zázračné Metodě doktora Téra a profesora Péra používané v jednom blázinci.
Strukturou se podobá albu Atom heart mother od Pink Floyd. Také je tu polovina písňová a téměř celou druhou polovinu tvoří svita Zánik domu Usherů, kde také převažuje symfonický orchestr. Kdyby se natáčel Zánik domu Usherů jako film, tak by mohli použít tuto nahrávku jako soundtrack, ani by v ní nemuseli moc stříhat.

Když jsem tohle album slyšela poprvé, tak se mi moc nelíbilo, přímo bych řekla, že mě moc zklamalo. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem mu přišla na chuť, dnes ho považuju za lepší, než je třeba Eye in the Sky, které se mi naopak zalíbilo hned na první poslech. Na rozdíl od EitS mi připadá, že čím déle tohle album (ToM&I...) znám, tak se mi líbí víc. Tohle je totiž nadčasové dílo, ale je zapotřebí ho dost dlouho poslouchat a zvyknout si na ten styl.
Ještě bych dodala jednu věc: pokud ty Poeovy povídky neznáte, tak ty skladby nedoceníte. Rozhodně stojí za to si je přečíst, texty jsou jen náznakové a snaží se spíše postihnout jejich atmosféru, než reprodukovat jejich obsah.

A jen tak na okraj, obal alba je inspirovaný známou povídkou Jáma a kyvadlo, přestože žádná skladba jí věnována není.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

---

Genesis / Calling All Stations

Tohle album lze zhodnotit velmi jednoduše obligátním výrokem: co je dobré, není nové, co je nové, není dobré. A nebo vůbec jedním slovem: nuda.

Organismus Genesis se musel během svého života vyrovnat s lecjakými obtížemi a zažil už jednu přetěžkou amputaci. Vylízal se z ní překvapivě dobře. Zdá se ale, že tím své regenerační schopnosti vyčerpal.
Ač by si člověk kdysi při poslechu písně More fool me na Collinse nevsadil, poté co vystoupil z Gabrielova stínu, zhostil se vůdčí role překvapivě dobře. Pánové Rutherford a Banks tedy hledali někoho jemu podobného, ale zdá se, že se zaměřili na vnější znaky a zapomněli na to nejdůležitější – orgánovou kompatibilitu. Phil Collins, ať už si o něm myslíme cokoliv, byl a je OSOBNOST. Ray Wilson bohužel není ani osobnost.
Obávám se, že skupina Genesis tuto transplantaci nepřežila a jakýkoliv pokus o resuscitaci této mrtvoly je marný.

Nezbývá než pánům Rutherfordovi a Banksovi doporučit věnovat se svým sólovým projektům a tomu prvnímu popřát šťastnější ruku při výběru náhrady za zesnulého P. Younga…

» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / We Can´t Dance

Tak tohle album trpí takovým tím neduhem přechodu kapel z LP na CD. Kdyby se z toho sestříhalo klasické LP, určitě by mohlo být mnohem zajímavější. Takhle je tady pár jalových míst jako např. Never a time, Hold on my heart, Way of the world, či Since I lost you, je to jen tak „odehrané“ – mám z toho pocit, jako by to pánové (tentokrát všichni) chtěli mít rychle za sebou.
Nijak mi nevadí hitové No son of mine (neměl Collins nějaké problémy s rodiči? dvě písně věnované matce, tahle zase pro změnu otci…), či I can´t dance, protože mají nápad, a tak se hned neoposlouchají. Asi nejraději mám Driving the last spike („…Prodal jsem jim své srdce/ Prodal jsem jim svou duši/ Dal jsem všechno, co jsem měl/ Ach ale oni nemohli zlomit mého ducha/ má důstojnost vzdorovala…“), Dreaming while you sleep, pak se mi líbí Jesus he know me a Living forever.
Album je podle mě o něco povedenější než předchozí. Myslím, že Collins už s dalším setrváváním u Genesis nepočítal, tak si nenechával nic v rukávu.

» ostatní recenze alba Genesis - We Can´t Dance
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / Invisible Touch

Album Invisible Touch podobně jako předchozí „bezejmenné“ vnímám jako rozporuplné. Bráno jednotlivě, jsou ty skladby docela dobré, ale jako celek to nevyznívá moc zajímavě. Už se tady začíná příliš projevovat Collinsova schizofrenie a je znát, že už mu ty dvě tváře – sólová a „skupinová“ poněkud splývají. Jako by si ke Genesis jen odskočil, když zrovna neměl co dělat.
Trochu zajímavější je Tonight, tonight, tonight, Land to confusion, The Brazilian, i dejme tomu Invisible touch – ta by byla asi vhodná jako první nebo poslední skladba na koncert. Ale jinak mi to připadá poněkud bezbarvé.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / Genesis

Tohle album mi tak nějak k srdci nepřirostlo. Možná je to dané tím singlovým hitem Illegal alien, který se mi nijak zvlášť nelíbil a ani nelíbí (mně prostě ta prvoplánová politická angažovanost ke Genesis nejde), a který byl vždycky tak nějak vypíchnut, ale spíš to bude tak nějak celkovým vyzněním.
„Hororový“ zpěv Phila Collinse v úvodní Mamma je, pravda, zajímavý, bez toho by ta píseň byla dost obyčejná, a ani skladby Home by the sea či Second home by the sea nejsou špatné, ale jako celek to podle mě nedrží pohromadě. Genesis nahráli lepší alba. Jako by už tady Collins začínal mít problém s rozlišováním, hraje-li s Genesis, nebo sám – spíše na jeho sólové album by např. patřily skladby That´s all, Taking it all too hard nebo Just a job to do. Ne že by se nedaly poslouchat, ale je to spíš takový pop-rock a na albech Genesis by to být nemuselo.

