Profil uživatele tykeww
Recenze:
Nerez / Masopust
| 2013-07-30 | Doufám, že nebude hodnocení alba skupiny Nerez vypadat jako provokace po bouřlivé debatě, zda na Progboardu folk ano, či ne. Prostě jsem na mém harddisku narazil na album Masopust, které mám hodně rád, které řadím k tomu nejlepšímu vzniklému u nás v osmdesátých letech, a v prázdninovém nicnedělání mě napadla myšlenka napsat opět něco jako recenzi na můj oblíbený server Progboard.com.
Osmdesátá léta byla v Československu ve znamení neuvěřitelné hudební rozmanitosti, ve které je ovšem vyhledat opravdu kvalitní věci často velký problém. V první půli nová vlna, pak scéna dokumentovaná filmem Hudba 85, syntezátorový opar oficiální scény, heavymetal, punk, hardcore, nový romantismus, hanspaulkovská scéna, industrialismus…
Mimo to všechno byla scéna akustické hudby, která se leckdy vzdalovala i termínu folk. Reprezentovali ji za všechny např. Dagmar Andrtrová-Voňková, Jablkoň a… Nerez. Nerez, to je neskutečná čistota akustické hudby. Krásný hlas nejen Zuzany Navarové, ale i Víta Sázavského či Zdeňka Vřešťála. Trochu latiny, trochu jazzu, někde víc, někde míň. Je obtížné definovat a ještě obtížnější popisovat hudbu Nerezu někomu, kdo ji v životě neslyšel.
Už od úvodní (a mé oblíbené) Tisíc dnů mezi námi musí být jasné, o co tu jde. Na albu je celkem jedenáct skladeb, z nichž ani v jedné si soubor na nic nehraje, není tu cítit ani náznak snahy o podbízivost, k čemuž přispívají i nevykonstruované texty. I obal považuji za nesmírně povedený.
Rozhodně doporučuji každému, kdo má rád opravdu kvalitní hudbu, umí naslouchat a ortodoxně neodmítá všechno, co není jen úderný rock.
» ostatní recenze alba Nerez - Masopust
» popis a diskografie skupiny Nerez
Sweet / Desolation Boulevard
| 2013-07-06 | „Skromná popová skupina, která se v letech 1973-1978 pravidelně objevovala v hitparádách, zejména písněmi autorské dvojice Chinn-Chapman, viz hit Blockbuster (1973)“
Toť vše, co o kapele Sweet napsali v encyklopedii rocku z roku 1998 vydané v nakladatelství Albatros. Bez toho, abych předstíral, že jsou Sweet stejně důležití jako Led Zeppelin nebo Deep Purple (jako že nejsou), se mi zdá, že mohli napsat víc. Sweet byla kapela reprezentující „rockový střední proud“ a svezla se na vlně glam-rocku, což se projevilo zejména na vizuální stránce. Přiznám se, že právě kvůli jejich oblékání a líčení se jsem měl dřív na celý glam alergii (snad kromě Marka Bolana, toho jsem měl rád vždy). Nicméně - Sweet krom singlových hitovek a zářezů do hitparád jako byly Blockbuster, The Ballroom Blitz, Action… vydaly i pár schopných alb, mezi nimi Desolation Boulevard.
Brian Connolly byl sympatický frontman, který byl než úžasným zpěvákem spíš miláčkem dívek, avšak byl to právě on, kdo dělal Sweet Sweetama.
Andy Scott byl schopný kytarista. Sice žádný Blackmore nebo Page, ale držel se rockových základů a pustil-li se někdy do nějakého sóla, rozhodně se neztrapnil.
Steve Priest a Mick Tucker byla solidní rocková rytmika, zejména pak Tucker byl dost dobrý bubeník.
Desolation Boulevard obsahuje devět poslouchatelných skladeb. Chapman s Chinnem jsou podepsáni jen pod dvěma písněmi, což kvituji, neboť si myslím, že kapela by si měla zasloužit vlastní autorské vyjádření. Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou skladbu, tak by to byla Medussa nebo Lady Starlight, obě Scottovy, ve kterých se dostávají ke slovu i akustické kytary.
Ovšem ještě nad nimi vidím Man With Golden Arms - takovou skladbu jsem věru nečekal. To je místy skoro až jazz, u kapely jako Sweet opravdu progresivní skladba. Je pod ní podepsán americký skladatel Leonard Bernstain. Tuckerovo bubenické sólo, hutná baskytara, osmi a půl minutová stopáž, objevivší se gong... Masterpiece!
Nechybí ani hitovka Fox on the Run, kterou mám raději právě zde než v singlové verzi.
Třešničkou na dortu je dnes již klasická píseň od The Who - My Generation. Předělávka to není špatná, ale ne každému může sedět Connollyho hlas.
Album není zlé, dobře se poslouchá, má hezký obal. Já mu dám čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard
» popis a diskografie skupiny Sweet
Clash / London Calling
The Clash - London Calling - dnes už legendární dvojalbum, které Lidové noviny v čele s Janem Rejžkem, není divu, vybraly jako nejlepší album historie. London Calling je naplněné energií, spoustou skvělých písní, které vám nedají vydechnout.
Punk, to nejsou jen nagelované hlavy, které uměly na kytaru dva akordy a pod heslem No future vyřvávaly, jak je všechno se*e. Z punku vycházela velká spousta skvělých kapel, v čele jednoznačně s The Clash.
Na mnoha místech už se nejedná o žádný punk, je to trochu nová vlna, na pár místech se objevující prvky Reggae, ale především Anglie a Londýn, které jsou z alba neobyčejně cítit. Kapela si prostě vytvořila jisté kouzlo originality, což je k nezaplacení.
Těžko vyzdvihovat jednotlivé skladby - mojí srdcovkou však navždy zůstane Lost in the Supermarket - Ztracen v supermarketu.
Abych to shrnul - album je prostě úžasné a divím se, že si ho tu až na Adama a na něj reagující nikdo zatím moc nevšímal.
Můžete hádat, kolik dám hvězdiček.
» ostatní recenze alba Clash - London Calling
» popis a diskografie skupiny Clash
Joplin, Janis / Pearl
Janis Joplin bych se nebál označit za nejlepší (nejen bluesovou) zpěvačku vůbec a Pearl za její nejlepší album. Poměrně mne překvapilo, že je tu zatím jen jedna recenze (i když je skvělá, jak jinak, když autorem není nikdo jiný než Petr Gratias). Deska vyšla až po ukončení zpěvaččina ne zrovna šťastného života, pět měsíců poté, co byla nalezena s množstvím nekvalitního heroinu pod kůží. V ten samý den, kdy zemřela, měla nazpívat vokál k dnes poněkud nešťastně znějící instrumentálce - Burried Alive in the Blues.
Kapela Full Tilt Boogie Band, kterou vedl kytarista John Till, bylo velmi schopné instrumentální těleso, kde se nacházeli dva hráči na klávesové nástroje (klavírista Richard Bell a organista Ken Pearson). Podle mě s ní zpěvačka našla vzácnou symbiózu - ani kapela, ani Janis nevyčnívaly významně dopředu nad druhé. Skupina dostávala na mnoha místech dostačující možnost k hráčskému sebevyjádření a skvěle podporovala i svou sólistku.
