Profil uživatele tykeww
Recenze:
Creedence Clearwater Revival / Bayou Country
| 2014-08-05 | Již první album legendární americké skupiny Creedence Clearwater Revival bylo velice zdařilé, já osobně však o něco výše stavím následující Bayou Country společně s třetím Green River a ještě výše Willie and the Poor Boys a také Cosmos Factory, spolu s předposlední dlouhohrající deskou Pendulum je to však vzácně vyrovnaná šestice. Na to, že ji Creedence stihli vydat během pouhých tří let, dokonce obdivuhodně. Pravda, takříkajíc labutí píseň skupiny - album Mardi Gras - není rozloučením zrovna dvakrát důstojným, ale o tom teď řeč není.
Je o druhém řadovém albu Bayou Country, která začíná pěkně zostra - neuvěřitelně tvrdou písní Born on the Bayou. Mimo skvělé kytary nám tu hlavní postava skupiny John Fogerty v celé své kráse předvádí svůj nenapodobitelný a úžasně syrový hlas, který provází celou desku. O úvodní písni bych se nebál říct, že to je jedna z vůbec nejtvrdších rockových písní, co jsem kdy slyšel. Následující Bootleg sice zvolnil napětí, za úvodní peckou ale rozhodně nezaostává a můžeme na něm obdivovat takřka vše, co se na CCR obdivovat dá. Více než osmiminutová Graveyard Train má v sobě hodně z blues, což je pro Johna Fogertyho skvělá příležitost ukázat jak svůj hlas, tak své kytarové umění (které bychom rozhodně neměli podceňovat), taktéž na harmoniku John umí hrát hezky. Good Golly Miss Molly je tvrdý creedencovský rokenrol (nikoliv však autorský) ve středním tempu, ke kterému není moc co dodat. Následující Penthouse Paper je opět bluesovější a mimo skvělé kytary se tu o slovo hlásí i bubeník Doug Clifford, jehož hra však byla vždy spíše úsporná (což bylo v jistém smyslu ku prospěchu věci).
A je to tu. Přichází jeden z největších hitů kapely, který jí přes její krátký život zajistil nesmrtelnost. Proud Mary, naprosto jednoduchá, naprosto chytlavá a naprosto skvěle napsaná písnička jemně v country duchu, kterou si na kytaru drnkají miliony kytaristů po celém světě a kterou v soulovějším pojetí interpretovala i Tina Turner. Nemám co dodat, zkrátka Hrdá Mary se dál plaví po řece… Poslední skladbou, kterou na albu najdeme, je Keep On Chooglin‘. Stejně jako v závěrečných skladbách na jiných albech od CCR je i tady prostor pro nějakou tu improvizaci, která v menší míře nikdy nezaškodí.
Bayou Country je velmi podařenou - přestože poměrně krátkou - kolekcí skladeb, ve kterých najdete v podstatě vše, co bylo pro Creedence Clearwater Revival typické - ať už tvrdé skladby se syrovými kytarami, zpěvem i rytmikou, svéhlavé pojetí blues nebo pohodové country písničky. Další alba mám o něco radši a Bayou Country neposlouchám zas tak často, i tak je to však výborná muzika a dát jí méně než pět hvězdiček bych považoval za drobný osobní hřích.
» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Bayou Country
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival
Black Keys / Turn Blue
| 2014-08-01 | Po úspěšném albu Brothers a ještě úspěšnějším (a ještě lepším) El Camino se letos v květnu americké rockové duo Black Keys ukázalo s dalším řadovým albem, které dostalo název Turn Blue. Z obalu se vám málem roztočí hlava, ne tak z hudby (v pozitivním slova smyslu).
Je trochu překvapivé (a nebo naopak zcela očekávané), že Dan Auerbach s Patrickem Carneym opustili jižanské bluesové bažiny a z garáže se hudebně vypravili do komerčněji laděných vod. To se jim však daří dobře a nikoliv s nějakou extrémní podbízivostí dnešnímu hitparádovému posluchači. Celkově je nálada desky podstatně lyričtější a tesknější, než tomu bylo na dvou hity nabitých albových předchůdcích. Dan Auerbach tu loudí bloudivé tóny elektrické kytary, tu zpívá svým jemným falzetem a onehde zase pořádně rockově. Patrick Carney pořád z bicích vytlouká život svými hypnoticky přesnými rytmy a údery. Dohromady jim to jde prostě skvěle, obzvlášť, když jim vypomůže slavný producent Danger Mouse, který je už s duem nadobro spjatý.
Album je celistvé a zapadá do sebe, což oceňuji. Z jednotlivých skladeb bych však vyzdvihl úvodní sedmiminutovou lyrickou jízdu Weight of Love, následující In Time, titulní Turn Blue nebo tesknou Waiting On Words s jen těžko zapomenutelným refrénem. Z alba trochu vyčnívají singlová Fever, která patrně měla navázat na megahit Lonely Boy, avšak je zcela jiná nejen svým hypnotickým rytmem, ale zejména mnohem menším použitím kytar (a větší přístupností pro rádiového posluchače). Dále bych vyzdvil především závěrečnou Gotta Get Away, krásně pozitivní píseň v tradičním rockovém pojetí.
Black Keys se za svou letošní novinkou nemusí stydět. Můžeme jim vyčítat komerčnější přístup, v podstatě také odloučení od svých bluesových kořenů, ale Turn Blue je pořád skvěle zvládnutá muzika a mně osobně udělala hudba na albu velkou radost (a dělá mi ji stále).
» ostatní recenze alba Black Keys - Turn Blue
» popis a diskografie skupiny Black Keys
Santana / Guitar Heaven - The Greatest Guitar Classics of All Time
| 2014-07-19 | Jeden z nejlepších kytaristů světa hraje ty nejprofláklejší rockové hity? Proč ne. V horkých letních dnech taková deska může potěšit. Jak to však u takovýchto desek bývá, kámen úrazu spočívá zejména v samotném výběru skladeb. Tak rozdílné skupiny, jakými jsou Cream, Rolling Stones, Led Zeppelin, The Doors, The Beatles nebo AC/DC se zkrátka na jednom albu málokdy snesou. Všechny zvolené skladby si Carlos Santana (není divu) pojímá po svém a poznamenává je svým charakteristickým stylem. Některým to sluší více (Can't You Hear Me Knocking od Rolling Stones se náhodou tuze povedla), některým míň. Za celkově nejpodařenější považuji Santanovu verzi magické skladby Riders On the Storm od The Doors, to především díky hlasu Chestera Benningtona z populární skupiny Linkin Park; svou účastí desku poctil i samotný Ray Manzarek, z dalších povedenějších kusů bych vypíchnul rockový hit ze všech největších - Smoke On the Water.
Na druhou stranu, méně povedenými shledávám While My Guitar Gently Weeps - ženský vokál jí podle mě moc nesluší. Stejně tak si nemyslím, že bylo šťastné téměř rapování v Back In Black.
Pakliže jste fanoušky Santany a provařených rockových pecek, album by se vám mělo líbit. Pakliže ne, jen těžko si ho budete chtít pustit znovu (pokud se vůbec prokoušete ke konci).
» ostatní recenze alba Santana - Guitar Heaven - The Greatest Guitar Classics of All Time
» popis a diskografie skupiny Santana
Collegium Musicum / Marián Varga & Collegium Musicum
Pokud bych měl vybrat z diskografie mého oblíbeného Collegia jedno album a říct o něm, že je nejlepší, bez delšího váhání bych určil živě nahranou desku z roku 1975, která nese prostý název Marián Varga & Collegium Musicum. Co lze na albu obdivovat nejvíce, je hráčská virtuozita všech čtyř zúčastněných hudebníků, stejně tak velká collegiální semknutost a hudební nadhled. Je ryze Vargovské takřka se vším, co k tomu patří, leč od svých předchůdců i nástupců se liší zejména tím, že (tedy podle mě) pozbývá jediného slabšího místa.