Poznámka na okraj. Kdysi, když dávali ukázky z alba ve Větrníku, tak tam říkali, že na obalu alba obsahujícího 9 skladeb je zobrazeno 9 dětských formiček. Po pár letech jsem si LP pořídila a ať počítám, jak počítám, těch formiček tam je 10 (dokonce na obou stranách obalu). Že by existovaly dvě varianty? I když některé informace musí člověk brát s rezervou. Oni ve Větrníku např. překládali Collinsovo album No jacket required jako „Bundy nejsou potřeba“…

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / Three Sides Live

Jak jsem už psala u Second out, nijak zvlášť si na live alba nepotrpím. Tohle je teda ještě slabší než SO, protože vychází i ze slabších alb. A Collins tady na rozdíl od SO má občas dost potíže to uzpívat, hlavně v úvodní Turn it on again (snad tréma?) a pak ty směsky skladeb, které původně zpíval Gabriel, tak ty mu taky vůbec nesedly. Jo, a Follow me, follow you se Collins snažil zazpívat trochu jinak, ale málo platné, je to píseň jak ke kolotočům a žádná improvizace to nezachrání.

Drobná technická poznámka – nějak se mi špatně zobrazují skladby na 2. disku. One for wine je „rozdělená“ do dvou částí a Fontána je pak přilepená k finálové směsce It / Watcher Of The Skies. Nevím, jestli je špatná jen má verze, nebo došlo k nějaké chybě při digitalizaci a je to u všech CDéček.

» ostatní recenze alba Genesis - Three Sides Live
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / Abacab

Tohle album je asi poslední, které se mi líbí celé, jak je, od úvodní Abacab až po Another record, a nemám nutkání něco přeskakovat. Líbí se mi o něco víc než Duke. Mám dojem, že to je poslední album Genesis, kde se ještě Collins dokázal soustředit na týmovou práci ve studiu. No reply at all sice jako by vypadla z jeho sólovek (to asi dělají ty dechové nástroje), ale patří k těm jeho povedeným kouskům, protože to má šmrnc. Nemám nic ani proti Who dunnit?, já tyhle ulítlejší věci mám ráda, protože to celé ozvláštňují. No, a pak ty pomalejší jako Me and Sarah Jane nebo Man on the corner, tak ty si taky s chutí poslechnu.

Ještě drobná poznámka na okraj. Kdysi jsem tohle album viděla u jednoho fanouška Genesis a mělo úplně jinak vybarvený obal. Nebyla tam modrá, ale zelená, ty barvy byly poněkud prohozené. Běžně se na stránkách věnovaných Genesis tato „zelená“ varianta neobjevuje. Na oficiálních stránkách Genesis - www.genesis-music.com ji najdete jen u textů, ale barvy se mi zdají poněkud nevýrazné, lépe vybarvený exemplář jsem našla na stránkách www.cduniverse.com, ale není jisté, že se tam za čas neobjeví ta „klasická modrá“, jako jinde.

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / Duke

Styl Genesis se ještě víc zjednodušil, ale pořád se dobře poslouchá. Texty jsou hodně věnované mezilidským vztahům. Je tady např. taková svižnější skladba Turn it on again – Zas ji zapni: „Všechno, co potřebuju, je program televize a rádia/ mám to ale štěstí/ mohu vám ukázat několik lidí v mém životě…jsi jen další tvář, kterou znám z televizní obrazovky/ znám tě už delší dobu, tak tě beru za svého přítele…“, no, od té doby se změnilo jedině to, že máme víc možností, jak můžeme prožívat své umělé (či alternativní, chcete-li) životy. Jen aby nám ty naše vlastní mezitím neprotekly mezi prsty…
Jsou tam i další zajímavé skladby – hned první Behind the lines, Man of our times či Missunderstanding.

» ostatní recenze alba Genesis - Duke
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / And Then There Were Three...

S hudbou Genesis gabrielovské a collinsovské éry jsem se seznamovala souběžně, navíc v době, kdy jméno Collins bylo téměř neznámé. Snad proto s tímhle albem nemám problém a mám ho z té druhé fáze Genesis nejraději. Na tomto albu totiž konečně Genesis přestali hrát Gabriela bez Gabriela a našli svůj nový styl. Je samozřejmě trochu jednodušší, ale až na jedinou výjimku tady trojice drží laťku hodně vysoko. Podle mě tohle album popové není. U většiny skladeb si dost těžko umím představit, že by se běžně hrály v rádiu nebo dokonce k tanci.
Mé nejoblíbenější jsou hned úvodní Down And Out, Snowbound, Burning Rope, The Lady Lies a Many Too Many. Ta poslední mi přímo bere dech…

Přestože jsem napsala, že považuji toto album za nejlepší v collinsovské éře, 5 bodů mu nedám. Já tohle album zásadně poslouchám od č. 1 po číslo 10. Po tak skvělé skladbě, jakou je Lady Lies (s poněkud nejednoznačným textem, z něhož není úplně jasné, zda zmíněná dáma leží, či lže), si nechci kazit atmosféru a zážitek z alba a před tou jedinou skutečně popovou písní to vypínám. Tu odrhovačku jako dělanou pro flašinet si pánové mohli odpustit.

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / Seconds Out

Přestože se vše docela povedlo, tak dávám přednost studiové verzi všech těch skladeb. Málo platné, live album je vždycky jen konzerva, která nikdy nedokáže přiblížit atmosféru koncertu. Má smysl spíš pro lidi, kteří tam opravdu byli, je to pro ně taková upomínka – něco jako zvuková „fotka“.

» ostatní recenze alba Genesis - Seconds Out
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

« novÄ›jší starší »