Hned titulní Move Over je bomba. Šlapající rytmika, organ i klavír, Janis se svým nezaměnitelným hlasem a Till s památným sólem. Lepší úvod si ani nelze představit.
Cry Baby, to je už klasika s neskutečným hlasovým výkonem, na kterém se tak trochu chce přiživit nová „hvězda“ ze Superstar Sabina Křováková (alespoň mi to tak připadá, ale to její popíkové frázování… Radši si to ani nepouštějte). Ve skladbě jsou nádherné gradace i hudební sehrání, které co nejvíce podporuje vokál Joplinové.
A Woman Left Lonely nastupuje na neskutečně jemnou platformu. Připadá mi, že Janis Joplin nám až na dřeň odhaluje svou duši, to není žádná vykonstruovaná písnička „o skutečných pocitech“, které můžeme slyšet pořád. Pomalá, důrazná rytmika a organ (nevím - Hammondky to asi nejsou?) ve výši. Neskutečné, to nelze chápat. Až je mi líto, že je konec.
Teď ovšem Half Moon, to je „veselejší“ flák, kde udivuje hlavně neskutečná souhra. Blues, soul, r’n’b? Lepší neškatulkovat a užívat si tu úžasnou jízdu, mimo jiné také úžasné propojení klavíru a organu.
No jo, máme tu již zmíněné Burried Alive in the Blues. Truchlivé, stačilo, aby Janis zemřela o den později a mohlo to vypadat úplně jinak. Skladba je zaplněná všemožnými vyhrávkami ať už kláves nebo Tillovy kytary, samozřejmě se skvělou rytmikou, ale ten vokál, ten tu tak chybí, tak strašně chybí. A teď tím nemyslím jenom v písni, ten vokál tady chybí stále.
My Baby, to je skoro až gospel. Těžko uvěřit, že byla Joplin bílá (a nemyslím to pochopitelně nijak rasisticky). Vícehlasy fungují výborně, stejně jako doprovod klavíru.
Me and Bobby McGee je skvěle sednoucí, původně countryová písnička. Ta country atmosféra je tu ze začátku opravdu cítit, částečně i kvůli kytaře, pak se ovšem přidává i typická rytmika a slyšet je i organ. Po zklidnění se skladba náhle rozjíždí a skvělé je i sólo na klavír podporováno organem. Taková kombinace je opravdu působivá.
Mercedes Benz, to je klasický skoro hit. Kapela je pryč, jen Janis zpívá vroucně za jednoduchého rytmického doprovodu. Jestli je možné nahlédnout Janis do duše, tak prostřednictvím této skladby. Je to tak niterní, až z toho mrazí, a přitom zpívá ne nijak emotivní text -
Oh lord, won’t you buy me Mercedes Benz?
My friends all drive Porsches, I must make amends
Worked hard all my lifetime, no help from my friends
so lord, won’t you buy me Mercedes Benz?
čili česky:
Ó Bože, nekoupíš mi Mercedes Benz?
Všichni mí přátelé řídí Porsche, musím to napravit
Pracovala jsem celý život bez pomoci od přátel
Tak Bože, nekoupíš mi Mercedes Benz?
Mimochodem, je to dost zvláštní ironie osudu, ale napadlo mě: Janis má skladbu samu pro sebe, tak aby to bylo "spravedlivé", kapela má instrumentálku BAITB… Asi nesmysl, ale třeba na tom něco bude. No nechme rozboru věcí mezi nebem a zemí a pojďme na
Trust Me - opět pomalejší skladba, na albu trošku průměrná, což ale i tak znamená nadprůměr. Sloka mi upřímně zní jako z nějakého béčkového romantického filmu, za což ovšem Joplin nemůže, ta ze sebe vydává maximum.
A máme tu poslední skladbu - Get It While You Can, čili Ber, dokud můžeš. Prý se tak bude jmenovat životopisný film o Janis. Skladba se povedla, sloka je podobného typu jako předchozí píseň, refrén je však krásně vyostřený a vygradovaný, stejně jako Tillovo sólo, každopádně důstojný závěr skvělého alba.
Abych to shrnul - byl by hřích nedat pět hvězdiček.
A ještě bych poprosil upravit obsazení:
• Janis Joplin – vocals, guitar on "Me and Bobby McGee"
• Richard Bell – piano
• Ken Pearson – organ
• John Till – electric guitar
• Brad Campbell – bass guitar
• Clark Pierson – drums
+
• Bobby Womack – acoustic guitar on "Trust Me"
• Bobbye Hall – conga, percussion
• Phil Badella, John Cooke, Vince Mitchell – backing vocals
• Sandra Crouch – tambourine
• Robert Honablue - engineer
» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Pearl
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis
Emerson, Lake & Palmer / Trilogy
Emerson, Lake and Palmer - to je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších kapel (hned vedle The Beatles a Rolling Stones), a časem jsem si uvědomil, proč tomu tak je - jsou prostě nejlepší :-) Nikdy předtím, než jsem je slyšel poprvé, jsem si nedovedl představit, jak úžasně může znít kapela, kde jsou pouze tři lidé. ELP bravurně ukazují, co všechno se dá zvládnout pouze s klávesami, basou, bicími a samozřejmě Lakovým nádherným vokálem. Album Trilogy řadím mezi to nejlepší, co kdy vzniklo. Nádherně vyrovnané, vyzrálé, plné skvělých nápadů, instrumentálních výkonů i pěkných melodií, takové je Trilogy.
Desku otvírají trochu nervózní zvuky, tlukot lidského srdce (kde se asi inspirovali Pink Floyd? ), ale vejde se do nádherné skladby Endless Enigma, kde měl úžasnou šanci předvést se především Greg Lake jako zpěvák. Svým krásně čistým hlasem zpívá rozhodně ne nezajímavý text a při „please, please, please, open their eyes“ stačí jen slastně přivřít oči. Keith Emerson se rozhodně taktéž nenechává zahanbit a obklopen svými klávesovými nástroji dělá divy. Carl Palmer byl úchvatný živelný bubeník a taktéž jeho bicí mají velkou úroveň.
Prostě po všech stránkách výborný úvod, z kterého se sklouzne k typickým Emerosnovým klasicistním hrátkám s klavírem, což je příjemné proložení, než se ozve fanfára syntetizéru a opět se zopakuje část Endless Enigma, prostě nádhera a pompézní závěr jak se patří.
From the Bigenning je už klasická skladba, kde dostává kýžený prostor Greg Lake, tentokrát jako kytarista. Skladba je pěkná baladická a v další fázi se ke slovu dostává i Emerson se synthesizerem, který dosud mlčel. Skladbu tím nádherně melancholicky dokreslí, což celkem evokuje Šťastlivce, nicméně to funguje perfektně.
Teď se ovšem vracíme zpátky na zem - je tu skladba The Sheriff. Je jednoduchá, ale mám ji velice rád. A právě to se mi líbí - Emerson, Lake i Palmer jsou úžasní ve sférách opravdové progresivní hudby, náročných harmonií i neuvěřitelných improvizací - to ovšem neznamená, že by si nezahráli i nějakou tu jednoduchou písničku, v tomto případě s westernovými inspiracemi. Ukázali to už na druhé straně alba Tarkus. Závěr patří šílenému Emersonovi za klimprem, atmosféra jak ze saloonu.