Duté údery na bicí Dušana Hájka nám otevřou první skladbu, velmi zdařilou předělávku slavného Maďara Bély Bartóka, která se jmenuje Mikrokozmos. Perlí tu jak sám Varga (a to s varhanní fanfárou i klavírní mezihrou), tak kytarista Jozef Farkaš se svým sólem.
Po tomto sympatickém osmiminutovém úvodu přichází exploze - neuvěřitelná osmnáctiminutová Nech žije človek. Hráčsky se tu v tom nejlepším světle představí všichni členové kapely. Marián Varga dává svým spoluhráčům vyniknout, aby pak nastoupil se svou milou citací Wolfganga Amadea Mozarta. Po typickém kakofonickém týrání varhan pak Varga vystaví naprosto epické finále.
Další skladba nese vskutku výmluvný název - Prelúdium C Dur (2 miniatury) a časť z baletu Rómeo a Júlia. Tady má prostor především sám Varga - kytaristu v podstatě neuslyšíte. Prelúdium patří velmi milému klasicistnímu tématu, pak se ale skladba vargovsky rozběhne a při velmi zdařilé citaci Sergeje Prokofjeva (a na čas Varga cituje i sám sebe) mi vždy bezmála puká srdce.
Hudba k vodometu č.1 se nese již v collegiálnějším duchu. Skladba šlape jako hodinky (a to nejméně atomové) a kýžený prostor dostává také velmi nadaný kytarista.
No a Nesmierny smútok hotelovej izby je zkrátka velice sugestivní závěr, kde hraje již naprosto osamocený Varga na klavír. Samotný závěr patří dětskému pláči...
Abych to shrnul, album je opravdu výborné a patří k tomu nejlepšímu, čím se může Marián Varga pochlubit. Navíc mi deska svou krásou a lidskostí vždy pomáhala v těžkých životních chvílích. Svého času jsem měl dokonce chuť napsat Vargovi dopis, ve kterém bych mu poděkoval za tak nádhernou hudbu (ale nesehnal jsem adresu) - to už o něčem svědčí.
Pět z pěti.
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Clash / The Clash
The Clash - tak zní jméno jedné z nejznámějších skupin představující to, čemu se říká punk. Oproti stereotypu to ale nebyli žádní hlupáci, co uměli na kytaru zahrát stěží tři akordy - naopak po sobě zanechali spoustu kreativní a propracované hudby, která punk představuje jen v tom nejlepším světle. Na jejich eponymním debutu se sice žádné velké umění ještě nekoná, je to však kolekce poměrně kvalitních punkových písniček. Jejich stopáž se motá kolem dvou minut a většinou se vyznačují tím, co taková písnička má mít: jedou na plný plyn a památné refrény Clash sypou z rukávu. Navíc tu lze do jisté míry hledat kontinuitu na britské hnutí Mods šedesátých let - estetika The Clash se mi zdá dost podobná třeba s estetikou The Who.
Na obalu jsou vyobrazeni pouze tři členové - bubeník Terry Chimes chybí. Ten v době vydání už nebyl členem skupiny. Zbytek kapely ho neměl příliš rád (a nejen kvůli jeho pravicovému politickému smýšlení, které ostře kontrastovalo s názory ostatních). Za celkem vydařený vtípek považuji to, že byl na albu uveden jako „Tory Crimes“. Terry se však o několik let do skupiny vrátil, to když si Topper Headon mezi hudbou a heroinovou závislostí vybral to druhé… To už je ale jiný příběh.
Punk nemusí nutně lahodit vašim uším - stačí, pokud máte rádi jednoduché kytarové písničky s britského ostrova. Potom je velice pravděpodobné, že si album oblíbíte tolik jako já. Pravý potenciál skupiny však ještě zůstával víceméně skrytý a tušit ho mohl jen málokdo. Opravdu odhalen byl až na dvoualbovém majstrštyku London Calling. To nic nemění na tom, že i první album stojí v první linii všeho nejlepšího, co v punku kdy vzniklo.
» ostatní recenze alba Clash - The Clash
» popis a diskografie skupiny Clash
Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory
Americká skupina Creedence Clearwater Revival se pyšnila nejen dlouhým názvem, který zdánlivě nedává smysl, ale zejména originálním pojetím západní hudby, ve kterém skupina geniálně spojovala rock, country a blues. Za svou poměrně krátkou existenci stihla kapela vydat sedm studiových alb, z nichž žádné výrazně nepokulhává za ostatními; naopak, všechna jsou velmi dobrá. Jedno z nejznámějších alb nese název Cosmo’s Factory, já osobně ho mám snad nejradši.
Začíná se údernou kytarou a už tu máme skvělou sedmiminutovou pecku Ramble Tamble s neuvěřitelnou mezihrou, která báječně stupňuje napětí. Po ní album nabízí prima bluesovku (na ty já si potrpím) Before You Accuse Me, rokenrolovou hiťárnu Traveling Band, při níž si musí nohou podupávat snad i hluchý důchodce, nebo na podobnou notu naladěnou Ooby Dooby. Dále je na albu k slyšení parádní pohodová countryovka Looking Out My Back Door, tajemně vyznívající Run Through The Jungle (kterou by Fogerty asi zrovna nezpíval svým dětem na dobrou noc), ke které následuje naprostý protiklad, a tou je píseň Up Around The Bend s optimistickou náladou a zpěvným refrénem. My Baby Left Me pokračuje v podobném duchu, leč Who’ll Stop The Rain je o poznání melancholičtější a zasněnější. I Heard It Through The Grapevine je o něco rockovější, svou jedenáctiminutovou stopáží dává příležitost k nějakému tomu sólovému kytarovému vyjádření Johna Fogertyho. Celou kolekci uzavírá posmutnělá, dojemná balada Long As I Can See The Light.
Album je velmi povedené, ani jedna ze skladeb nemá chybu. Kredence prostě jedou a hlas Johna Fogertyho z hlavy jen tak nevyženete. Koneckonců, skupinu má v oblibě i Dude Lebowski a jedna píseň se dá zaslechnout i v rádiu ve hře GTA San Andreas. Nevidím důvod, proč nedat pět hvězdiček jedné z mála desek, které mi snad za každých okolností dodají dobrou náladu.
» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival
Nirvana / In Utero
Dva roky po vydání hitového alba Nevermind, které vyneslo Nirvanu na samotné výšiny, nahrála skupina své třetí a poslední řadové album. Známou informací je, že se původně mělo jmenovat I Hate Myself And I Want To Die (Nenávidím se a chci zemřít), kvůli pochopitelným výhradám ze strany vydavatelství ho ale Kurt Cobain pojmenoval In Utero - V děloze. Původní název však skvěle vystihuje vše, co se na desce děje. I když je nahrávka o mnoho syrovější než předchozí studiovka, prodávala se výborně. Ostatně jak v jednom článku poznamenal Jindřich Göth, Nirvana by se prodávala výborně, i kdyby vydala hodinu žabího kvákání.
Už od první písně Serve the Servants je jasné, že tady půjde o něco jiného než na Nevermindu nabitém hity prvního stupně. Píseň má pomalejší rozjezd a i přes nejrůznější skřípoty a ruchy (které ostatně doprovázejí celou desku) má celkem příjemnou a smířenou atmosféru.