Hoedown pokračuje ve westernové atmosféře - jedná se o skladbu skladatele Aarona Coplanda z jeho baletu Rodeo. Kapela dělá divy, zejména pak samozřejmě Emerson, který dovádí s hammondkami i moog synthesizerem, že tomu až uši nechtějí věřit.
A je tu titulní Trilogy s poklidnými tóny a čirým Lakovým hlasem „vypravěče“. Emerson se vrací zpět ke klavíru, následně se ale skladba rozjede dál; klávesista po všech jeho typických klavírních bězích, za kterými ještě zaslechneme Lakovo goodbay, rozbíhá skladbu se synthesizery a parádní rytmikou Lake-Palmer. Je zde cítit skoro až free-jazz. Pak se ale téma po několika úderech zase mění a jaksi „zveselí“ a k mikrofonu se vrací Greg Lake. Po všech stránkách výborná skladba, kde se naplno rozvíjí hráčský potenciál zejména Keitha Emersona.
V Living Sin se Emerson vrací zpět k Hammondkám a je to příjemné. Skladba je jaksi tajemnější a Lakův vokál zní velmi sugestivně a přesvědčivě, vokálně měl v sobě obrovský potenciál v mnoha polohách.
Abbadon’s Bolero je ve znamení neustále zesilujícího a rozvíjejícího se motivu, což funguje báječně, neboť to vyvolává dojem vygradování celé desky.
Album považuji za úžasné a velmi rád ho poslouchám, připadá mi krásně sevřené a vyvážené, což umocňuje i výtvarně dobře vymyšlený obal - včetně jeho zadní strany.
O tom, že udělím pět hvězdiček, asi netřeba diskutovat.
» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer
Collegium Musicum / Zelená pošta
Zelená pošta je hudebním klenotem, ke kterému se často a rád vracím. Je skutečnou perlou československé hudby; záměrně nepíši rocku, bigbítu nebo čehokoli jiného, neboť Pavol Hammel i Marián Varga si vytvořili schopnost svého hudebního vyjádření, vlastního a originálního. Hammel - to byl písničkář, kdežto Varga je a už tehdy byl hudební génius. A to spojení je úžasné. Album poskytuje krásnou a příjemnou hudbu, která je připravena pohladit duši. Pochválil bych téže obal, na kterém je negativ fotografie obou protagonistů v zeleném tónu, vedle nichž svítí červený koník. Nepřehlédnutelná není ani textová stránka - povětšinou od textaře, básníka a přítele dvojice - Kamila Peteraje. Nedovedu si představit, že by album bylo nazpíváno v jiném jazyce, nežli ve Slovenštině. Tady bych rád poznamenal, že se mi Slovenština velice líbí, rád ji čtu i poslouchám, a Zelená pošta mi k tomu svou zvláštní poetikou dopomohla.
Desku otvírá roztomilá skladbička Domáca úloha, po ní následuje sled různých písní. Jemná Do ďatelín (PS Word mi to opravil na vazelín :-) ), veselý Tenis s tleskáním, a samozřejmě známá Smutná ranná električka se sugestivním přednesem básně básníka a tehdejšího slovenského ministra kultury - Miroslava Válka, který měl s Mariánem Vargou velmi zajímavý vztah. Skladbě ke gradaci velmi dobře přispěje náhle objevivší se kytara, na kterou nehraje nikdo jiný, než fenomenální Radim Hladík (který ostatně s Hammelem koncertuje dodnes). V Krajine bielych dievčat se na několik okamžiků zaběhne i k typickým Vargovým improvizacím.
Všichni studioví hráči hrají perfektně. Není divu, kapela je seskládaná především z hudebníků z Collegia (včetně Rasťo Vacha, který v CM již v té době nehrál. Tady však hraje velmi dobře - dostane-li se do popředí jeho kytara, je to rozhodně ku prospěchu věci). A o rytmice Frešo-Hájek snad netřeba psát.
Druhá strana není o nic horší než první - hned první Pávi ples je úžasný, mimochodem i skvělou přeměnou po delším Hájkově přechodu. Zbylým písničkám téže není co vytknout.
Muzikanti evidentně chtěli desku něčím vygradovat - a provedli to delší skladbou Pošta. Atmosféru podtrhuje i přizvaný Symfonický orchestr Československého rozhlasu. I tady jsou však příjemné jemné pasáže.
Abych to uzavřel - tohle všechno považuji za jeden z vrcholů naší (dnes již vlastně slovenské) hudby, i když se leckde nejedná o žádný progrock nebo tak něco.
Ano, takhle nějak si představuji pětihvězdičkové album.
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
SOUNDTRACK / South Park - Bigger Longer and Uncut (Peklo na zemi)
| 2013-06-09 | Zaprvé, všem odpůrcům netradičního animovaného seriálu South Park bych chtěl vzkázat, aby si uvědomili, že seriál není jen hromadou sprostých slov a fekálního humoru. Jedná se o zesměšňování a parodování nejrůznějších problémů světa, ať už se jedná o války, politiku, sexualitu, náboženský fanatismus, rasismus, kulturní břečku, předsudky či výchovu dětí. South Park úžasně ukazuje absurditu dnešního světa a ještě se u toho člověk výborně pobaví.
Zadruhé, když už tu je sekce Soundtracky, rozhodl jsem se vložit ten k filmu Bigger, Longer and Uncut (česky jako Peklo na zemi). Film paroduje především muzikály, a v této sféře se mi zdá dokonalý. (píseň Blame Canada byla dokonce nominována na Oscara - ceny filmové akademie).
Vyzdvihl bych ty nejzajímavější písně.
Mountain Town - všichni hrdinové se na začátku filmu dávají dohromady. Píseň zcela jasně paroduje Disneyho filmy. V refrénu se přidávají stále nová a nová přídavná jména a dočkáme se i Kennyho krátkého sóla (hmhmmhmhmhm).
Unclefucka, to je píseň, která zapříčinila kanadsko-americkou válku. Kanadští herci Terrance a Phillip ve filmu Asses of fire předvádějí kopu fekálního a „kanadského“ humoru, který se ale líbí především dětem. Ty následkem toho začnou mluvit velmi sprostě a zpívat si i tuto píseň. Pro někoho může být nezkousnutelná, zejména pak díky prdícímu sólu…
It’s easy, m’kay - Výchovný poradce, pan Mackey, který téměř za každou větou říká M’kay? (Áno?), dostal za úkol odnaučit děti mluvit sprostě. Rozhodl se tak učinit touto chytlavou písničkou, ve které se krásně přidává dětský sbor.
Blame Canada, hymna hnutí Mother against Canada (matky proti Kanadě), byla nominována na Oscara. Mě osobně příliš nezaujala.
Kyle’s mom is a bitch - sólový výstup Erika Cartmana nemohl chybět. Píseň je stupňována v intervalu jednoho půltónu a obdivovat lze zejména rychlý a bezchybný zpěv.