To následující Scentless Apprentice je dravá a syrová, to už opravdu není nic do hitparády ani do teenagerovského walkmana.
A po ní přichází jedna z nejpůsobivějších písní desky, Heart-Shaped Box. To je naprosto dokonalé ztělesnění deprese a šílenství. Podobné případy nenadcházejí často, ale podle mě píseň ještě umocňuje neobyčejně zdařilý videoklip.
Rape Me je další z hitů. Akordový postup jako by si utahoval z milované a nenáviděné Smells Like Teen Spirit…
Frances Farmer Will Have Her Revenge On Seattle je výborná grungeová záležitost, k té není moc co dodat.
Dumb je báječně smířená, klidná píseň, z které až mrazí.
Very Ape je rychlá agresivní píseň. Není moc dlouhá, což ale není zas tolik na škodu, protože na desce nepatří k tomu nejlepšímu. Refrén má ale hodně děsivou atmosféru, to je zřejmě důvod, proč by mi píseň na albu chyběla.
Milk It pokračuje v poněkud děsivé atmosféře, ale nějak jsem písni (zatím) nedokázal přijít na chuť…
Pennyroyal Tea je pomalá, posmutnělá píseň s naléhavým refrénem. Když jste v depresi, existuje jen málo lepších věcí k poslechu.
Radio Friendly Unit Shifter - destruktivní skřípavé zvuky a vazbící kytara po necelých pět minut; nic ke každodennímu poslechu, ale i tohle byla jedna z tváří Nirvany.
Tourette’s je další ostrá skladba. Výkřiky, zoufalost, šílenství.
Ale All Apologies je zkrátka nádherná skladba. Působí smířeně a barví ji milé tóny kytary, a přitom je docela smutná. Pro mě osobně jedna z nejlepších skladeb Nirvany a skvělý konec alba.
In Utero je podle mě především výborně pojatá deprese, až potom výborné album. Obě úlohy ale sehrává výborně. Lépe se Kurt Cobain se světem rozloučit nemohl.
» ostatní recenze alba Nirvana - In Utero
» popis a diskografie skupiny Nirvana
Nirvana / Unplugged in New York
„Libozvučný R’n’B neodráží krutost světa. Musím naši hudbu posunout dál. Kytarovej rock jedoucí na vlně nihilisticky podrážděný energie. Nebo jak tomu říkám já, grunge!“
Tolik citát mé oblíbené seriálové postavy, Homera Simpsona. Jedním z pomníků hudby zvané grunge je právě recenzované živé album asi toho nejslavnějšího žánrového představitele - skupiny Nirvana. Dnes spoustu lidí říká, že grunge byla slepá ulička a Nirvana jen uměle nafouknutá bublina. Pokud by je mělo něco přesvědčit o opaku, dle mého názoru by se to mohlo podařit téhle živé nahrávce.
Celý koncert má nádhernou komorní atmosféru (tady podotýkám, že je mnohem lepší koupit si koncert na DVD a vychutnat si ho také očima, zvlášť, když je i obrazový záznam poměrně povedený). Od úvodní About A Girl a věty „tohle je z našeho prvního alba, moc lidí to nemá…“ až do poslední Where Did You Sleep Last Night drží celý koncert perfektně pohromadě. Pro přítomné diváky to byl jistě životní zážitek... Zvlášť s ohledem k tomu, že o pár měsíců později Kurt Cobain zemřel a kult Nirvany se tím ještě upevnil. Vidíte, už to bude dvacet šílených let… Písně tvoří takový Nirvana-standart (naštěstí - ale jistě zcela záměrně - chybí Smells Like Teen Spirit), kořeněný několika překvapeními, mezi nimi sympatickou křesťanskou písní Jesus Doesn’t Want Me For Sunbeam, během níž se baskytarista Krist Novoselic chopil tahací harmoniky. Mezi ty další patří jistě slavná předělávka písně Davida Bowieho The Man Who Sold The World, která se Nirvaně povedla bezmála dokonale. A samozřejmě překvapí i příchod bratří Kirkwoodů ze skupiny Meat Puppets, kteří si s Kurtem zahrají tři písně. All Apologies je zkrátka lahůdka, stejně jako milá verze On A Plain, mrazivá Something In The Way a dvě velmi podobné písně po sobě - Polly a Dumb. Pozornost si zaslouží i Lori Goldston obsluhující violoncello. Celé je to kořeněné Kurtovými lehce ironickými a smířenými řečmi mezi písněmi (některé z nich opravdu stojí za to).
Nemám moc co dodat - podle mě se záznam opravdu neuvěřitelně povedl. Jistě, ve své době dělal unplugged koncerty kde kdo, ale tenhle je jeden z mála, co mě nenudí, ba co víc, mám ho opravdu upřímně rád. Albu dám pět hvězdiček, protože dle mého názoru patří k tomu vůbec nejlepšímu, co mohl grunge dát (pochopitelně spolu s dalšími alby dalších kapel).
» ostatní recenze alba Nirvana - Unplugged in New York
» popis a diskografie skupiny Nirvana
Rolling Stones, The / Aftermath
AFTERMATH považuji za první opravdu důležité album v kamenné diskografii, o to větší bylo mé překvapení, že tu dosud nemá jediné hodnocení, natož pak recenzi. Netřeba snad říkat, že Rolling Stones patří k nejdůležitějším hudebním skupinám všech dob (o tom snad nemůže být sporu), dosadíme-li toto tvrzení pouze na šedesátá léta, platí to dvojnásob. Stouni začali rockovou hudbu tvrdit a obecně můžeme říci, že to byli oni, kdo do masové populární hudby dostávali jednu prostou věc, a to blues. Hráli tvrději a s větší razancí než jiné velké kapely šedesátých let. Mohou za to jak úspornější, ale jazzově orientované bicí Charlieho Wattse, tak nekompromisní pravá ruka kytaristy Keitha Richardse. Brian Jones, to byl šikovný muzikant ovládající množství nástrojů, který svůj talent (ale také odsunutí do pozadí mocnými „glimmer twins“) bohužel utápěl v alkoholu a drogách. Bill Wyman byl po rytmické stránce dobře vybavený basista, který mě svou pokerovou tváří a typickým postojem někde v pozadí nikdy nepřestane bavit. Mick Jagger celý gang jen zastřešuje, o takovém frontmanovi s typickým hlasem a výtečným bluesovým frázováním si mohly ostatní kapely nechat jen zdát.
Rolling Stones měli v zásobě několik prvotřídních singlových hitů, ale do jisté doby se jim alba moc nedařila. Prvním opravdu významným albem je právě Aftermath. Desku halí obal ve fialovém tónu. Je docela povedený, ale na žádné velké umění ve stylu Let It Bleed tady ještě nebylo místo. Nevadí. Samotná deska začíná poněkud nezvykle, má hodně rozvařený úvod, ale už tu máme riff a povedenou píseň se sympatickým psychedelickým nádechem, MOTHER’S LITTLE HELPER. Na nic se tu nečeká, píseň si jede ve svém tempu a přizvukuje Jaggerovi, který tu má se svým trošku znuděným hlasem velký prostor. Druhou skladbou je STUPID GIRL, která je rychlejší a dalo by se říci i veselejší, to možná i díky klávesám, které píseň sympaticky téměř soulově dotvářejí.
A je tu čas pro jednu z památných Stounovských balad. LADY JANE má velice podmanivou melodii. Jonesův dulcimer dodává skladbě tak trochu psychedelický opar. Píseň slavila úspěchy i v tehdejší Československé socialistické republice v rozhlasovém pořadu Jiřího Černého. Není divu, pro mě osobně je to jedna z nejsilnějších balad šedesátých let.