What would Brian Boitano do je skočná, veselá skladba, která hlavním protagonistům pomůže rozhodnout se zachránit Terrance a Phillipa. Text je absurdní, ale dětsky krásně naivní. Dočkáme se i sólového výstupu Briana Denneyho.
Up There - Satan, milenec Saddáma Husseina, zpívá sentimentálně o svých snech po dobru. Možná trochu natahované.
La Resistance - malý Gregory začne vroucně zpívat za klavírního doprovodu. Posléze se ovšem přidávají témata z minulých písní - a to je přesně ono! Zpochodovatělá verze Unclefucker, opětovné výboje Blame Canada a nová píseň Tomorrow Night. V několika momentech se prolíná více písní najednou - a je to prostě úžasné.
Soundtrack nepovažuji za dokonalý či bezchybný, to vůbec ne, je ale precizně nahraný a složený a hlavně je tu k slyšení jedna z mála hudeb, které jsou skutečně vtipné a humorné (za druhou takovou považuji třeba Klusákovu operku Úspěch českého inženýra v Indii).
Tři hvězdy.
» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - South Park - Bigger Longer and Uncut (Peklo na zemi)
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK
Flamengo / Paní v černém (Singly 1967 - 1972)
Je třeba si uvědomit, že Flamengo zdaleka není jen Vladimír Mišík, Jan Kubík a „kuřecí“ éra počátku sedmdesátých let. Pod názvem Flamengo fungovala kapela již několik let předtím jako kvalitní beatové seskupení, které s měnícím se časem a lidmi v obsazení přejímala nejrůznější hudební prvky – od psychedelie a blues (toho zejména po odchodu frontmana Karla Kahovce) až k progresivní kuřecí formě okořeněné Kubíkovým jazzovým založením. CD Flamengo: Paní v černém mapuje singlovou (takže většinovou) produkci skupiny.
Začíná se dvěma dnes již klasickými písněmi, které do zblbnutí neváhají ohrávat ani komerční rádia - Já budu chodit po špičkách a Povídej od Petra Nováka. S potěšením jsem zjistil, že se mi v posledních týdnech dost zalíbily. Novákovu velkou dovednost jsem však vždy viděl především v tom, že dokázal vdechnout i naprosto obyčejné písni něco, co ji hned udělalo jedinečnou. Obě písně jsou jasným příkladem produkce šedesátých let. Nic převratného ani progresivního, žádné velké umění- klávesové podkreslení, jednoduchá rytmika a jasný beglajt s neakrobatickými vyhrávkami - ta prostota na mě však funguje báječně.
Svou lásku jsem rozdal už patří do zlaté éry zpěváka a kytaristy Karla Kahovce - který se v letech pozdějších odklonil k nezávadné country, čehož se dá litovat. Píseň je podobná dvěma předchozím - myslím, že by slušela i Petru Novákovi.
V Popravě blond holky se už dost přitvrzuje. František Francl (který prodělal dosti zajímavou transformaci v jazzrockového kytaristu působícího v Etc… či Jazz Q) naplno aplikuje zkreslení kytary, které bylo k zaslechnutí již ke konci předešlé skladby a které svého času definovalo zvuk Flamenga. V písni mi osobně trochu vadí Kahovcovo protahování slabik na koncích veršů (Ví snad ňákej soudcééé, proč séé daláá svíst…). Francl se pouští do již poměrně vyspělých kytarových exhibicí. Bubeník Ernouš Šedivý není moc výrazný, i když má výborný výraz, leč mnohem lépe je vidět a slyšet v záznamu z prvního československého Beat festivalu. >> odkaz
Co skrýváš v očích pokračuje v podobném duchu, je však pomalejší a to písni dodává jistou tajemnost (samozřejmě spolu se bzučením kytary v pozadí). Basista Fořt je dobře slyšet, ale myslím, že skutečné uplatnění našel až s problémy s obsazením v kytaře - červené Gibson SG.
Vyber si palác je optimističtější a opět najíždí na kahovcovskou písničkovou platformu. Dostává mě do kolen zejména svým krásně vymyšleným intrem. Sloka je krásně šedesátkově veselá a vždy mě přinutí slastně přivřít oči. Franclovo sólo je kratší, ale chytré a dobře skladbu dokresluje.
Paní v černém zahajuje jakýsi nervózní tón, pak se však opět rozbíhá další optimistická skladba sázející na typický přednes Karla Kahovce. Písničku v sedmdesátých letech spolu s dalšími oživil Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř v pořadu Hitšaráda. Na videoklip se vždy rád podívám. >> odkaz
A vrací se Petr Novák s krásnou hitovkou Náhrobní kámen. Z počátku je třeba si zvyknout na Novákův hlas, který je položený výše než Kahovcův a může se zdát až kvílivý. Skladba je prostě krásná i díky Plickově textu, který ukazuje nádhernou a přitom jednoduchou poetiku. V jednoduchosti je krása a síla - to mi ukázal pan Novák.
S písní Džbán se nám představuje rokenrolový veterán Pavel Sedláček. Je opět v pomalejším tempu a dává nám nahlédnout pod pokličku krásné šedesátkové atmosféry (která možná nebyla tak idylická - asi jsem si ji tak spíš vysnil).
Teď opět pozor - přichází tvrdší Kahovcova Zavraždil jsem lásku, kde už se dá najít typický bigbít typický pro konec šedesátých let. Po něčem jako mersey-beatu už nenacházíme ani stopu. Vícehlas dodává opět ztajemnění a nástin psychedelie.
No Reply - to je Mayallavská předělávka, kde Francl používá wah-wah pedál a Kahovec svou roztomilou „angličtinu“, které se říkalo různě - ať už Kahovština či telefonní seznam. V podstatě náhodná anglická slova poskládaná na sebe; mnohdy tak, že absolutně nedávají smysl. Instrumentálně je skladba zajímavá, radši mám však „českého“ Kahovce.
S The Way For Horses jsme si moc nepomohli, protože Kahovec asi v Angličtině, kterou téměř vůbec neovládal (a už vůbec v ní neuměl zpívat), našel zalíbení. Ale písnička je vcelku hezká, to ano.
Teď ovšem pozor - už jsme v jiné éře. Do kapely přišel klávesista a zpěvák Ivan Khunt, a především anglická zpěvačka Joan Duggan, která nám předvádí Gershwinovo Summertime. Skladba je instrumentálně skvěle zvládnutá, vždy jen čekám, kdy nastoupí Janis Joplin, která si Big Brother & the Holding Company spletla (není divu) s Flamengem. Píseň dává vyniknout hlavně Františku Franclovi, budoucímu muži Joan Dugganové.
Too Much Love Is a Bad Thing je ve znamení přesné a vytvrzené rytmiky. Zpívá Ivan Khunt – příliš mi však v skladbě, upřímně, nesedne. Pak se však skladba rozjede do výšky a síly, a to rovnou dvakrát. S takovou gradací by si prostě žádný Kahovec neporadil.