A přitvrzujeme. Je tu UNDER MY THUMB. Brian Jones na xylofon je nezapomenutelný, a ten jeho „riff“ je velmi důmyslný. Nezajímavé ale nejsou ani Richardsovy kytarové party. Ten člověk nikdy nebyl nějaký pronikavý sólista, jak jsem ale napsal, svou razantní pravou rukou kapelu jistil.
A je to. Nějaké to dřevní blues prostě muselo přijít. DONCHA BOTHER ME je povedená skladba. Optá-li se mě někdo někdy po kvalitním ostrovním blues šedesátých let, odkážu ho s velkou pravděpodobností právě na tuto skladbu.
GOIN‘ HOME je docela překvapením, to kvůli nezvykle dlouhé stopáži přes jedenáct minut. Celé album má podivuhodnou délku, protože padesát tři minut bylo na rok 1966 (a ještě dlouho potom) něco opravdu neobvyklého. Na druhé straně je osm skladeb, což jiným vystačilo na celé album! Každopádně skladba mi připadá poměrně natahovaná a improvizovaná, víceméně ji přeskakuji.
Druhou stranu otevírá klavír, což může být dalším překvapením. FLIGHT 505 je víceméně průměrná stounovka, ale neurazí.
HIGH AND DRY mám o něco raději, je to opět perfektně interpretované blues, což byla stouní specialitka.
OUT OF TIME začíná zajímavým, takovým čarodějným, skoro až pohádkovým tématem. Je to milá píseň, jak lze usuzovat podle názvu, je tak trochu nostalgická, především v refrénu.
IT’S NOT EASY je rychlejší, ale díky sborům tak trochu rozvařená…
I AM WAITING je naproti tomu milá, zasněná skladba, ideální na zklidnění.
TAKE IT OR LEAVE IT pokračuje v podobném duchu, ale doprovodná kytara má větší razanci a refrén jasné sdělení, něco ve smyslu pozdější You Can’t Always Get What You Want.
THINK považuji za takovou výplň, která se dobře poslouchá, ale deska by bez ní chudší nebyla…
WHAT TO DO je celkem povedený závěr. Píseň je taková optimistická, vyrovnaná… Tak to mám rád.
Aftermath ještě není žádná albová špička, kterou představují desky Let It Bleed či Sticky Fingers, je to však počátek všeho, co dělalo z Rolling Stones Rolling Stones. Obsahuje několik opravdu skvělých písní, vyčnívají hlavně Lady Jane, Under My Thumb nebo Out Of Time, zbytek alba je ale solidní, i když díky delší stopáži působí tak trochu nekompaktně. Album mám rád, klidně bych jako příznivce Stounů řekl, že Aftermath patří k nejdůležitějším albům roku šestašedesát, více ale asi ne. Na ty čtyři hvězdy ale určitě dosáhne.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Emerson, Lake & Palmer / Emerson, Lake & Palmer
Debut tria Emerson, Lake & Palmer patří bez nadsázky do řady nejdůležitějších debutů hudby druhé poloviny dvacátého století. Troufám si říci, že jak kvalitou, tak důležitostí se směle vyrovná debutům Led Zeppelin, Doors i King Crimson (jejichž nedílnou součástí ostatně byl sám Greg Lake). Keith Emerson byl neuvěřitelně nadaný a klasicky vzdělaný instrumentalista v avantgardních kruzích (a také v Československu díky účasti na jednom z Beatových festivalů) dobře známý díky působení v The Nice. Už tam udivoval svými klavírními běhy a klasicistním smýšlením. To měl dovést ještě dále spojením s basistou, kytaristou a zpěvákem vybaveným krásnou barvou hlasu - Gregem Lakem a samozřejmě úžasným, neuvěřitelně razantním, ale i citlivým bubeníkem Carlem Palmerem, toho času známým z Atomic Rooster, což bylo ve druhé polovině šedesátých let velmi důležité jméno na rodící se hardrockové scéně.
Celá deska začíná hutným basovým riffem, otevřením klasického kousku THE BARBARIAN. Skladba pochází od Maďara Bély Bartóka a předurčuje onen monumentální zvuk tria hrajícího pod značkou ELP. Lepší úvod nemohl být vybrán; Lakeova basa je silná a spolu s bubenickým uměním Carla Palmera drží pohromadě, aby podpořila Emersonovy varhany (na koncertech nemilosrdně týrány) a také klavír.
V kontrastu s tím nadchází delší lyrická kompozice TAKE A PEBBLE. Velkým aranžérským nápadem je drnkání na otevřený klavír. Ten se v dalších fázích skladby rozbíhá až za obzor a dává vyniknout i Lakeově akustické kytaře v krátké mezihře s country nádechem (ale sedí to perfektně!).
Skladba ani nestačí skončit a je tu výrazný třítónový Janáčkovský riff, takto otevření úžasně tvrdé a přitom uvolněné skladby KNIFE-EDGE dávající vyniknout jak Lakeovi s jeho skvělou barvou hlasu i výrazem, s jakým přednáší text Richarda Frasera, tak Emersonovi na hammondkám využívajícím témata od samotného Johanna Sebastiana Bacha. Krásně vygradované, držené na hraně nože. Zkrátka - knife edge!
Druhá strana začíná okázalými Emersonovými kostelními varhanami, které se střídají se sympatickou improvizací ve výšce. Otevírají nám malou suitičku (do jisté míry spíš Emersonovu improvizaci) nazvanou THREE FATES (tři osudy). Máme tu i klavír a neustálé klasicistně udržované napětí s jemnými i drásavými tóny, později podporované také Carlem Palmerem, až nám vše utne jakýsi symbolicky myšlený výbuch.
TANK pokračuje v podobném duchu, ale teď je v plném nasazení celá kapela. Větší šanci předvést se tentokrát dostává i Carl Palmer, který přesvědčil, že v daném oboru existuje jen málo bubeníků na stejné hráčské úrovni. Jeho exhibice dokonce ani mě, který bubenická sóla ve velké oblibě nemá, příliš nenudí. V monumentálnosti a pompéznosti se zde navazuje na Barbariana, a to je platforma, na které byli Emerson, Lake & Palmer tak jedineční a nenapodobitelní.
Inu a LUCKY MAN, to je kapitola sama pro sebe. Po tolika pompéznostech a improvizacích přímo balzám na nervy. A samozřejmě jeden ze stěžejních hitů Grega Lakea. Po poslechu alba plné náročnější muziky je to jakési vystřízlivění, procitnutí, návrat na zem. Prostě finále jak se patří.
Z eponymního alba Emerson, Lake & Palmer mám hodně dobrý dojem. Je to jedno z těch alb, u kterých mi připadá pět hvězdiček samozřejmostí, i když tu pár drobných nedostatků k dopilování ještě vidím. Těžko se popisují, ale na mě působí deska možná příliš těžkým dojmem. Šťastlivec je ovšem vykoupením.
» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Emerson, Lake & Palmer
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer
Rolling Stones, The / Beggars Banquet
Po rozporuplně přijímaném (a podle většiny nepovedeném) psychedelickém úletu Their Satanic Majestic Request se Stones vrátili zpět na zem a v tu dobu stanuli na počátku nové éry, a sice éry ucelených alb s vysokou úrovní (ale ne že by Aftermath nebo Between The Buttons nestály za to). Prvním z takovýchto zářezů v kamenné diskografii byla deska The Beggar’s Banquet. Na první pohled zaujme obal v kávovém tónu a minimalistickým ozdobným písmem, který v Británii nahradil Warholovy veřejné toalety. Už od prvních zvuků je jasné, že jde o něco velkého. SYMPATHY FOR THE DEVIL je jedna z největších pecek historie rock’n’rollu. Je skvěle vygradovaná a Keithovo zkreslené sólo skvěle dokresluje drsný text. Ovšem bylo by krajně nespravedlivé označit „žebráka“ jako album tohoto hitu. Následující „stounovské country“ NO EXPECTATIONS je totiž nádherně zasněná a má jen velice těžko opakovatelnou atmosféru, stejně jako následující bluesovka DEAR DOCTOR. Akustické smýšlení alba spoustu fanoušků překvapuje, ale tohle je jedna z nejpřirozenějších a nejpříjemnějších poloh Stones. Další bluesovou skladbou je i PARACHUTE WOMAN, vynikající zejména údernými bicími Charlieho Wattse a foukací harmonikou. JIGSAW PUZZLE je tuze zajímavou a tak trochu pozapomenutou skladbou. Ten akordový postup a celková nálada mě ale omračují.
Druhou stranu otevírá další Stouní hitovka, tvrdší, ale z tónu alba nevybočující STREET FIGHTING MAN. Jonesova hra na sitár dodává skladbě cosi magického. Písní PRODIGAL SON se vracíme zpět k akustickému blues. Na této platformě byli Stones výjimeční. STRAY CAT BLUES je opět z rodu tvrdších stounovek. Rolling Stones dokázali hrát zatraceně tvrdě, pro mě jsou mnohem tvrdší než nějací zoufalí speedmetalisti. FACTORY GIRL je jedna z mých nejoblíbenějších částí alba. Je to country? Je to blues? Jsou to Stones. SALT OF THE EARTH je neuvěřitelně příjemný epilog jednoho z mých nejmilejších alb. V záhlaví svítí pět hvězdiček a já doufám nemusím říkat proč.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Prúdy / Zvoňte, zvonky
Snad není potřeba opakovat otřepané fakty o skupině Prúdy, jako že vznikla již v roce 1963 a jmenovala se Jets. Podstatné je, že se onoho pro hudbu osudového roku 1967 ke skupině přidal jistý Marián Varga, toho času vyhozený konzervatorista a člověk, co o něčem, jako je bigbít, slyšel leda z rychlíku (kterých v jeho rodné Skalici zrovna mnoho neprojelo). Prúdy s ním získaly protipól písničkáře a frontmana Pavola Hammela - tedy klavírního takřka virtuóze, který nebyl vázán žádnými pravidly danými v rockové/popové hudbě. Skupina slavila veliký úspěch na Prvním československém beat-festivalu, podobně jako rozdílně založení Soulmen. Získala zvláštní cenu za nejlepší text - a sice za Baladu o smutnom Jánovi, které (přestože vznikla již v roce 1967) byla později nespravedlivě přimknuta spojitost s Janem Palachem.
První album Pavola Hammela a zároveň mezník slovenské hudby - Zvoňte, zvonky - bylo v podstatě kolekcí písniček nahraných v rádiu. Obsahovalo ty největší hity jako Pred výkladom s hračkami, Jesenné Litánie (ke které jako vůbec první napsal text Karel Peteraj), Čierna ruža či Možno, že ma ráda máš. Všechno to jsou inteligentní písničky s duší. Sem tam je cítit, že Varga, ona záhada středoevropské hudby, už tehdy tak trochu tušil, jakým směrem by se chtěl v budoucnu ubírat, i když debut Collegia Musica vypadal za rok již samozřejmě úplně jinak. Krátce po vydání Zvonků vznikly dvě další slavné písně - Z ďatelín a Smutná ranná električka - které se ale na černé opusácké drážky dostaly až v roce 1972 na Zelenou poštu.
Zvonky Zvoňte je mezník. Těžko říci, jestli popu či rocku, Pavol Hammel se v letech následujících věnoval hůře nebo lépe obému. Najdete tu skvělé „šedesátkové“ písničky, ale i na svou dobu opravdu progresivní nápady aranžérského typu (části „melodické riffovky“ Poď so mnou nebo Keď odcháza kapela). Hammelova/Vargova hudba je hodně individuální v tom smyslu, že se může i nemusí líbit vyznavači Gattche či Fermáty, a stejně tak mu na chuť přijít může, nebo taky nemusí vyznavač československého bigbítu šedesátých let. Já jakožto milovník všeho, na co Marián Varga jen sáhl, album zbožňuji a proto mu dávám plné hodnocení. Myslím ale, že by si ho zasloužilo i objektivně jako ukázka toho nejlepšího, co mohlo za daných podmínek vzniknout (podobně jako zcela odlišná alba Matadors, Meditace nebo Blues in Soul).
» ostatní recenze alba Prúdy - Zvoňte, zvonky
» popis a diskografie skupiny Prúdy
Mišík, Vladimír & ETC... / '4'
Třetí a dalo by se říci „comebackové“ album Vladimíra Mišíka a jeho Etc… zaznamenalo zasloužený úspěch. Uplynul nějaký rok a skupina začala nahrávat své v pořadí čtvrté album, kterému dala prostý název - (4) (Vladimír popírá inspiraci Led Zeppelin, spojitost ale stejně hned každého napadne). Deska nevznikala v zrovna vřelé a přátelské atmosféře. Ono není moc divu - představte si skupinu, ve které je sedm muzikantů. Sedm nadějných a nadaných muzikantů, kteří si jsou zřejmě vědomi svých kvalit a kteří doufají, že jejich kariéra nezačne jen tak stagnovat. A těch sedm muzikantů je ve většině případů zcela odlišně založeno - pilíře Mišík a Hrubý (kterému se hudební směřování „nějak nezdálo“ a vážně začal uvažovat o odchodu), ortodoxní rocker Stanislav Kubeš, univerzální basista „Guma“ Kulhánek s bluesovými základy, absolutní „nerocker“ a skladatel hudby k večerníčkům Petr Skoumal (který byl navíc o nějakých deset let starší než ostatní), folkař „Olin“ Nejezchleba a k tomu všemu elektronické bicí mladého Pavla Skaly - to nemohlo dopadnout dobře.
Nahrávka bohužel hodně chytla „osmdesátkový“ zvuk, synťáky a elektronické, jednoduché a uplácané bicí vás jsou schopné znechutit hned od začátku. Občas se tu vyloupne nějaký zajímavý nápad, téma nebo nápěv, ale bohužel je to vše hodně utopené ve zvuku. Větší šanci tím dostávají texty, kterých si spíš všimnete, a nutno říci, že některé z nich jsou, řekl bych, téměř dokonalé:
Včera večer jsem se ve snu
neobvykle nudil
zdálo se mi, že se mi zdá
že už jsem se vzbudil
Texty ale dobrou rockovou desku nedělají, že. Do dnešních dnů „přežila“ snad jen píseň Doteky, která na desce patří k tomu lepšímu. Co se musí pochválit, je obal Karla Halouna, jako vždy je skvělý. Připadá mi, že je plný skrytých významů. Zajímavé je, že „obávaný“ Jan Rejžek desku hodně pochválil, ale co pochválí tak kritický člověk, jako je on, ještě nemusí být nutně kvalita. Čtvrtá deska mého favorita na poli české hudby rozhodně kvalitní není. Budu krutější než Jan Rejžek a dám jí jen dvě hvězdičky.