Tajemně začíná další kus - Vím, že pláčem to skončí. Ivan Khunt mi ovšem připadá trochu nevýrazný, bylo to ale dáno i tím, že byl, pokud vím, prvně ve studiu: ve Stále dál či v Energitu se dovedl předvést mnohem lépe. Píseň je velmi emotivní - psychedelie byla v plném proudu. Pozadí dokreslují varhany i kytara, kterou ovšem hostující Radim Hladík (to spojení mne dost překvapilo) vrhne do neuvěřitelného sóla (jsem ale přesvědčen, že Francl by si s ním poradil skoro stejně dobře).
Doba se ovšem zase změnila a nastupují perkusivní zvuky, ke kterým se přidá maestro Kubík a nová hvězda souboru - Vladimír Mišík - začne zpívat krásnou pozitivní skladbu Každou chvíli, ve které mu sekundují ženské vokály. Kubík se po zvolnění pouští do jeho typického sóla - je vidět, že předtím hrál výhradně jazz - ovšem funguje to perfektně.
Týden v elektrickém městě funguje na podobné bázi, je však o něco smutnější a tajemnější. Krásně si v ní sekundují Jan Kubík - saxofon a Pavel Fořt - kytara. Mišík již tehdy dovedl zpívat procítěně tak, jak to nikdo jiný neumí, i když ho až spolupráce s básníkem Josefem Kainarem přiměla začít se více o textovou stránku - která se posléze stala důležitým poznávacím znamením pro jeho osobitou hudbu.
Stále dál - to je úderná skladba úžasně zazpívaná nebožtíkem Ivanem Khuntem. Jako jediná z kompletu se nachází na legendárním Kuřeti v hodinkách. Když ho obnovené Flamengo s Mišíkovými Etc… předváděli kompletní živě (by the way úžasný koncert!), zpíval skladbu mladý Pavel Bohatý, a skladbě prostě něco chybělo - ačkoliv třeba Bazar proměn se mi od něj dosti líbil… O Stále dál je, myslím, zbytečné cokoliv psát, chcete-li, přečtěte si o písni v recenzi pana Gratiase na Kuře v hodinkách.
Kuře v hodinkách (single edit) - je prostě nádherná skladba. Akustické provedení zbavuje píseň albové údernosti - naopak jí dodává krásnou čistotu a jemnost.
Black Is Black nás vrací zpět do prastarých dob k Viktoru Sodomovi a klasicky pojaté skladbě, kde je cítit rhytm’n’bluesový opar, který se pro Sodomu stal o pár měsíců později klíčový.
Kolekci Paní v černém považuji za klíčovou k správnému poznání jedné z našich nejpodstatnějších hudebních skupin. Obsahuje písně výborné i slabší, celkově desce dávám čtyři hvězdičky.
A dík za přečtení.
» ostatní recenze alba Flamengo - Paní v černém (Singly 1967 - 1972)
» popis a diskografie skupiny Flamengo
Mišík, Vladimír & ETC... / Umlkly stroje
Je kravina psát dvě recenzičky na jedno album, ale když tak čtu mé rok staré hodnocení, tak se musím usmívat a kroutit hlavou. Asi jsem za tu dobu došel někam dál... A zcela jinak dnes vidím i toto album páně Mišíka, které vyšlo pět let po majstrštyku Nůž na hrdle (1999).
Desku v šedivém obalu otvírá skvěle padnoucí bluesovka Andělé nade mnou. Album jsem slyšel poprvé někdy v osmi letech a dá se říci, že tahle skladba mi otevřela cestu k blues, které jsem tehdy považoval za nudné.
Po skladbě ovšem přichází kýžené ztvrzení v podobě bubínků a agresivních elektrických kytar - je tu rockový song Z flámu. Po delší době se nám opět představuje Jiří Dědeček coby textař. Jeho poetika je někde naprosto jinde, než u dvou jiných zdrojů Mišíkových textů - Kainara a Hraběte - je blíže Mišíkovým městsky bluesovým básničkám, ale dodává jim sympatickou ironickou nahořklost a navíc má Dědeček bezvadný smysl pro rým. Párkrát se zopakuje chytlavý refrén a už nastupují akustické kytary s písní Nad usínající milovanou od básníka Vladimíra Holana. Skladba neurazí, ale téže nikterak nenadchne. Nelze jí ale upřít jistý půvab, který však mizí se šlapající rytmikou a děsuplnou skvěle zaranžovanou skladbou Noční chodec. To je prostě skladba, která mě dostává do kolen zejména svým refrénem Volám naň hlasem...
Mišík nikdy nebyl žádný nadzpěvák typu Jon Anderson, ale má obrovský výrazový rejstřík a jeho interpretace jsou na českém poli jedny z nejpřesvědčivějších, zvlášť, když má co interpretovat. A to on vždycky měl. Textu Ivana Wernische dodává takovou sílu, která by z pouhé tištěné básně vůbec nevyzněla.
Leč přichází perkuse s jakýmsi mumláním a už se rozjíždí skladba typická pro Jiřího Veselého - Když se kouří konopí, která nás zpět vrací na zem s Dědečkovým textem. V hudbě je zřejmá inspirace z lidové hudby ať už české či keltské.
Kdybych už měl umřít je truchlivá skladba, kde je podstatný skvělý text Václava Hraběte - mého oblíbence. Pokud u nás ve škole náhodou někdy bude recitační soutěž, přihlásím se s touhle básní. A nebo s Vrbovým Zátiším peronních lístků, to nevím jistě.
Titulní Umlkly stroje stojí na pevných Veselého basech, což je blues okořeněný trocha Veselého hudebního cítění, které od nepaměti vycházelo z lidové hudby. Veselý patří mezi jedny z mála českých hudebníků, které jdou bez obtíží rozpoznat po prvních tónech. Samozřejmě vedle Jana Hrubého, houslového mága, bez něhož by to prostě nešlo. Skladba pracuje s téměř absurdním Dědečkovým epickým textem, ve kterém prostě nic nefunguje (myšleno významově, text jako takový funguje bezvadně).
S Velikým heverem nastupuje zklidnění a Mišíkův vyrovnaný přednes, který s lehkostí vzpomíná nešvary dnešní doby a řeší je velikým heverem. Vedle je (není vůbec vedle, jen se tak jmenuje) o poznání veselejší snad i díky civilní interpretaci kytaristy Pavla Skály. Cítím tu jeho zkušenosti ze skupiny Marsyas. Skladbu jsem si za poslední dobu tuze oblíbil a "říkám to v pohodě, můžu zas jít" mám nutkání po poslechu říkat/zpívat celé odpoledne.
Romeo se kácí má melancholičtější nádech, který téměř mizí s refrénem. Mišíkův text je tuze kvalitní.
Řek mi doktor funguje na neklidné hudbě místy zabíhající do úplného tanga a na epickém typicky absurdním Dědečkově textu o pitvě a otravou cyankáli.
Ovšem na Malý velký muž jsem názor nezměnil, to je pro mě prostě černá ovce alba. S keltskou lidovou hudbou jsem se dosti spřátelil, tohle je ale odrhovačka nejvyššího kalibru a navíc s textem, který fakt... Nesedí.
Mišíkova Sejdeme se v ráji ale opět navodí atmosféru předešlých skladeb. Je to takové pohlazení po duši, které se téměř vyrovná Hodinám starého lenocha z předešlého alba.
Z alba jako celku mám na rozdíl od svého mladšího já velmi dobrý pocit. Zlepšuje mi ho ještě požitek z výborného zvuku i aranží. Grafické zpracování také není nezajímavé. Mám dojem, že šedá barva a technické písmo bylo tehdy celkem v módě, leč působí to skvěle a otištěné texty s obtisky různých částí obličeje tomu jen nasazují korunu.
Dávám opět čtyři hvězdičky, tentokrát to ale není žádné zaokrouhlování nahoru z úcty nebo z matematických důvodů, tentokrát jsou to čtyři plnohodnotné a zasloužené hvězdičky!
Jo a díky za přečtení.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Umlkly stroje
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Čok, Vilém / Živá voda
Vilém Čok je svérázná postava české hudby a na server o progresivním rocku se hodí asi tolik jako dijonská hořčice do rajské omáčky. Ovšem když už tu je, proč se na něj trošku nepodívat...
Čokova současná kapela ByPass umí celkem dobře hrát. Sám Čok stojí pouze za mikrofonem a k baskytaře pustil jakéhosi Milana Libicha. Kytarista Marcel a bubeník Podzimek jsou schopní hráči vycházející ze základní rockové platformy, která byla Čokovi vždy nejbližší.
Úvodní Prolog, to je typická Čokovina, na které nás Vilém přivítá svérázným způsobem sobě vlastním.
Následuje sled různých písní s typicky rockovými základy, no spousta z nich si je dost podobná, ale neposlouchatelné ty songy rozhodně nejsou. Často spoléhají na chytlavý refrén a mnohdy často až absurdní sdělení (typickým příkladem je toho Mrkev nesmí zemřít - možná ironická odpověď na některé ekoaktivisty), někde však překvapivě zabíhající do trochu vážnější roviny, viz Vilémův protestsong Nepotrestaný. Trochu netypická je hitovka a titulní píseň Živá voda. Není špatná, ale dostávám při ní nepříjemný pocit, že Čok přeci jen není tak nezávislý, jak tvrdí, a že tady byla jasná tendence vytvořit hitovou píseň, kterou by mohla hrát i komerční rádia. Dalším zklidněním je Zachraňte Ježíška, která zpracovává ve své době velmi řešené téma Santa Claus vs. Ježíšek. Bonusovou radio verzi Živé vody bych na albu vůbec nepostrádal, už původní verze mě nechytla a radio edit mě nutí opět si připomenout zklamání nad slabším okamžikem.
Deska není špatná, obsahuje hodně kvalitních písní i Čokův specifický humor, je dobře zahraná a kvalitně zaranžovaná.
Známka: 3,786
Počet hvězdiček: 4
» ostatní recenze alba Čok, Vilém - Živá voda
» popis a diskografie skupiny Čok, Vilém
Collegium Musicum / Live
Je dosti zajímavé, že v dobách té nejtužší totality a systematického zneškodňování všeho, co se jen blížilo rockové hudbě, vyšla na Slovensku v Opusu živá deska, navíc s rozevíracím obalem a, s ohlédnutím na jiné tituly té tuhé doby, navíc poměrně dobrým grafickým zpracováním, otištěnými fotografiemi a dlouhým sleevnote. Samozřejmě jsem si vědom toho, že na Slovensku byla snad situace přeci jen o trochu lepší než v Čechách, a vím i o podivuhodném vztahu mistra Vargy a ministra kultury Miroslava Válka, ale i tak je prostě zarážející vydání takovéto desky v době, kdy si mohla většina kapel nechat zdát i o malé desce. Nu, nechme historických rozborů a pojďme k desce samotné.
První skladbou se stala Burleska, která v sobě skrývá přímo ohromnou energii a do které mág Varga náhle dosadil motiv Dvořákovy slavné Humoresky, což při prvním poslechu nečeká asi nikdo. V dalších pasážích se skladba postupně a typicky zklidňuje, aby opět vychrlila energii počátku a dospěla ke konci.
Následují rozpustilé tóny Vargovy Si nemožná. Skladba působí tak nějak veseleji, velmi důkladně se nám představí basista Fedor Frešo, skutečný virtuos svého nástroje. První strana uteče jako voda a snad každý, kdo poslouchal pozorně, musí v tomto okamžení otočit na druhou stranu.
Ta téměř úplně navazuje na první druhou částí Si nemožná. Ovšem skladba se nám dostala někam, kam jsem opravdu nechtěl, totiž téměř do Eufónií. Marián Varga je dlouhou dobu slyšet za varhanami sám, ovšem i v těch nelibě znějících tónech se opět přidávají Frešo se svým riffem a bubeník Hájek se svými bubenickými eskapádami. No a opět zazní úvodní téma a člověku je zase o trošku líp. Myslím, že v tom byl tak trošku záměr: malinko "potrápit" posluchače nepříjemnými tóny, aby si dovedl lépe užít zopakovanou úvodní pasáž.
Monumento nám otvírají dobře slyšitelný Frešo a Hájek se zvonečky. Přidává se i typický Varga a počátek kompozice příjemně plyne. Téma se nádherně rozvíjí a mohutní, velmi dobře se poslouchá. Pak se však osamostatňuje Dušan Hájek se svými divokými činely a následně i bubny. Hájek byl (zdráhám se napsat JE, neboť bicím se, pokud vím, už nevěnuje) mistrem svého oboru, ale že bych musel nějakých sedm minut poslouchat jeho umění, které se postupně stává téměř nudou... No nastupují i ostatní nástroje, zopakují úvod a desku zastřeší.
LIVE se mi jeví jako dosti dobrá deska, snad nemusím ani psát, že jsem rád za její vznik, i když oproti některým částem druhé strany mám výhrady.
Takové nějaké čtyři hvězdičky.
Post Scriptum: Natrefil jsem na dosti zvláštní raritku (ačkoliv se obávám, že pro dost lidí na Progboardu to žádnou raritou nebude): jedná se o skladbu, kterou Marián Varga napsal pro jisté divadlo a sám ji, patrně napůl z legrace, sám nazpíval.
>> odkaz
>> odkaz
Děkuji za přečtení recenze.
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Live
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Schelinger, Jiří / Nám se líbí...
Mám dojem, že se tragicky zesnulý zpěvák s úžasným hlasem Jiří Schelinger na tomto albu dostává někam dál, než byl na předchozím ryze hardrockovém Hrr na ně, na první pohled to může dávat tušit už přítomnost třech hostů (které by tu čekal jen málokdo): úžasní Jan Hrubý, Petr Kalandra a Oskar Petr. Samozřejmě i tady se hraje dost tvrdě, hlavně v již klasických kouscích Čas a hitová titulní Nám se líbí. Na druhou stranu tu jsou ovšem příjemné a nikterak podbízivé písničky s akustickými kytarami a foukací harmonikou: Láska, Bral jsem to vážně... Mým soukromým vrcholem je ovšem Pohřeb přítele. Sám Čech se na albu příliš nevyskytuje (což je dobře) a jeho texty místy nejsou zas tak hloupé (oproti některým očekáváním). Stárek-Kavale, to je rytmika jak má být a Stanislav Kubeš, kterému se bůhvíproč někdy říká Klásek, to je kytarista mající velký potenciál a nádherný výraz.