P.S. o nekvalitě desky svědčí i skutečnost, že za album zařadilo vydavatelství při reedici na CD anglickou verzi debutu. Bylo si vědomo nekvality, a tak chtělo CD „zatraktivnit“.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '4'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Mišík, Vladimír & ETC... / '3'
Po vydání druhého alba se Vladimír Mišík a Etc… ocitali patrně na jednom z vrcholů své popularity, i když ani tehdy se neubránili malým personálním změnám (Jiřího Šusteru nahradil Ivo Kadaňka a přišel druhý kytarista a zároveň druhý Veselý - tentokrát Václav). Z tohoto období se dochovalo pár skladeb, v kterých se hodně zrcadlí nastupující nová vlna, i když tehdy je jistě pánové z Etc nebrali na smrt vážně - byly to písně Víno, ženy, zpěv a Mámo, mámo, řekni tetě, že bych chtěl někam jet, že bych chtěl jet tam a zase zpět…
Pak ovšem začala být skupina trnem v oku komunistickému režimu, a známý koncert v Lucerně (s promítáním syrového filmu o Mišíkovi na plátno ve tvaru trenýrek) byl v podstatě už jen záminkou k zákazu činnosti Vladimíra Mišíka „až do úplného zapomnění“. Naopak skupina Etc… byla podporována, ať si najde nového interpreta, prý jim byla doporučena Hana Zagorová… Ta naštěstí dala přednost (no spíš Etc o ni absolutně nejevili zájem) skupině Karla Vágnera. Většina muzikantů seběhla k Michalu Prokopovi a s ním nahrála jedno z nejsilnějších českých alb osmdesátých let - Kolej Yesterday. Vladimír mezitím prožíval patrně nejtěžší krizi svého života. Ztloustl, otekl, nechal si narůst vousy. Po deseti letech se rozvedl se svou ženou Katarínou, s kterou má syna Martina (Maťa), nadaného výtvarníka a také muzikanta.
Po dvou letech nepříznivé životní situace se objevila naděje vrátit se na hudební scénu, prozatím jen s „malou partou,“ v podstatě triem Mišík-Hrubý-Nejezchleba (který už měl zkušenosti z druhé sestavy Marsyasu), proměnlivě s dalšími lidmi jako např. Václavem Veselým. Po nějakém roku takovéhoto fungování dostal Vladimír konečně povolení zformovat nové, plnohodnotné Etc. Oslovil šikovného rockového kytaristu Stanislava (proč jen se mu říká Klásek?) Kubeše (dříve Skupina F.R.Čecha a Společnost Leška Semelky - SLS), „nejaktivnějšího českého basistu“ Vladimíra „Gumu“ Kulhánka (s kterým před patnácti lety hrával ve Flamengu) a také klávesistu a „nerockera“ Petra Skoumala, který se znal s Janem Hrubým z natáčení Koleje Yesterday a také hudby k filmu Svatební cesta do Jiljí (to houslové téma je víc než typické a možná i pro něj mám ten film tak rád). Bubeníkem se stal mladý Pavel Skala (neplést s pozdějším kytaristou Etc a v té době ještě hráčem Marsyasu), který už ovšem bubnoval typicky „osmdesátkově“.
Po nacvičení nového repertoáru (Vladimírovi schválili jen dvanáct z odevzdaných písní), který využíval textů nové postavy na poli Etc - písničkáře Jiřího Dědečka, se objevila i možnost natočit desku (koneckonců v roce 1986 už to nebylo tak komplikované jako před dvanácti lety). Obalu se ujal Vladimírův přítel a velmi šikovný grafik a výtvarník, Karel Haloun, a využil na něj motiv leckdy ne zrovna zábavné hry z doby zákazu, kdy se na jisté zdi stále objevoval nápis NECHTE ZPÍVAT MIŠÍKA, který ovšem policisté neprodleně mazali.
Řekl bych, že se návrat na černé kotouče povedl. Pochopitelně (vzhledem k době a sestavě) se nejednalo o monument rovný debutu, ale je na něm mnoho světlých míst a dobře odvedená práce kvalitních muzikantů, kteří už ve studiu vědí, co a jak.
Nástup v podobě DOBRÉHO RÁNA se beze zbytku povedl na výbornou. Klávesový úvod a hladivé kytary, pak rockový nástup a Vladimír zpívající o zrzečce s propadlou hrudí (což není zrovna to, co bych chtěl po ránu slyšet).
Z dalších písní si nevím rady nějakou vyzdvihnout. Syrová MALÁ PANÍ s Kainarovým textem, DOPIS, pro který kdysi jeden moderátor na Beatu vynašel úžasné slovní spojení „japonské reagge“, „novovlnovina“ VANDA A ŽANDA, ke které vznikl povedený videoklip, to všechno jsou písně, které znějí do jisté míry soundem osmdesátých let, ale které se i dnes dají poslouchat, i když Čokovsky řečeno na krovky z většiny z nich skutečně nejdu. Opravdový vrchol totiž přichází se závěrem, TMA STÉKÁ DO KALUŽÍ je výtečně zpracovaná Hrabětova báseň. Když píseň slyšíte, máte pocit, že by se měl text vyrýt do mramoru.
Deska není špatná, je horší než první a druhá, je lepší než čtvrtá. Čtyři hvězdičky jsou myslím odpovídající.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '3'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Mišík, Vladimír & ETC... / '2'
Uplynuly čtyři roky od debutu. Uplynuly časy s pány kytaristy Františkem Franclem a Jiřím Jelínkem. S nimi uplynula i příležitost nahrát další plnohodnotné LP.
Leč koncem sedmdesátých let se kapela Etc… obnovila v tradičně skvělé sestavě. Kytaristou se opět stal Petr Pokorný (proč se tomu usměvavému pánovi vůbec říká Kulich?), na místo basisty přišla velká naděje české baskytary, Jiří Veselý, bubenickou příležitost dostal velmi šikovný Jiří Šustera, o němž jsem se ovšem před pár týdny dověděl, že dva roky zpátky zemřel… Škoda ho.
Deska oproti debutu působí sevřeněji, uzavřeněji, komorněji. Album je uzavřené do nádherného obrazu Miroslava Jiránka v tmavě modrém tónu. Vzadu je fotografie skupiny; jako malý chlapec jsem vždy přemýšlel, který z těch ošklivých pánů je Vladimír Mišík. Že by ten sličný mladý muž přišpendlený kancelářskou svorkou?
Dovolím si stručný komentář ke každé z písní, protože každá z písní si to zaslouží.
Nejlepší ženská našich dnů
Vyťukávání činelů a už je to tady - durové téma, které prostě utkví v paměti. Především s příchodem Veselého se zcela změnil styl, najednou tu byly durové stupnice a lidová melodika. Muselo to vyhovovat především Janu Hrubému, pro nějž se tento přístup stal v pozdějších letech klíčovým. Text skladby oplývá typickou městskou poetikou Prahy a Vladimírovy rodné Letné. Miluji mezihru všech střídajících se nástrojů, včetně podivných ruských kláves. Možná trochu úlet, možná experiment… Ale je to moc fajn a skladbu to skvěle dokresluje. Dodává jí to naprostou jedinečnost.
Ty II
A nastupuje se na lyričtější polohu. Píseň je v podstatě zhudebněný text, a to tak kvalitní text tak kvalitně zhudebněný, že z toho leze mráz po těle. Pokorného kytara se v mezihrách střídá s Hrubého houslemi, což je opravdu skvělý nápad.
V hotelu Belveder je dnes tanec
Brilantně zaranžovaná skladba s výraznými basy a nádhernými Hrubého mezihrami, ve které se do textu s městskou poetikou (všimli jste si, jak často to slovní spojení používám?) vkrádají i typické básnické prvky, jako svátek jabloní apod., což opravdu stojí za povšimnutí.