Podle mě poměrně dobře vydařená čtyřhvězdičková deska.
» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří
Psí Vojáci / Leitmotiv
Nevím - má cenu vyjadřovat se nějak k albu od skupiny, která tu není příliš dobře hodnocena a která většině zdejších přispívajících na srdci kdovíjak neleží? Patřím k té menšině - Psí Vojáci si mě naprosto získali. Nejde tu o žádné světoborné kompozice, kterých je celý tento server plný. Jde o neskutečnou emocionalitu a věrohodnost podání neobvyklých textů Filipa Topola. Nehledě na to, že Topol umí na klavír velmi dobře, podtrhuje to ještě přesná rytmika Jan Hazuka-David Skála a naříkavě vřískající saxofon Jiřího Jelínka (neplést s kytaristou, trumpetistou ani kýmkoliv jiným, kdo se pyšní tímto nepříliš neobvyklým jménem).
Neobvyklá alterntivní hudba Psích vojáků vás chytí úplně nebo vůbec (těch je tu asi víc, jen se do reakcí přihlašte). Mě jejich frustrující hudba pohltila zcela a Leitmotivu zastřešenému legendárním Kiliánem Nedorym dávám čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Leitmotiv
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci
Progres 2 / Třetí kniha džunglí
Třetí knihu džunglí nemusí mít každý rád, zejména proto, že bývá srovnávána s Dialogem, a ten působí díky kratší délce jaksi sevřeněji; některým méně trpělivým posluchačům může Kniha připadat až vatovitá. Já však patřím k těm trpělivějším, k těm, kteří si umí vychutnávat každý tón, které ze sebe vydá toto ojedinělé brněnské uskupení. Před zahájením prací na Knize se změnilo obsazení: Pavel Váně odešel a místo něj přišel Roman Dragoun (abych byl přesný, chvíli byli ve skupině oba). Jakkoli mám Váněte (skloňuji správně?) rád, Dragoun mi sedl báječně a možná i lépe (tedy PV si na Knize představit moc nedovedu). Dvojalbum je rozdělené do čtyř stran (to vlastně nemusím říkat, ukažte mi 2LP, které není) a každá strana na čtyři skladby, vzájemně však jaksi propojené. A to se mi právě na Knize líbí: větší návaznost mezi skladbami, která u Dialogu byla jen naznačená. Téměř nepoznáte, kde vlastně končí Já a kde začíná Setkání. Další věcí, která se mi na Knize líbí, je úžasné střídání nálad, dobře je to vidět například na čtvrté straně: S maskou a bez masky začíná téměř nic neříkajícím jednoduchým motivem,který vyplyne v pomalou kompozici plnou vokálu, ze kterého jde až strach. Jenže následně přijdou krásné klávesové tóny ve výškách. A z toho jde trošku hrůza; zároveň se ale podařilo naznačit takovou tu nejistotu, co přijde dál, takovou tu nejistotu džungle. Mnoho, mnoho nálad a hudebních témat krásně spojených, jak je vůbec možné, že navazují tak rozdílné skladby, jako jsou SMABM, krásná Pelcova To já se vracím (s ještě krásnějším Morávkovým sólem), poněkud experimentální Ozvěny a Morávkova Čím je svět můj, kde se chvilku jedná téměř o kakofonii? Je to možné! Umožnila to právě ona nezávaznost a skutečnost, že není řečeno, kde co vlastně končí a co začíná.
Abych to shrnul: Třetí knihu džunglí počítám k mým nejoblíbenějším hudebním dílům (ano, toto je hudební dílo) vůbec. Má v sobě krásnou atmosféru, velmi dobré instrumentální výkony i mnoho nezapomenutelných skladeb.
Pět hvězdiček!
» ostatní recenze alba Progres 2 - Třetí kniha džunglí
» popis a diskografie skupiny Progres 2
Matadors / Hate Everything Except of Hatter (EP)
Od vydání předchozí nahrávky uplynul rok, ale i ten rok stačil k tomu, aby se zvuk skupiny posunul někam dál a mimo běžný dobový průměr; kapela získala skutečnou osobitost. Ani za to zas tolik nemůže nahrazení Kahovce a Mišíka Sodomou (i když tím skupina získala skutečného frontmana a blonďatého miláčka dívek), jako spíš skutečnost, že The Matadors hodně vyjížděli za západní hranice a věděli tak lépe než kdokoliv jiný, jak to na západě vypadá, krom toho měli poměrně kvalitní aparaturu. Jsem rád, že tato malá deska vznikla, protože obsahuje čtyři poměrně vydařené skladby, které jsou odsouzeny k mému častému poslechu. Nic světoborného to není. Ale na čtyři hvězdičky to určitě dosáhne.
» ostatní recenze alba Matadors - Hate Everything Except of Hatter (EP)
» popis a diskografie skupiny Matadors
![Gillan, Ian - Magic [Gillan] cover](graphx/covers/7681.jpg)
Gillan, Ian / Magic [Gillan]
Toto album pro mě znamená skvěle odvedenou práci výborného zpěváka se zcela typickým projevem, který se obklopil dobrými muzikanty. Všechny skladby dávají dohromady takový magický dojem (samozřejmě, že to byl záměr podřizující se názvu), a každá tak trošku jinak. Na mnoha místech jsou cítit Gillanovy zkušenosti z Deep Purple a jejich výsostného postavení na poli nejen britského hard-rocku, na Magic se ale objevuje více vlivů a hudební rejstřík to spíše obohacuje ku prospěchu věci; ať už do popředí často se prodrávající Townsovy klávesy a synťáky či cokoliv jiného - třeba ve What's the Matter cítím místy až heavy-metal. Spoustu melodií mi zůstane v hlavě dlouho po poslechu - a to se mi nestává příliš často. Úžasný je také rozevírací přebal alba a celkový výtvarný koncept. Myslím, že Gillan a jeho kapela odvedli skutečně kvalitní práci a pět hvězdiček si zaslouží.
» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Magic [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian
Matadors / Snad jednou ti dám / Malej zvon, co mám (SP)
Legendární skupině The Matadors se podařilo nahrát singl a EP desku už v její první sestavě (vlastně úplně první ne - Wilfried Jelínek byl již nahrazen Tony Blackem alias Miroslavem Schwarzem). Jedna píseň patřila Karlu Kahovcovi a ta druhá přirozeně Vladimíru Mišíkovi. Ta první - Snad jednou ti dám - je - jak už to u Kahovce bývá - písničkovější a melodičtější, ta druhá - Malej zvon co mám - je tvrdší a sirovější. Zvuk není kdovíjak závratný, ovšem to už patřilo k dobovým reáliím. Myslím, že písně (hlavně ta druhá) utrpěly hlavně českými texty. Ten o tom malém zvonu napsal Vláďa ve studiu během pár minut.
Na obhajobu některých nedostatků nahrávky lze uvést, že většina z muzikantů byla ve studiu poprvé v životě.