Jam Session
Skvěle promyšlený basový motiv pulzuje a otevírá nám další skladu, opět zhudebněné dílo Václava Hraběte. V rovině zhudebňování básní Vladimír dosáhl dokonalosti (alespoň myslím). Je tak přesvědčivý, až se tomu nechce věřit (a vím, že tahle věta naprosto nedává smysl).
Taxůvku jsme chytli
Přímočarý rockový riff a přímočará rocková skladba s chytlavým refrénem, ovšem zahalená v takovém tom „mišíkovském“ a „dvojkovém“ hávu. Nějak jsem vždycky uvažoval, co je to vlastně ta taxůvka a nakonec jsem se prostě smířil s tím, že to bude nějaký letenský výraz pro taxíka.
Sochy
Nějaká ta „kainarovina“ prostě nemohla chybět. Skladba má vymyšlený opravdu výjimečný akordový postup, který Kainarovy verše skvěle doprovází…
Na okraji
Spojilo se téměř nespojitelné. Dynamická a jak hodinky pestrá hudba nebožtíka Jelínka a text „folkaře“ Vladimíra Merty… Každopádně je to spojení úžasné a ještě úžasnější jsou hudební výkony celých Etc…
Variace na renesanční téma
Skladba, kterou si každý ve spojitosti s Mišíkem vybaví. Skladba, u které si žádný prostší mainstreamový posluchač není schopný zapamatovat její název. Skladba, která je tak krásná, že by to musel vycítit i hluchý. Skladba, která se musí slyšet jen jednou za čas. Skladba, kterou jako jedinou na albu přeskakuji.
Sladké je žít
Tato bluesová dvanáctka neměla na albu původně vůbec figurovat. Místo ní měla být skladba Královský večer, která měla dát i název celému albu. Nicméně cenzor viděl text, sic od Kainara, jako závadný, a zejména pak obrat „autodafé zaživa“. Ale Palacha by v takovém textu hledal jen s prominutím blbec. Každopádně ze Sladké je žít se stal velký Mišíkův „hit“ a to přitom není vůbec tupý. Minimálně sólo na housle je vymyšlené víc než dobře.
Snad se na mě nikdo nebude zlobit, když dám i dnes pět hvězdiček.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '2'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík
Vladimír Mišík. Těžko si lze představit jinou osobu, která se tolik, tolik (klidně to „tolik“ napíšu ještě několikrát) zasloužila o českou rockovou hudbu. Snad nemusím opakovat, v kolika kapelách Vladimír působil. Matadors, George & Beatovens (absolvované turné ve Finsku coby doprovodný kytarista se snad také počítá, ne?), Blue Effect, Flamengo, krátce Energit, snad by se slušelo připomenout i kapelu Formace…
A onoho roku 1976 seděl Vladimír na Špejchaře a nechal se vyfotit na své „debutové“ album, které se mělo zařadit mezi ta nejvýznamnější česká alba hned za Meditaci a Kuře v hodinkách. Vladimír Mišík za těch jedenáct let, co se pohyboval na profesionální hudební scéně, stačil ujít dlouhou cestu. Už dávno se opravdu zajímal o kvalitní texty a sám dovedl kvalitní text napsat. A to se mělo stát klíčové pro celou jeho kariéru až do dnešních dnů.
Na prvním albu (které původně vyšlo jako eponymní) je Vladimír přesně napůl cesty mezi mladinkým Vláďou, co nedávno ještě hrával po parcích Měla vlasy samou loknu… a jehož by dnešní mladý posluchač jen těžko po hlase poznal, a mezi Vladimírem pozdějších let, který má životních zkušeností na rozdávání a který velmi trpí velice zákeřnou nemocí - astmatem…. Na první desce je to mladý muž, který už stihl nabýt něco cenných životních zkušeností, který už v hudbě věděl, co a jak, který sice nezpívá jako Peter Gabriel (díky bohu!), ale kterému věříte každé slovo.
Album je různorodé, není to takový ten celistvý uzavřený kus, jako byla o čtyři roky později dvojka, ale je to spíš zajímavé než špatné. Objevuje se tu vše, co mohlo mladého Vladimíra zajímat - od typických kytarových písniček s městskou poetikou (Cestu do dětství jsem už někdy v devíti nadšeně dřel na kytaru), přes úderné názvuky jazzrocku (Bazarem proměn, tehdy byl jazzrock snad úplně všude) až po opravdu progresivní skladby, jako jsou Syn Daidalův a nebo Biograf.
Deska nevyšla pod hlavičkou skupiny Etc…, zřejmě i proto, že se zde objevuje spoustu zajímavých hostů a v mnoha případech špiček tehdejší doby. Od C&K Vocalu, přes pány kytaristy Otu Petřinu a Pavla Fořta, přes „Věc Makropulos“ českého jazzu - Jiřího Stivína (jak krásná je ta jeho flétna v Ikarovi!), přes Jana Kubíka, asi nejvýznamnějšího dechaře českého progresivního rocku/jazzu (samozřejmě vedle Stivína) až po „folkaře“ a Vláďovy kamarády - Vladimíra Mertu a Petra Kalandru. I samotné Etc je však také třeba zmínit. Petr Pokorný je univerzální a velmi šikovný kytarista, Vladimír Padrůněk je vedle Fedora Freša a "Gumy" Kulhánka jedním z největších představitelů československé baskytary a Anatoli Kohout - to je bubeník, kterého sice všichni znají z Katapultu (kde na mě vedle Šindeláře působí vskutku kontrastně), ale který bubnoval tak skvěle... Skoro bych ho označil za rovného Vladu Čechovi, dokladem toho je právě toto album a nebo Super-robot Oty Petřiny.
Jedné z nejvýznamnějších desek české hudby pět hvězdiček.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Velvet Underground, The / The Velvet Underground & Nico
Velvet Underground. Ještě před pár měsíci jsem o skupině věděl tak to, že s nimi spolupracoval Andy Warhol a zpívala jakási Nico, která byla před revolucí v Brně na koncertě. Pak jsem si ale pustil jejich slavný debut s banánem na přebalu a - byla to láska na první poslech. Už úvodní Sunday Morning mě prostě dostala. Říkal jsem si: něco tak nádherného mohlo vzniknout v USA v roce 1967? Paráda. Skupina svým projevem stála úplně mimo všech Hendrixů, Jefferson Airplane a ostatních, kdož tehdy tvořili americkou scénu, a to se mi strašně líbilo a líbí.
Snad každá píseň na desce se stala klasikou. Zaprvé pěkně vytvrzené, sirové a přitom poetické rock'n'rollovky (jako I'm Waiting For My Man nebo Run Run Run), které (už tehdy) do jisté míry předznamenaly punk.
Zadruhé neskutečně příjemné písně jako Femme Fatale a nebo All Tomorrow's Parties. Když jsem uslyšel druhou jmenovanou, hned jsem se zamiloval do hlasu Nico a přál jsem si, aby píseň nikdy neskončila. To je pro mě jedna z hymen šedesátých let.
Zatřetí opravdové "undergroundovky", jako je Venus In Furs s rozladěnou a skřípavou violou, a přitom docela pěkným refrénem. Dovedu si představit, že pro skupinu Plastic People of the Universe to byl okamžitý zdroj inspirace a zároveň neskutečný zážitek slyšet ve špinavém komunistickém Československu něco takového.
Mému uchu vždy zalahodí i Heroin, sedmá skladba se sedmiminutovou stopáží, kde je vlastně vše, co jsem jmenoval. Jak velmi příjemný hudební a hlasový projev, tak undergroundové skřípění. Miluji to zrychlování a zpomalování tématu, které je celou dobu očekávané a visí ve vzduchu. Kdybych měl někomu jednou skladbou představit Velvety, zvolil bych právě Heroin.