Singlová deska této legendy není nic světoborného, nicméně i po letech jsou obě písně k poslechu a do jisté míry vybočují z průměru doby, a to hlavně díky sehrané rytmice a individualitě Radima Hladíka, v němž už tehdy dřímal velký talent a jeden z největších kytaristů nadcházejících let.
Lepší tři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Matadors - Snad jednou ti dám / Malej zvon, co mám (SP)
» popis a diskografie skupiny Matadors
Blue Effect / Svět hledačů
Toto album podle mě představuje jeden z vrcholů art-rocku u nás a zároveň Blue Effect (respektive M. Efekt) v jednom ze svých nejlepších období. Sice už nebyl přítomen Fedor Frešo, který v době vydání již basoval ve Fermátě, nicméně z Bohemie se navrátil Lešek Semelka se svým typickým hlasem (který se tak skvěle střídal s podobně zabarveným tenorem Veselého). Basová linka se tím dosti zjednodušila, díky celkově plnému zvuku to však nijak výrazně nevadí; větší prostor tím dostal Vlado Čech, kterého považuji za (nezdráhám se to napsat) nejlepšího tuzemského bubeníka.
Každá z pěti skladeb je jiná, ovšem jdou skvěle dohromady a při poslechu každé z nich jako kdybych viděl a cítil toho mužíčka se světélkem z přední strany přebalu, ovšem vždy v trochu jiné souvislosti…
Úvodní Za krokem žen je skvěle proaranžovaná skladba a střídá se tu několik hudebních témat, z kterých vždy vyplyne Veselý s jeho melodickou linkou a přesvědčivou interpretací Hutkova textu (Hutka je však – není divu – podepsán pod pseudonymem; vypůjčil si příjmení své tehdejší ženy).
Následná Veselého Hledám své vlastní já je dosti zajímavou skladbou – chybí v ní bicí i kytara (!). K textařskému peru se tady dostal již Pavel Vrba (který napsal texty pro celý zbytek desky).
Po takové melancholické a teskně silné skladbě přichází údernější Rajky. Pro někoho je to vrchol alba – mě však připadá hledat vrcholy u tak výborné desky poněkud nespravedlivé; pro mne je vrcholem každá ze skladeb a pokaždé v trochu jiném smyslu.
Na druhé straně se nacházejí dvě skladby v podstatě svázané k sobě. Dávají prostor jak melancholickým a zadumaným plochám, tak v menší míře „veselejším“ pasážím v durových tóninách („čas právě skončil to léto babí…“), stejně tak energickým hudebním výbojům spějícím v zastřešení výborného alba, pro mě nejspíš vůbec nejlepšího, co Blue Effect (s různými názvy i sestavami) kdy vytvořil; celkový dojem ještě umocňuje výtvarná stránka od Petra Síse, cover Světa Hledačů řadím vůbec k těm nejhezčím.
Pět jedniček v tomto případě zcela samozřejmých!
» ostatní recenze alba Blue Effect - Svět hledačů
» popis a diskografie skupiny Blue Effect
Collegium Musicum / Konvergencie
Tohle album (respektive dvojalbum) mám od této bratislavské špičkové skupiny snad nejradši. Myslím, že za to může i přítomnost kytaristy Františka Grigláka, který mi zde upřímně řečeno sedl ještě o něco více než ve Fermátě. Nic proti Vachovi nebo Vánětovi, ovšem na Grigláka nemá ani jeden. Ve většině ze zbývající tvorby Collegia platí, že hlavní postavou je Marián Varga (ne že tady by tomu bylo výrazně jinak) a tím pádem jsou často nejvíce v popředí právě klávesy doprovázeny skvělou rytmikou Frešo-Hájek. Tady se ovšem na mnoha místech klávesy skvěle prolínají s kytarovými sóly i doprovodnými party, což je rozhodně ku prospěchu věci.
P.F. 2012 je nádherná skladba, ve které je velice vkusně zaranžován dětský sbor. Má v sobě krásnou vánoční atmosféru a u nás zní na Štědrý den zcela pravidelně :-)
Suita po tisíc a jednej noci naproti tomu uchopuje vážnější téma přejmuté od Rimského-Korsakova. Po bloudivých klávesových tónech se skladba rozbíhá vpřed se všemi nástroji přesnými jako hodinky. Griglák do skladby dosadil nádherné kytarové sólo.
Piesne z kolovrátku začíná skvělým prolnutím kláves a kytary. Po předehře, zvukovém efektu padajícího deště (nebo čeho vlastně) nastupuje hostující Pavol Hammel a zpívá svůj melodický part. Griglák dosazuje sólo stejně nádherné jako v předcházející kompozici. Rytmika stále pestrá a přesná. Následující pasáž „Tvoj sneh“ je o něco tvrdší a to hlavně díky Griglákově zpěvu. Ovšem „na okne tvoj sneh mám“ vám bude znít v hlavě ještě dlouho poté. Nastupují varhany a téměř kostelní atmosféra.
Eufónia může být pro někoho poněkud hůře stravitelná, ačkoliv začátek tomu nijak nenasvědčuje (začíná celkem pěkně), nadejde však něco jen těžko pochopitelného: jakési skřípání a místy téměř kakofonie; to by po třech vydařených a pozitivních kompozicích čekal jen málokdo. Jsou použity i různé zvukové efekty. Skladba je rozhodně zajímavá a hodná zamyšlení, o to víc se stala rozporuplnější. Nejeden posluchač má díky ní po poslechu smíšené pocity. To ovšem nic nemění na faktu, že celé dvojalbum je výsledkem skvělé práce špičkových muzikantů. Na čistých pět hvězdiček to není, hlavně kvůli oné Eufónii, nicméně na čtyři to nevidím. Takovému výbornému albu, kterých jsme neměli mnoho (z dalších dvojalb si vzpomínám jen na Planetárium, Třetí knihu džunglí a Stromboli) a málokteré se stalo tak zaslouženě téměř klasickým. Proto pět hvězdiček.
P.S. Reedici na CD nevlastním, nicméně jsem poměrně rád, protože jak vidím, byla utvořena celkem chaoticky.
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Konvergencie
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Mišík, Vladimír & ETC... / Nůž na hrdle
Tohle album považuji za Mišíkovo nejlepší album vydané po revoluci a, proč to neříct, podle mě patří(vedle prvního a druhého alba) k tomu nejlepšímu od Vladimíra vůbec.
Sirové rockové skladby se zde v dokonalé symbióze střídají s těmi přemýšlivějšími a melancholičtějšími, to vše zabalené ve skvělém grafickém zpracování. Také se mi líbí, že nezpívá pouze Vláďa, ale že k mikrofonu pouští i ostatní muzikanty; vedle zcela typického Mišíkova hlasu je to příjemným osvěžením - a třeba taková píseň Věci kolem padne "Olinovi" Nejezchlebovi jako ulitá.
Myslím, že netřeba rozebírat všechny skladby (nenašel bych mezi nimi jedinou slabší) ani cokoli dodávat k albu jako celku.
Po dle mého názoru méně podařených deskách Jen se směj a Město z peřin je to velký kvalitativní vzestup a pět hvězdiček zcela zasloužených.
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Nůž na hrdle
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...