Pozastavení zaslouží i There She Goes Again, ve které je velmi dobře a ještě více patřičně operováno s vícehlasy, i I'll Be Your Mirror s Nico opět za mikrofonem, i The Black Angel's Death Song s rozladěnou a přitom příjemně znějící violou (jak je to vůbec možné?) a Reedovým hlasem, chvilku vyprávějícím, chvilku zpívajícím, i European Son, správný velvetovský finiš. Co to povídám, pozastavení a zapamatování zaslouží každá skladba na tomto albu.
V roce 1967 se urodilo spoustu zásadních alb, debut Doors, seržant Pepř, Absolutely Free od Mothers of Invention, ale první album Velvet Underground, které vyšlo v minimálním nákladu a které se pyšní na svou dobu opravdu originálním obalem (inu Warhol byl opravdu génius), neumím k ničemu přirovnat. Na desce se po hudební stránce neděje nic komplikovaného, jestli od zásadních desek vyžadujete promyšlená sáhodlouhá sóla a jiné přesvědčování se o rychlosti muzikantových prstů, Velvet Underground asi nebudou nic pro vás. Ale ta atmosféra, to hudební vyjádření, přísná rytmika, místy trochu rozladěné nástroje a skřípání, hlas Reeda i Nico (kteří si jsou vyjádřením tak trochu v opozici, což je vskutku tah na branku), to, co se na desce děje, je prostě ojedinělé a skvělé a v USA jste to v roce 1967 mohli slyšet snad jen od Velvetů.
Jedné z nejzásadnějších desek rock'n'rollu pět hvězdiček.
» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The
Doors, The / The Soft Parade
"The Soft Parade je nejhorší album The Doors, je opravdu špatné."
Tenhle názor jsem slyšel z hodně míst, a tak jsem album dlouhou dobu přehlížel. Raději jsem si vychutnával a naposlouchával všechna ostatní alba. Pak jsem se ovšem v jednom z mých záchvatů "poslouchání špatné hudby" rozhodl Soft Parade prostě pustit, koneckonců jsou to Doors, jedna z nejvlivnějších, nejznámějších, nejoblíbenějších a patrně také nejlepších hudebních skupin všech dob. Rovnou napíšu, že překvapení bylo obrovské. Prostě The Doors u mě zabodovali pošesté. A já se skutečně přesvědčil, že co album The Doors, to masterpiece, mezník a nevím co ještě. Každé album Doors je jiné. Má v sobě jiné nálady, jinou atmosféru. Stejně tak Soft Parade zahalené v tajemném modrém obalu.
Neznám jinou skupinu, která by vydala během čtyř let šest desek, z kterých by ani jedna nebyla výrazně slabá. A spolu s výjimečností Doors jsem se také přesvědčil, jak obtížně se hodnotí, obzvláště hvězdičkami. Opravdu mě svědí prst na myši, když mám kurzor nastavený na pěti hvězdičkách. Ano, já to skutečně udělám, dám Soft Parade pět hvězdiček.
» ostatní recenze alba Doors, The - The Soft Parade
» popis a diskografie skupiny Doors, The
Spálený, Jan / Edison
Jan Spálený je bezesporu zajímavou postavou české hudby. Pro veřejnost je neznámý a zůstává „ve stínu“ (jen co se týče popularity) svého bratra Petra. Ovšem zatímco se Petr věnoval čemusi mezi popem a country, Jan nahrával jednu z nejlepších desek sedmdesátých let, díky nikomu jinému, než Hynku Žalčíkovi. K ASPM a osobitému pojetí blues vedla ještě věru dlouhá cesta, prvním sólovým albem Jana Spáleného se stalo hudební zpracování jednoho z vrcholů tvorby našeho předního básníka Vítězslava Nezvala, básně EDISON.
Je neuvěřitelně zajímavé, že i když se dá deska počítat do skupiny artrockových/progrockových alb, celé dílo stojí na poezii, a to zpívané civilním projevem Jana Spáleného, který měl nedejbože k Gabrielovi, Andersonovi či Lakeovi vskutku daleko, ale to absolutně nevadí, autorův hlas je příjemný a lidský. Deska drží neuvěřitelně pohromadě, Spálenému věříte každé slovo (jste-li ochotni naslouchat). V kapele, která nenapodobitelným způsobem protagonistu doprovází, jsou víceméně málo známí hráči, což vzhledem k v některých místech téměř virtuozitě může překvapit, samozřejmě je důležitý i jeden z dalších titánů české jazzové/rockové/všelijaké hudby - Jiří Stivín.
Těžké popsat. Musíte poslouchat a doufejme pochopit. Proč jsem dal pět hvězdiček.
» ostatní recenze alba Spálený, Jan - Edison
» popis a diskografie skupiny Spálený, Jan
Rolling Stones, The / The Rolling Stones
| 2013-08-19 | Legendární, letos padesátiletá britská skupina The Rolling Stones mě v dobrém či zlém provází celým mým (nejen posluchačským) životem. Již od nejútlejšího dětství jsem slýchal CD Bridges To Babylon nebo Voodoo Lounge, která máme na originálních CD. Časem jsem se začal zajímat o rockovou hudbu (to mi mohlo být tak 8, 9) a dostal jsem mp3 přehrávač. Do něj jsem si stahoval ty největší pecky od těch největších gigantů a vedle sebe jsem tak měl Deep Puprle, AC/DC i Rolling Stones. Někdy v deseti jsem byl v kině na jakémsi koncertním záznamu a už o rok později jsem hltal dévédéčko Let’s Spend the Night Together. Brzy jsem se zaměřil i na dlouhohrající desky, mezi prvními byly pochopitelně majstrštyky jako Beggar’s Banquet nebo Let It Bleed (obě máme společně ještě s Black and Blue, Emotional Rescue, nějakým výběrem a koncertním dvojalbem na klasickém vinylu, táta byl a je velký stounovský fanoušek). Ovšem až v současné době jsem se začal zajímat „co bylo před Beggar’s Banquet kromě Route 66“.
A tak jsem se dostal i k debutovému albu, které bylo ve Spojených státech vydáno s názvem England’s Newest Hitmakers (tady je vidět záměr desku co nejlépe prodat). Drtivá většina písní jsou coververze, včetně Route 66, která je známá dodnes a pochopitelně v provedení právě Stounů. Na skupině je vidět, že se chtěla distancovat od populárního mersey-beatu a už od začátku se snažila hrát tvrdě. Vycházela zejména z klasiků rock’n’rollu, jako byl hlavně Chuck Berry. Z desky je cítit jistá energie včetně už tehdy přesvědčivého hlasu frontmana, o kterém si jen o něco málo později mohlo spoustu kapel nechat jen zdát, Micka Jaggera. I ten obal se mi zdá na svou dobu dobrý, pět tvrďáků stojících ve tmě, žádní usměvaví Broučci. Album se bezpochyby dobře poslouchá. Jak jsem psal již výše, tehdy nebýval záměr „stvořit umělecké dílo“, ale kolekci písniček, které jsou v hitparádě, kterou si fanoušci koupí a budou ji poslouchat. Debut Stounů by se do historie jistě nezapsal, kdyby neměla skupina před sebou tak šíleně neuvěřitelnou padesátiletou kariéru. Těžko se takové album hodnotí, než kvalita je důležitá výpovědní hodnota doby před půlstoletím. Tři hvězdičky jsou, řekl bych, odpovídající.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The